Директива Европейского парламента и Совета (ЕС) № 2015/2436 от 16 декабря 2015 г. «О сближении законодательств государств-членов в отношении товарных знаков» (текст имеет отношение к ЕЭЗ), Европейский союз (ЕС)

I

(Законодателни актове)

ДИРЕКТИВИ

ДИРЕКТИВА (ЕС) 2015/2436 НА ЕВРОПЕЙСКИЯ ПАРЛАМЕНТ И НА СЪВЕТА

от 16 декември 2015 година

за сближаване на законодателствата на държавите членки относно марките

(преработен текст)

(текст от значение за ЕИП)

ЕВРОПЕЙСКИЯТ ПАРЛАМЕНТ И СЪВЕТЪТ НА ЕВРОПЕЙСКИЯ СЪЮЗ,

като взеха предвид Договора за функционирането на Европейския съюз, и по-специално член 114, параграф 1 от него,

като взеха предвид предложението на Европейската комисия,

след предаване на проекта за законодателен акт на националните парламенти,

като взеха предвид становището на Европейския икономически и социален комитет (1),

в съответствие с обикновената законодателна процедура (2),

като имат предвид, че:

(1) Следва да бъдат направени определен брой изменения в Директива 2008/95/ЕО на Европейския парламент и на Съвета (3). С цел постигане на яснота посочената директива следва да бъде преработена.

(2) С Директива 2008/95/ЕО бяха хармонизирани някои основни материалноправни разпоредби в областта на марките, за които към момента на приемането ѝ се считаше, че най-пряко засягат функционирането на вътрешния пазар, поради факта че възпрепятстват свободното движение на стоки и свободата на предоставяне на услуги в Съюза.

(3) Защитата на марките в държавите членки съществува редом с наличната на равнището на Съюза защита, осигурена чрез марките на Европейския съюз („марките на ЕС“), които са единни по своя характер и валидни на цялата територия на Съюза, в съответствие с предвиденото в Регламент (ЕО) № 207/2009 на Съвета (4). Съвместното съществуване и балансът на системите на марките на национално равнище и на равнището на Съюза фактически представляват крайъгълен камък в подхода на Съюза към защитата на интелектуалната собственост.

(4) В допълнение към съобщението на Комисията от 16 юли 2008 г. относно Европейска стратегия за правата върху индустриална собственост Комисията извърши обстойна оценка на функционирането на системата на марките в Европа като цяло както на равнището на Съюза, така и на национално равнище, включително и на взаимодей­ ствието между тях.

23.12.2015 г. L 336/1Официален вестник на Европейския съюзBG

(1) ОВ C 327, 12.11.2013 г., стр. 42. (2) Позиция на Европейския парламент от 25 февруари 2014 г. (все още непубликувана в Официален вестник) и позиция на Съвета на първо

четене от 10 ноември 2015 г. (все още непубликувана в Официален вестник). Позиция на Европейския парламент от 15 декември 2015 г. (3) Директива 2008/95/ЕО на Европейския парламент и на Съвета от 22 октомври 2008 г. за сближаване на законодателствата на държавите-

членки относно марките (ОВ L 299, 8.11.2008 г., стр. 25). (4) Регламент (ЕО) № 207/2009 на Съвета от 26 февруари 2009 г. относно марката на Общността (ОВ L 78, 24.3.2009 г., стр. 1).

(5) В заключенията си от 25 май 2010 г. относно бъдещото преразглеждане на системата на марките в Европейския съюз Съветът призова Комисията да представи предложения във връзка с преразглеждането на Регламент (ЕО) № 207/2009 и на Директива 2008/95/ЕО. При преразглеждането на посочената директива следва да се предвидят мерки за по-пълното ѝ хармонизиране с Регламент (ЕО) № 207/2009, което би довело до намаляване на случаите на разминаване в уредбата на системата на марките в Европа като цяло, като същевременно би спомогнало за запазването на националната защита на марките като привлекателен вариант за заявителите. В този контекст следва да бъде гарантирано отношението на взаимно допълване между системата на марките на ЕС и националните системи на марките.

(6) В съобщението си от 24 май 2011 г., озаглавено „Единен пазар за правата върху интелектуална собственост“, Комисията направи извода, че за да може да се отговори на нарастващите очаквания на заинтересованите лица за все по-бързи, по-висококачествени и по-стандартизирани системи за регистрация на марки, които да са също така по-последователни, по-лесни за използване, по-достъпни и по-съвременни от технологична гледна точка, системата на марките в Съюза като цяло трябва да бъде осъвременена и адаптирана към епохата на интернет.

(7) Консултациите и оценката за целите на настоящата директива показаха, че въпреки предишната частична хармонизация на националните законодателства все още има области, в които допълнителното хармонизиране би оказало положително влияние върху конкурентоспособността и растежа.

(8) Поради това, с цел да се спомогне за постигането на целта за насърчаване и изграждане на добре функциониращ вътрешен пазар и да се улеснят придобиването и защитата на марките в Съюза в полза на растежа и конкурентос­ пособността на европейските предприятия, по-специално на малките и средните предприятия, е необходимо да се разшири ограниченият обхват на сближаването, постигнато с Директива 2008/95/ЕО, като то обхване останалите аспекти на материалното право в областта на марките, уреждащо марките, защитени чрез регистрация, съгласно Регламент (ЕО) № 207/2009.

(9) С цел улесняване на регистрацията на марки и на нейното управление в целия Европейски съюз е особено важно сближаването да обхване не само материалноправните разпоредби, но и процесуалните правила. Следователно основните процесуални правила в областта на регистрацията на марките в държавите членки и в системата на марките на ЕС следва да бъдат приведени в съответствие. По отношение на производствата, уредени в националното право, е достатъчно да се определят основните принципи, като на държавите членки се даде свободата да въведат по-детайлни правила.

(10) От основополагащо значение е да се гарантира, че регистрираните марки се ползват с една и съща защита в правните системи на всички държави членки. Подобно на разширената защита, предоставена на марките на ЕС, които се ползват с известност в Съюза, разширена защита следва да бъде предоставена и на национално равнище за всички регистрирани марки, които се ползват с известност в съответната държава членка.

(11) Директивата не следва да лишава държавите членки от правото да продължат да защитават марките, придобити чрез използване, но следва да отчита съществуването им само доколкото имат отношение към марките, придобити чрез регистрация.

(12) Постигането на целите, към които е насочено сближаването на законодателствата, изисква условията за придобиване и запазване на правата върху регистрирана марка по принцип да бъдат идентични във всички държави членки.

(13) За тази цел е необходимо да бъдат изброени примери за знаци, които могат да съставляват марка, при условие че тези знаци могат да послужат за разграничаване на стоките или услугите на едно предприятие от тези на други предприятия. С оглед да се постигнат целите на системата за регистрация на марки, а именно за да се гарантират правна сигурност и добро управление, също така е от особено голямо значение да се заложи изискването знакът да може да бъде представен по начин, който е ясен, точен, независим, лесно достъпен, разбираем, устойчив и обективен. Поради това следва да бъде разрешено даден знак да бъде представен чрез всякаква подходяща форма, като се използва общодостъпна технология, а не непременно чрез графични средства, доколкото представянето дава достатъчно гаранции за тази цел.

(14) Освен това основанията за отказ или недействителност във връзка със самата марка, включително липсата на всякакъв отличителен характер, или с конфликти между марката и по-ранни права следва да бъдат изброени изчерпателно, дори и ако някои от тези основания са посочени като възможност в отделни държави членки, които поради това следва да имат възможността да ги запазят или да ги въведат в своето законодателство.

23.12.2015 г.L 336/2 Официален вестник на Европейския съюзBG

(15) С цел да се гарантира, че равнищата на защита, предоставени на географските указания от законодателството на Съюза и от националното право, се прилагат еднакво и в пълна степен при проучването на абсолютните и относи­ телните основания за отказ на цялата територия на Съюза, в настоящата директива следва да бъдат включени същите разпоредби, свързани с географските указания, като съдържащите се в Регламент (ЕО) № 207/2009. Освен това е необходимо да се гарантира, че обхватът на абсолютните основания е разширен, така че да бъдат включени и защитените традиционни наименования на вината и гарантираните наименования на традиционните специалитети.

(16) Защитата, предоставена от регистрирана марка, чиято функция именно е да гарантира марката като обозначение за произход, следва да е абсолютна при идентичност между марката и знака и между стоките или услугите. Защитата следва да се прилага и в случай на сходство между марката и съответния знак и между стоките или услугите. Необходимо е понятието за сходство да се разтълкува във връзка с вероятността от объркване. Вероятността от объркване, чиято преценка зависи от множество елементи, и особено от признаването на марката на пазара, от връзката, която може да се направи с използвания или регистрирания знак, от степента на сходство между марката и знака и между обозначените стоки или услуги, следва да съставлява конкретно условие за такава защита. Начините, по които се установява вероятността от объркване, и по-специално тежестта на доказване в това отношение, следва да бъдат уредени от националните процесуални правила, които настоящата директива не следва да засяга.

(17) С цел да се гарантират правната сигурност и пълното съответствие с принципа за приоритет, съгласно който регистрирана по-ранна марка има предимство пред по-късно регистрирани марки, е необходимо да се предвиди, че упражняването на правата, предоставени от марка, не следва да засяга правата на притежатели, придобити преди подаването на заявката или датата на приоритет на марката. Този подход е в съответствие с член 16, параграф 1 от Споразумението за свързаните с търговията аспекти на правата върху интелектуална собственост от 15 април 1994 г. („Споразумението ТРИПС“).

(18) Целесъобразно е да се предвиди, че нарушение на марка може да бъде установено само ако бъде констатирано, че марката или знакът, с които е извършено нарушението, се използват в търговската практика за разграничаване на стоки или услуги. Използването на знак за цели, различни от тези за разграничаване на стоки или услуги, следва да бъде предмет на разпоредбите на националното право.

(19) Понятието за нарушение на марка следва да включва и използването на знака като търговско наименование или подобно указание, при условие че използването се прави за целите на отличаването на стоките или услугите.

(20) С цел да се гарантират правната сигурност и пълното съответствие със законодателството на Съюза в тази област е целесъобразно да се предвиди, че притежателят на марка следва да има право да забрани на трето лице да използва знак в сравнителна реклама, когато такава сравнителна реклама е в противоречие с Директива 2006/114/ЕО на Европейския парламент и на Съвета (1).

(21) С цел укрепване на защитата на марките и по-ефективна борба с фалшифицирането и в съответствие с междуна­ родните задължения на държавите членки в рамките на Световната търговска организация (СТО), по-специално на член V от Общото споразумение за митата и търговията (ГАТТ) относно свободата на транзитно преминаване и, по отношение на генеричните лекарствени продукти — с „Декларацията относно Споразумението ТРИПС и общественото здраве“, приета на Министерската конференция на СТО в Доха на 14 ноември 2001 г., притежателят на марка следва да има право да възпрепятства трети лица да внасят стоки, в хода на търговска дейност, в държавата членка, където марката е регистрирана, без да бъдат пуснати в свободно обращение на тази територия, когато такива стоки идват от трети държави и върху тях е поставена без разрешение марка, която е идентична или по същество е идентична с марката, регистрирана по отношение на такива стоки.

(22) За тази цел следва да бъде допустимо за притежателите на марки да предотвратят вноса на стоки, предмет на нарушение, и тяхното попадане във всякакви митнически ситуации, в т.ч. по-специално транзит, претоварване, складиране, свободни зони, временно складиране, активно усъвършенстване или временен внос, също и ако тези стоки не са предназначени за пускане на пазара на съответната държава членка. При извършване на митническите проверки митническите органи следва да използват правомощията и процедурите, предвидени в Регламент (ЕС) № 608/2013 на Европейския парламент и на Съвета (2), също и по искане на притежателите на правата. По- специално митническите органи следва да извършват съответните проверки въз основа на критерии за анализ на риска.

23.12.2015 г. L 336/3Официален вестник на Европейския съюзBG

(1) Директива 2006/114/ЕО на Европейския парламент и на Съвета от 12 декември 2006 г. относно заблуждаващата и сравнителната реклама (ОВ L 376, 27.12.2006 г., стр. 21).

(2) Регламент (ЕС) № 608/2013 на Европейския парламент и на Съвета от 12 юни 2013 г. относно защитата на правата върху интелектуалната собственост, осъществявана от митническите органи, и за отмяна на Регламент (ЕО) № 1383/2003 на Съвета (ОВ L 181, 29.6.2013 г., стр. 15).

(23) С цел да се постигне баланс между необходимостта да се гарантира ефективното прилагане на правата, свързани с марките, и необходимостта да се избегнат препятствията пред свободния поток на търговията със законни стоки, правото на притежателя на марката следва да изтече, ако по време на последващи производства, образувани пред съдебен или друг орган, компетентен да се произнесе по същество относно това дали регистрираната марка е била нарушена, деклараторът или държателят на стоките е в състояние да докаже, че притежателят на регистрираната марка няма право да забрани пускането на стоките на пазара в държавата на крайно местоназначение.

(24) Член 28 от Регламент (ЕС) № 608/2013 предвижда, че притежателят на правото носи отговорност за вреди пред държателя на стоките, когато наред с другото впоследствие бъде установено, че въпросните стоки не нарушават право на интелектуалната собственост.

(25) Следва да бъдат предприети подходящи мерки с оглед на гарантирането на безпроблемния транзит на генерични лекарства. По отношение на международните непатентни наименования (INN) като световно признати генерични имена на активни съставки в лекарствени продукти, от първостепенно значение е да се отчетат надлежно съществу­ ващите ограничения на действието на правата върху марките. Следователно притежателят на марката следва да не разполага с правото да възпрепятства трети лица да внасят стоки в държавата членка, където марката е регистрирана, без да бъдат пуснати в свободно обращение там, въз основа на сходства между INN за активната съставка на лекарствата и марката.

(26) С цел да се даде възможност на притежателите на регистрирани марки за по-ефективна борба срещу фалшифици­ рането, те следва да имат право да забранят поставянето върху стоките на марка, предмет на нарушение, както и извършването на подготвителни действия преди това поставяне.

(27) Изключителните права, предоставяни от марка, не следва да дават право на притежателя да забрани използването на знаци или означения от трети лица, които се използват по честен начин и следователно в съответствие с почтените практики в областта на производството и търговията. С цел да се създадат равни условия за търговските наименования и марките предвид факта, че за търговските наименования редовно се предоставя неограничена защита срещу по-късни марки, подобна употреба следва да се разбира единствено като включваща използването на личното наименование на третото лице. Тази употреба следва също така да позволява използването на описателни или неотличителни знаци или означения като цяло. Освен това притежателят следва да няма право да препятства честното и почтено използване на марката за целите на идентифицирането или обозначаването на стоки или услуги като негови собствени. Използването на марка от трети лица за привличане на вниманието на потребителите към препродажбата на оригинални стоки, които първоначално са били продавани от или със съгласието на притежателя на марката в Съюза, следва да се считат за почтени, доколкото те същевременно са в съответствие с почтените практики в областта на производството и търговията. Използването на марка от трети лица за целите на творческата изява следва да се счита за почтено, доколкото същевременно е в съответствие с почтените практики в областта на производството и търговията. Освен това настоящата директива следва да се прилага по начин, който гарантира пълното зачитане на основните права и свободи, и по-специално свободата на изразяване.

(28) От принципа на свободно движение на стоки следва, че притежателят на марка не следва да може да забранява използването ѝ от трето лице за стоки, които са били пуснати в обращение в Съюза под тази марка от него самия или с негово съгласие, освен ако притежателят има основателни причини да се противопостави на последващи продажби на стоките.

(29) С оглед на правната сигурност и без да се накърняват интересите на притежателя на по-ранна марка, е важно да се предвиди, че той вече не може да иска обявяване на недействителност, нито да се противопостави на използването на марка, по-късна от неговата собствена марка, чиято употреба съзнателно е търпял през достатъчно продъл­ жителен период, освен ако заявката за по-късната марка е подадена недобросъвестно.

(30) С цел да се гарантира правната сигурност и да се запазят законно придобитите права, е целесъобразно и необходимо, без да се засяга принципът, според който по-късната марка не може да бъде противопоставена на по- ранната марка, да се предвиди, че притежателите на по-ранни марки не следва да имат право да се сдобият с отказ или обявяване на недействителност или да се противопоставят на използването на по-късна марка, когато тя е придобита в момент, в който по-ранната марка е подлежала на обявяване за недействителна или на отмяна, например тъй като все още не е придобила отличителност чрез използване, или ако не е било възможно по- ранната марка да бъде противопоставена на по-късната марка, тъй като не са били приложими необходимите условия, например когато по-ранната марка все още не се е сдобила с известност.

23.12.2015 г.L 336/4 Официален вестник на Европейския съюзBG

(31) Марките изпълняват предназначението си да отличават стоките или услугите и да дават възможност на потреби­ телите да правят информиран избор само когато действително се използват на пазара. Изискване за използване освен това е необходимо с цел да се намали общият брой на марките, които са регистрирани и защитени в Съюза, а оттук и броят на възникващите конфликти между тях. Поради това е особено важно да се заложи изискването регистрираните марки действително да се използват във връзка със стоките или услугите, за които са регистрирани, или, ако не се използват в тази връзка в срок от пет години от датата, на която е приключила процедурата по регистрация, да подлежат на отмяна.

(32) Съответно отделната регистрирана марка следва да бъде защитена само доколкото действително се използва, като регистрирана по-ранна марка не би следвало да дава възможност на нейния притежател да я противопостави на по-късна марка или да иска обявяването на последната за недействителна, ако същият притежател не е започнал реално да използва своята марка. Освен това държавите членки следва да предвидят, че марката не може да бъде успешно противопоставена в производство за установяване на нарушение, ако се установи в резултат на възражение, че марката може да бъде отменена или — в случай на предявен иск, който има за предмет по-късно право — че е можело да бъде отменена към момента на придобиване на по-късното право.

(33) Необходимо е да се предвиди, че при претенции за предходност на национална марка или на марка, регистрирана по силата на международни договорености, валидни в държавата членка, спрямо марка на ЕС, когато марката, служеща за основание на претенциите за предходност, впоследствие е била обект на отказ от права или е изтекъл срокът ѝ на защита, валидността на тази марка все още може да бъде оспорена. Оспорването следва да се сведе до ситуациите, при които марката е можело да бъде обявена за недействителна или да бъде отменена към момента на заличаването ѝ от регистъра.

(34) От съображения за съгласуваност и с цел да се улесни използването в търговската дейност на марките в Съюза правилата, приложими за марките като обекти на собственост, следва да се хармонизират, доколкото е необходимо, с вече въведените за марките на ЕС правила и следва да включват правила относно предаването и прехвърлянето, лицензирането, вещните права и принудителното изпълнение.

(35) Колективните марки се оказаха полезен инструмент за промотиране на стоки или услуги със специфични общи характеристики. Поради това е целесъобразно националните колективни марки да се подчиняват на правила, които са сходни с правилата, приложими за колективните марки на Европейския съюз.

(36) С цел да се подобри и улесни достъпът до защита на марките и да се повишат правната сигурност и предвидимост, производството за регистрация на марки в държавите членки следва да бъде ефикасно и прозрачно и да се придържа към правила, сходни с приложимите правила за марките на ЕС.

(37) С цел да се гарантира правната сигурност по отношение на обхвата на правата върху марки и да се улесни достъпът до защита на марката, определянето и класифицирането на стоки и услуги, обхванати от използването на дадена марка, следва да се придържат към едни и същи правила във всички държави членки и да бъдат хармони­ зирани с приложимите за марките на ЕС правила. С цел да се даде възможност на компетентните органи и на икономическите оператори да определят обхвата на търсената с марката защита единствено въз основа на подадената заявка, посочването на стоките и услугите следва да бъде достатъчно ясно и прецизно. При използването на общи понятия следва да се приеме, че в тях се включват само стоките и услугите, недвусмислено обхванати от буквалния смисъл на понятието. От съображения за яснота и правна сигурност централните ведомства в областта на индустриалната собственост на държавите членки и Бюрото за интелектуална собственост на Бенелюкс в сътрудничество помежду си следва да положат усилия за съставянето на списък, отразяващ админи­ стративната практика на всяко от тях по отношение на класифицирането на стоки и услуги.

(38) С цел осигуряване на ефективна защита на марките държавите членки следва да осигурят ефикасно админи­ стративно производство по възражение, даващо възможност поне на притежателя на права върху по-ранна марка и на всяко лице, упълномощено съгласно приложимото право да упражнява правата, произтичащи от защитено наименование за произход или географско указание, да подадат възражение срещу заявка за регистрация на марка. Освен това, с цел да предоставят ефикасни средства за отмяна или обявяване на марките за недействителни, държавите членки следва да предвидят административно производство за отмяна или обявяване на недействи­ телност в рамките на един по-дълъг период на транспониране от седем години след влизането в сила на настоящата директива.

23.12.2015 г. L 336/5Официален вестник на Европейския съюзBG

(39) Желателно е централните ведомства в областта на индустриалната собственост на държавите членки и Бюрото за интелектуална собственост на Бенелюкс да си сътрудничат помежду си и със Службата на Европейския съюз за интелектуална собственост във всички области на регистрация и управление на марките с цел насърчаване на сближаването на практиките и използваните инструменти, например създаването и обновяването на общи или свързани помежду им бази данни и портали за консултиране и търсене. Държавите членки следва още да гарантират, че техните ведомства си сътрудничат помежду си и със Службата на Европейския съюз за интелек­ туална собственост във всички останали сфери на дейността им, имащи отношение към защитата на марките в Съюза.

(40) Настоящата директива не следва да изключва възможността към марките да бъдат прилагани правни разпоредби на държавите членки извън правото в областта на марките, например разпоредби за нелоялна конкуренция, гражданска отговорност или защита на потребителите.

(41) Държавите членки са обвързани от Парижката конвенция за закрила на индустриалната собственост („Парижката конвенция“) и Споразумението ТРИПС. Необходимо е настоящата директива изцяло да съответства на тези на посочената конвенция и на посоченото споразумение. Настоящата директива не следва да засяга задълженията на държавите членки, които произтичат от посочената конвенция и посоченото споразумение. При необходимост следва да се прилага член 351, втора алинея от Договора за функционирането на Европейския съюз.

(42) Доколкото целите на настоящата директива, а именно насърчаването и създаването на добре функциониращ вътрешен пазар и подпомагането на регистрацията, управлението и защитата на марките в Съюза в полза на икономическия растеж и конкурентоспособността, не могат да бъдат постигнати в достатъчна степен от държавите членки и следователно поради обхвата и последиците им могат да бъдат по-добре постигнати на равнището на Съюза, Съюзът може да приеме мерки в съответствие с принципа на субсидиарност, уреден в член 5 от Договора за Европейския съюз. В съответствие с принципа на пропорционалност, уреден в същия член, настоящата директива не надхвърля необходимото за постигане на тези цели.

(43) Директива 95/46/ЕО на Европейския парламент и на Съвета (1) урежда обработването на лични данни, извършвано в държавите членки във връзка с настоящата директива.

(44) Европейският надзорен орган по защита на данните беше консултиран в съответствие с член 28, параграф 2 от Регламент (ЕО) № 45/2001 на Европейския парламент и на Съвета (2) и даде своето становище на 11 юли 2013 г.

(45) Задължението за транспониране на настоящата директива в националното право следва да се сведе до онези разпоредби, които съставляват изменение по същество спрямо предишната директива. Задължението за транспо­ ниране на разпоредбите, които остават непроменени, произтича от предишната директива.

(46) Настоящата директива не следва да засяга задълженията на държавите членки съгласно Директива 2008/95/ЕО относно срока за транспониране на Директива 89/104/ЕИО на Съвета (3) в националното право, посочен в приложение I, част Б към посочената Директива 2008/95/ЕО,

ПРИЕХА НАСТОЯЩАТА ДИРЕКТИВА:

ГЛАВА 1

ОБЩИ РАЗПОРЕДБИ

Член 1

Приложно поле

Настоящата директива се прилага към всички марки за стоки или услуги, които са предмет на регистрация или на заявка за регистрация в отделна държава членка като индивидуална, гаранционна или сертификатна марка, или колективна марка, които подлежат на регистрация или на заявка за регистрация в Бюрото за интелектуална собственост на Бенелюкс или на международна регистрация, която има действие в отделна държава членка.

23.12.2015 г.L 336/6 Официален вестник на Европейския съюзBG

(1) Директива 95/46/ЕО на Европейския парламент и на Съвета от 24 октомври 1995 г. за защита на физическите лица при обработването на лични данни и за свободното движение на тези данни (ОВ L 281, 23.11.1995 г., стр. 31).

(2) Регламент (ЕО) № 45/2001 на Европейския парламент и на Съвета от 18 декември 2000 г. относно защитата на лицата по отношение на обработката на лични данни от институции и органи на Общността и за свободното движение на такива данни (ОВ L 8, 12.1.2001 г., стр. 1).

(3) Първа Директива 89/104/ЕИО на Съвета от 21 декември 1988 г. за сближаване на законодателствата на държавите-членки относно марките (ОВ L 40, 11.2.1989 г., стр. 1).

Член 2

Определения

По смисъла на настоящата директива се прилагат следните определения:

а) „ведомство“ означава централното ведомство за индустриална собственост на държавата членка или Бюрото за интелек­ туална собственост на Бенелюкс, на което е поверена регистрацията на марки;

б) „регистър“ означава водения от дадено ведомство регистър на марки.

ГЛАВА 2

МАТЕРИАЛНО ПРАВО В ОБЛАСТТА НА МАРКИТЕ

РАЗДЕЛ 1

Знаци, от които може да се състои марката

Член 3

Знаци, от които може да се състои марката

Марката може да се състои от всякакви знаци, по-специално думи, включително лични имена, или рисунки, букви, цифри, цветове, формата на стоката или нейната опаковка, или звуци, при условие че тези знаци могат:

а) да отличат стоките или услугите на едно предприятие от тези на други предприятия; и

б) да бъдат представени в регистъра по начин, който дава възможност на компетентните органи и на обществеността да определят ясния и точен предмет на защитата, която се предоставя на техния притежател.

РАЗДЕЛ 2

Основания за отказ или недействителност

Член 4

Абсолютни основания за отказ или недействителност

1. Не се регистрират, а ако бъдат регистрирани, подлежат на обявяване за недействителни:

а) знаци, които не могат да съставляват марка;

б) марки, които са лишени от отличителен характер;

в) марки, състоящи се изключително от знаци или означения, които могат да послужат в търговската дейност за указване на вида, качеството, количеството, предназначението, стойността, географския произход или времето на производство на стоките или на предоставяне на услугите, или на други характеристики на стоките или услугите;

г) марки, състоящи се изключително от знаци или означения, които са станали обичайни в говоримия език или в добросъвестната и трайно установена търговска практика;

д) знаци, които се състоят изключително от:

i) формата или друга характеристика, която произтича от естеството на самите стоки;

ii) формата или друга характеристика на стоките, която е необходима за постигането на технически резултат;

iii) формата или друга характеристика, която придава значителна стойност на стоките;

е) марки, които противоречат на обществения ред или на добрите нрави;

ж) марки, които могат да въведат в заблуждение обществото, например по отношение на естеството, качеството или географския произход на стоките или услугите;

23.12.2015 г. L 336/7Официален вестник на Европейския съюзBG

з) марки, които не са получили разрешение от компетентните органи и трябва да бъдат отказани или обезсилени в съответствие с член 6б от Парижката конвенция за закрила на индустриалната собственост („Парижката конвенция„( �

и) марки, които са освободени от регистрация съгласно законодателството на Съюза или националното право в съответната държава членка, или международни споразумения, по които Съюзът или съответната държава членка е страна, предвиждащи защита на наименованията за произход и географските указания;

й) марки, които са освободени от регистрация съгласно законодателството на Съюза или националното право на съответните държави членки, или международни споразумения, по които Съюзът или съответната държава членка е страна, предвиждащи защита на традиционни наименования за вина;

к) марки, които са освободени от регистрация съгласно законодателството на Съюза или международни споразумения, по които Съюзът е страна, предвиждащи защита на храни с традиционно специфичен характер;

л) марки, които се състоят от или възпроизвеждат в своите съществени елементи по-ранно сортово наименование, регистрирано в съответствие със законодателството на Съюза или националното право на съответната държава членка, или международни споразумения, по които Съюзът или съответната държава членка е страна, предвиждащи правна закрила на сортовете растения и се отнасят до сортовете растения от един и същи вид или близки сродни видове.

2. Марка подлежи на обявяване за недействителна, когато заявката за регистрация на марката е подадена недобросъ­ вестно от заявителя. Всяка държава членка също така може да предвиди, че подобна марка не трябва да се регистрира.

3. Всяка държава членка може да предвиди, че дадена марка не трябва да се регистрира или, ако бъде регистрирана, тя подлежи на обявяване за недействителна, ако и доколкото:

а) използването на марката може да бъде забранено по силата на правни разпоредби извън нормативната уредба на марките на съответната държава членка или на Съюза;

б) марката включва знак с особена символична стойност, по-специално религиозен символ;

в) марката включва символи, емблеми или гербове, с изключение на посочените в член 6б от Парижката конвенция, които представляват обществен интерес, освен ако компетентните органи не са разрешили регистрацията ѝ в съответствие с правото на държавата членка.

4. Не се отказва регистрация на марка в съответствие с параграф 1, буква б), в) или г), ако преди датата на заявката за регистрация, след предварително използване, марката е придобила отличителен характер. Марка не се обявява за недействителна по същите причини, ако преди датата на искането за обявяване на недействителност, след предварително използване, марката е придобила отличителен характер.

5. Всяка държава членка може да предвиди, че параграф 4 трябва да се прилага и когато отличителният характер е придобит след датата на заявката за регистрация, но преди датата на регистрацията.

Член 5

Относителни основания за отказ или недействителност

1. Марка не се регистрира, а ако бъде регистрирана, подлежи на обявяване за недействителна, когато:

а) е идентична с по-ранна марка и стоките или услугите, за които марката е заявена или регистрирана, са идентични със стоките или услугите, за които е защитена по-ранната марка;

б) поради нейната идентичност или сходство с по-ранна марка и идентичността или сходството на стоките или услугите, за които марките се отнасят, съществува вероятност от объркване на обществото; вероятността от объркване включва вероятността от асоциация с по-ранната марка.

2. „По-ранни марки“ по смисъла на параграф 1 са:

а) марките, датата на заявка за регистрация на които е по-ранна от датата на заявката за регистрация на марката, като се вземат предвид приоритетите, когато е подходящо, претендирани по отношение на тези марки, и които марки принадлежат към следните категории:

i) марки на ЕС;

ii) марки, регистрирани в съответната държава членка, а за Белгия, Люксембург или Нидерландия — в Бюрото за интелектуална собственост на Бенелюкс;

iii) международно регистрирани марки, имащи действие в съответната държава членка;

23.12.2015 г.L 336/8 Официален вестник на Европейския съюзBG

б) марките на ЕС, които основателно претендират за предходност в съответствие с Регламент (ЕО) № 207/2009 по отношение на марка по буква а), подточки ii) и iii), дори и когато последната марка е била обект на отказ от права или е с изтекъл срок на защита;

в) заявките за марки по букви а) и б) при условие за тяхното регистриране;

г) марките, които към датата на подаване на заявка за регистрация на марката, или, когато е приложимо, на приоритета, който се претендира по отношение на заявката за регистрация на марката, са общоизвестни в съответната държава членка по смисъла, в който понятието „всеобщо известна“ е използвано в член 6а от Парижката конвенция.

3. Освен това марка не се регистрира, а ако бъде регистрирана, подлежи на обявяване за недействителна, когато:

а) е идентична или сходна с по-ранна марка, независимо дали стоките или услугите, за които тя е заявена или регистрирана, са идентични, сходни или не са сходни с тези, за които е регистрирана по-ранната марка, ако по- ранната марка се ползва с известност в държавата членка, по отношение на която е подадена заявка за регистриране или в която марката е регистрирана, или в случай на марка на ЕС, ако се ползва с известност в Съюза и използването без основание на по-късната марка би довело до несправедливо облагодетелстване от отличителния характер или известността на по-ранната марка или би им навредило;

б) тя е заявена за регистрация от агента или представителя на притежателя на марката, от негово собствено име и без съответно разрешение от притежателя, освен ако този агент или представител не обоснове действията си;

в) и доколкото, съгласно законодателството на Съюза или правото на съответната държава членка, предвиждащо защита на наименования за произход и географските указания:

i) заявка за наименование за произход или географско указание вече е била направена в съответствие със законодател­ ството на Съюза или правото на съответната държава членка преди датата на подаване на заявката за регистрация на марката или датата на претендирания приоритет на заявката, при условие за последващата ѝ регистрация;

ii) това наименование за произход или географско указание предоставя на лицето, упълномощено съгласно съответното законодателство да упражнява произтичащите от него права, правото да забрани използването на последваща марка.

4. Всяка държава членка може да предвиди, че марката не трябва да бъде регистрирана, а ако е регистрирана, подлежи на обявяване за недействителна, когато и доколкото:

а) правата върху нерегистрирана марка или друг знак, използван в търговската дейност, са придобити преди датата на заявката за регистрация на последващата марка или съответно преди датата на приоритет, претендирана за заявката за регистрация на последващата марка, и тази нерегистрирана марка или друг знак предоставят на притежателя си правото да забрани използването на последваща марка;

б) използването на марката може да бъде забранено на основание на по-ранно право, различно от правата по параграф 2 и по буква а) от настоящия параграф, и по-специално:

i) право на име;

ii) право на изображение;

iii) авторско право;

iv) право на индустриална собственост;

в) има вероятност марката да бъде объркана с по-ранна марка, защитена в чужбина, при условие че към датата на подаване на заявката заявителят е действал недобросъвестно.

5. Държавите членки гарантират, че при подходящите обстоятелства няма да има задължение за отказ на регистрация или за обявяване на марката за недействителна, ако притежателят на по-ранната марка или друго по-ранно право е съгласен с регистрацията на по-късната марка.

6. Всяка държава членка може да предвиди, че чрез дерогация от параграфи 1—5 основанията за отказ на регистрация или за недействителност, приложими в съответната държава членка преди датата на влизане в сила на разпоредбите за привеждане в съответствие с Директива 89/104/ЕИО, трябва да се прилагат за марки, заявката за които е подадена преди тази дата.

23.12.2015 г. L 336/9Официален вестник на Европейския съюзBG

Член 6

А posteriori установяване на недействителност или отмяна на марка

Когато се претендира предходност за национална марка или за марка, регистрирана по силата на международни догово­ рености, валидни в държавата членка, която е била обект на отказ от права или е с изтекъл срок на защита, спрямо марка на ЕС, недействителността или отмяната на марката, служеща за основание на претенцията за предходност, може да бъде установена а posteriori, при условие че е било възможно недействителността или отмяната да бъдат обявени към момента, в който марката е станала обект на отказ или е изтекъл срокът ѝ на защита. В този случай предходността престава да поражда правно действие.

Член 7

Основания за отказ или недействителност само по отношение на някои от стоките или услугите

Когато съществуват основания за отказ на регистрация или за недействителност на марка само по отношение на някои от стоките или услугите, за които марката е заявена или регистрирана, отказът на регистрация или недействителността засяга само тези стоки или услуги.

Член 8

Липсата на отличителен характер или известност при по-ранна марка като пречка за обявяването за недействителна на регистрирана марка

Искане за обявяване на недействителност въз основа на по-ранна марка не може да бъде успешно към датата на подаване на това искане, ако то не би било успешно към датата на депозиране или към датата на приоритет на по-късната марка по която и да е от следните причини:

а) по-ранната марка, подлежаща на обявяване за недействителна на основание член 4, параграф 1, буква б), в) или г), още не е придобила отличителен характер по смисъла на член 4, параграф 4;

б) искането за обявяване на недействителност се основава на член 5, параграф 1, буква б) и по-ранната марка още не е придобила достатъчно отличителен характер, който да е в подкрепа на заключение за вероятността от объркване по смисъла на член 5, параграф 1, буква б);

в) искането за обявяване на недействителност се основава на член 5, параграф 3, буква а) и по-ранната марка още не е придобила известност по смисъла на член 5, параграф 3, буква а).

Член 9

Изключване на възможността за предявяване на искане за обявяване на недействителност поради бездействие

1. Когато в една държава членка притежателят на по-ранна марка по смисъла на член 5, параграф 2 или параграф 3, буква а) в продължение на пет последователни години е приемал използването на по-късна марка, регистрирана в тази държава членка, като е знаел за това използване, този притежател няма право да поиска обявяване на по-късната марка за недействителна на основата на по-ранната марка по отношение на стоките или услугите, за които е използвана по-късната марка, освен ако заявката за регистриране на по-късната марка не е подадена недобросъвестно.

2. Държавите членки могат да предвидят, че параграф 1 от настоящия член трябва да се прилага по отношение на притежателя на всяко друго по-ранно право по смисъла на член 5, параграф 4, буква а) или б).

3. В случаите, посочени в параграфи 1 и 2, притежателят на по-късно регистрирана марка няма право да възрази срещу използването на по-ранното право, дори и ако това право вече не може да се противопостави на по-късната марка.

23.12.2015 г.L 336/10 Официален вестник на Европейския съюзBG

РАЗДЕЛ 3

Предоставени права и ограничения

Член 10

Права, предоставени от марката

1. Регистрацията на марка предоставя на притежателя ѝ изключителни права.

2. Без да се засягат правата на притежателите, придобити преди датата на подаване на заявката или датата на приоритет на регистрираната марка, притежателят на регистрирана марка има право да възпрепятства всяко трето лице да използва в търговската дейност без негово съгласие всеки знак за стоки или услуги, когато:

а) знакът е идентичен с марката и е използван за стоки или услуги, идентични с тези, за които марката е регистрирана;

б) знакът е идентичен или сходен с марката и е използван за стоки или услуги, идентични или сходни със стоките или услугите, за които марката е регистрирана, ако съществува вероятност от объркване в общественото съзнание; вероятността от объркване включва вероятността от свързване на знака с марката;

в) знакът е идентичен или сходен с марката, независимо дали е използван за стоки или услуги, които са идентични, сходни или не са сходни със стоките или услугите, за които е регистрирана марката, ако последната се ползва с известност в държавата членка и ако използването без основание на този знак би довело до несправедливо облагодетел­ стване от отличителния характер или известността на марката или би им навредило.

3. По силата на параграф 2 в частност може да се забрани:

а) поставянето на знака върху стоки или тяхната опаковка;

б) предлагането на стоки, пускането им на пазара или складирането им за тези цели със знака, или предлагането или предоставянето на услуги с този знак;

в) вносът или износът на стоки с този знак;

г) използването на знака като търговско или фирмено наименование или като част от търговско или фирмено наименование;

д) използването на знака в търговски книжа и в рекламна дейност;

е) използването на знака в сравнителна реклама по начин, който е в противоречие с Директива 2006/114/ЕО.

4. Без да се засягат правата на притежателите, придобити преди датата на подаване или датата на приоритет на регистрираната марка, притежателят на посочената регистрирана марка също има право да възпрепятства въвеждането от всички трети лица, действащи в рамките на търговията, на стоки в държавата членка, където марката е регистрирана, без да бъдат пуснати в свободно обращение там, когато такива стоки, включително опаковки, идват от трети държави и върху тях е поставена без разрешение марка, която е идентична с регистрираната по отношение на такива стоки марка или която не може да бъде отличена в основните си аспекти от тази марка.

Правото на притежателя на марката съгласно първа алинея изтича, ако по време на производство с цел да се установи дали регистрираната марка е била нарушена, започнато в съответствие с Регламент (ЕС) № 608/2013, деклараторът или държателят на стоките представи доказателства, че притежателят на регистрираната марка няма право да забрани пускането на стоките на пазара в държавата на крайно местоназначение.

5. Ако според правото на държава членка използването на знака при условията на параграф 2, буква б) или в) не може да бъде забранено преди датата на влизане в сила на разпоредбите за привеждане в съответствие с Директива 89/104/ЕИО в съответната държава членка, правата, предоставени от марката, не могат да бъдат противопоставени за преустановяване използването на този знак.

6. Параграфи 1, 2, 3 и 5 не засягат разпоредбите, приложими в държава членка, отнасящи се до защитата срещу използването на знак за цели, различни от тези за отличаване на стоки или услуги, когато използването без основание на този знак би довело до несправедливо облагодетелстване от отличителния характер или известността на марката или би им навредило.

23.12.2015 г. L 336/11Официален вестник на Европейския съюзBG

Член 11

Право за забрана на подготвителни действия във връзка с използването на опаковка или други средства

Когато има риск опаковки, етикети, маркировки, елементи или устройства за защита или автентичност, или всякакви други средства, върху които може да бъде поставяна марката, да се използват за стоки или услуги и това използване да представлява нарушение на правата на притежателя на марка по член 10, параграфи 2 и 3, притежателят на тази марка има право да забрани следните действия, ако те се извършват в рамките на търговията:

а) поставянето на знак, идентичен или сходен с марката, върху опаковки, етикети, маркировки, елементи или устройства за защита или автентичност, или всякакви други средства, върху които може да бъде поставяна марката;

б) предлагането или пускането на пазара, или складирането за тези цели, или вноса или износа на опаковки, етикети, маркировки, елементи или устройства за защита или автентичност, или всякакви други средства, върху които е поставена марката.

Член 12

Възпроизвеждане на марките в речници

В случай че възпроизвеждането на марка в речник, енциклопедия или сходен справочник в печатна или електронна форма създава впечатление, че тя представлява родовото наименование на стоките или услугите, за които е регистрирана марката, издателят на този труд, при поискване от страна на притежателя на марката, прави необходимото при възпроизвеждането на марката веднага, а при печатните материали — най-късно в следващото издание на публикацията да бъде отбелязано, че става дума за регистрирана марка.

Член 13

Забрана за използване на марка, регистрирана на името на агент или представител

1. Когато марка е била регистрирана на името на агента или представителя на лице, което е притежател на тази марка, без съгласието на притежателя, последният има право да предприеме следните две действия или едното от тях:

а) да се противопостави на използването на марката от неговия агент или представител;

б) да поиска прехвърлянето на регистрацията на марката в своя полза.

2. Параграф 1 не се прилага, в случай че агентът или представителят обоснове своите действия.

Член 14

Ограничаване на действието на марката

1. Марката не дава право на притежателя да забрани на трето лице да използва в търговската дейност:

а) името или адреса на третото лице — когато третото лице е физическо лице;

б) знаци или означения, които са лишени от отличителен характер или които се отнасят до вида, качеството, количеството, предназначението, стойността, географския произход, времето на производство на стоките или на предоставяне на услугите, или други характеристики на стоките или услугите;

в) марката с цел идентифициране или посочване на стоки или услуги като такива на притежателя на марката, по- специално когато използването на тази марка е необходимо, за да се означи предназначението на стока или услуга, по- конкретно като принадлежности или резервни части.

2. Параграф 1 се прилага само когато използването от третото лице се извършва в съответствие с почтените практики в областта на производството и търговията.

3. Марката не дава право на притежателя да забрани на трето лице да използва в търговската дейност по-ранно право, което важи само по отношение на конкретен район, доколкото това право е признато от правото на съответната държава членка и то се използва в границите на територията, за която е признато.

23.12.2015 г.L 336/12 Официален вестник на Европейския съюзBG

Член 15

Изчерпване на правата, предоставени от марка

1. Марката не дава право на притежателя да забрани използването ѝ за стоки, които са пуснати на пазара в Съюза с тази марка от самия притежател или с негово съгласие.

2. Параграф 1 не се прилага, когато притежателят има основателни причини да се противопостави на последващи продажби на стоките, особено когато тяхното състояние е променено или влошено след пускането им на пазара.

Член 16

Използване на марките

1. Ако в срок от пет години от датата на приключване на процедурата по регистрация притежателят не е започнал реално да използва марката в държавата членка във връзка със стоките или услугите, за които тя е регистрирана, или ако използването ѝ е било преустановено за непрекъснат период от пет години, към марката се прилагат ограниченията и санкциите, предвидени в член 17, член 19, параграф 1, член 44, параграфи 1 и 2 и член 46, параграфи 3 и 4, освен ако не съществува основателна причина за неизползването.

2. Когато в дадена държава членка е предвидено производство по възражение след регистрацията, срокът от пет години, посочен в параграф 1, започва да се отчита от датата, от която марката повече не може да бъде предмет на възражение, или когато е подадено възражение, от датата, на която евентуалното решение за слагане край на производ­ ството по възражение е станало окончателно или възражението е било оттеглено.

3. По отношение на марки, регистрирани по силата на международни договорености, които пораждат действие в държавата членка, петгодишния срок, посочен в параграф 1, започва да се отчита от датата, от която марката повече не може да бъде предмет на отказ или възражение. Когато е подадено възражение или нотификация за възражение, аргумен­ тирано с абсолютни или относителни основания, срокът се отчита от датата, на която евентуалното решение за прекратяване на производството по възражение или за произнасяне по абсолютните или относителните основания за отказ е станало окончателно или възражението е било оттеглено.

4. Датата, на която започва да тече петгодишният срок, посочен в параграфи 1 и 2, се вписва в регистъра.

5. Използване по смисъла на параграф 1 е също така:

а) използването на марката във вид, различен по отношение на елементи, които не променят отличителния характер на марката в сравнение с вида, в който тя е регистрирана, независимо дали във вида, в който се използва, маркатае също така регистрирана или не на името на притежателя;

б) поставянето на марката върху стоки или тяхната опаковка в съответната държава членка единствено с цел износ.

6. Използването на марката със съгласието на притежателя се счита за използване от притежателя.

Член 17

Неизползването като аргумент за защита в производство за установяване на нарушение

Притежателят на марка има право да забрани използването на даден знак само доколкото правата на притежателя не подлежат на отмяна на основание член 19 към момента на предявяване на иска за установяване на нарушение. По искане на ответника притежателят на марката представя доказателства, че през петгодишния период, който предхожда датата на предявяване на иска, марката е била предмет на реално използване, както е предвидено в член 16 във връзка със стоките или услугите, за които тя е регистрирана, и които се цитират като основание за предявяване на иска, или че съществуват основателни причини за неизползване, при условие че от приключването на процедурата по регистрация на марката до датата на предявяване на иска са минали не по-малко от пет години.

Член 18

Позоваване на правото на притежателя на по-късно регистрирана марка като защита в производство за установяване на нарушение

1. В хода на производство за установяване на нарушение притежателят на марка няма право да забрани използването на по-късно регистрирана марка, ако тази по-късна марка не би била обявена за недействителна в съответствие с член 8, член 9, параграф 1 или 2 или член 46, параграф 3.

23.12.2015 г. L 336/13Официален вестник на Европейския съюзBG

2. В хода на производство за установяване на нарушение притежателят на марка няма право да забрани използването на по-късно регистрирана марка на ЕС, ако тази по-късна марка не би била обявена за недействителна в съответствие с член 53, параграф 1, 3 или 4, член 54, параграф 1 или 2 или член 57, параграф 2 от Регламент (ЕО) № 207/2009.

3. Когато притежателят на марка няма право да забрани използването на по-късно регистрирана марка съгласно параграф 1 или 2, притежателят на тази по-късно регистрирана марка няма право да забрани използването на по-ранната марка в рамките на производство за установяване на нарушение, дори това по-ранно право повече да не може да се противопостави на по-късната марка.

РАЗДЕЛ 4

Отмяна на права върху марки

Член 19

Липсата на реално използване като основание за отмяна

1. Марката подлежи на отмяна, ако през непрекъснат период от пет години тя не е била реално използвана в държавата членка във връзка със стоките или услугите, за които е регистрирана, и не съществуват основателни причини за неизползването.

2. Никое лице не може да претендира, че правата на притежателя върху марката следва да бъдат отменени, ако през интервала между изтичането на този петгодишен период и подаването на искането за отмяна реалното използване на марката е започнато или възобновено.

3. Започването или възобновяването на използването в трите месеца, предхождащи подаването на искането за отмяна, и най-рано при изтичането на непрекъснатия период на неизползване от пет години, не се взема предвид, когато подготовката за започването или възобновяването е извършена едва след като притежателят е узнал, че може да бъде подадено искане за отмяна.

Член 20

Превръщането на марка в родово понятие или въвеждащо в заблуждение означение като основания за отмяна

Марката подлежи на отмяна, когато след датата, на която е регистрирана:

а) в резултат на действията или бездействието на притежателя марката се е превърнала в обичайно търговско наименование на стока или услуга, за които е регистрирана;

б) в резултат на използването ѝ от притежателя на марката или със съгласието на притежателя за стоките или услугите, за които е регистрирана, тя може да въведе обществеността в заблуждение, по-специално по отношение на естеството, качеството или географския произход на тези стоки или услуги.

Член 21

Отмяна само по отношение на някои от стоките или услугите

Когато съществуват основания за отмяна на марка само по отношение на някои от стоките или услугите, за които марката е регистрирана, отмяната засяга само тези стоки или услуги.

РАЗДЕЛ 5

Марките като обект на собственост

Член 22

Прехвърляне на регистрирани марки

1. Марката може да бъде прехвърлена, отделно от прехвърлянето на самото предприятие, по отношение на някои или всички стоки или услуги, за които е регистрирана.

23.12.2015 г.L 336/14 Официален вестник на Европейския съюзBG

2. Прехвърлянето на цялото предприятие включва прехвърлянето на марката, с изключение на случаите, в които е налице съгласие в противен смисъл или в които обстоятелствата недвусмислено диктуват нещо друго. Настоящата разпоредба се прилага по отношение на договорното задължение за прехвърляне на предприятието.

3. Държавите членки разполагат с процедури, даващи възможност за вписване на прехвърлянето в техните регистри.

Член 23

Вещни права

1. Марката може, отделно от предприятието, да бъде обект на обезпечение или да бъде обект на вещни права.

2. Държавите членки разполагат с процедури, даващи възможност за вписване на вещните права в техните регистри.

Член 24

Принудително изпълнение

1. По отношение на дадена марка могат да се прилагат мерки за принудително изпълнение.

2. Държавите членки разполагат с процедури, даващи възможност за вписване на принудителното изпълнение в техните регистри.

Член 25

Лицензия

1. Марката може да бъде предмет на лицензия за някои или за всички стоки или услуги, за които е регистрирана, както и за цялата територия на съответната държава членка или за част от нея. Лицензията може да бъде изключителна или неизключителна.

2. Притежателят на марка може да противопостави правата, предоставени от тази марка, срещу лицензополучател, който наруши разпоредба на лицензионния договор по отношение на:

а) срока;

б) вида, в който марката може да се използва съгласно регистрацията;

в) обхвата на стоките или услугите, за които е предоставена лицензията;

г) територията, на която марката може да се поставя; или

д) качеството на произведените стоки или на услугите, предоставени от лицензополучателя.

3. Без да се засягат разпоредбите на лицензионния договор, лицензополучателят може да започне производство за установяване на нарушение на дадена марка само ако нейният притежател даде съгласието си за това. Титулярят на изключителна лицензия обаче може да започне подобно производство, ако притежателят на марката, след като бъде надлежно известен за това, сам не започне производство за установяване на нарушение в подходящ срок.

4. С цел получаване на обезщетение за понесените от него вреди лицензополучателят има право да участва в производство за установяване на нарушение, започнато от притежателя на марката.

5. Държавите членки разполагат с процедури, даващи възможност за вписване на лицензите в техните регистри.

Член 26

Заявката за марка като обект на собственост

По отношение на заявките за марки се прилагат членове 22 — 25.

23.12.2015 г. L 336/15Официален вестник на Европейския съюзBG

РАЗДЕЛ 6

Гаранционни или сертификатни марки и колективни марки

Член 27

Определения

За целите на настоящата директива се прилагат следните определения:

а) „гаранционна или сертификатна марка“ е марка, която е посочена като такава при подаване на заявката и е способна да отличава стоките или услугите, които са сертифицирани от притежателя на марката по отношение на материала, метода на производство на стоките или способа на предоставяне на услугите, качеството, точността или други характе­ ристики, от стоките и услугите, които не са сертифицирани по този начин;

б) „колективна марка“ е марка, която е описана като такава при подаване на заявката и е способна да отличава стоките или услугите на членовете на сдружение, което е притежател на марката, от стоките или услугите на други предприятия.

Член 28

Гаранционни или сертификатни марки

1. Държавите членки могат да предвиждат регистрацията на гаранционни или сертификатни марки.

2. Всяко физическо или юридическо лице, включително публичноправни институции, органи и образувания, може да подава заявки за гаранционни или сертификатни марки, при условие че съответното лице не извършва стопанска дейност, включваща доставянето на стоки или услуги от сертифицирания вид.

Държавите членки могат да предвидят, че гаранционна или сертификатна марка не трябва да се регистрира, освен ако заявителят не е компетентен да сертифицира стоките или услугите, за които марката трябва да бъде регистрирана.

3. Държавите членки могат да предвидят, че гаранционни или сертификатни марки не трябва да се регистрират или се отменят или обявяват за недействителни на основания, различни от посочените в членове 4, 19 и 20, когато функцията на тези марки налага това.

4. Чрез дерогация от член 4, параграф 1, буква в) държавите членки могат да предвидят, че знаците или означенията, които в търговската дейност могат да служат за означаване на географския произход на стоките или услугите, могат да бъдат гаранционни или сертификатни марки. Такава гаранционна или сертификатна марка не дава право на притежателя да забрани на трето лице да използва в търговската дейност такива знаци или означения, при условие че това лице ги използва в съответствие с почтените практики в областта на производството и търговията. В частност такава марка не може да бъде противопоставена на трето лице, което има право да използва географско наименование.

5. Изискванията, предвидени в член 16, се считат за изпълнени в случаите на реално използване на гаранционна или сертификатна марка в съответствие с член 16 от всяко лице, което има право да я използва.

Член 29

Колективни марки

1. Държавите членки предвиждат регистрацията на колективни марки.

2. Сдруженията на фабриканти, производители, доставчици на услуги или търговци, които по смисъла на приложимото спрямо тях право имат правоспособност и могат от свое собствено име да сключват договори или да извършват други правни действия и да бъдат ищци и ответници, също както и юридическите лица, които се явяват субекти на публичното право, могат да депозират заявки за колективни марки.

3. Чрез дерогация от член 4, параграф 1, буква в) държавите членки могат да предвидят, че знаците или означенията, които в търговската дейност могат да служат за означаване на географския произход на стоките или услугите, могат да бъдат колективни марки. Такава колективна марка не дава право на притежателя да забрани на трето лице да използва в търговската дейност такива знаци или означения, при условие че третото лице ги използва в съответствие с почтените практики в областта на производството и търговията. В частност такава марка не може да бъде противопоставена на трето лице, което има право да използва географско наименование.

23.12.2015 г.L 336/16 Официален вестник на Европейския съюзBG

Член 30

Правила за използване на колективната марка

1. Заявителят на колективна марка представя на ведомството правилата за нейното използване.

2. В правилата за използване се уточняват като минимум лицата, които имат право да използват марката, условията за членуване в сдружението и условията за използване на марката, включително приложимите санкции. С правилата за използване на дадена марка по член 29, параграф 3 се дава право на всяко лице, чиито стоки или услуги са с произход от съответния географски район, да стане член на сдружението, което е притежател на марката, при условие че лицето изпълнява всички останали изисквания, включени в правилата.

Член 31

Отхвърляне на заявката

1. В допълнение към основанията за отказ на заявка за марка, предвидени в член 4, когато е целесъобразно, с изключение на член 4, параграф 1, буква в) относно знаците или означенията, които могат да служат в търговията за обозначаване на географския произход на стоките или услугите, и член 5, и без да се накърнява правото на дадено ведомство да не предприема служебно разглеждане на относителни основания за отказ, заявка за колективна марка се отхвърля, ако не са спазени разпоредбите на член 27, буква б), член 29 или член 30, или ако правилата за използване на тази колективна марка противоречат на обществения ред или на добрите нрави.

2. Заявка за колективна марка се отхвърля също така, когато има опасност обществеността да бъде въведена в заблуждение по отношение на характера или значението на марката, по-специално когато има вероятност марката да бъде възприета като нещо различно от колективна марка.

3. Заявката не се отхвърля, ако заявителят, вследствие изменение на правилата за използване на колективната марка, отговори на изискванията, посочени в параграфи 1 и 2.

Член 32

Използване на колективните марки

Изискванията на член 16 се считат за изпълнени в случаите на реално използване на колективна марка в съответствие с посочения член от всяко лице, което има право да я използва.

Член 33

Изменение на правилата за използване на колективната марка

1. Притежателят на колективна марка представя на ведомството всяко изменение в правилата за нейното използване.

2. Измененията в правилата за използване на марката се отразяват в регистъра, освен ако изменените правила не отговарят на изискванията на член 30 или съдържат едно от основанията за отказ, посочени в член 31.

3. За целите на настоящата директива измененията на правилата за използване влизат в сила едва от датата на вписване на същите изменения в регистъра.

Член 34

Лица, които имат право да предявят иск за установяване на нарушение

1. Разпоредбите на член 25, параграфи 3 и 4 се прилагат за всяко лице, което има право да използва колективна марка.

2. Притежателят на колективна марка има право да претендира обезщетение от името на лицата, получили право да използват марката, за понесените от тях вреди в резултат на неразрешеното използване на марката.

23.12.2015 г. L 336/17Официален вестник на Европейския съюзBG

Член 35

Допълнителни основания за отмяна

В допълнение към основанията за отмяна, предвидени в членове 19 и 20, правата на притежателя на колективна марка подлежат на отмяна на следните основания:

а) притежателят не предприема разумни мерки за предотвратяване на използването на марката по начин, несъвместим с условията за използване, предвидени в правилата за използване, в т.ч. всички техни изменения, отбелязани в регистъра;

б) начинът, по който марката е била използвана от лицата, които имат право да я използват, е породил възможност тя да въведе в заблуждение обществеността в съответствие с член 31, параграф 2;

в) изменението на правилата за използване на марката е било отбелязано в регистъра в нарушение на член 33, параграф 2, освен ако притежателят на марката чрез ново изменение на правилата за използване не се съобрази с изискванията, посочени в същия член.

Член 36

Допълнителни основания за недействителност

При необходимост в допълнение към основанията за недействителност, предвидени в член 4, с изключение на член 4, параграф 1, буква в) относно знаците или означенията, които могат да служат в търговията за обозначаване на географския произход на стоките или услугите, и в член 5, колективна марка, регистрирана в нарушение на член 31, се обявява за недействителна, освен ако притежателят на марката, чрез изменение на правилата за използване, изпълни изискванията на член 31.

ГЛАВА 3

ПРОИЗВОДСТВА

РАЗДЕЛ 1

Подаване на заявка и регистриране

Член 37

Условия, на които трябва да отговарят заявките

1. Заявката за регистриране на марка се състои като минимум от следното:

а) искане за регистрация;

б) информация, позволяваща да се идентифицира заявителят;

в) списък на стоките или услугите, за които се иска регистрация;

г) представяне на марката, което отговаря на изискванията, предвидени в член 3, буква б).

2. Заявката за марка подлежи на заплащане на такса, определена от съответната държава членка.

Член 38

Дата на подаване на заявката

1. Датата на подаване на заявката за марка е датата, на която документите, съдържащи информацията, посочена в член 37, параграф 1, бъдат подадени до ведомството от заявителя.

2. Освен това държавите членки могат да предвидят, че валидността на датата на подаване на заявката трябва да зависи от заплащането на таксата, посочена в член 37, параграф 2.

23.12.2015 г.L 336/18 Официален вестник на Европейския съюзBG

Член 39

Определяне и класификация на стоките и услугите

1. Стоките и услугите, за които се иска регистрация на марка, се класифицират според системата за класификация, установена със Спогодбата от Ница относно международната класификация на стоките и услугите за регистрация на марките от 15 юни 1957 г. („Класификацията от Ница“).

2. Стоките и услугите, за които се иска защита, се определят от заявителя достатъчно ясно и точно, за да се позволи на компетентните органи и икономическите оператори само на тази основа да определят степента на търсената защита.

3. За целите на параграф 2 могат да бъдат използвани общите означения в заглавията на класовете от Класификацията от Ница или други общи понятия, при условие че те отговарят на необходимите стандарти за яснота и точност, посочени в настоящия член.

4. Ведомството отхвърля заявка по отношение на означения или понятия, които са неясни или неточни, когато заявителят не предложи приемлива формулировка в срок, определен от ведомството за тази цел.

5. Използването на общи понятия, в т.ч. на общи означения от заглавията на класовете от Класификацията от Ница, се тълкува като включващо всички стоки или услуги, недвусмислено обхванати от буквалния смисъл на означението или понятието. Употребата на такива понятия или означения не може да се тълкува като включваща искане по отношение на стоки или услуги, които не могат да бъдат обхванати от буквалния смисъл.

6. Когато заявителят иска регистрация за повече от един клас, той групира стоките и услугите според класовете от Класификацията от Ница, като всяка група се предшества от номера на класа, към който принадлежи тази група стоки или услуги, и ги представя съгласно поредността на класовете.

7. На отделните стоки и услуги не се гледа като на сходни една с друга на основание на това, че попадат в един и същ клас от Класификацията от Ница. На отделните стоки и услуги не се гледа като на несходни една с друга на основание на това, че те попадат в различни класове от Класификацията от Ница.

Член 40

Бележки на трети лица

1. Държавите членки могат да предвидят преди регистрирането на дадена марка всяко физическо или юридическо лице, както и всяка група или организация, представляваща фабриканти, производители, доставчици на услуги, търговци или потребители, да може да изпрати до ведомството писмени бележки, посочващи на какви основания регистрацията на марката следва да бъде отказана служебно.

Лицата и групите или организациите, посочени в първата алинея, не придобиват качеството на страни по производството пред ведомството.

2. В допълнение към основанията, посочени в параграф 1 от настоящия член, всяко физическо или юридическо лице, както и всяка група или организация, представляваща фабриканти, производители, доставчици на услуги, търговци или потребители, може да изпрати до ведомството писмени бележки, посочващи конкретните основания, поради които заявката за колективна марка следва да бъде отказана по силата на член 31, параграфи 1 и 2. Тази разпоредба може да бъде разширена, за да обхване сертификатните и гаранционните марки, ако те са уредени в държавите членки.

Член 41

Разделяне на заявките и регистрациите

Заявителят или притежателят може да раздели заявка за национална марка или регистрация на две или повече отделни заявки или регистрации, като изпрати до ведомството декларация и като посочи за всяка отделна заявка или регистрация стоките или услугите, обхванати от първоначалната заявка или регистрация, които да бъдат обхванати от отделните заявки или регистрации.

23.12.2015 г. L 336/19Официален вестник на Европейския съюзBG

Член 42

Такси за клас

Държавите членки могат да предвидят, че заявката и подновяването на марка трябва да се извършват срещу заплащането на допълнителна такса за всеки клас стоки и услуги след първия клас.

РАЗДЕЛ 2

Производства по възражение, отмяна и недействителност

Член 43

Производство по възражение

1. Държавите членки предвиждат ефикасно и бързо административно производство по възражение пред своите ведомства срещу регистрацията на марка на основанията, предвидени в член 5.

2. Административното производство, посочено в параграф 1 от настоящия член, предвижда поне притежателят на по- ранна марка, посочен в член 5, параграф 2 и параграф 3, буква а), и лицето, упълномощено съгласно приложимото право да упражнява правата, произтичащи от защитено наименование за произход или защитено географско указание, посочено в член 5, параграф 3, буква в), да имат право да подадат съобщение за възражение. Съобщението за възражение може да се подаде въз основа на едно или повече по-ранни права, при условие че те принадлежат на един и същ притежател, и въз основа на част или на всички стоки или услуги, по отношение на които по-ранното право е защитено или заявено, и може да бъде насочено срещу част или срещу всички стоки или услуги, по отношение на които е подадена заявка за оспорваната марка.

3. В отговор на тяхно съвместно искане на страните се предоставя минимум двумесечен срок в рамките на производ­ ството по възражение, за да се даде възможност за уреждане на спора по взаимно съгласие между страната, подала възражението, и заявителя.

Член 44

Неизползването като аргумент за защита в производство по възражение

1. При производство по възражение съгласно член 43, когато към датата на подаване или датата на приоритет на по- късната марка е изтекъл петгодишният период, в рамките на който е трябвало да започне реалното използване на по- ранната марка в съответствие с член 16, по искане на заявителя притежателят на по-ранната марка, който е подал възражение, представя доказателства за реално използване в съответствие с член 16 на по-ранната марка през петте години, предхождащи датата на подаване или датата на приоритет на по-късната марка, или за съществуването на основателни причини за неизползването. Ако такива доказателства не бъдат представени, възражението се отхвърля.

2. Ако по-ранната марка е използвана само за част от стоките или услугите, за които е регистрирана, за целите на предвиденото в параграф 1 разглеждане на възражението се счита, че тя е регистрирана само за тази част от стоките или услугите.

3. Параграфи 1 и 2 от настоящия член също се прилагат, когато по-ранната марка е марка на ЕС. В този случай реалното използване на марката на ЕС се установява в съответствие с член 15 от Регламент (ЕО) № 207/2009.

Член 45

Производство за отмяна или обявяване на недействителност

1. Без да се засяга правото на страните да обжалват по съдебен ред, държавите членки предвиждат ефикасно и бързо административно производство пред техните ведомства във връзка с искане за отмяна или обявяване на недействителност на марка.

23.12.2015 г.L 336/20 Официален вестник на Европейския съюзBG

2. Административното производство за отмяна предвижда отмяна на марката на основанията, предвидени в членове 19 и 20.

3. Административното производство за обявяване на недействителност предвижда обявяване на марката за недействителна като минимум на следните основания:

а) марката да не е трябвало да бъде регистрирана, тъй като не отговаря на изискванията по член 4;

б) марката да не е трябвало да бъде регистрирана поради съществуването на по-ранно право по смисъла на член 5, параграфи 1 — 3;

4. Административното производство предвижда, че минимум следните субекти могат да подават искания за отмяна или за обявяване на недействителност:

а) в случаите по параграф 2 и параграф 3, буква а) — всяко физическо или юридическо лице и всяка група или организация, създадена с цел представляване на интересите на фабрикантите, производителите, доставчиците на услуги, търговците или потребителите, което/която по смисъла на приложимото спрямо него/нея законодателство има право да предяви иск от свое собствено име и срещу което/която може да бъде предявен иск;

б) в случая по параграф 3, буква б) от настоящия член — притежателят на по-ранна марка, посочен в член 5, параграф 2 и член 5, параграф 3, буква а), и лицето, упълномощено съгласно приложимото право да упражнява правата, произтичащи от защитено наименование за произход или защитено географско указание, посочено в член 5, параграф 3, буква в).

5. Искането за отмяна или за обявяване на недействителност може да бъде насочено срещу част или срещу всички стоки или услуги, по отношение на които е регистрирана оспорваната марка.

6. Искане за обявяване на недействителност може да се подаде въз основа на едно или повече по-ранни права, при условие че те принадлежат на един и същ притежател.

Член 46

Неизползването като аргумент за защита в производство за обявяване на недействителност

1. При производство за обявяване на недействителност въз основа на регистрирана марка с по-ранна дата на подаване или дата на приоритет, в случай че притежателят на по-късната марка поиска това, притежателят на по-ранната марка е длъжен да представи доказателства за реално използване в съответствие с член 16 на по-ранната марка през петте години, предхождащи датата на подаване на искането за обявяване на недействителност, за стоките или услугите, за които тя е регистрирана и които се цитират като основание за искането, или за съществуването на основателни причини за неизполз­ ването, при условие че от приключването на процедурата по регистрация на по-ранната марка до датата на искането за обявяване на недействителност са минали не по-малко от пет години.

2. Когато към датата на подаване или датата на приоритет на по-късната марка петгодишният срок, в рамките на който е трябвало реално да се използва по-ранната марка в съответствие с член 16, е изтекъл, притежателят на по-ранната марка трябва да представи в допълнение към доказателствата, изискуеми по силата на параграф 1 от настоящия член, доказателства за реално използване на марката през петте години, предхождащи датата на подаване или датата на приоритет, или за съществуване на основателни причини за неизползването.

3. В отсъствието на доказателствата по параграфи 1 и 2 искането за обявяване на недействителност, основаващо се на по-ранна марка, се отхвърля.

4. Ако по-ранната марка е използвана в съответствие с член 16 само за част от стоките или услугите, за които е регистрирана, за целите на разглеждането на искането за обявяване на недействителност се счита, че тя е регистрирана само за тази част от стоките или услугите.

5. Параграфи 1 — 4 от настоящия член също се прилагат, когато по-ранната марка е марка на ЕС. В този случай реалното използване на марката на ЕС се установява в съответствие с член 15 от Регламент (ЕО) № 207/2009.

23.12.2015 г. L 336/21Официален вестник на Европейския съюзBG

Член 47

Последици от отмяната и недействителността

1. Счита се, че от датата на искането за отмяна регистрираната марка не е породила последиците, предвидени в настоящата директива, доколкото правата на притежателя са били отменени. По искане на една от страните в решението относно искането за отмяна може да бъде определена по-ранна дата, на която е възникнало едно от основанията за отмяна.

2. Счита се, че регистрирана марка, доколкото е била обявена за недействителна, не е породила последиците, предвидени в настоящата директива, от самото начало.

РАЗДЕЛ 3

Срок на действие и подновяване на регистрацията

Член 48

Срок на действие на регистрацията

1. Марките се регистрират за период от 10 години от датата на подаване на заявката.

2. Регистрацията може да бъде подновявана в съответствие с член 49 за следващи периоди от десет години.

Член 49

Подновяване

1. Регистрацията на марка се подновява по искане на притежателя на марката или на упълномощено по силата на закона или на договор лице, при условие че са платени таксите за подновяване. Държавите членки могат да предвидят получаването на плащането на таксите за подновяване да се счита за такова искане.

2. Ведомството информира притежателя на марката за изтичането на срока на регистрацията най-малко шест месеца преди това. Ведомството не носи отговорност, ако не може да предостави тази информация.

3. Искането за подновяване се подава и таксите за подновяване се заплащат в срок от поне шест месеца, непосредствено предхождащи изтичането на регистрацията. Ако това не бъде направено, искането може да бъде подадено в рамките на допълнителен срок от шест месеца веднага след изтичането на регистрацията или на последващо нейно подновяване. Таксите за подновяване и допълнителна такса се заплащат в рамките на този допълнителен срок.

4. В случай че искането е представено или таксите са заплатени само за част от стоките или услугите, за които е регистрирана марката, регистрацията се подновява само за въпросните стоки или услуги.

5. Подновяването поражда действие на следващия ден след датата, на която изтича съществуващата регистрация. Подновяването се вписва в регистъра.

РАЗДЕЛ 4

Контакти с ведомството

Член 50

Контакти с ведомството

Страните в производството или когато има назначени такива — техните представители, посочват официален адрес за всички официални контакти с ведомството. Държавите членки имат право да изискват тези официални адреси да се намират в Европейското икономическо пространство.

23.12.2015 г.L 336/22 Официален вестник на Европейския съюзBG

ГЛАВА 4

АДМИНИСТРАТИВНО СЪТРУДНИЧЕСТВО

Член 51

Сътрудничество в областта на регистрацията и управлението на марките

Ведомствата са свободни да си сътрудничат ефикасно помежду си и със Службата на Европейския съюз за интелектуална собственост с цел насърчаване на сближаването на практиките и инструментите по отношение на разглеждането и регистрацията на марките.

Член 52

Сътрудничество в други области

Ведомствата са свободни да си сътрудничат ефикасно помежду си и със Службата на Европейския съюз за интелектуална собственост във всички сфери на тяхната дейност извън посочените в член 51, които имат отношение към защитата на марките в Съюза.

ГЛАВА 5

ЗАКЛЮЧИТЕЛНИ РАЗПОРЕДБИ

Член 53

Защита на данните

Обработката на всякакви лични данни в държавите членки в рамките на настоящата директива се извършва в съответствие с националното право за изпълнение на Директива 95/46/ЕО.

Член 54

Транспониране

1. Държавите членки въвеждат в сила законовите, подзаконовите и административните разпоредби, необходими за привеждането в съответствие с членове 3 — 6, членове 8 — 14, членове 16, 17 и 18, членове 22 — 39, член 41 и членове 43 — 50, до 14 януари 2019 г. Държавите членки въвеждат в сила законовите, подзаконовите и администра­ тивните разпоредби, необходими за привеждането в съответствие с член 45, до 14 януари 2023 г. Те незабавно съобщават на Комисията текстовете на тези мерки.

Когато държавите членки приемат тези мерки, в тях се съдържа позоваване на настоящата директива или то се извършва при официалното им публикуване. Те включват също така уточнение, че позоваванията в съществуващите законови, подзаконови и административни разпоредби на директивата, отменена с настоящата директива, се считат за позовавания на настоящата директива. Условията и редът на позоваване и формулировката на посоченото уточнение се определят от държавите членки.

2. Държавите членки съобщават на Комисията текстовете на основните разпоредби от националното законодателство, които те приемат в областта, уредена с настоящата директива.

Член 55

Отмяна

Директива 2008/95/ЕО се отменя, считано от 15 януари 2019 г., без да се засягат задълженията на държавите членки във връзка със срока за транспонирането на Директива 89/104/ЕИО в националното право, посочен в приложение I, част Б към Директива 2008/95/ЕО.

Позоваванията на отменената директива се считат за позовавания на настоящата директива и се четат съгласно таблицата на съответствието в приложението.

23.12.2015 г. L 336/23Официален вестник на Европейския съюзBG

Член 56

Влизане в сила

Настоящата директива влиза в сила на двадесетия ден след публикуването ѝ в Официален вестник на Европейския съюз.

Членове 1, 7, 15, 19, 20, 21 и 54 — 57 се прилагат от 15 януари 2019 г.

Член 57

Адресати

Адресати на настоящата директива са държавите членки.

Съставено в Страсбург на 16 декември 2015 година.

За Европейския парламент

Председател M. SCHULZ

За Съвета

Председател N. SCHMIT

23.12.2015 г.L 336/24 Официален вестник на Европейския съюзBG

ПРИЛОЖЕНИЕ

Таблица на съответствието

Директива2008/95/ЕО Настоящата директива

Член 1 Член 1

— Член 2

Член 2 Член 3

Член 3, параграф 1, букви а) — з) Член 4, параграф 1, букви а) — з)

— Член 4, параграф 1, букви и) — л)

Член 3, параграф 2, букви а) — в) Член 4, параграф 3, букви а) — в)

Член 3, параграф 2, буква г) Член 4, параграф 2

Член 3, параграф 3, първо изречение Член 4, параграф 4, първо изречение

— Член 4 параграф 4, второ изречение

Член 3 параграф 3, второ изречение Член 4, параграф 5

Член 3, параграф 4 —

Член 4, параграфи 1 и 2 Член 5, параграфи 1 и 2

Член 4, параграф 3 и параграф 4, буква а) Член 5, параграф 3, буква а)

— Член 5, параграф 3, буква б)

— Член 5, параграф 3, буква в)

Член 4, параграф 4, букви б) и в) Член 5, параграф 4, букви а) и б)

Член 4, параграф 4, букви г) — е) —

Член 4, параграф 4, буква ж) Член 5, параграф 4, буква в)

Член 4, параграфи 5 и 6 Член 5, параграфи 5 и 6

— Член 8

Член 5, параграф 1, първо изречение Член 10, параграф 1

Член 5, параграф 1, второизречение, уводна част Член 10, параграф 2, уводна част от изречението

Член 5, параграф 1, букви а) и б) Член 10, параграф 2, букви а) и б)

Член 5, параграф 2 Член 10, параграф 2, буква в)

Член 5, параграф 3, букви а) — в) Член 10, параграф 3, букви а) — в)

— Член 10, параграф 3, буква г)

Член 5, параграф 3, буква г) Член 10, параграф 3, буква д)

— Член 10, параграф 3, буква е)

— Член 10, параграф 4

Член 5, параграфи 4 и 5 Член 10, параграфи 5 и 6

— Член 11

— Член 12

— Член 13

23.12.2015 г. L 336/25Официален вестник на Европейския съюзBG

Директива2008/95/ЕО Настоящата директива

Член 6, параграф 1, букви а) — в) Член 14, параграф 1, букви а) — в) и параграф 2

Член 6, параграф 2 Член 14, параграф 3

Член 7 Член 15

Член 8, параграфи 1 и 2 Член 25, параграфи 1 и 2

— Член 25, параграфи 3 — 5

Член 9 Член 9

Член 10, параграф 1, първа алинея Член 16, параграф 1

— Член 16, параграфи 2 — 4

Член 10, параграф 1, втора алинея Член 16, параграф 5

Член 10, параграф 2 Член 16, параграф 6

Член 10, параграф 3 —

Член 11, параграф 1 Член 46, параграфи 1 — 3

Член 11, параграф 2 Член 44, параграф 1

Член 10, параграф 3 Член 17

Член 11, параграф 4 Член 17, член 44, параграф 2 и член 46, параграф 4

— Член 18

Член 12, параграф 1, първа алинея Член 19, параграф 1

Член 12, параграф 1, втора алинея Член 19, параграф 2

Член 12, параграф 1, трета алинея Член 19, параграф 3

Член 12, параграф 2 Член 20

Член 13 Членове 7 и 21

Член 14 Член 6

— Членове 22 — 24

— Член 26

— Член 27

Член 15, параграф 1 Член 28, параграфи 1 и 3

Член 15, параграф 2 Член 28, параграф 4

— Член 28, параграфи 2 и 5

— Членове 29 — 53, член 54, параграф 1

Член 16 Член 54, параграф 2

Член 17 Член 55

Член 18 Член 56

Член 19 Член 57

23.12.2015 г.L 336/26 Официален вестник на Европейския съюзBG

I

(Legislativní akty)

SMĚRNICE

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) 2015/2436

ze dne 16. prosince 2015,

kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách

(přepracované znění)

(Text s významem pro EHP)

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 114 odst. 1 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru (1),

v souladu s řádným legislativním postupem (2),

vzhledem k těmto důvodům:

(1) Ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES (3) by mělo být provedeno několik změn. Z důvodu srozumitelnosti by uvedená směrnice měla být přepracována.

(2) Směrnice 2008/95/ES harmonizovala hlavní ustanovení hmotného práva o ochranných známkách, o nichž se v době jejího přijetí mělo za to, že mají nejvýraznější přímý dopad na fungování vnitřního trhu tím, že brání volnému pohybu výrobků a služeb v Unii.

(3) Ochrana ochranných známek v členských státech existuje souběžně s ochranou dostupnou na úrovni Unie pro­ střednictvím ochranných známek Evropské unie (dále jen „ochranné známky EU“), které jsou jednotné povahy a platí v celé Unii, jak stanoví nařízení Rady (ES) č. 207/2009 (4). Koexistence a rovnováha systémů ochranných známek na úrovni členských států a na úrovni Unie ve skutečnosti tvoří základ přístupu Unie k ochraně duševního vlastnictví.

(4) V návaznosti na své sdělení ze dne 16. července 2008 o strategii práv k průmyslovému vlastnictví pro Evropu provedla Komise komplexní hodnocení celkového fungování systému ochranných známek v Evropě jako celku, a to na unijní a národní úrovni, ale rovněž i pokud jde o propojení mezi nimi.

23.12.2015 L 336/1Úřední věstník Evropské unieCS

(1) Úř. věst. C 327, 12.11.2013, s. 42. (2) Postoj Evropského parlamentu ze dne 25. února 2014 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a postoj Rady v prvním čtení ze dne

10. listopadu 2015 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku). Postoj Evropského parlamentu ze dne 15. prosince 2015. (3) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států

o ochranných známkách (Úř. věst. L 299, 8.11.2008, s. 25). (4) Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, 24.3.2009, s. 1).

(5) Rada ve svých závěrech ze dne 25. května 2010 týkajících se budoucí revize systému ochranných známek v Evropské unii požádala Komisi, aby předložila návrhy na revizi nařízení (ES) č. 207/2009 a směrnice 2008/95/ES. Revize uvedené směrnice by přitom měla zahrnovat opatření, která by ji lépe sladila s nařízením (ES) č. 207/2009, čímž by se omezily oblasti, ve kterých je systém ochranných známek v Evropě nekonzistentní, a současně by se zachovala vnitrostátní ochrana ochranných známek jako zajímavá možnost pro přihlašovatele. V této souvislosti by mělo být zajištěno, aby se systém ochranných známek EU a vnitrostátní systémy ochranných známek vzájemně doplňovaly.

(6) Ve svém sdělení ze dne 24. května 2011 nazvaném „Jednotný trh práv duševního vlastnictví“ dospěla Komise k závěru, že v zájmu naplnění rostoucí poptávky zúčastněných stran po rychlejších, kvalitnějších a jednodušších systémech zápisu ochranných známek, které by byly rovněž konzistentní, uživatelsky přívětivější, veřejně dostupné a založené na nejnovějších technologiích, je třeba systém ochranných známek v Unii jako celku modernizovat a přizpůsobit jej internetovému věku.

(7) Konzultace a hodnocení pro účely této směrnice odhalily, že navzdory dřívější částečné harmonizaci vnitro­ státních právních předpisů se stále vyskytují oblasti, v nichž by další harmonizace mohla mít pozitivní dopad na konkurenceschopnost a růst.

(8) K dosažení cíle, který spočívá v podpoře a vytvoření dobře fungujícího vnitřního trhu, a v zájmu snadnějšího získávání a ochrany ochranných známek v Unii za účelem přispění k růstu a konkurenceschopnosti evropských podniků, zejména těch malých a středních, je nezbytné jít nad rámec omezeného sbližování zavedeného směrnicí 2008/95/ES a rozšířit jej na další aspekty hmotného práva ochranných známek týkajícího se ochranných známek chráněných prostřednictvím zápisu podle nařízení (ES) č. 207/2009.

(9) Má-li se zápis a správa ochranných známek v celé Unii zjednodušit, je nezbytné sblížit nejen ustanovení hmotného práva, ale také procesní předpisy. Proto by měly být sladěny hlavní procesní předpisy týkající se zápisu ochranných známek v členských státech a v systému ochranných známek EU. Pokud jde o postupy podle vnitro­ státního práva, stačí stanovit obecné principy a vypracování konkrétních předpisů ponechat na členských státech.

(10) Zcela zásadní je zajistit, aby zapsané ochranné známky požívaly stejné ochrany podle právních řádů všech členských států. Jelikož ochranné známky EU, které získaly v Unii dobré jméno, požívají širší ochrany, měla by být širší ochrana rovněž udělena na vnitrostátní úrovni všem zapsaným ochranným známkám, které získaly dobré jméno v dotčeném členském státě.

(11) Tato směrnice by neměla členské státy zbavit práva i nadále chránit ochranné známky získané užíváním, ale pouze upravit jejich vztahy s ochrannými známkami získanými zápisem.

(12) Cíle, které sblížení právních předpisů sleduje, předpokládají, že podmínky pro nabytí a udržení práva k zapsané ochranné známce jsou v zásadě ve všech členských státech stejné.

(13) Je proto žádoucí vyhotovit přehled příkladů označení, která mohou tvořit ochrannou známku, jsou-li způsobilá odlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků nebo služeb jiných podniků. Ke splnění cílů systému zápisu ochranných známek, kterými je zaručit právní jistotu a řádnou správu, je rovněž nezbytné vyžadovat, aby označení bylo možno vyjádřit způsobem, který je jasný, přesný, samostatný, snadno přístupný, srozumitelný, trvalý a objektivní. Mělo by být proto povoleno, aby označení bylo vyjádřeno jakoukoli vhodnou formou využívající obecně dostupných technologií, která nemusí být nutně grafická, jestliže toto vyjádření nabízí v tomto směru dostatečné záruky.

(14) Důvody zamítnutí nebo neplatnosti týkající se samotné ochranné známky, včetně nedostatečné rozlišovací způsobilosti, nebo týkající se střetu mezi ochrannou známkou a staršími právy by mimoto měly být vyjmenovány taxativním způsobem, i když některé z těchto důvodů jsou uvedeny fakultativně pro členské státy, které by tudíž měly mít možnost zachovat nebo zavést tyto důvody ve svých právních předpisech.

23.12.2015L 336/2 Úřední věstník Evropské unieCS

(15) Aby bylo zajištěno, že úrovně ochrany, jež zeměpisným označením uděluje unijní a vnitrostátní právo, jsou používány při přezkoumání absolutních a relativních důvodů pro zamítnutí zápisu v celé Unii jednotným a komplexním způsobem, měla by tato směrnice ve vztahu k zeměpisným označením obsahovat stejná ustanovení jako nařízení (ES) č. 207/2009. Dále je vhodné zajistit, aby bylo uplatnění absolutních důvodů rozšířeno rovněž na chráněné tradiční výrazy pro víno a zaručené tradiční speciality.

(16) Ochrana poskytnutá zapsané ochranné známce, jejímž cílem je především zajistit ochranné známce funkci označení původu, by měla být v případě totožnosti známky a odpovídajícího označení a výrobků nebo služeb absolutní. Ochrana by se měla vztahovat rovněž na případy podobnosti mezi známkou a označením a mezi výrobky nebo službami. Je nezbytné vykládat pojem podobnosti v souvislosti s pravděpodobností záměny. Pravděpodobnost záměny, jejíž posouzení závisí na mnoha faktorech, a zejména na povědomí o ochranné známce na trhu, na asociaci, která může vzniknout mezi užívaným označením a zapsanou známkou, na stupni podobnosti mezi ochrannou známkou a označením a mezi označenými výrobky nebo službami, by měla představovat zvláštní kritérium ochrany. Způsoby zjištění pravděpodobnosti záměny, a zejména důkazní břemeno v tomto ohledu, mohou být upraveny vnitrostátními procesními předpisy, které by neměly být touto směrnicí dotčeny.

(17) Pro zajištění právní jistoty a úplného souladu se zásadou práva přednosti, podle níž má zapsaná starší ochranná známka přednost před ochrannými známkami zapsanými později, je nezbytné stanovit, že vymáhání práv z ochranné známky by se nemělo dotýkat práv vlastníků, která získaly přede dnem podání přihlášky nebo dnem vzniku práva přednosti k této ochranné známce. Tento přístup je v souladu s čl. 16 odst. 1 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví ze dne 15. dubna 1994 (dále jen „dohoda TRIPS“).

(18) Je vhodné stanovit, že k porušení práv z ochranné známky může dojít, pouze pokud se zjistí, že porušující známka či označení se užívá v obchodním styku pro účely rozlišení výrobků nebo služeb. Použití označení k jiným účelům, než je rozlišení výrobků nebo služeb, by mělo být upraveno vnitrostátními právními předpisy.

(19) Pojem porušení práv z ochranné známky by rovněž měl zahrnovat použití označení jako obchodního názvu či podobného pojmenování, pokud je použito pro účely rozlišení výrobků nebo služeb.

(20) K zajištění právní jistoty a plného souladu se zvláštními právními předpisy Unie je vhodné stanovit, že vlastník ochranné známky by měl být oprávněn zakázat třetím osobám užívání označení ve srovnávací reklamě, je-li tato srovnávací reklama v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES (1).

(21) Za účelem účinnější ochrany ochranných známek a boje proti padělkům způsobem, který je v souladu s meziná­ rodními závazky daných členských států v rámci Světové obchodní organizace (dále jen „WTO“), zejména s článkem V Všeobecné dohody o clech a obchodu o volném tranzitu, a pokud jde o generické léčivé přípravky, v souladu s prohlášením o dohodě TRIPS a veřejném zdraví, které přijala Konference ministrů WTO v Dohá dne 14. listopadu 2001, by vlastník ochranné známky měl být oprávněn bránit třetím osobám v přepravě výrobků v rámci obchodního styku do členského státu, v němž je ochranná známka zapsána, aniž by v něm byly propuštěny do volného oběhu, pokud takové výrobky pocházejí ze třetích zemí a jsou bez povolení označeny ochrannou známkou, která je totožná nebo v zásadě totožná s ochrannou známkou zapsanou pro tyto výrobky.

(22) Za tímto účelem by mělo být vlastníkovi ochranné známky dovoleno bránit vstupu výrobků porušujících práva z ochranných známek a jejich uvádění na trh ve všech celních situacích, mezi něž patří zejména tranzit, překládka, skladování, svobodná pásma, dočasné uskladnění, aktivní zušlechťovací styk nebo dočasné použití, a to rovněž v případech, kdy tyto výrobky nejsou určeny k uvedení na trh v dotčeném členském státě. Při provádění celních kontrol by celní orgány měly uplatňovat pravomoci a postupy stanovené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 608/2013 (2), a to i na žádost držitelů práv. Zejména by celní orgány měly provádět příslušné kontroly na základě kritérií analýzy rizik.

23.12.2015 L 336/3Úřední věstník Evropské unieCS

(1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 12. prosince 2006 o klamavé a srovnávací reklamě (Úř. věst. L 376, 27.12.2006, s. 21).

(2) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 608/2013 ze dne 12. června 2013 o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 (Úř. věst. L 181, 29.6.2013, s. 15).

(23) S cílem uvést v soulad potřebu účinného vymáhání práv z ochranných známek a nutnost zabránit omezování plynulosti obchodu s legálně obchodovaným zbožím by nárok vlastníka ochranné známky měl zaniknout, pokud v rámci následných řízení zahájených u soudního nebo jiného orgánu, který má pravomoc vydat rozhodnutí ve věci toho, zda byla porušena práva k zapsané ochranné známce, je deklarant nebo držitel zboží schopen prokázat, že vlastník zapsané ochranné známky není oprávněn zakázat uvádění daných výrobků na trh v zemi konečného určení.

(24) Článek 28 nařízení (EU) č. 608/2013 stanoví, že držitel práva je odpovědný za škody vzniklé držiteli zboží v případech, kdy se mimo jiné následně zjistí, že dotyčné zboží neporušuje práva duševního vlastnictví.

(25) Měla by být přijata vhodná opatření k zajištění bezproblémového tranzitu generických léčiv. Pokud jde o mezinárodní nechráněné názvy (INN) jako obecně uznávané generické názvy pro účinné látky ve farmaceu­ tických přípravcích, je nezbytné řádně zohlednit stávající omezení pro účely práv k ochranným známkám. Vlastník ochranné známky by tak neměl mít právo bránit třetí osobě v přepravě výrobků do členského státu, v němž byla ochranná známka zapsána, aniž by v něm byly propuštěny do volného oběhu, na základě podobnosti mezi INN účinné látky v léčivech a danou ochrannou známkou.

(26) Aby mohli vlastníci zapsaných ochranných známek účinněji bojovat proti padělkům, měli by mít právo zakázat umisťování označení porušující práva z ochranné známky na výrobky, i některé přípravné kroky učiněné před takovým umisťováním.

(27) Výlučná práva vyplývající z ochranné známky by neměla vlastníka opravňovat k tomu, aby zakázal užívání označení třetími osobami, jsou-li užívána řádně, a tedy v souladu s poctivými obchodními zvyklostmi a zvyklostmi v daném odvětví. Vzhledem k tomu, že obchodním názvům je pravidelně poskytnuta neomezená ochrana proti pozdějším ochranným známkám, by se v zájmu vytvoření rovných podmínek pro obchodní názvy a ochranné známky mělo mít pouze za to, že takové užití zahrnuje použití osobního jména třetí osoby. Takové užití by mělo dále dovolovat užívání popisných označení nebo označení, která nemají rozlišovací způsobilost. Vlastník ochranné známky by navíc neměl být oprávněn bránit řádnému a poctivému užívání ochranné známky pro účely identifikace výrobků nebo služeb jako výrobků nebo služeb daného vlastníka nebo pro odkazování na ně. Užívání ochranné známky třetími osobami s cílem upozornit spotřebitele na následný prodej pravých výrobků, které byly původně prodány vlastníkem ochranné známky nebo s jeho souhlasem v Unii, by mělo být považováno za řádné, pokud je zároveň v souladu s poctivými obchodními zvyklostmi a zvyklostmi v daném odvětví. Užívání ochranné známky třetími osobami za účelem uměleckého vyjádření by mělo být považováno za řádné, pokud je zároveň v souladu s poctivými obchodními zvyklostmi a zvyklostmi v daném odvětví. Tato směrnice by se měla dále uplatňovat způsobem, který zajistí plné dodržování základních práv a svobod, a zejména svobody projevu.

(28) Ze zásady volného pohybu zboží vyplývá, že by vlastník ochranné známky neměl mít právo zakázat její užívání třetí osobou pro výrobky, které byly jím nebo s jeho souhlasem pod touto ochrannou známkou uvedeny v Unii do oběhu, ledaže má vlastník oprávněné důvody bránit dalšímu uvádění výrobků na trh.

(29) Z důvodů právní jistoty, a aniž jsou neoprávněně dotčeny zájmy vlastníka starší ochranné známky, je důležité stanovit, že tento vlastník již nemůže žádat prohlášení ochranné známky za neplatnou nebo podávat námitky proti užívání pozdější ochranné známky, pokud vědomě strpěl její užívání po dlouhou dobu, ledaže by přihláška pozdější ochranné známky nebyla podána v dobré víře.

(30) Za účelem zajištění právní jistoty a ochrany legitimně nabytých práv z ochranné známky je vhodné a nezbytné stanovit, aniž by tím byla dotčena zásada, podle níž pozdější ochranná známka nemůže být uplatněna proti starší ochranné známce, že vlastníci starších známek by neměli být oprávněni dosáhnout zamítnutí přihlášky či neplatnosti pozdější ochranné známky nebo bránit užívání pozdější ochranné známky, jestliže pozdější ochranná známka byla získána v době, kdy starší ochranná známka mohla být prohlášena za neplatnou nebo zrušena, například z toho důvodu, že dosud nezískala rozlišovací způsobilost užíváním, nebo pokud starší ochranná známka nemohla být vůči pozdější ochranné známce uplatněna, protože nebyly splněny nezbytné podmínky, například pokud starší známka do té doby nezískala dobré jméno.

23.12.2015L 336/4 Úřední věstník Evropské unieCS

(31) Ochranné známky splňují svůj účel, kterým je rozlišovat výrobky nebo služby a umožňovat spotřebitelům provádět informovaný výběr, pouze pokud jsou na trhu skutečně užívány. Požadavek užívání je též nezbytný pro snížení celkového počtu ochranných známek zapsaných a chráněných v Unii, a tím i snížení počtu sporů, které v souvislosti s nimi vznikají. Je proto třeba vyžadovat, aby zapsané ochranné známky byly skutečně užívány ve spojení s výrobky nebo službami, pro něž jsou zapsány, a v opačném případě musí být možné je zrušit, pokud nejsou užívány během období pěti let od ukončení řízení o zápisu ochranné známky do rejstříku.

(32) Ochranné známky by proto měly být chráněny, pouze pokud jsou skutečně užívány, a vlastník zapsané starší ochranné známky by neměl mít možnost podávat námitky proti pozdější ochranné známce nebo se domáhat její neplatnosti, jestliže svou ochrannou známku řádně neužíval. Členské státy by měly dále stanovit, že ochrannou známku nelze účinně uplatnit v řízení o porušení práv z ochranné známky, je-li na základě návrhu shledáno, že práva vlastníka ochranné známky mohou být zrušena nebo, pokud řízení bylo zahájeno proti pozdějšímu právu, mohla být zrušena v době, kdy bylo pozdější právo nabyto.

(33) Je vhodné stanovit, že v případě, kdy byla pro ochrannou známku EU uplatněna seniorita národní známky nebo ochranné známky zapsané na základě mezinárodních dohod s účinky pro daný členský stát a poté došlo ke vzdání se nebo zániku známky, která byla základem pro uplatnění seniority, může být platnost dané známky stále napadnuta. Takové napadení by mělo být omezeno na situace, kdy známka mohla být prohlášena za neplatnou nebo kdy práva vlastníka k této známce mohla být zrušena v době výmazu známky z rejstříku.

(34) Z důvodu konzistentnosti a ve snaze usnadnit obchodní využití ochranných známek v Unii by pravidla platná pro ochranné známky jako předmět vlastnictví měla být uvedena ve vhodném rozsahu do souladu s pravidly, která jsou již zavedena pro ochranné známky EU, a měla by obsahovat pravidla pro postoupení a převod, licence, věcná práva a nucený výkon práva.

(35) Kolektivní ochranné známky se ukázaly jako užitečný nástroj k propagaci výrobků nebo služeb se zvláštními společnými vlastnostmi. Je proto vhodné, aby národní kolektivní ochranné známky podléhaly pravidlům, jež jsou podobná pravidlům platným pro kolektivní ochranné známky Evropské unie.

(36) Aby se zlepšil a usnadnil přístup k ochraně ochranných známek a zvýšila se právní jistota a předvídatelnost, měl by být postup pro zápis ochranných známek v členských státech účinný a transparentní a měl by se řídit pravidly podobnými těm, jež se vztahují na ochranné známky EU.

(37) Za účelem zajištění právní jistoty s ohledem na rozsah práv plynoucích z ochranných známek a usnadnění přístupu k ochraně prostřednictvím ochranné známky by se měly označení a třídění výrobků a služeb, na něž se vztahuje žádost o zápis ochranné známky, řídit ve všech členských státech stejnými pravidly a měly by být sladěny s pravidly platnými pro ochranné známky EU. Aby mohly příslušné orgány a hospodářské subjekty stanovit rozsah požadované ochrany ochranných známek na základě samotné přihlášky, mělo by být označení výrobků a služeb dostatečně jasné a přesné. Použití obecných výrazů by se mělo vykládat tak, že zahrnuje pouze výrobky a služby, které jsou jednoznačně zahrnuty v doslovném významu daného výrazu. Z důvodů srozumi­ telnosti a právní jistoty by se ústřední úřady průmyslového vlastnictví v členských státech a Úřad Beneluxu pro duševní vlastnictví ve vzájemné spolupráci měly snažit o sestavení seznamu, který by odrážel příslušné správní postupy, které používají k třídění výrobků a služeb.

(38) Za účelem zajištění účinné ochrany ochranných známek by členské státy měly mít zavedeno efektivní správní řízení umožňující alespoň vlastníkovi práv ze starší ochranné známky a jakékoli osobě oprávněné podle příslušného práva vykonávat práva plynoucí z chráněného označení původu či zeměpisného označení podat proti zápisu ochranné známky námitky. Kromě toho ve snaze nabídnout účinné prostředky pro zrušení ochranné známky nebo její prohlášení za neplatnou by členské státy měly zavést správní řízení o zrušení ochranné známky nebo o prohlášení ochranné známky za neplatnou v průběhu delší lhůty pro provedení, a sice do sedmi let od vstupu této směrnice v platnost.

23.12.2015 L 336/5Úřední věstník Evropské unieCS

(39) Je žádoucí, aby ústřední úřady průmyslového vlastnictví v členských státech a Úřad Beneluxu pro duševní vlastnictví spolupracovaly navzájem a s Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví ve všech oblastech zápisu ochranných známek a jejich správy, a podporovaly tak sbližování postupů a nástrojů, například vytvořením a aktualizací společných nebo propojených databází a portálů pro účely nahlížení a vyhledávání. Členské státy by dále měly zajistit, aby jejich úřady spolupracovaly navzájem a s Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví ve všech ostatních oblastech svých činností, které se vztahují k ochraně ochranných známek v Unii.

(40) Tato směrnice by neměla vyloučit možnost použít na ochranné známky ustanovení jiných právních předpisů členských států, než jsou předpisy o ochranných známkách, jako jsou například právní předpisy o nekalé soutěži, o občanskoprávní odpovědnosti nebo o ochraně spotřebitele.

(41) Členské státy jsou vázány Pařížskou úmluvou na ochranu průmyslového vlastnictví (dále jen „Pařížská úmluva“) a dohodou TRIPS. Je třeba, aby tato směrnice byla zcela v souladu s ustanoveními uvedené úmluvy a dohody. Závazky členských států vyplývající z této úmluvy a dohody by neměly být touto směrnicí dotčeny. Případně by se měl použít čl. 351 druhý pododstavec Smlouvy o fungování Evropské unie.

(42) Jelikož cílů této směrnice, totiž podpory a vytvoření dobře fungujícího vnitřního trhu a usnadnění zápisu, správy a ochrany ochranných známek v Unii v zájmu růstu a konkurenceschopnosti podniků, nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich z důvodu jejich rozsahu a účinků může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(43) Zpracovávání osobních údajů prováděné v členských státech v souvislosti s touto směrnicí se řídí směrnicí Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES (1).

(44) Evropský inspektor ochrany údajů byl konzultován v souladu s čl. 28 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 (2) a přijal stanovisko dne 11. července 2013.

(45) Povinnost provést tuto směrnici ve vnitrostátním právu by se měla omezovat na ustanovení, která v porovnání s předchozí směrnicí představují věcnou změnu. Povinnost provést ve vnitrostátním právu nezměněná ustanovení vyplývá z předchozí směrnice.

(46) Touto směrnicí by neměly být dotčeny povinnosti členských států podle směrnice 2008/95/ES týkající se lhůty pro provedení směrnice Rady 89/104/EHS (3) ve vnitrostátním právu, jak je uvedeno v příloze I části B směrnice 2008/95/ES,

PŘIJALY TUTO SMĚRNICI:

KAPITOLA 1

OBECNÁ USTANOVENÍ

Článek 1

Oblast působnosti

Tato směrnice se vztahuje na individuální, garanční nebo certifikační nebo kolektivní ochranné známky pro výrobky nebo služby, které jsou předmětem zápisu nebo přihlášky v jednom z členských států nebo u Úřadu Beneluxu pro duševní vlastnictví nebo mezinárodního zápisu s účinky pro členský stát.

23.12.2015L 336/6 Úřední věstník Evropské unieCS

(1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 281, 23.11.1995, s. 31).

(2) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 8, 12.1.2001, s. 1).

(3) První směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. L 40, 11.2.1989, s. 1).

Článek 2

Definice

Pro účely této směrnice se rozumí:

a) „úřadem“ ústřední úřad průmyslového vlastnictví členského státu nebo Úřad Beneluxu pro duševní vlastnictví, který je pověřen zapisováním ochranných známek;

b) „rejstříkem“ rejstřík ochranných známek spravovaný úřadem.

KAPITOLA 2

PRÁVO OCHRANNÝCH ZNÁMEK

ODDÍL 1

Označení, která mohou tvořit ochrannou známku

Článek 3

Označení, která mohou tvořit ochrannou známku

Ochrannou známkou může být jakékoli označení, zejména slova, včetně osobních jmen, nebo kresby, písmena, číslice, barvy, tvar výrobku nebo obal výrobku, nebo zvuky, pokud je toto označení způsobilé:

a) odlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků či služeb jiných podniků a

b) být vyjádřeno v rejstříku způsobem, který příslušným orgánům a veřejnosti umožňuje jasně a přesně určit předmět ochrany poskytnuté vlastníkovi ochranné známky

ODDÍL 2

Důvody pro zamítnutí či neplatnost

Článek 4

Absolutní důvody pro zamítnutí či neplatnost

1. Do rejstříku se nezapíší, a jsou-li zapsány, je možné prohlásit je za neplatné:

a) označení, která nemohou tvořit ochrannou známku;

b) ochranné známky, které postrádají rozlišovací způsobilost;

c) ochranné známky, které jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, jež mohou sloužit v oblasti obchodu k označení druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu nebo doby výroby výrobku nebo poskytnutí služby nebo jiných jejich vlastností;

d) ochranné známky, které jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, jež se staly obvyklými v běžném jazyce nebo v poctivých a zavedených obchodních zvyklostech;

e) označení, která jsou tvořena výlučně:

i) tvarem nebo jinou vlastností, které vyplývají z povahy samotného výrobku,

ii) tvarem nebo jinou vlastností výrobku, které jsou nezbytné pro dosažení technického výsledku,

iii) tvarem nebo jinou vlastností výrobku, které dávají výrobku podstatnou hodnotu;

f) ochranné známky, které jsou v rozporu s veřejným pořádkem nebo s dobrými mravy;

g) ochranné známky, které by mohly klamat veřejnost, například pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ výrobku nebo služby;

23.12.2015 L 336/7Úřední věstník Evropské unieCS

h) ochranné známky, k jejichž zápisu nebyl dán souhlas příslušnými orgány a mají být zamítnuty nebo prohlášeny za neplatné podle článku 6ter Pařížské úmluvy;

i) ochranné známky, jež jsou ze zápisu vyloučeny podle právních předpisů Unie, či právních předpisů dotčeného členského státu nebo mezinárodních dohod, jichž je Unie nebo dotčený členský stát stranou, které poskytují ochranu označením původu a zeměpisným označením;

j) ochranné známky, jež jsou ze zápisu vyloučeny podle právních předpisů Unie nebo mezinárodních dohod, jichž je Unie stranou, které poskytují ochranu tradičním výrazům pro víno;

k) ochranné známky, jež jsou ze zápisu vyloučeny podle právních předpisů Unie nebo mezinárodních dohod, jichž je Unie stranou, které poskytují ochranu zaručeným tradičním specialitám;

l) ochranné známky, které obsahují nebo reprodukují ve svých podstatných prvcích starší název odrůdy rostlin zapsaný v souladu s právními předpisy Unie či právními předpisy dotčeného členského státu nebo mezinárodními dohodami, jichž stranou je Unie nebo daný členský stát, které poskytují ochranu odrůdovým právům a které se týkají odrůd stejných nebo úzce příbuzných druhů.

2. Ochrannou známku je možné prohlásit za neplatnou, pokud přihlašovatel nepodal přihlášku ochranné známky v dobré víře. Každý členský stát může rovněž stanovit, že taková ochranná známka se do rejstříku nezapíše.

3. Členský stát může stanovit, že se ochranná známka nezapíše, a je-li zapsána, může být prohlášena za neplatnou, pokud a v rozsahu, v němž:

a) užívání ochranné známky může být zakázáno podle jiného právního předpisu dotčeného členského státu nebo Unie, než jsou předpisy o ochranných známkách;

b) ochranná známka obsahuje znak vysoké symbolické hodnoty, zejména náboženský symbol;

c) ochranná známka obsahuje znaky, emblémy a erby jiné než ty, jež jsou uvedeny v článku 6ter Pařížské úmluvy, a které představují veřejný zájem, ledaže by příslušný orgán v souladu s právními předpisy členského státu dal souhlas k jejímu zápisu.

4. Přihláška ochranné známky se nezamítne podle odst. 1 písm. b), c) nebo d), pokud před podáním přihlášky získala v důsledku užívání rozlišovací způsobilost. Ochranná známka se neprohlásí za neplatnou ze stejných důvodů, pokud před podáním návrhu na prohlášení neplatnosti získala v důsledku užívání rozlišovací způsobilost.

5. Členské státy mohou stanovit, že odstavec 4 se použije také v případě, že rozlišovací způsobilost byla získána po dni podání přihlášky ochranné známky, ale přede dnem jejího zápisu.

Článek 5

Relativní důvody pro zamítnutí či neplatnost

1. Ochranná známka se nezapíše, a je-li zapsána, je možné ji prohlásit za neplatnou, pokud:

a) je totožná se starší ochrannou známkou a výrobky nebo služby, pro které byla podána přihláška ochranné známky nebo byla ochranná známka zapsána, jsou totožné s výrobky nebo službami, pro které je starší ochranná známka chráněna;

b) z důvodu totožnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti či podobnosti výrobků nebo služeb, na něž se ochranné známky vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace se starší ochrannou známkou.

2. „Staršími ochrannými známkami“ ve smyslu odstavce 1 se rozumí:

a) ochranné známky s dřívějším datem podání přihlášky, s přihlédnutím k případnému právu přednosti uplatněnému ve vztahu k těmto ochranným známkám, jež patří do těchto kategorií:

i) ochranné známky EU,

ii) ochranné známky zapsané v daném členském státě nebo, v případě Belgie, Lucemburska či Nizozemska, u Úřadu Beneluxu pro duševní vlastnictví,

iii) ochranné známky zapsané na základě mezinárodních dohod s účinky pro daný členský stát;

23.12.2015L 336/8 Úřední věstník Evropské unieCS

b) ochranné známky EU, které si v souladu s nařízením (ES) č. 207/2009 platně činí nárok na senioritu na základě ochranné známky uvedené v písm. a) bodech ii) a iii), i když se vlastník této ochranné známky vzdal nebo ji nechal zaniknout;

c) přihlášky ochranných známek uvedených v písmenech a) a b) s výhradou jejich pozdějšího zápisu;

d) ochranné známky, které jsou ke dni podání přihlášky ochranné známky nebo případně ke dni vzniku práva přednosti uplatněného ve vztahu k přihlášce ochranné známky v daném členském státě „všeobecně známé“ ve smyslu článku 6bis Pařížské úmluvy.

3. Ochranná známka se dále nezapíše, a je-li zapsána, je možné prohlásit ji za neplatnou, pokud:

a) je totožná se starší ochrannou známkou nebo je jí podobná bez ohledu na to, zda výrobky a služby, pro něž je přihlášena nebo zapsána, jsou totožné s těmi, pro které je starší ochranná známka zapsána, nebo jsou či nejsou jim podobné, jestliže starší ochranná známka má dobré jméno v členském státě, ve kterém je přihlašována nebo zapsána, nebo, v případě ochranné známky EU, má dobré jméno v Unii a užívání pozdější ochranné známky bez řádného důvodu by neoprávněně těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky nebo jim bylo na újmu;

b) přihlášku podal jednatel nebo zástupce vlastníka ochranné známky svým vlastním jménem a bez souhlasu vlastníka, ledaže by tento jednatel nebo zástupce své jednání ospravedlnil;

c) a v rozsahu, v němž v souladu s právními předpisy Unie nebo dotčeného členského státu poskytujícími ochranu označením původu a zeměpisným označením:

i) byla v souladu s právními předpisy Unie nebo dotčeného členského státu podána žádost o zápis označení původu nebo zeměpisného označení přede dnem podání přihlášky ochranné známky nebo přede dnem vzniku práva přednosti uplatněného ve vztahu k přihlášce ochranné známky, s výhradou jejich pozdějšího zápisu,

ii) dané označení původu nebo zeměpisné označení umožňuje osobě, která je podle příslušných právních předpisů oprávněna k výkonu práv z nich vyplývajících, aby zakázala užívání pozdější ochranné známky.

4. Členský stát může stanovit, že se ochranná známka nezapíše, a je-li zapsána, může být prohlášena za neplatnou, pokud a v rozsahu, v němž:

a) přede dnem podání přihlášky pozdější ochranné známky nebo dnem vzniku práva přednosti uplatněného ve vztahu k přihlášce pozdější ochranné známky byla nabyta práva k nezapsané ochranné známce nebo jinému označení užívanému v obchodním styku a tato nezapsaná ochranná známka nebo jiné označení dává svému vlastníkovi právo zakázat užívání pozdější ochranné známky;

b) užívání ochranné známky může být zakázáno na základě jiného staršího práva, než jsou práva uvedená v odstavci 2 a v písmenu a) tohoto odstavce, zejména:

i) práva na jméno,

ii) práva k vlastní podobě,

iii) práva autorského,

iv) práva průmyslového vlastnictví;

c) ochranná známka může vést k záměně se starší ochrannou známkou chráněnou v zahraničí, jestliže přihlašovatel při podání přihlášky nejednal v dobré víře.

5. Členské státy zajistí, že za určitých okolností nemusí být přihláška zamítnuta nebo ochranná známka prohlášena za neplatnou, pokud vlastník starší ochranné známky nebo jiného staršího práva souhlasí se zápisem pozdější ochranné známky.

6. Členský stát může odchylně od odstavců 1 až 5 stanovit, že pro ochranné známky, jejichž přihláška byla podána přede dnem vstupu v platnost ustanovení nezbytných pro dosažení souladu se směrnicí 89/104/EHS, platí důvody pro zamítnutí zápisu nebo neplatnost, které platily v tomto členském státě před uvedeným dnem.

23.12.2015 L 336/9Úřední věstník Evropské unieCS

Článek 6

Dodatečné prohlášení ochranné známky za neplatnou nebo zrušení ochranné známky

Je-li pro ochrannou známku EU uplatněna seniorita národní ochranné známky nebo ochranné známky zapsané na základě mezinárodních dohod s účinky pro členský stát, které se vlastník vzdal nebo kterou nechal zaniknout, může být ochranná známka, která byla základem pro uplatnění seniority, prohlášena za neplatnou nebo mohou být práva jejího vlastníka zrušena dodatečně, jestliže neplatnost nebo zrušení mohly být rovněž prohlášeny v době, kdy se vlastník známky vzdal nebo ji nechal zaniknout. V takovém případě seniorita pozbývá účinku.

Článek 7

Důvody pro zamítnutí nebo neplatnost týkající se pouze některých výrobků nebo služeb

Existují-li důvody pro zamítnutí zápisu nebo neplatnost ochranné známky jen pro část výrobků nebo služeb, pro něž byla ochranná známka zapsána nebo přihlášena, týká se zamítnutí zápisu či neplatnost pouze těchto výrobků nebo služeb.

Článek 8

Nedostatek rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky bránící prohlášení neplatnosti zapsané ochranné známky

Návrhu na prohlášení neplatnosti na základě starší ochranné známky nelze vyhovět ke dni podání návrhu, pokud mu nebylo možné vyhovět ke dni podání přihlášky nebo ke dni vzniku práva přednosti pozdější ochranné známky z kteréhokoli z těchto důvodů:

a) starší ochranná známka, která může být prohlášena za neplatnou podle čl. 4 odst. 1 písm. b), c) nebo d), doposud nezískala rozlišovací způsobilost uvedenou v čl. 4 odst. 4;

b) návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou se zakládá na čl. 5 odst. 1 písm. b) a starší ochranná známka doposud nezískala dostatečnou rozlišovací způsobilost, aby mohla být konstatována pravděpodobnost záměny ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b);

c) návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou se zakládá na čl. 5 odst. 3 písm. a) a starší ochranná známka doposud nezískala dobré jméno ve smyslu čl. 5 odst. 3 písm. a).

Článek 9

Překážka prohlášení neplatnosti vzniklá strpěním

1. Vlastník starší ochranné známky ve smyslu čl. 5 odst. 2 nebo čl. 5 odst. 3 písm. a), který po dobu pěti po sobě jdoucích let vědomě strpěl užívání pozdější ochranné známky v členském státě, ve kterém byla pozdější ochranná známka zapsána, již není oprávněn podat na základě této starší ochranné známky návrh na prohlášení pozdější ochranné známky za neplatnou ve vztahu k výrobkům nebo službám, pro které byla tato pozdější ochranná známka užívána, ledaže by přihláška pozdější ochranné známky nebyla podána v dobré víře.

2. Členské státy mohou stanovit, že se odstavec 1 tohoto článku má vztahovat i na držitele jiného staršího práva uvedeného v čl. 5 odst. 4 písm. a) nebo b).

3. V případech uvedených v odstavci 1 a 2 není vlastník později zapsané ochranné známky oprávněn podávat námitky proti užívání staršího práva, přestože toto právo již nemůže být proti pozdější ochranné známce uplatněno.

23.12.2015L 336/10 Úřední věstník Evropské unieCS

ODDÍL 3

Práva z ochranné známky a jejich omezení

Článek 10

Práva z ochranné známky

1. Ze zápisu ochranné známky vyplývají pro jejího vlastníka výlučná práva.

2. Aniž jsou dotčena práva vlastníků nabytá přede dnem podání přihlášky nebo dnem vzniku práva přednosti zapsané ochranné známky, je vlastník této zapsané ochranné známky oprávněn bránit všem třetím osobám, které nemají jeho souhlas, aby v obchodním styku užívaly pro výrobky nebo služby jakékoli označení, je-li:

a) toto označení totožné s ochrannou známkou a je užíváno pro výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro něž je ochranná známka zapsána;

b) toto označení totožné s ochrannou známkou nebo jí podobné a je užíváno pro výrobky nebo služby, které jsou totožné s výrobky nebo službami či podobné výrobkům nebo službám, pro něž je ochranná známka zapsána, jestliže existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace s ochrannou známkou;

c) toto označení totožné s ochrannou známkou nebo jí podobné bez ohledu na to, zda je užíváno pro výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro které je ochranná známka zapsána, nebo jsou či nejsou jim podobné, jestliže má tato ochranná známka v členském státě dobré jméno a užívání takového označení bez řádného důvodu by neoprávněně těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim bylo na újmu.

3. Pokud jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 2, může být zakázáno zejména:

a) umisťovat označení na výrobky nebo jejich obaly;

b) nabízet pod tímto označením výrobky, uvádět je na trh nebo je skladovat za tímto účelem anebo nabízet či poskytovat pod tímto označením služby;

c) dovážet nebo vyvážet pod tímto označením výrobky;

d) užívat toto označení jako obchodní název nebo obchodní firmu nebo jako součást obchodního názvu nebo obchodní firmy;

e) užívat toto označení v obchodních listinách a v reklamě;

f) užívat toto označení ve srovnávací reklamě způsobem, který je v rozporu se směrnicí 2006/114/ES.

4. Aniž jsou dotčena práva vlastníků nabytá přede dnem podání přihlášky nebo dnem vzniku práva přednosti zapsané ochranné známky, je vlastník zapsané ochranné známky rovněž oprávněn bránit všem třetím osobám v přepravě výrobků v rámci obchodního styku do členského státu, ve kterém je ochranná známka zapsána, aniž by v něm byly propuštěny do volného oběhu, pokud takové výrobky, včetně jejich obalů, pocházejí ze třetích zemí a jsou bez povolení označeny ochrannou známkou, která je totožná s ochrannou známkou zapsanou pro tyto výrobky nebo kterou nelze v jejích podstatných rysech od této ochranné známky rozlišit.

Nárok vlastníka ochranné známky podle prvního pododstavce zanikne, pokud v rámci řízení týkajícího se otázky, zda byla porušena práva ze zapsané ochranné známky, které bylo zahájeno v souladu s nařízením (EU) č. 608/2013, poskytne deklarant nebo držitel zboží důkazy o tom, že vlastník zapsané ochranné známky není oprávněn zakázat uvádění daných výrobků na trh v zemi konečného určení.

5. Jestliže podle práva členského státu užívání označení za podmínek uvedených v odst. 2 písm. b) nebo c) nemohlo být zakázáno přede dnem vstupu v platnost předpisů nezbytných pro dosažení souladu se směrnicí 89/104/EHS v dotčeném členském státě, nelze na základě práv z ochranné známky bránit dalšímu užívání tohoto označení.

6. Odstavce 1, 2, 3 a 5 se nedotýkají těch předpisů členského státu, které se týkají ochrany proti užívání označení k jinému účelu, než je rozlišování výrobků nebo služeb, pokud užívání tohoto označení bez řádného důvodu neoprávněně těží z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo je jim na újmu.

23.12.2015 L 336/11Úřední věstník Evropské unieCS

Článek 11

Právo zakázat přípravné kroky ve vztahu k používání obalů nebo jiných prostředků

Existuje-li riziko, že pro výrobky nebo služby by mohly být použity obaly, štítky, etikety, bezpečnostní prvky nebo zařízení nebo prvky či zařízení dokládající pravost nebo jakékoli jiné prostředky, na nichž je umístěna ochranná známka, a toto používání by představovalo porušení práv vlastníka ochranné známky podle čl. 10 odst. 2 a 3, má vlastník této známky právo zakázat v obchodním styku:

a) umisťovat označení totožné s ochrannou známkou nebo označení jí podobné na obaly, štítky, etikety, bezpečnostní prvky nebo zařízení nebo prvky či zařízení dokládající pravost nebo jakékoli jiné prostředky, na nichž může být ochranná známka umístěna;

b) nabízet na trhu či uvádět na trh, nebo skladovat pro tyto účely, nebo dovážet či vyvážet obaly, štítky, etikety, bezpečnostní prvky nebo zařízení nebo prvky či zařízení dokládající pravost nebo jakékoli jiné prostředky, na nichž může být ochranná známka umístěna.

Článek 12

Reprodukce ochranných známek ve slovnících

Vzbuzuje-li reprodukce ochranné známky ve slovníku, encyklopedii nebo podobném naučném díle v tištěné či elektronické formě dojem, že se jedná o druhový název výrobků nebo služeb, pro které je ochranná známka zapsána, zajistí vydavatel na žádost vlastníka ochranné známky, aby reprodukce ochranné známky byla bezodkladně a v případě tištěné formy nejpozději při následujícím vydání díla doprovázena údajem, že se jedná o zapsanou ochrannou známku.

Článek 13

Zákaz užívání ochranné známky zapsané na jméno jednatele nebo zástupce

1. Byla-li ochranná známka zapsána na jméno jednatele nebo zástupce toho, kdo je vlastníkem této známky, bez jeho souhlasu, má tento vlastník právo učinit jeden nebo oba z následujících kroků:

a) bránit jednateli nebo zástupci v užívání ochranné známky;

b) domáhat se převedení ochranné známky ve svůj prospěch.

2. Odstavec 1 se nepoužije, pokud jednatel nebo zástupce své jednání řádně odůvodní.

Článek 14

Omezení účinků ochranné známky

1. Ochranná známka neopravňuje vlastníka, aby zakázal třetí osobě užívat v obchodním styku:

a) jméno či adresu třetí osoby, jedná-li se o fyzickou osobu;

b) označení nebo údaje, které nemají rozlišovací způsobilost nebo které se týkají druhu, jakosti, množství, zamýšleného účelu, hodnoty, zeměpisného původu, doby výroby výrobku nebo poskytnutí služby anebo jiných jejich vlastností;

c) ochrannou známku za účelem označení výrobků nebo služeb jako výrobků nebo služeb pocházejících od vlastníka této ochranné známky nebo odkazu na ně jako na výrobky nebo služby daného vlastníka, zejména v případech, kdy užití této ochranné známky je nezbytné k označení zamýšleného účelu výrobku nebo služby, zejména u příslušenství nebo náhradních dílů.

2. Odstavec 1 se použije pouze tehdy, je-li užívání třetí stranou v souladu s poctivými obchodními zvyklostmi nebo zvyklostmi v daném odvětví.

3. Ochranná známka neopravňuje vlastníka, aby zakázal třetí osobě užívat v obchodním styku starší právo, které má jen místní působnost, je-li toto právo uznáno právem dotčeného členského státu a je užíváno na území, pro něž bylo uznáno.

23.12.2015L 336/12 Úřední věstník Evropské unieCS

Článek 15

Vyčerpání práv z ochranné známky

1. Ochranná známka neopravňuje vlastníka, aby zakázal její užívání pro výrobky, které byly pod touto ochrannou známkou uvedeny na trh v Unii vlastníkem samým nebo s jeho souhlasem.

2. Odstavec 1 se nepoužije, podává-li vlastník na základě legitimních důvodů námitky proti dalšímu uvádění výrobků na trh, zejména když došlo ke změně nebo zhoršení stavu výrobků poté, co byly uvedeny na trh.

Článek 16

Užívání ochranných známek

1. Jestliže vlastník bez náležitého důvodu během období pěti let od ukončení řízení o zápisu ochranné známky do rejstříku ochrannou známku řádně neužíval v daném členském státě pro výrobky či služby, pro které byla zapsána, nebo toto užívání přerušil na nepřetržité období pěti let, podléhá ochranná známka omezením a sankcím stanoveným v článku 17, čl. 19 odst. 1, čl. 44 odst. 1 a 2 a čl. 46 odst. 3 a 4.

2. Stanoví-li členský stát námitkové řízení po zápisu, období pěti let uvedené v odstavci 1 se počítá ode dne, kdy proti ochranné známce již nemohou být podány námitky, nebo – v případě, že námitky byly podány – ode dne, kdy se rozhodnutí, kterým se končí námitkové řízení, stalo konečným nebo kdy došlo ke zpětvzetí námitek.

3. Pokud jde o ochranné známky zapsané na základě mezinárodních dohod s účinky pro členský stát, období pěti let uvedené v odstavci 1 se počítá ode dne, kdy známka již nemůže být zamítnuta nebo proti ní nemohou být podány námitky. V případě, že byly podány námitky nebo sděleno odmítnutí na základě absolutních či relativních důvodů, počítá se období ode dne, kdy se rozhodnutí, kterým se končí námitkové řízení, nebo rozhodnutí o absolutních či relativních důvodech pro zamítnutí stalo konečným nebo kdy došlo ke zpětvzetí námitek.

4. Datum počátku pětiletého období uvedeného v odstavcích 1 a 2 se zapíše do rejstříku.

5. Za užívání ve smyslu odstavce 1 se považuje rovněž:

a) užívání ochranné známky v podobě, která se liší v nepodstatných prvcích neměnících rozlišovací způsobilost ochranné známky v podobě, v jaké byla zapsána, bez ohledu na to, zda je ochranná známka v podobě, v jaké je užívána, rovněž zapsána na jméno vlastníka;

b) umisťování ochranné známky na výrobky nebo jejich obaly v dotčeném členském státě pouze pro účely vývozu.

6. Užívání ochranné známky se souhlasem vlastníka se považuje za užívání vlastníkem.

Článek 17

Neužívání jako obrana v řízení o porušení práv z ochranné známky

Vlastník ochranné známky je oprávněn zakázat užívání označení pouze v tom rozsahu, v němž jeho práva v době, kdy je podána žaloba pro porušení, nemohou být zrušena na základě článku 19. Pokud to žalovaný požaduje, poskytne vlastník ochranné známky důkaz o tom, že během období pěti let předcházejících podání žaloby byla ochranná známka řádně užívána v souladu s článkem 16 pro výrobky nebo služby, pro které byla zapsána a které jsou uváděny v odůvodnění žaloby, nebo doloží, že existují náležité důvody pro její neužívání, pokud od ukončení řízení o zápisu ochranné známky do podání žaloby uplynulo nejméně pět let.

Článek 18

Právo vlastníka později zapsané ochranné známky vstoupit do řízení o porušení práv z ochranné známky jako obrana v tomto řízení

1. V řízení o porušení práv z ochranné známky není vlastník ochranné známky oprávněn zakázat užívání později zapsané ochranné známky, pokud by pozdější ochranná známka nebyla prohlášena za neplatnou na základě článku 8, čl. 9 odst. 1 nebo 2 nebo čl. 46 odst. 3.

23.12.2015 L 336/13Úřední věstník Evropské unieCS

2. V řízení o porušení práv z ochranné známky není vlastník ochranné známky oprávněn zakázat užívání později zapsané ochranné známky EU, pokud by pozdější ochranná známka nebyla prohlášena za neplatnou na základě čl. 53 odst. 1, 3 nebo 4, čl. 54 odst. 1 nebo 2 nebo čl. 57 odst. 2 nařízení (ES) č. 207/2009.

3. Není-li vlastník ochranné známky oprávněn zakázat užívání později zapsané ochranné známky podle odstavce 1 nebo 2, není vlastník dotčené později zapsané ochranné známky v řízení o porušení práv z ochranné známky oprávněn zakázat užívání starší ochranné známky i přesto, že toto starší právo již nemůže být proti pozdější ochranné známce uplatněno.

ODDÍL 4

Zrušení práv z ochranné známky

Článek 19

Neexistence řádného užívání jako důvod zrušení

1. Ochranná známka může být zrušena, pokud vlastník bez náležitého důvodu během nepřetržitého období pěti let ochrannou známku řádně neužíval v daném členském státě pro výrobky či služby, pro které byla zapsána.

2. Nikdo nemůže žádat, aby byla práva vlastníka ochranné známky zrušena, jestliže v době mezi uplynutím pětiletého období a podáním návrhu na zrušení bylo započato s řádným užíváním ochranné známky nebo se v něm pokračovalo.

3. K započetí užívání nebo k jeho pokračování, k němuž došlo během období tří měsíců před podáním návrhu na zrušení, přičemž tato lhůta začíná běžet nejdříve po uplynutí období pěti let nepřetržitého neužívání, se však nepřihlíží, pokud byly přípravy k započetí nebo pokračování v užívání podniknuty až poté, co se vlastník dozvěděl, že může být podán návrh na zrušení.

Článek 20

Zdruhovění ochranné známky nebo klamavý údaj jako důvody zrušení

Ochranná známka může být zrušena, pokud známka po dni, ke kterému byla zapsána:

a) se v důsledku činnosti nebo nečinnosti vlastníka stala v oblasti obchodu označením obvyklým pro výrobky nebo služby, pro které byla zapsána;

b) v důsledku užívání vlastníkem nebo s jeho souhlasem pro výrobky nebo služby, pro které byla zapsána, může vést ke klamání veřejnosti, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ těchto výrobků nebo služeb.

Článek 21

Zrušení vztahující se pouze k některým výrobkům nebo službám

Existují-li důvody zrušení ochranné známky jen pro část výrobků nebo služeb, pro něž byla ochranná známka zapsána, týká se zrušení ochranné známky pouze těchto výrobků nebo služeb.

ODDÍL 5

Ochranné známky jako předmět vlastnictví

Článek 22

Převod zapsaných ochranných známek

1. Ochranná známka může být nezávisle na převodu podniku převedena pro všechny výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pro některé z nich.

23.12.2015L 336/14 Úřední věstník Evropské unieCS

2. Převod podniku jako celku zahrnuje i převod ochranné známky, pokud se v dohodě nestanoví jinak nebo pokud něco jiného jasně nevyplývá z okolností. Toto ustanovení se použije i na smluvní závazek převést podnik.

3. Členské státy zavedou postupy umožňující záznam převodů v jejich rejstříku.

Článek 23

Věcná práva

1. Ochranná známka může být nezávisle na podniku poskytnuta jako zástava nebo může být předmětem věcných práv.

2. Členské státy zavedou postupy umožňující záznam věcných práv v jejich rejstříku.

Článek 24

Nucený výkon práva

1. Ochranná známka může být předmětem nuceného výkonu práva.

2. Členské státy zavedou postupy umožňující záznam nuceného výkonu práva v jejich rejstříku.

Článek 25

Licence

1. Ochranná známka může být předmětem licence pro některé nebo všechny výrobky či služby, pro které byla zapsána, a pro celé území dotčeného členského státu nebo jeho část. Licence může být výlučná nebo nevýlučná.

2. Vlastník ochranné známky může uplatnit svá práva z této známky proti nabyvateli licence, který poruší některé z ustanovení licenční smlouvy týkající se:

a) trvání licence;

b) podoby, v jaké může být ochranná známka užívána;

c) povahy výrobků či služeb, pro které je licence poskytnuta;

d) území, na němž může být ochranná známka užívána, nebo

e) jakosti výrobků či služeb vyráběných či poskytovaných nabyvatelem licence.

3. Aniž jsou dotčena ustanovení licenční smlouvy, může nabyvatel licence zahájit řízení o porušení práv z ochranné známky pouze se souhlasem jejího vlastníka. Držitel výlučné licence však může zahájit toto řízení, pokud vlastník ochranné známky v přiměřené lhůtě po výzvě sám řízení o porušení práv z ochranné známky nezahájí.

4. Nabyvatel licence je oprávněn vstoupit do řízení o porušení práv z ochranné známky zahájeného vlastníkem ochranné známky, aby získal náhradu škody, kterou utrpěl.

5. Členské státy zavedou postupy umožňující záznam licencí v jejich rejstříku.

Článek 26

Přihlášky ochranné známky jako předmětu vlastnictví

Články 22 až 25 platí i pro přihlášky ochranných známek.

23.12.2015 L 336/15Úřední věstník Evropské unieCS

ODDÍL 6

Garanční nebo certifikační ochranné známky a kolektivní ochranné známky

Článek 27

Definice

Pro účely této směrnice se rozumí:

a) „garanční nebo certifikační ochrannou známkou“ ochranná známka, která je jako taková popsána v přihlášce a která je schopna rozlišit výrobky nebo služby, které vlastník ochranné známky certifikoval pro materiál, způsob výroby výrobků nebo poskytování služeb, kvalitu, přesnost nebo jiné vlastnosti, od výrobků nebo služeb, které takto certifi­ kovány nejsou;

b) „kolektivní ochrannou známkou“ ochranná známka, která je jako taková popsána v přihlášce a která je schopna rozlišit výrobky nebo služby členů sdružení, jež je vlastníkem ochranné známky, od výrobků a služeb jiných podniků.

Článek 28

Garanční nebo certifikační ochranné známky

1. Členské státy mohou přijmout ustanovení pro zápis garančních nebo certifikačních ochranných známek.

2. Jakákoli fyzická nebo právnická osoba, včetně institucí, orgánů a veřejnoprávních subjektů, může požádat o zápis garanční nebo certifikační ochranné známky, pokud nevykonává podnikatelskou činnost zahrnující dodávání výrobků nebo poskytování služeb, které jsou certifikovány.

Členské státy mohou stanovit, že se garanční nebo certifikační ochranná známka nezapíše, pokud přihlašovatel není způsobilý k certifikaci výrobků nebo služeb, pro něž má být známka zapsána.

3. Členské státy mohou stanovit, že se garanční nebo certifikační ochranné známky nezapíší nebo budou zrušeny či prohlášeny za neplatné z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v článcích 4, 19 a 20, vyžaduje-li to funkce těchto známek.

4. Členské státy mohou odchylně od čl. 4 odst. 1 písm. c) stanovit, že garanční nebo certifikační ochranné známky mohou tvořit i taková označení nebo údaje, které mohou sloužit v oblasti obchodu k označení zeměpisného původu výrobků nebo služeb. Taková garanční nebo certifikační ochranná známka neopravňuje vlastníka, aby zakázal třetí osobě užívat v obchodních vztazích taková označení nebo údaje, pokud jich tato třetí osoba užívá v souladu s poctivými obchodními zvyklostmi a zvyklostmi v daném odvětví. Zejména nelze tuto známku uplatňovat vůči třetí osobě, která je oprávněna užívat zeměpisný název.

5. Požadavky stanovené v článku 16 jsou splněny, pokud garanční nebo certifikační ochrannou známku řádně užívá v souladu s článkem 16 jakákoli osoba, která je k užívání oprávněna.

Článek 29

Kolektivní ochranné známky

1. Členské státy přijmou ustanovení týkající se zápisu kolektivních ochranných známek.

2. O zápis kolektivní ochranné známky mohou požádat sdružení výrobců, producentů, poskytovatelů služeb nebo obchodníků, která podle příslušných předpisů mají právní osobnost a svéprávnost, jakož i právnické osoby veřejného práva.

3. Členské státy mohou odchylně od čl. 4 odst. 1 písm. c) stanovit, že kolektivní ochranné známky mohou tvořit i taková označení nebo údaje, které mohou sloužit v oblasti obchodu k označení zeměpisného původu výrobků nebo služeb. Taková kolektivní ochranná známka neopravňuje vlastníka, aby zakázal třetí osobě užívat v obchodních vztazích taková označení nebo údaje, pokud jich tato třetí osoba užívá v souladu s poctivými obchodními zvyklostmi a zvyklostmi v daném odvětví. Zejména nelze tuto známku uplatňovat vůči třetí osobě, která je oprávněna užívat zeměpisný název.

23.12.2015L 336/16 Úřední věstník Evropské unieCS

Článek 30

Pravidla pro užívání kolektivní ochranné známky

1. Přihlašovatel kolektivní ochranné známky předloží úřadu pravidla pro její užívání.

2. V pravidlech pro užívání ochranné známky se uvedou alespoň osoby, které jsou oprávněny tuto známku užívat, podmínky pro členství ve sdružení, jakož i podmínky pro užívání ochranné známky, včetně sankcí. Pravidla pro užívání ochranné známky uvedené v čl. 29 odst. 3 musí umožnit každé osobě, jejíž výrobky nebo služby pocházejí z dotčené zeměpisné oblasti, aby se stala členem sdružení, které je vlastníkem ochranné známky, pokud daná osoba splňuje všechny ostatní podmínky podle daných pravidel.

Článek 31

Zamítnutí přihlášky

1. Kromě důvodů pro zamítnutí přihlášky ochranné známky stanovených v článku 4, případně s výjimkou čl. 4 odst. 1 písm. c), pokud jde o označení nebo údaje, jež mohou sloužit v oblasti obchodu k označení zeměpisného původu výrobků nebo služeb, a v článku 5, a aniž je dotčeno právo úřadu nezkoumat z úřední povinnosti relativní důvody, se přihláška kolektivní ochranné známky zamítne, nesplňuje-li ustanovení čl. 27 písm. b), článku 29 nebo článku 30 nebo odporují-li pravidla pro užívání kolektivní ochranné známky veřejnému pořádku nebo dobrým mravům.

2. Přihláška kolektivní ochranné známky se dále zamítne, je-li nebezpečí, že bude veřejnost klamána, pokud jde o povahu nebo význam ochranné známky, zejména pokud by mohla být považována za něco jiného než kolektivní ochrannou známku.

3. Přihláška se nezamítne, vyhoví-li přihlašovatel změnou pravidel pro užívání kolektivní ochranné známky požadavkům uvedeným v odstavcích 1 a 2.

Článek 32

Užívání kolektivních ochranných známek

Požadavky článku 16 jsou splněny, pokud kolektivní ochrannou známku v souladu s uvedeným článkem řádně užívá jakákoli osoba, která je k jejímu užívání oprávněna.

Článek 33

Změna pravidel pro užívání kolektivní ochranné známky

1. Vlastník kolektivní ochranné známky předloží úřadu veškeré změny pravidel pro užívání.

2. Změna pravidel pro užívání se zapíše do rejstříku, pokud změněná pravidla splňují požadavky článku 30 nebo neobsahují důvod k zamítnutí uvedený v článku 31.

3. Pro účely této směrnice nabývá změna pravidel pro užívání účinnosti až dnem jejího zápisu do rejstříku.

Článek 34

Osoby oprávněné podat žalobu pro porušení práv z kolektivní ochranné známky

1. Ustanovení čl. 25 odst. 3 a 4 se použijí na všechny osoby oprávněné užívat kolektivní ochrannou známku.

2. Vlastník kolektivní ochranné známky může jménem osob oprávněných užívat ochrannou známku uplatňovat náhradu škody, která jim vznikla v důsledku neoprávněného užívání ochranné známky.

23.12.2015 L 336/17Úřední věstník Evropské unieCS

Článek 35

Další důvody zrušení

Kromě důvodů zrušení uvedených v článcích 19 a 20 se práva vlastníka kolektivní ochranné známky zruší na základě těchto důvodů:

a) vlastník nepřijal přiměřená opatření, aby zabránil užívání ochranné známky způsobem neslučitelným s podmínkami užívání stanovenými v pravidlech pro užívání ochranné známky, včetně jakékoli změny těchto pravidel zapsané v rejstříku;

b) způsob, jakým byla ochranná známka oprávněnými osobami užívána, měl za následek, že se stala způsobilou klamat veřejnost způsobem uvedeným v čl. 31 odst. 2;

c) změna pravidel pro užívání ochranné známky byla zapsána do rejstříku v rozporu s čl. 33 odst. 2, s výjimkou případu, kdy vlastník ochranné známky novou změnou pravidel pro užívání ochranné známky vyhoví požadavkům podle uvedeného článku.

Článek 36

Další důvody neplatnosti

Kromě důvodů neplatnosti uvedených v článku 4, případně s výjimkou čl. 4 odst. 1 písm. c), pokud jde o označení nebo údaje, jež mohou sloužit v oblasti obchodu k označení zeměpisného původu výrobků nebo služeb, a v článku 5 se kolektivní ochranná známka prohlásí za neplatnou, byla-li zapsána v rozporu s článkem 31, s výjimkou případu, kdy vlastník známky změnou pravidel pro užívání vyhoví požadavkům článku 31.

KAPITOLA 3

ŘÍZENÍ

ODDÍL 1

Přihláška a zápis

Článek 37

Náležitosti přihlášky

1. Přihláška ochranné známky musí obsahovat alespoň:

a) žádost o zápis;

b) údaje umožňující zjistit totožnost přihlašovatele;

c) seznam výrobků nebo služeb, pro něž se požaduje zápis;

d) vyjádření ochranné známky, které splňuje požadavky uvedené v čl. 3 písm. b).

2. Přihláška ochranné známky podléhá zaplacení poplatku stanoveného dotčeným členským státem.

Článek 38

Den podání přihlášky

1. Dnem podání přihlášky ochranné známky je den, kdy přihlašovatel předloží úřadu dokumenty obsahující informace uvedené v čl. 37 odst. 1.

2. Členské státy mohou navíc stanovit, že přiznání dne podání přihlášky podléhá zaplacení poplatku uvedeného v čl. 37 odst. 2.

23.12.2015L 336/18 Úřední věstník Evropské unieCS

Článek 39

Určení výrobků a služeb a jejich třídění

1. Výrobky a služby, pro které byla podána přihláška ochranné známky, se zatřiďují podle systému třídění výrobků a služeb stanoveného Niceskou dohodou o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957 (dále jen „Niceské třídění“).

2. Výrobky a služby, pro které je ochrana požadována, musí přihlašovatel označit dostatečně jasně a přesně, aby příslušné orgány a hospodářské subjekty byly na základě tohoto označení schopny určit rozsah požadované ochrany.

3. Pro účely odstavce 2 lze použít obecné termíny obsažené v názvech tříd Niceského třídění nebo jiné obecné výrazy za předpokladu, že splňují požadovaná kritéria jasnosti a přesnosti stanovená v tomto článku.

4. Úřad přihlášku zamítne ve vztahu k označením nebo výrazům, které jsou nejasné nebo nepřesné, pokud přihla­ šovatel ve lhůtě stanovené úřadem nenavrhne přijatelné znění.

5. Použití obecných výrazů, včetně obecných termínů z názvů tříd Niceského třídění, se vykládá v tom smyslu, že zahrnuje veškeré výrobky nebo služby, které jsou jednoznačně obsaženy v doslovném významu daného označení nebo výrazu. Použití těchto výrazů nebo termínů nesmí být vykládáno tak, že zakládá nárok i pro výrobky nebo služby, které v doslovném významu daného označení obsaženy nejsou.

6. Pokud přihlašovatel žádá o zápis pro více než jednu třídu, seskupí výrobky a služby podle tříd Niceského třídění, přičemž před každou skupinou uvede číslo třídy, do které tato skupina výrobků nebo služeb patří, a skupiny seřadí podle pořadí tříd.

7. Výrobky a služby se nepovažují za podobné z toho důvodu, že se vyskytují ve stejné třídě podle Niceského třídění. Výrobky a služby se nepovažují za odlišné z toho důvodu, že se vyskytují v různých třídách podle Niceského třídění.

Článek 40

Připomínky třetích osob

1. Členské státy mohou stanovit, že každá fyzická nebo právnická osoba, jakož i skupina či subjekt zastupující výrobce, producenty, poskytovatele služeb, obchodníky nebo spotřebitele může před zápisem ochranné známky zaslat úřadu písemné připomínky, v nichž uvede, z jakých důvodů nelze ochrannou známku z úřední povinnosti zapsat.

Osoby a skupiny nebo subjekty uvedené v prvním pododstavci nejsou účastníky řízení před úřadem.

2. Kromě důvodů uvedených v odstavci 1 tohoto článku může každá fyzická nebo právnická osoba, jakož i skupina či subjekt zastupující výrobce, producenty, poskytovatele služeb, obchodníky nebo spotřebitele zaslat úřadu písemné připomínky založené na konkrétních důvodech, pro které by měl být zápis kolektivní ochranné známky zamítnut podle čl. 31 odst. 1 a 2. Toto ustanovení může být rozšířeno i na certifikační a garanční ochranné známky v případech, kdy jsou v členských státech upraveny.

Článek 41

Rozdělení přihlášek a zapsaných ochranných známek

Přihlašovatel nebo vlastník může rozdělit vnitrostátní přihlášku nebo zapsanou ochrannou známku do dvou nebo více oddělených přihlášek nebo známek tím, že zašle úřadu prohlášení a uvede, na které výrobky nebo služby zahrnuté do původní přihlášky nebo zapsané ochranné známky se jednotlivé rozdělené přihlášky nebo zapsané ochranné známky mají vztahovat.

23.12.2015 L 336/19Úřední věstník Evropské unieCS

Článek 42

Poplatky za třídu výrobků a služeb

Členské státy mohou stanovit, že zápis a obnova ochranné známky podléhají dodatečnému poplatku pro každou další třídu výrobků a služeb nad rámec jedné třídy.

ODDÍL 2

Námitkové řízení, řízení o zrušení nebo o prohlášení neplatnosti

Článek 43

Námitkové řízení

1. Členské státy zajistí účinné a rychlé správní řízení, které umožní podat u jejich úřadu námitky proti zápisu ochranné známky z důvodů uvedených v článku 5.

2. Ve správním řízení uvedeném v odstavci 1 tohoto článku musí být vlastníkovi starší ochranné známky uvedené v čl. 5 odst. 2 a čl. 5 odst. 3 písm. a), jakož i osobě oprávněné podle příslušného práva vykonávat práva plynoucí z chráněného označení původu či zeměpisného označení uvedených v čl. 5 odst. 3 písm. c) umožněno podat alespoň námitky. Námitky lze podat na základě jednoho či více starších práv za předpokladu, že všechna patří témuž vlastníkovi, a na základě části nebo všech výrobků nebo služeb, pro které je starší právo chráněno nebo k ochraně přihlášeno, a tyto námitky se mohou týkat části nebo všech výrobků nebo služeb, pro které je podána přihláška napadené ochranné známky.

3. Stranám řízení se na základě jejich společné žádosti udělí v rámci námitkového řízení lhůta alespoň dva měsíce, aby se umožnilo smírné urovnání mezi namítajícím a přihlašovatelem.

Článek 44

Neužívání ochranné známky jako obrana v námitkovém řízení

1. Pokud v námitkovém řízení podle článku 43 ke dni podání přihlášky nebo ke dni vzniku práva přednosti pozdější ochranné známky uplynulo období pěti let, během něhož musela být starší ochranná známka řádně užívána, jak stanoví článek 16, předloží vlastník starší ochranné známky, který podal námitky, na žádost přihlašovatele důkaz, že starší ochranná známka byla během období pěti let předcházejících dni podání přihlášky nebo dni vzniku práva přednosti pozdější ochranné známky řádně užívána, jak stanoví článek 16, nebo že existovaly náležité důvody pro neužívání ochranné známky. Není-li takový důkaz předložen, námitky se zamítnou.

2. Jestliže byla starší ochranná známka užívána pouze pro část výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, je pro účely posouzení námitek podle odstavce 1 považována za zapsanou pouze pro tuto část výrobků nebo služeb.

3. Odstavce 1 a 2 tohoto článku se použijí rovněž tehdy, pokud je starší ochranná známka ochrannou známkou EU. V takovém případě se řádné užívání ochranné známky EU řídí článkem 15 nařízení (ES) č. 207/2009.

Článek 45

Řízení o zrušení ochranné známky nebo o prohlášení ochranné známky za neplatnou

1. Aniž je dotčeno právo stran na podání opravného prostředku k soudu, členské státy zajistí účinné a rychlé správní řízení, které umožní podat u jejich úřadu návrh na zrušení ochranné známky nebo návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou.

23.12.2015L 336/20 Úřední věstník Evropské unieCS

2. Ve správním řízení o návrhu na zrušení ochranné známky se ochranná známka zruší z důvodů uvedených v článcích 19 a 20.

3. Ve správním řízení o návrhu na prohlášení ochranné známky za neplatnou se ochranná známka prohlásí za neplatnou alespoň z následujících důvodů:

a) ochranná známka neměla být zapsána, protože nesplňuje požadavky stanovené v článku 4;

b) ochranná známka neměla být zapsána, protože existuje starší právo ve smyslu čl. 5 odst. 1 až 3.

4. Ve správním řízení o návrhu na zrušení ochranné známky nebo na prohlášení ochranné známky za neplatnou jsou oprávněni návrh podat alespoň:

a) v případech uvedených v odstavci 2 a odst. 3 písm. a) každá fyzická nebo právnická osoba, jakož i skupina nebo subjekt vytvořené k zastupování zájmů výrobců, poskytovatelů služeb, obchodníků nebo spotřebitelů, mají-li podle ustanovení příslušných právních předpisů procesní způsobilost;

b) v případech uvedených v odstavci 3 písm. b) tohoto článku vlastník starší ochranné známky uvedené v čl. 5 odst. 2 a čl. 5 odst. 3 písm. a), jakož i osoba oprávněná podle příslušného práva vykonávat práva plynoucí z chráněného označení původu či zeměpisného označení uvedených v čl. 5 odst. 3 písm. c).

5. Návrh na zrušení ochranné známky nebo na prohlášení ochranné známky za neplatnou může být podán pro část nebo všechny výrobky nebo služby, pro které byla napadená ochranná známka zapsána.

6. Návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou může být podán na základě jednoho či více starších práv za předpokladu, že všechna patří témuž vlastníkovi.

Článek 46

Neužívání jako obrana v řízení o prohlášení neplatnosti

1. Na žádost vlastníka pozdější ochranné známky předloží vlastník starší ochranné známky v řízení o prohlášení neplatnosti založeném na zapsané ochranné známce s dřívějším dnem podání přihlášky nebo dnem vzniku práva přednosti důkaz o tom, že během období pěti let předcházejících dni podání návrhu na prohlášení neplatnosti byla starší ochranná známka řádně užívána v souladu s článkem 16 pro výrobky nebo služby, pro které byla zapsána a které jsou uváděny v odůvodnění návrhu, nebo doloží, že existují náležité důvody pro její neužívání, pokud od ukončení řízení o zápisu starší ochranné známky do podání návrhu na prohlášení ochranné známky za neplatnou uplynulo nejméně pět let.

2. Pokud ke dni podání přihlášky nebo ke dni vzniku práva přednosti pozdější ochranné známky uplynulo období pěti let, během něhož měla být starší ochranná známka řádně užívána, jak stanoví článek 16, předloží vlastník starší ochranné známky kromě důkazu vyžadovaného podle odstavce 1 tohoto článku také důkaz, že starší ochranná známka byla během období pěti let předcházejících dni podání přihlášky nebo dni vzniku práva přednosti pozdější ochranné známky řádně užívána, nebo že existovaly náležité důvody pro její neužívání.

3. Nejsou-li předloženy důkazy uvedené v odstavcích 1 a 2, návrh na prohlášení neplatnosti na základě starší ochranné známky se zamítne.

4. Jestliže byla starší ochranná známka užívána v souladu s článkem 16 pouze pro část výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, je pro účely řízení o návrhu na prohlášení ochranné známky za neplatnou považována za zapsanou pouze pro tuto část výrobků nebo služeb.

5. Odstavce 1 až 4 tohoto článku se použijí také, pokud je starší ochranná známka ochrannou známkou EU. V takovém případě se řádné užívání ochranné známky EU řídí článkem 15 nařízení (ES) č. 207/2009.

23.12.2015 L 336/21Úřední věstník Evropské unieCS

Článek 47

Důsledky zrušení a neplatnosti

1. V rozsahu, v jakém byla práva vlastníka zrušena, se zapsaná ochranná známka považuje za známku, která nemá ode dne podání návrhu na zrušení účinky stanovené v této směrnici. Na žádost účastníka může být v rozhodnutí o návrhu na zrušení ochranné známky uveden jiný dřívější den, ke kterému nastal důvod zrušení.

2. V rozsahu, v jakém byla zapsaná ochranná známka prohlášena za neplatnou, se na ni pohlíží jako na ochrannou známku, která účinky stanovené v této směrnici neměla od samého počátku.

ODDÍL 3

Doba platnosti a obnova zápisu

Článek 48

Doba platnosti zápisu

1. Doba platnosti zápisu ochranné známky je deset let ode dne podání přihlášky.

2. Zápis může být podle článku 49 obnoven, a to vždy na období deseti let.

Článek 49

Obnova zápisu

1. Zápis ochranné známky se obnoví na žádost vlastníka ochranné známky nebo na žádost osoby, která je zmocněna tak učinit ze zákona nebo na základě smlouvy, pokud byly zaplaceny poplatky za obnovu. Členské státy mohou stanovit, že přijetí platby poplatku za obnovu se považuje za takovou žádost.

2. Úřad informuje vlastníka ochranné známky o dni uplynutí doby platnosti zápisu, a to nejpozději šest měsíců před tímto dnem. Úřad nenese odpovědnost v případě, že tyto informace neposkytne.

3. Žádost o obnovu zápisu musí být podána a poplatky za obnovu zaplaceny v období nejméně šesti měsíců přede dnem uplynutí doby platnosti zápisu. Pokud tak nebylo učiněno, může být žádost podána ještě v dodatečné lhůtě šesti měsíců ode dne uplynutí doby platnosti zápisu nebo jeho následného obnovení. V této dodatečné lhůtě se zaplatí poplatek za obnovu a příplatek.

4. Je-li žádost podána nebo poplatky zaplaceny pouze pro některé z výrobků nebo služeb, pro které je ochranná známka zapsána, je zápis obnoven pouze pro tyto výrobky nebo služby.

5. Obnova zápisu nabývá účinku dnem následujícím po dni uplynutí doby platnosti zápisu. Zapisuje se do rejstříku.

ODDÍL 4

Komunikace S úřadem

Článek 50

Komunikace s úřadem

Účastníci řízení či jejich zástupci v případě, že byli jmenováni, by měli určit úřední adresu pro veškerou úřední komunikaci s úřadem. Členské státy mají právo požadovat, aby se tato úřední adresa nacházela v Evropském hospodářském prostoru.

23.12.2015L 336/22 Úřední věstník Evropské unieCS

KAPITOLA 4

SPRÁVNÍ SPOLUPRÁCE

Článek 51

Spolupráce v oblasti zápisu a správy ochranných známek

Úřady mohou v zájmu podpory sbližování postupů a nástrojů v souvislosti s řízením a zápisem ochranných známek účinně spolupracovat navzájem a s Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví.

Článek 52

Spolupráce v ostatních oblastech

Úřady mohou účinně spolupracovat mezi sebou a s Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví ve všech jiných oblastech svých činností, než které jsou uvedeny v článku 51, jež jsou důležité pro ochranu ochranných známek v Unii.

KAPITOLA 5

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Článek 53

Ochrana údajů

Zpracování jakýchkoli osobních údajů prováděné v členských státech v rámci této směrnice se řídí vnitrostátními právními předpisy provádějícími směrnici 95/46/ES.

Článek 54

Provedení

1. Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s články 3 až 6, články 8 až 14, články 16, 17 a 18, články 22 až 39, článkem 41, články 43 až 50 do dne 14. ledna 2019. Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy pro dosažení souladu s článkem 45 do dne 14. ledna 2023. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.

Tyto předpisy přijaté členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Musí rovněž obsahovat prohlášení, že odkazy ve stávajících právních a správních předpisech na směrnici zrušenou touto směrnicí se považují za odkazy na tuto směrnici. Způsob odkazu a znění prohlášení si stanoví členské státy.

2. Členské státy sdělí Komisi znění hlavních ustanovení vnitrostátních právních předpisů, které přijmou v oblasti působnosti této směrnice.

Článek 55

Zrušení

Směrnice 2008/95/ES se zrušuje s účinkem ode dne 15. ledna 2019, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůty pro provedení směrnice 89/104/EHS ve vnitrostátním právu uvedené v příloze I části B směrnice 2008/95/ES.

Odkazy na zrušenou směrnici se považují za odkazy na tuto směrnici v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze.

23.12.2015 L 336/23Úřední věstník Evropské unieCS

Článek 56

Vstup v platnost

Tato směrnice vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Články 1, 7, 15, 19, 20, 21 a 54 až 57 se použijí ode dne 15. ledna 2019.

Článek 57

Určení

Tato směrnice je určena členským státům.

Ve Štrasburku dne 16. prosince 2015.

Za Evropský parlament

předseda M. SCHULZ

Za Radu

předseda N. SCHMIT

23.12.2015L 336/24 Úřední věstník Evropské unieCS

PŘÍLOHA

Srovnávací tabulka

Směrnice 2008/95/ES Tato směrnice

Článek 1 Článek 1

— Článek 2

Článek 2 Článek 3

Čl. 3 odst. 1 písm. a) až (h) Čl. 4 odst. 1 písm. a) až h)

— Čl. 4 odst. 1 písm. i) až l)

Čl. 3 odst. 2 písm. a) až c) Čl. 4 odst. 3 písm. a) až c)

Čl. 3 odst. 2 písm. d) Čl. 4 odst. 2

Čl. 3 odst. 3 první věta Čl. 4 odst. 4 první věta

— Čl. 4 odst. 4 druhá věta

Čl. 3 odst. 3 druhá věta Čl. 4 odst. 5

Čl. 3 odst. 4 —

Čl. 4 odst. 1 a 2 Čl. 5 odst. 1 a 2

Čl. 4 odst. 3 a odst. 4 písm. a) Čl. 5 odst. 3 písm. a)

— Čl. 5 odst. 3 písm. b)

— Čl. 5 odst. 3 písm. c)

Čl. 4 odst. 4 písm. b) a c) Čl. 5 odst. 4 písm. a) a b)

Čl. 4 odst. 4 písm. d) až f) —

Čl. 4 odst. 4 písm. g) Čl. 5 odst. 4 písm. c)

Čl. 4 odst. 5 a 6 Čl. 5 odst. 5 a 6

— Článek 8

Čl. 5 odst. 1 první věta Čl. 10 odst. 1

Čl. 5 odst. 1 druhá věta, návětí Čl. 10 odst. 2 návětí věty

Čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) Čl. 10 odst. 2 písm. a) a b)

Čl. 5 odst. 2 Čl. 10 odst. 2 písm. c)

Čl. 5 odst. 3 písm. a) až c) Čl. 10 odst. 3 písm. a) až c)

— Čl. 10 odst. 3 písm. d)

Čl. 5 odst. 3 písm. d) Čl. 10 odst. 3 písm. e)

— Čl. 10 odst. 3 písm. f)

— Čl. 10 odst. 4

Čl. 5 odst. 4 a 5 Čl. 10 odst. 5 a 6

— Článek 11

— Článek 12

— Článek 13

23.12.2015 L 336/25Úřední věstník Evropské unieCS

Směrnice 2008/95/ES Tato směrnice

Čl. 6 odst. 1 písm. a) až c) Čl. 14 odst. 1 písm. a) až c) a čl. 14 odst. 2

Čl. 6 odst. 2 Čl. 14 odst. 3

Článek 7 Článek 15

Čl. 8 odst. 1 a 2 Čl. 25 odst. 1 a 2

— Čl. 25 odst. 3 až 5

Článek 9 Článek 9

Čl. 10 odst. 1 první pododstavec Čl. 16 odst. 1

— Čl. 16 odst. 2 až 4

Čl. 10 odst. 1 druhý pododstavec Čl. 16 odst. 5

Čl. 10 odst. 2 Čl. 16 odst. 6

Čl. 10 odst. 3 —

Čl. 11 odst. 1 Čl. 46 odst. 1 až 3

Čl. 11 odst. 2 Čl. 44 odst. 1

Čl. 11 odst. 3 Článek 17

Čl. 11 odst. 4 Článek 17, čl. 44 odst. 2 a čl. 46 odst. 4

— Článek 18

Čl. 12 odst. 1 první pododstavec Čl. 19 odst. 1

Čl. 12 odst. 1 druhý pododstavec Čl. 19 odst. 2

Čl. 12 odst. 1 třetí pododstavec Čl. 19 odst. 3

Čl. 12 odst. 2 Článek 20

Článek 13 Článek 7 a článek 21

Článek 14 Článek 6

— Články 22 až 24

— Článek 26

— Článek 27

Čl. 15 odst. 1 Čl. 28 odst. 1 a 3

Čl. 15 odst. 2 Čl. 28 odst. 4

— Čl. 28 odst. 2 a 5

— Článek 29 až čl. 54 odst. 1

Článek 16 Čl. 54 odst. 2

Článek 17 Článek 55

Článek 18 Článek 56

Článek 19 Článek 57

23.12.2015L 336/26 Úřední věstník Evropské unieCS

I

(Lovgivningsmæssige retsakter)

DIREKTIVER

EUROPA-PARLAMENTETS OG RÅDETS DIREKTIV (EU) 2015/2436

af 16. december 2015

om indbyrdes tilnærmelse af medlemsstaternes lovgivning om varemærker

(omarbejdning)

(EØS-relevant tekst)

EUROPA-PARLAMENTET OG RÅDET FOR DEN EUROPÆISKE UNION HAR —

under henvisning til traktaten om Den Europæiske Unions funktionsmåde, særlig artikel 114, stk. 1,

under henvisning til forslag fra Europa-Kommissionen,

efter fremsendelse af udkast til lovgivningsmæssig retsakt til de nationale parlamenter,

under henvisning til udtalelse fra Det Europæiske Økonomiske og Sociale Udvalg (1),

efter den almindelige lovgivningsprocedure (2), og

ud fra følgende betragtninger:

(1) Der bør foretages en række ændringer af Europa-Parlamentets og Rådets direktiv 2008/95/EF (3). Direktivet bør af klarhedshensyn omarbejdes.

(2) Direktiv 2008/95/EF har harmoniseret centrale bestemmelser i den materielle varemærkelovgivning, som på tidspunktet for vedtagelsen blev anset for på den mest direkte måde at påvirke det indre markeds funktionsmåde ved at hindre den frie bevægelighed for varer og den frie udveksling af tjenesteydelser i Unionen.

(3) Varemærkebeskyttelsen i medlemsstaterne fungerer parallelt med den beskyttelse, der findes på EU-plan gennem EU-varemærker, som har ensartet karakter og er gyldige i hele Unionen som fastsat i Rådets forordning (EF) nr. 207/2009 (4). Sameksistensen og afbalancering af varemærkesystemer på nationalt plan og EU-plan er i realiteten en hjørnesten i Unionens tilgang til beskyttelsen af den intellektuelle ejendomsret.

(4) I forlængelse af Kommissionens meddelelse af 16. juli 2008 om en europæisk strategi for industriel ejendomsret har Kommissionen gennemført en omfattende evaluering af, hvordan varemærkesystemet fungerer i Europa som helhed, på EU-plan og på nationalt plan samt de indbyrdes forbindelser mellem disse.

23.12.2015 L 336/1Den Europæiske Unions TidendeDA

(1) EUT C 327 af 12.11.2013, s. 42. (2) Europa-Parlamentets holdning af 25.2.2014 (endnu ikke offentliggjort i EUT) og Rådets førstebehandlingsholdning af 10.11.2015

(endnu ikke offentliggjort i EUT). Europa-Parlamentets holdning af 15.12.2015. (3) Europa-Parlamentets og Rådets direktiv 2008/95/EF af 22. oktober 2008 om indbyrdes tilnærmelse af medlemsstaternes lovgivning om

varemærker (EUT L 299 af 8.11.2008, s. 25). (4) Rådets forordning (EF) nr. 207/2009 af 26. februar 2009 om EF-varemærker (EUT L 78 af 24.3.2009, s. 1).

(5) I sine konklusioner af 25. maj 2010 vedrørende den kommende revision af varemærkeordningen i Den Europæiske Union opfordrede Rådet Kommissionen til at forelægge forslag til revision af forordning (EF) nr. 207/2009 og direktiv 2008/95/EF. Revisionen af nævnte direktiv bør omfatte foranstaltninger til at opnå større overensstemmelse med forordning (EF) nr. 207/2009, hvilket således vil reducere antallet af divergerende områder i varemærkesystemet i Europa som helhed, idet national varemærkebeskyttelse samtidig bevares som en attraktiv mulighed for ansøgere. I denne sammenhæng bør komplementariteten mellem EU-varemærkesystemet og de nationale varemærkesystemer sikres.

(6) Kommissionen konkluderede i sin meddelelse af 24. maj 2011 med titlen: »Et indre marked for intellektuelle ejendomsrettigheder«, at det for at leve op til det stadig stærkere krav fra de berørte parters side om hurtigere, bedre og mere strømlinede varemærkeregistreringssystemer, som også er mere konsistente, brugervenlige, offentligt tilgængelige og teknisk up-to-date, er nødvendigt at modernisere varemærkesystemet i hele Unionen samt at tilpasse det til internettidsalderen.

(7) Det fremgår af en høring og evaluering, der har fundet sted inden for rammerne af dette direktiv, at der på trods af den tidligere delvise harmonisering af national ret fortsat findes områder, hvor yderligere harmonisering kan have en positiv indvirkning på konkurrenceevnen og væksten.

(8) For at opfylde målet om at fremme og skabe et velfungerende indre marked og for at lette erhvervelse og beskyttelse af varemærker i Unionen til gavn for europæiske virksomheders, navnlig små og mellemstore virksomheders, vækst og konkurrenceevne er det nødvendigt at gå ud over den begrænsede indbyrdes tilnærmelse, som blev opnået på grundlag af direktiv 2008/95/EF, og udvide den indbyrdes tilnærmelse til andre aspekter af den materielle varemærkeret, der gælder for varemærker, som er beskyttet ved registrering i henhold til forordning (EF) nr. 207/2009.

(9) For at gøre det nemmere at opnå og administrere registrering af varemærker i hele Unionen er det vigtigt ikke blot at tilnærme de materielle retsregler, men også procedurereglerne. Derfor bør de vigtigste procedureregler for registrering af varemærker i medlemsstaterne og i EU-varemærkesystemet tilpasses hinanden. Hvad angår procedurer i henhold til national ret, er det tilstrækkeligt at fastlægge de generelle principper, hvormed det overlades til medlemsstaterne at fastsætte nærmere regler.

(10) Det er af afgørende betydning at sikre, at registrerede varemærker nyder samme beskyttelse under alle medlemsstaternes retssystemer. I tråd med den omfattende beskyttelse, der ydes til velkendte EU-varemærker i Unionen, bør der også på nationalt plan gives omfattende beskyttelse til alle registrerede velkendte varemærker i den pågældende medlemsstat.

(11) Dette direktiv bør ikke gribe ind i medlemsstaternes fortsatte mulighed for at beskytte de ved brug erhvervede varemærker, men kun indeholde bestemmelser om disse varemærker, for så vidt angår deres forhold til de ved registrering erhvervede varemærker.

(12) Virkeliggørelsen af målene for denne indbyrdes tilnærmelse af lovgivning forudsætter, at et registreret varemærkes erhvervelse og bevarelse i princippet underkastes de samme betingelser i samtlige medlemsstater.

(13) Med henblik herpå bør der udarbejdes en liste med eksempler på tegn, der kan udgøre et varemærke, hvis de kan anvendes til at adskille en virksomheds varer eller tjenesteydelser fra andre virksomheders. For at opfylde målene for varemærkeregistreringssystemet, nemlig at opnå retssikkerhed og sikre god forvaltning, er det også vigtigt at kræve, at det pågældende tegn er af en sådan art, at det kan gengives på en måde, der er klar, præcis, kan stå alene, let tilgængelig, forståelig, bestandig og objektiv. Det bør derfor være tilladt at gengive et tegn på enhver passende måde under anvendelse af alment tilgængelig teknologi og således ikke nødvendigvis med grafiske midler, så længe gengivelsen giver tilstrækkelige garantier i den henseende.

(14) Hindringer for registrering eller ugyldighedsgrunde, for så vidt angår selve varemærket, herunder at det mangler det fornødne særpræg, eller for så vidt angår konflikter mellem varemærket og ældre rettigheder, bør desuden angives på udtømmende vis, også selv om visse af disse grunde blot nævnes som en mulighed for medlemsstaterne, der således kan bevare eller medtage dem i deres lovgivning.

23.12.2015L 336/2 Den Europæiske Unions TidendeDA

(15) For at sikre, at de forskellige niveauer af beskyttelse af geografiske betegnelser i medfør af EU-lovgivningen og national ret anvendes på ensartet og udtømmende vis ved undersøgelsen af de absolutte og de relative hindringer for registrering i hele Unionen, bør dette direktiv omfatte de samme bestemmelser vedrørende geografiske betegnelser som forordning (EF) nr. 207/2009. Det er desuden hensigtsmæssigt at sikre, at omfanget af absolutte hindringer udvides til også at omfatte beskyttede traditionelle benævnelser for vin og garanterede traditionelle specialiteter.

(16) Den af det registrerede varemærke ydede beskyttelse, hvis funktion navnlig er at sikre varemærkets funktion som angivelse af oprindelse, bør være fuldstændig i tilfælde af, at der er sammenfald mellem varemærket og det tilhørende tegn samt mellem varerne eller tjenesteydelserne. Beskyttelsen bør ligeledes gælde i tilfælde af lighed mellem varemærket og tegnet samt mellem varerne eller tjenesteydelserne. Det er nødvendigt at fortolke begrebet lighed på baggrund af risikoen for forveksling. Det bør være en udtrykkelig betingelse for beskyttelsen, at der er risiko for forveksling, hvilket må vurderes på grundlag af adskillige faktorer, herunder navnlig i hvor høj grad varemærket er kendt på markedet, den association, som det anvendte eller registrerede tegn fremkalder, lighedsgraden mellem varemærket og tegnet samt mellem de pågældende varer eller tjenesteydelser. Spørgsmålet om, hvordan en risiko for forveksling kan konstateres, navnlig bevisbyrden i den forbindelse, bør henhøre under de nationale retsplejeregler, som direktivet ikke bør berøre.

(17) For at opnå retssikkerhed og fuld overensstemmelse med prioritetsprincippet, i henhold til hvilket et registreret ældre varemærke har forrang for senere registrerede varemærker, er det nødvendigt at fastsætte, at håndhævelsen af rettigheder, der er knyttet til varemærket, ikke bør berøre indehaverrettigheder, der er erhvervet inden varemærkets ansøgnings- eller prioritetsdato. En sådan tilgang er i overensstemmelse med artikel 16, stk. 1, i aftalen om handelsrelaterede intellektuelle ejendomsrettigheder af 15. april 1994 (»TRIPS-aftalen«).

(18) Det er hensigtsmæssigt at fastsætte, at en krænkelse af et varemærke kun kan konstateres, hvis det etableres, at det krænkende mærke eller tegn anvendes i erhvervsmæssigt øjemed med henblik på at adskille varer eller tjenesteydelser. Anvendelse af tegnet med henblik på andet end at adskille varer eller tjenesteydelser bør være underlagt bestemmelserne i national ret.

(19) Begrebet krænkelse af et varemærke bør også omfatte anvendelse af tegnet som et handelsnavn eller lignende betegnelse, når en sådan anvendelse foretages med henblik på at adskille varer eller tjenesteydelser.

(20) For at opnå retssikkerhed og fuld overensstemmelse med særlig EU-lovgivning er det hensigtsmæssigt at fastsætte, at indehaveren af et varemærke bør have ret til at forbyde tredjemand at bruge et tegn i sammenlignende reklame, når denne sammenlignende reklame er i strid med Europa-Parlamentets og Rådets direktiv 2006/114/EF (1).

(21) For at styrke varemærkebeskyttelsen og bekæmpe forfalskning mere effektivt og i overensstemmelse med medlemsstaternes internationale forpligtelser inden for rammerne af Verdenshandelsorganisationen (WTO), navnlig artikel V i den almindelige overenskomst om told og udenrigshandel om transitfrihed og, med hensyn til generiske lægemidler, »erklæringen om TRIPS-aftalen og folkesundhed«, der blev vedtaget af WTO-ministerkon­ ferencen i Doha den 14. november 2001, bør indehaveren af et varemærke have ret til at forhindre, at tredjemand i erhvervsmæssigt øjemed fører varer ind i den medlemsstat, hvor varemærket er registreret, uden at disse overgår til fri omsætning dér, hvis sådanne varer kommer fra tredjelande og uden tilladelse er forsynet med et varemærke, som er identisk eller i det væsentlige er identisk med det varemærke, der er registreret for sådanne varer.

(22) Med henblik herpå bør det være tilladt for varemærkeindehavere at forhindre indførsel af krænkende varer og placering heraf i alle toldsituationer, herunder navnlig transit, omladning, oplagring, frizoner, midlertidig opbevaring, aktiv forædling eller midlertidig indførsel, også når sådanne varer ikke er bestemt til at blive markedsført i den pågældende medlemsstat. Ved udførelsen af toldkontroller bør toldmyndighederne anvende de beføjelser og procedurer, der er fastsat i Europa-Parlamentets og Rådets forordning (EU) nr. 608/2013 (2), også på anmodning af rettighedshaverne. Toldmyndighederne bør navnlig udføre den relevante kontrol på grundlag af risikoanalysekriterier.

23.12.2015 L 336/3Den Europæiske Unions TidendeDA

(1) Europa-Parlamentets og Rådets direktiv 2006/114/EF af 12. december 2006 om vildledende og sammenlignende reklame (EUT L 376 af 27.12.2006, s. 21).

(2) Europa-Parlamentets og Rådets forordning (EU) nr. 608/2013 af 12. juni 2013 om toldmyndighedernes håndhævelse af intellektuelle ejendomsrettigheder og om ophævelse af Rådets forordning (EF) nr. 1383/2003 (EUT L 181 af 29.6.2013, s. 15).

(23) For at forlige behovet for at sikre en effektiv håndhævelse af varemærkerettigheder med behovet for at undgå hindringer for den frie handel med lovlige varer bør varemærkeindehaverens rettigheder bortfalde, hvis klarereren eller ihændehaveren af varerne under den efterfølgende retssag ved den retlige myndighed eller anden myndighed, der er kompetent til at træffe en materiel afgørelse om, hvorvidt det registrerede varemærke er blevet krænket, kan bevise, at indehaveren af det registrerede varemærke ikke har ret til at forbyde markedsføringen af varerne i det endelige bestemmelsesland.

(24) Artikel 28 i forordning (EU) nr. 608/2013 fastsætter, at en rettighedshaver er erstatningsansvarlig over for ihændehaveren af varerne, hvis det bl.a. senere fastslås, at de pågældende varer ikke krænker en intellektuel ejendomsrettighed.

(25) Der bør træffes hensigtsmæssige foranstaltninger med henblik på at sikre en smidig transit af generiske lægemidler. Hvad angår internationale fællesnavne (INN) som globalt anerkendte generiske navne for aktive stoffer i farmaceutiske præparater, er det afgørende at tage behørigt hensyn til de eksisterende begrænsninger af varemærkerettighedernes virkning. Indehaveren af et varemærke bør derfor ikke have ret til at forhindre tredjemand i at bringe varer ind i en medlemsstat, hvor varemærket er registreret, uden at disse overgår til fri omsætning dér, baseret på ligheder mellem det pågældende INN for det virksomme stof i lægemidlerne og varemærket.

(26) For at give indehavere af registrerede varemærker mulighed for at bekæmpe forfalskning mere effektivt, bør de have ret til at forbyde anbringelse af et krænkende varemærke på varer og visse forberedende handlinger, der udføres forud for en sådan anbringelse.

(27) De enerettigheder, der er knyttet til et varemærke, bør ikke give indehaveren ret til at forbyde tredjemands brug af tegn eller angivelser, der anvendes på loyal vis og således i overensstemmelse med god markedsføringsskik. For at skabe lige vilkår for handelsnavne og varemærker i betragtning af, at handelsnavne regelmæssigt gives ubegrænset beskyttelse i forhold til yngre varemærker, bør en sådan anvendelse kun anses for at omfatte anvendelse af tredjemands personnavn. Denne anvendelse bør endvidere i almindelighed tillade anvendelsen af deskriptive eller ikkedistinktive tegn eller angivelser. Indehaveren bør desuden ikke have ret til at forhindre den loyale og redelige brug af mærket med henblik på at identificere eller henvise til de pågældende varer eller tjenesteydelser som værende indehaverens varer eller tjenesteydelser. Tredjemands anvendelse af et varemærke med henblik på at henlede forbrugerens opmærksomhed på videresalg af ægte varer, der oprindelig blev solgt af eller med samtykke fra indehaveren af varemærket i Unionen, bør anses for loyale, så længe den samtidig er i overensstemmelse med god markedsføringsskik. Tredjemands anvendelse af et varemærke med henblik på kunstneriske udtryk bør anses for loyale, så længe den samtidig er i overensstemmelse med god markedsføringsskik. Desuden bør dette direktiv anvendes på en måde, som sikrer fuld respekt for de grundlæggende rettigheder og frihedsrettigheder, navnlig ytringsfriheden.

(28) Det følger af princippet om fri bevægelighed for varer, at indehaveren af et varemærke ikke bør have ret til at forbyde tredjemand at anvende varemærket i forbindelse med varer, der af indehaveren eller med dennes samtykke er bragt i omsætning i Unionen under dette varemærke, medmindre indehaveren har en rimelig grund til at modsætte sig fortsat markedsføring af de pågældende varer.

(29) Det er af hensyn til retssikkerheden vigtigt at fastsætte, uden at præjudicere indehaveren af et ældre varemærkes interesser, at indehaveren af et ældre varemærke ikke længere kan anmode om, at et varemærke, der er yngre end dennes varemærke, erklæres ugyldigt, eller modsætte sig anvendelsen af dette varemærke, hvis den pågældende indehaver bevidst i en længere periode har tålt, at dette anvendes, medmindre der er ansøgt om registrering af det yngre varemærke i ond tro.

(30) For at opnå retssikkerhed og beskytte lovligt erhvervede varemærkerettigheder er det hensigtsmæssigt og nødvendigt— med forbehold af princippet om, at det yngre varemærke ikke kan håndhæves over for det ældre varemærke— at fastsætte, at indehavere af ældre varemærker ikke bør have ret til at opnå afslag på eller ugyldiggørelse af eller modsætte sig anvendelsen af et yngre mærke, hvis dette yngre varemærke er erhvervet på et tidspunkt, hvor det ældre varemærke kunne erklæres ugyldigt eller fortabes, f.eks. fordi det endnu ikke havde opnået særpræg gennem indarbejdelse, eller hvis det ældre varemærke ikke ville kunne håndhæves mod det yngre varemærke, fordi de nødvendige betingelser ikke var til stede, f.eks. når det ældre varemærke endnu ikke er velkendt.

23.12.2015L 336/4 Den Europæiske Unions TidendeDA

(31) Varemærker opfylder kun deres formål, som er at adskille varer eller tjenesteydelser og give forbrugerne mulighed for at træffe et informeret valg, når de faktisk anvendes på markedet. Kravet om brug, er også nødvendigt for at reducere antallet af varemærker, der registreres og beskyttes i Unionen, og derved også antallet af konflikter imellem disse. Det er derfor særdeles vigtigt at kræve, at de registrerede varemærker rent faktisk bruges i forbindelse med de varer eller tjenesteydelser, for hvilke de er registreret, eller at de kan fortabes, hvis de ikke bruges i den forbindelse inden for en frist på fem år fra datoen for registreringsprocedurens afslutning.

(32) Et registreret varemærke bør derfor kun beskyttes, for så vidt det faktisk anvendes, og et registreret ældre varemærke bør ikke give indehaveren ret til at gøre indsigelse mod eller ugyldiggøre et yngre varemærke, hvis den pågældende indehaver ikke rent faktisk har anvendt sit varemærke. Medlemsstaterne bør endvidere fastsætte bestemmelse om, at et varemærke ikke på gyldig vis kan påberåbes i en sag om varemærkekrænkelse, hvis det som følge af en påstand fastslås, at varemærket kan fortabes, eller, når sagen anlægges mod en senere rettighed, kunne fortabes på det tidspunkt, hvor den senere rettighed blev opnået.

(33) Det er hensigtsmæssigt at fastsætte, at når der sker påberåbelse af anciennitet for et nationalt mærke eller et varemærke, der er registreret i henhold til internationale ordninger med retsvirkning i medlemsstaten, i forhold til et EU-varemærke, og der efterfølgende er blevet givet afkald på det mærke, der danner grundlag for påberåbelsen af anciennitet, eller det er ladet bortfalde, vil gyldigheden af det pågældende mærke stadig kunne anfægtes. En sådan anfægtelse bør begrænses til situationer, hvor mærket kunne være blevet erklæret ugyldigt eller fortabt på det tidspunkt, hvor det blev slettet af registret.

(34) For at sikre sammenhæng og for at fremme den erhvervsmæssige udnyttelse af varemærker i Unionen bør de gældende regler for varemærker som genstand for ejendomsret i det omfang, det er hensigtsmæssigt, bringes på linje med dem, der allerede er indført for EU-varemærker, og de bør indeholde regler om tildeling og overdragelse, licens, tingslige rettigheder og tvangsfuldbyrdelse.

(35) Kollektivvaremærker har vist sig at være et nyttigt redskab for at fremme varer eller tjenesteydelser med specifikke fælles egenskaber. Det er derfor hensigtsmæssigt at sikre, at nationale kollektivvaremærker er omfattet af regler svarende til de regler, der gælder for EU-kollektivmærker.

(36) For at forbedre og fremme adgangen til varemærkebeskyttelse og for at øge retssikkerhed og retlig forudsigelighed bør proceduren for registrering af varemærker i medlemsstaterne være effektiv og gennemsigtig, ligesom den bør foretages efter regler svarende til dem, der gælder for EU-varemærker.

(37) For at opnå retssikkerhed med hensyn til beskyttelsesomfanget for varemærkerettigheder og fremme adgangen til varemærkebeskyttelse bør angivelsen og klassificeringen af varer og tjenesteydelser, der er omfattet af en varemærkeansøgning, følge de samme regler i alle medlemsstater, ligesom de bør rettes ind efter dem, der gælder for EU-varemærker. For at gøre det muligt for de kompetente myndigheder og de økonomiske aktører at fastslå omfanget af den varemærkebeskyttelse, der søges, alene på grundlag af ansøgningen, bør angivelsen af varer og tjenesteydelser være tilstrækkelig klar og præcis. Generelle begreber bør fortolkes således, at de kun omfatter varer og tjenesteydelser, som tydeligt er omfattet af ordene i deres bogstavelige forstand. Af hensyn til klarheden og retssikkerheden bør medlemsstaternes centrale kontorer for industriel ejendomsret og Benelux-kontoret for intellektuel ejendomsret i samarbejde med hinanden bestræbe sig på at udarbejde en liste, som afspejler deres respektive administrative praksis med hensyn til klassificering af varer og tjenesteydelser.

(38) For at sikre en effektiv varemærkebeskyttelse bør medlemsstaterne give adgang til en effektiv administrativ indsigelsesprocedure, der som minimum giver indehaveren af ældre varemærkerettigheder og enhver person, der i henhold til den relevante lovgivning har adgang til at udøve de rettigheder, som hidrører fra en beskyttet oprindelsesbetegnelse eller geografisk betegnelse, mulighed for at gøre indsigelse mod registreringen af et varemærke. For desuden at give adgang til effektive midler til at opnå fortabelse af varemærker eller erklære dem ugyldige bør medlemsstaterne indføre en administrativ procedure for fortabelse eller ugyldiggørelse inden for gennemførelsesperioden på syv år efter dette direktivs ikrafttræden.

23.12.2015 L 336/5Den Europæiske Unions TidendeDA

(39) Det er ønskeligt, at medlemsstaternes centrale kontorer for industriel ejendomsret og Benelux-kontoret for intellektuel ejendomsret samarbejder med hinanden og med Den Europæiske Unions Kontor for Intellektuel Ejendomsret vedrørende alle aspekter af registreringen og administrationen af varemærker for at fremme konvergens mellem praksis og redskaber, såsom udarbejdelse og ajourføring af fælles eller forbundne databaser og portaler for høring og søgning. Medlemsstaterne bør endvidere sikre, at deres kontorer samarbejder med hinanden og med Den Europæiske Unions Kontor for Intellektuel Ejendomsret inden for alle andre områder af deres aktiviteter, der er relevante for beskyttelse af varemærker i Unionen.

(40) Dette direktiv bør ikke udelukke, at varemærkerne underkastes andre af medlemsstaternes retsregler end varemærkeretten, såsom bestemmelser om illoyal konkurrence, erstatningsansvar eller forbrugerbeskyttelse.

(41) Medlemsstaterne er bundet af Pariserkonventionen om beskyttelse af industriel ejendomsret (»Pariserkon­ ventionen«) og TRIPS-aftalen. Det er nødvendigt, at dette direktiv er i fuldstændig overensstemmelse med denne konvention og denne aftale. De af medlemsstaternes forpligtelser, der er en følge af denne konvention og denne aftale, bør ikke berøres af dette direktiv. I givet fald bør artikel 351, stk. 2, i traktaten om Den Europæiske Unions funktionsmåde finde anvendelse.

(42) Målene for dette direktiv, nemlig at fremme og skabe et velfungerende indre marked og at lette registreringen, administrationen og beskyttelsen af varemærker i Unionen til gavn for væksten og konkurrenceevnen, kan ikke i tilstrækkelig grad opfyldes af medlemsstaterne, men kan på grund af deres omfang og virkninger bedre nås på EU-plan; Unionen kan derfor vedtage foranstaltninger i overensstemmelse med nærhedsprincippet, jf. artikel 5 i traktaten om Den Europæiske Union. I overensstemmelse med proportionalitetsprincippet, jf. nævnte artikel, går dette direktiv ikke videre, end hvad der er nødvendigt for at nå disse mål.

(43) Europa-Parlamentets og Rådets direktiv 95/46/EF (1) regulerer den behandling af personoplysninger, der udføres i medlemsstaterne inden for rammerne af nærværende direktiv.

(44) Den Europæiske Tilsynsførende for Databeskyttelse er blevet hørt i overensstemmelse med artikel 28, stk. 2, i Europa-Parlamentets og Rådets forordning (EF) nr. 45/2001 (2) og afgav en udtalelse den 11. juli 2013.

(45) Forpligtelsen til at gennemføre nærværende direktiv i national ret bør kun omfatte de bestemmelser, hvori der er foretaget indholdsmæssige ændringer i forhold til det tidligere direktiv. Forpligtelsen til at gennemføre de bestemmelser, der er uændrede, følger af det tidligere direktiv.

(46) Nærværende direktiv bør ikke berøre medlemsstaternes forpligtelser i henhold til direktiv 2008/95/EF med hensyn til fristen for gennemførelse af Rådets direktiv 89/104/EØF (3) i national ret som fastsat i bilag I, del B, til direktiv 2008/95/EF —

VEDTAGET DETTE DIREKTIV:

KAPITEL 1

GENERELLE BESTEMMELSER

Artikel 1

Anvendelsesområde

Dette direktiv finder anvendelse på ethvert varemærke for varer og tjenesteydelser, der er genstand for registrering eller en ansøgning om registrering i en medlemsstat som et individuelt varemærke, et garanti- eller certificeringsmærke eller et kollektivmærke, eller som er genstand for en registrering eller en ansøgning om registrering hos Benelux-kontoret for intellektuel ejendomsret eller for en international registrering med retsvirkning i en medlemsstat.

23.12.2015L 336/6 Den Europæiske Unions TidendeDA

(1) Europa-Parlamentet og Rådets direktiv 95/46/EF af 24. oktober 1995 om beskyttelse af fysiske personer i forbindelse med behandling af personoplysninger og om fri udveksling af sådanne oplysninger (EFT L 281 af 23.11.1995, s. 31).

(2) Europa-Parlamentets og Rådets forordning (EF) nr. 45/2001 af 18. december 2000 om beskyttelse af fysiske personer i forbindelse med behandling af personoplysninger i fællesskabsinstitutionerne og -organerne og om fri udveksling af sådanne oplysninger (EFT L 8 af 12.1.2001, s. 1).

(3) Rådets første direktiv 89/104/EØF af 21. december 1988 om indbyrdes tilnærmelse af medlemsstaternes lovgivning om varemærker (EFT L 40 af 11.2.1989, s. 1).

Artikel 2

Definitioner

I dette direktiv forstås ved:

a) »kontor«: det centrale kontor for industriel ejendomsret i den medlemsstat eller Benelux-kontoret for intellektuel ejendomsret, der varetager registrering af varemærker

b) »register«: et kontors varemærkeregister.

KAPITEL 2

MATERIEL VAREMÆRKERET

AFDELING 1

Tegn, der kan udgøre et varemærke

Artikel 3

Tegn, der kan udgøre et varemærke

Et varemærke kan bestå af alle tegn, navnlig ord, herunder personnavne, eller afbildninger, bogstaver, tal, farver, varens form eller vareemballagens form eller lyde, for så vidt disse er egnede til at:

a) adskille en virksomheds varer eller tjenesteydelser fra andre virksomheders, og

b) blive gengivet i registret på en måde, der gør det muligt for de kompetente myndigheder og offentligheden at fastslå den klare og præcise genstand for den beskyttelse, som dets indehaver indrømmes.

AFDELING 2

Hindringer for registrering eller ugyldighedsgrunde

Artikel 4

Absolutte hindringer for registrering eller ugyldighedsgrunde

1. Følgende kan ikke registreres eller kan, hvis registreret, erklæres ugyldigt:

a) tegn, som ikke kan udgøre et varemærke

b) varemærker, som mangler fornødent særpræg

c) varemærker, som udelukkende består af tegn eller angivelser, der i omsætningen kan tjene til at betegne varernes eller tjenesteydelsernes art, beskaffenhed, mængde, anvendelse, værdi, geografiske oprindelse eller tidspunktet for varernes fremstilling eller for præstationen af tjenesteydelsen eller andre egenskaber ved varerne eller tjenesteydelserne

d) varemærker, som udelukkende består af tegn eller angivelser, der i daglig sprogbrug eller efter redelig og almindelig markedsføringsskik er blevet almindelige som betegnelse for varerne eller tjenesteydelserne

e) tegn, som udelukkende består af

i) formen eller en anden egenskab, der følger af varernes egen karakter

ii) formen eller en anden egenskab ved varer, som er nødvendig for at opnå et teknisk resultat

iii) formen eller en anden egenskab, der giver varerne en væsentlig værdi

f) varemærker, som strider mod den offentlige orden eller sædelighed

g) varemærker, som har en sådan karakter, at de vil kunne vildlede offentligheden, f.eks. med hensyn til varens eller tjenesteydelsens art, beskaffenhed eller geografiske oprindelse

23.12.2015 L 336/7Den Europæiske Unions TidendeDA

h) varemærker, der ikke er godkendt af de kompetente myndigheder, og som skal afslås eller ophæves i henhold til artikel 6b i Pariserkonventionen

i) varemærker, som er udelukket fra registrering i henhold til EU-lovgivningen eller national ret i den pågældende medlemsstat eller internationale aftaler, i hvilke Unionen eller den pågældende medlemsstat er part, og som giver beskyttelse af oprindelsesbetegnelser og geografiske betegnelser

j) varemærker, som er udelukket fra registrering i henhold til EU-lovgivningen eller internationale aftaler, i hvilke Unionen er part, og som giver beskyttelse af traditionelle benævnelser for vin

k) varemærker, som er udelukket fra registrering i henhold til EU-lovgivningen eller internationale aftaler, i hvilke Unionen er part, og som giver beskyttelse af garanterede traditionelle specialiteter

l) varemærker, der består af eller i deres væsentlige elementer gengiver en ældre plantesortsbetegnelse, der er registreret i overensstemmelse med EU-lovgivningen eller national ret i den pågældende medlemsstat eller internationale aftaler, i hvilke Unionen eller den pågældende medlemsstat er part, og som giver beskyttelse af plantesortsrettigheder og vedrører plantesorter af samme eller nært beslægtede arter.

2. Et varemærke kan erklæres ugyldigt, hvis ansøgeren har ansøgt om registrering af et varemærke i ond tro. En medlemsstat kan desuden fastsætte, at et sådant varemærke ikke kan registreres.

3. En medlemsstat kan fastsætte, at et varemærke ikke kan registreres eller, hvis registreret, kan erklæres ugyldigt, i det omfang:

a) brugen af dette varemærke kan forbydes i henhold til anden lovgivning end varemærkeretten i den pågældende medlemsstat eller Unionen

b) varemærket omfatter et tegn af stor symbolsk værdi, navnlig et religiøst symbol

c) varemærket omfatter andre tegn, emblemer og våben end de i artikel 6b i Pariserkonventionen omhandlede, som har offentlig interesse, medmindre deres registrering er blevet tilladt af den kompetente myndighed efter medlemsstatens ret.

4. Et varemærke må ikke udelukkes fra registrering efter stk. 1, litra b), c) eller d), hvis det inden datoen for ansøgning om registrering, som følge af den brug, der er gjort deraf, har fået fornødent særpræg. Et varemærke kan ikke erklæres ugyldigt af samme grunde, hvis det inden datoen for begæringen om ugyldighed, som følge af den brug, der er gjort deraf, har fået fornødent særpræg.

5. En medlemsstat kan fastsætte bestemmelse om, at stk. 4 også skal gælde, når særpræget først opnås efter datoen for ansøgning om registrering, men før registreringsdatoen.

Artikel 5

Relative hindringer for registrering eller ugyldighedsgrunde

1. Et varemærke kan ikke registreres eller kan, hvis det er registreret, erklæres ugyldigt, hvis:

a) det er identisk med et ældre varemærke, og de varer eller tjenesteydelser, for hvilke varemærket er ansøgt om registrering af eller er registreret, er identiske med de varer eller tjenesteydelser, for hvilke det ældre varemærke er beskyttet

b) der i offentlighedens bevidsthed er risiko for forveksling, herunder at der er en forbindelse med det ældre varemærke, fordi det yngre varemærke er identisk med eller ligner det ældre varemærke, og varerne eller tjenesteydelserne er identiske eller lignende.

2. Ved de i stk. 1 omhandlede »ældre varemærker« forstås:

a) varemærker af følgende kategorier med en dato for ansøgning om registrering, der ligger før datoen for ansøgning om registrering af varemærket, i givet fald under hensyntagen til den prioritet, der gøres gældende til støtte for disse varemærker:

i) EU-varemærker

ii) varemærker, der er registreret i den pågældende medlemsstat eller, for så vidt angår Belgien, Luxembourg eller Nederlandene, hos Benelux-kontoret for intellektuel ejendomsret

iii) varemærker, som er registreret i henhold til internationale ordninger med virkning i den pågældende medlemsstat

23.12.2015L 336/8 Den Europæiske Unions TidendeDA

b) EU-varemærker, for hvilke der i overensstemmelse med forordning (EF) nr. 207/2009 med fuld ret påberåbes anciennitet i forhold til et af de i litra a), nr. ii) og iii), omhandlede varemærker, også selv om der er givet afkald på sidstnævnte, eller det er ladet bortfalde

c) ansøgninger om de under litra a) og b) omhandlede varemærker med forbehold af deres registrering

d) varemærker, som på datoen for ansøgning om registrering af varemærket eller, i givet fald, om den prioritet, der gøres gældende til støtte for ansøgningen om registrering af varemærket, er »vitterlig kendt« i den pågældende medlemsstat i den i Pariserkonventionens artikel 6a angivne betydning.

3. Et varemærke kan endvidere ikke registreres eller kan, hvis registreret, erklæres ugyldigt, såfremt:

a) det er identisk med eller ligner et ældre varemærke, uanset om de varer eller tjenesteydelser, for hvilke det er ansøgt eller er registreret, er identiske med, ligner eller ikke ligner dem, for hvilke det ældre varemærke er registreret, når det ældre varemærke er velkendt i den medlemsstat, for hvilken der ansøges om registrering, eller i hvilken varemærket er registreret, eller i tilfælde af et EU-varemærke, er velkendt i Unionen, og brugen af det yngre varemærke uden rimelig grund ville medføre en utilbørlig udnyttelse af det ældre varemærkes særpræg eller renommé, eller sådan brug ville skade dette særpræg eller renommé

b) varemærkeindehaverens agent eller repræsentant ansøger om registrering af varemærket i eget navn uden indehaverens samtykke, medmindre agenten eller repræsentanten kan retfærdiggøre for sin handling

c) og i det omfang, i henhold til EU-lovgivningen eller den pågældende medlemsstats ret, som giver beskyttelse af oprindelsesbetegnelser og geografiske betegnelser,

i) der allerede er indgivet en ansøgning om en oprindelsesbetegnelse eller en geografisk betegnelse i overensstemmelse med EU-lovgivningen eller den pågældende medlemsstats ret før datoen for ansøgning om registrering af varemærket eller datoen for den prioritet, der gøres gældende til støtte for ansøgningen, med forbehold af dets senere registrering

ii) oprindelsesbetegnelsen eller den geografiske betegnelse giver den person, der i henhold til den relevante lovgivning har adgang til at udøve de rettigheder, som hidrører herfra, ret til at forbyde brugen af et yngre varemærke.

4. En medlemsstat kan fastsætte bestemmelse om, at et varemærke ikke kan registreres eller, hvis registreret, kan erklæres ugyldigt, hvis og i det omfang:

a) der er erhvervet rettigheder til et ikkeregistreret varemærke eller til et andet i erhvervsmæssigt øjemed anvendt tegn før datoen for ansøgning om registrering af det yngre varemærke eller datoen for den prioritet, der gøres gældende til støtte for ansøgningen om registrering af det yngre varemærke, og der til det ikkeregistrerede varemærke eller til det andet tegn er knyttet en ret for indehaveren til at forbyde anvendelsen af et yngre varemærke

b) der kan nedlægges forbud mod brug af varemærket på grundlag af en anden ældre rettighed end de i stk. 2 og i nærværende stykkes litra a) omhandlede rettigheder, herunder navnlig:

i) retten til et navn

ii) retten til et portræt

iii) en ophavsret

iv) en industriel ejendomsret

c) varemærket kan forveksles med et ældre varemærke, der er beskyttet i udlandet, forudsat at ansøgeren var i ond tro på datoen for indgivelsen af ansøgningen.

5. Medlemsstaterne sikrer, at der under passende omstændigheder ikke er en forpligtelse til at afslå registrering eller erklære varemærket ugyldigt, når indehaveren af det ældre varemærke eller andre ældre rettigheder giver sit samtykke til registreringen af det yngre mærke.

6. Enhver medlemsstat kan uanset stk. 1-5 fastsætte bestemmelse om, at de hindringer for registrering eller ugyldighedsgrunde, der var gældende i den pågældende medlemsstat inden ikrafttrædelsesdatoen for de bestemmelser, der er nødvendige for at efterkomme direktiv 89/104/EØF, skal finde anvendelse på varemærker, der er anmeldt inden denne dato.

23.12.2015 L 336/9Den Europæiske Unions TidendeDA

Artikel 6

Efterfølgende konstatering af et varemærkes ugyldighed eller fortabelse

Når ancienniteten af et nationalt varemærke eller et varemærke, der er registreret i henhold til internationale ordninger med virkning i medlemsstaten, og der er givet afkald på det eller det er ladet bortfalde, påberåbes for et EU-varemærke, kan ugyldigheden eller fortabelsen af det varemærke, der udgør grundlaget for påberåbelsen af anciennitet, konstateres efterfølgende, såfremt ugyldigheden eller fortabelsen kunne have været erklæret på det tidspunkt, hvor der blev givet afkald på mærket eller det bortfaldt. I så fald har ancienniteten ikke længere nogen virkning.

Artikel 7

Hindringer for registrering eller ugyldighedsgrunde for visse varer eller tjenesteydelser

Såfremt der kun er hindringer for registrering af varemærket eller grunde til dets ugyldighed for en del af de varer eller tjenesteydelser, for hvilke et varemærke søges eller er blevet registreret, skal varemærket kun udelukkes fra registrering eller erklæres ugyldigt, for så vidt angår de pågældende varer eller tjenesteydelser.

Artikel 8

Mangel på særpræg eller renommé for et ældre varemærke, der forhindrer et registreret varemærkes ugyldighed

En begæring om ugyldighed på grundlag af et ældre varemærke kan ikke imødekommes på datoen for begæringen om ugyldiggørelse, hvis den ikke ville være blevet imødekommet på ansøgnings- eller prioritetsdatoen for det yngre varemærke af en af følgende grunde:

a) det ældre varemærke, der kan erklæres ugyldigt i henhold til artikel 4, stk. 1, litra b), c) eller d), endnu ikke havde fået fornødent særpræg som omhandlet i artikel 4, stk. 4

b) begæringen om ugyldighed er baseret på artikel 5, stk. 1, litra b), og det ældre varemærke endnu ikke havde fået fornødent særpræg til at støtte en konklusion om risiko for forveksling i henhold til artikel 5, stk. 1, litra b)

c) begæringen om ugyldighed er baseret på artikel 5, stk. 3, litra a), og det ældre varemærke endnu ikke havde opnået et renommé, jf. artikel 5, stk. 3, litra a).

Artikel 9

Fortabelse af retten til at anmode om ugyldiggørelse på grund af passivitet

1. En indehaver af et af de i artikel 5, stk. 2, eller artikel 5, stk. 3, litra a), omhandlede ældre varemærker, som i en medlemsstat i fem på hinanden følgende år har tålt og været bekendt med brugen af et yngre varemærke, der er registreret i denne medlemsstat, har ikke længere under henvisning til det ældre varemærke ret til at begære dette yngre varemærke ugyldigt for varer eller tjenesteydelser, for hvilke det yngre varemærke er blevet anvendt, medmindre ansøgningen om det yngre varemærke er indgivet i ond tro.

2. Medlemsstaterne kan bestemme, at nærværende artikels stk. 1 skal finde anvendelse på indehaveren af enhver anden i artikel 5, stk. 4, litra a) eller b), omhandlet ældre rettighed.

3. I de i stk. 1 eller 2 omhandlede tilfælde kan indehaveren af et yngre registreret varemærke ikke modsætte sig brugen af en ældre rettighed, selv om denne rettighed ikke længere kan gøres gældende mod det yngre varemærke.

23.12.2015L 336/10 Den Europæiske Unions TidendeDA

AFDELING 3

Tilknyttede rettigheder og begrænsninger

Artikel 10

Rettigheder knyttet til et varemærke

1. Registreringen af et varemærke giver indehaveren en eneret.

2. Med forbehold af indehaverrettigheder erhvervet inden det registrerede varemærkes ansøgnings- eller prioritetsdato, kan indehaveren af det pågældende registrerede varemærke forbyde tredjemand, der ikke har den pågældende indehavers samtykke, at gøre erhvervsmæssig brug af ethvert tegn i forbindelse med varer eller tjenesteydelser, når:

a) tegnet er identisk med varemærket og anvendes i forbindelse med varer eller tjenesteydelser, som er identiske med dem, for hvilke varemærket er registreret

b) tegnet er identisk med eller ligner varemærket og anvendes i forbindelse med varer eller tjenesteydelser, som er identiske med eller ligner de varer eller tjenesteydelser, for hvilke varemærket er registreret, hvis der i offentlighedens bevidsthed er risiko for forveksling; risikoen for forveksling indbefatter risikoen for, at der antages at være en forbindelse mellem tegnet og varemærket

c) tegnet er identisk med eller ligner varemærket, uanset om det anvendes i forbindelse med varer eller tjenesteydelser, der er identiske med, ligner eller ikke ligner dem, for hvilke varemærket er registreret, når varemærket er velkendt i medlemsstaten, og brugen af tegnet uden rimelig grund medfører en utilbørlig udnyttelse af varemærkets særpræg eller renommé eller sådan brug skader dette særpræg eller renommé.

3. Navnlig følgende kan forbydes i medfør af stk. 2:

a) at anbringe tegnet på varerne eller på deres emballage

b) at udbyde varerne til salg, at markedsføre dem eller oplagre dem med disse formål eller at tilbyde eller præstere tjenesteydelser under tegnet

c) at importere eller eksportere varerne under tegnet

d) at anvende tegnet som handels- eller firmanavn eller en del af et handels- eller firmanavn

e) at anvende tegnet på forretningspapirer og i reklameøjemed

f) at anvende tegnet i sammenlignende reklame på en måde, der er i strid med direktiv 2006/114/EF.

4. Med forbehold af indehaverrettigheder erhvervet inden det registrerede varemærkes ansøgnings- eller prioritetsdato kan indehaveren af det pågældende varemærke også forhindre tredjemand i at bringe varer ind i den medlemsstat, hvor varemærket er registreret, i erhvervsmæssigt øjemed, uden at disse overgår til fri omsætning dér, hvis sådanne varer, herunder deres emballage, kommer fra tredjelande og uden tilladelse er forsynet med et varemærke, som er identisk med det varemærke, der er registreret for sådanne varer, eller som, for så vidt angår dets væsentligste aspekter, ikke kan skelnes fra dette varemærke.

Den ret, som varemærkeindehaveren har i henhold til første afsnit, bortfalder, hvis der under sagen, der skal fastlægge, om det registrerede varemærke er blevet krænket, iværksat i overensstemmelse med forordning (EU) nr. 608/2013, fremlægges dokumentation af klarereren eller ihændehaveren af varerne for, at indehaveren af det registrerede varemærke ikke har ret til at forbyde markedsføring af varerne i det endelige bestemmelsesland.

5. Hvis en medlemsstats ret ikke gjorde det muligt at forbyde brugen af et tegn på de i stk. 2, litra b) eller c), omhandlede betingelser forud for ikrafttrædelsesdatoen for de bestemmelser, der er nødvendige for at efterkomme direktiv 89/104/EØF i den pågældende medlemsstat, kan den fortsatte brug af dette tegn ikke hindres under påberåbelse af de til varemærket knyttede rettigheder.

6. Stk. 1, 2, 3 og 5 berører ikke de i en medlemsstat gældende bestemmelser vedrørende beskyttelse mod brug af et tegn, der har et andet formål end at adskille varer eller tjenesteydelser, når brugen af dette tegn uden rimelig grund medfører en utilbørlig udnyttelse af varemærkets særpræg eller renommé, eller sådan brug skader dette særpræg eller renommé.

23.12.2015 L 336/11Den Europæiske Unions TidendeDA

Artikel 11

Retten til at forbyde forberedende handlinger vedrørende brug af emballage eller andre midler

Hvis der er risiko for, at emballage, etiketter, mærker, sikkerheds- eller ægthedskomponenter eller udstyr eller andre midler, hvorpå varemærket er anbragt, kunne blive anvendt i forbindelse med varer eller tjenesteydelser, og denne anvendelse vil udgøre en krænkelse af varemærkeindehaverens rettigheder i henhold til artikel 10, stk. 2 og 3, har indehaveren af det pågældende varemærke ret til at forbyde følgende handlinger, hvis de udføres i erhvervsmæssigt øjemed:

a) at anbringe et tegn, der er identisk med eller ligner varemærket, på emballage, etiketter, mærker, sikkerheds- eller ægthedskomponenter eller udstyr eller andre midler, hvorpå mærket kan anbringes

b) at udbyde eller markedsføre, eller oplagre med disse formål, eller at importere eller eksportere emballage, etiketter, mærker, sikkerheds- eller ægthedskomponenter eller udstyr eller andre midler, hvorpå mærket er anbragt.

Artikel 12

Gengivelse af varemærker i opslagsværker

Giver gengivelsen af et varemærke i et leksikon, en encyklopædi eller et lignende opslagsværk i trykt eller elektronisk form det indtryk, at det udgør den generiske betegnelse for de varer eller tjenesteydelser, for hvilke varemærket er registreret, skal udgiveren af værket efter anmodning fra indehaveren af varemærket hurtigst muligt og, hvis der er tale om værker i trykt form, senest i den næste udgave af værket sørge for, at gengivelsen af varemærket ledsages af en angivelse af, at det er et registreret varemærke.

Artikel 13

Forbud mod brug af et varemærke, der er registreret i en agents eller repræsentants navn

1. Er et varemærke registreret i en agents eller en repræsentants navn på vegne af en person, der er indehaver af dette varemærke, uden indehaverens samtykke, har indehaveren ret til at gøre en eller begge af følgende:

a) modsætte sig, at agenten eller repræsentanten anvender varemærket, eller

b) kræve, at varemærket overdrages til den pågældende indehaver.

2. Stk. 1 finder ikke anvendelse, når agenten eller repræsentanten kan begrunde sin handling.

Artikel 14

Begrænsninger i et varemærkes retsvirkninger

1. Et varemærke giver ikke indehaveren ret til at forbyde tredjemand at gøre erhvervsmæssig brug af:

a) tredjemandens navn eller adresse, hvis den pågældende tredjemand er en fysisk person

b) tegn eller angivelser uden særpræg eller vedrørende varernes eller tjenesteydelsernes art, beskaffenhed, mængde, anvendelse, værdi, geografiske oprindelse, tidspunktet for varens fremstilling eller for præstationen af tjenesteydelsen eller andre egenskaber ved varerne eller tjenesteydelserne

c) varemærket for at identificere eller henvise til varer eller tjenesteydelser som tilhørende indehaveren af det pågældende varemærke, navnlig når anvendelsen af varemærket er nødvendig for at angive anvendelsen af en vare eller tjenesteydelse, navnlig som tilbehør eller reservedele.

2. Stk. 1 finder kun anvendelse, når tredjemands anvendelse er i overensstemmelse med god markedsføringsskik.

3. Et varemærke giver ikke indehaveren ret til at forbyde tredjemand at gøre erhvervsmæssig brug af ældre rettigheder, som kun har lokalt afgrænset karakter, hvis rettighederne er anerkendt i den pågældende medlemsstats ret og anvendelse af den pågældende rettighed er inden for grænserne af det område, hvor de er anerkendt.

23.12.2015L 336/12 Den Europæiske Unions TidendeDA

Artikel 15

Konsumption af de rettigheder, der er knyttet til varemærket

1. Et varemærke giver ikke indehaveren ret til at forbyde dets brug for varer, som af indehaveren selv eller med indehaverens samtykke er markedsført inden for Unionen under dette varemærke.

2. Stk. 1 finder ikke anvendelse, hvis indehaveren har rimelig grund til at modsætte sig fortsat markedsføring af varerne, især i tilfælde, hvor disses tilstand er ændret eller forringet, efter at de er markedsført.

Artikel 16

Brug af varemærket

1. Såfremt indehaveren ikke inden fem år fra datoen for registreringsprocedurens afslutning har gjort reel brug af varemærket i medlemsstaten for de varer eller tjenesteydelser, for hvilke det er registreret, eller hvis sådan brug har været suspenderet i en sammenhængende periode på fem år, underkastes varemærket de i artikel 17, artikel 19, stk. 1, artikel 44, stk. 1 og 2, og artikel 46, stk. 3 og 4, omhandlede begrænsninger og sanktioner, medmindre der foreligger rimelig grund til, at brug ikke har fundet sted.

2. Giver en medlemsstat mulighed for indsigelse efter registreringen, regnes den i stk. 1 omhandlede femårsperiode fra den dato, hvor mærket ikke længere kan anfægtes eller, i tilfælde af, at en indsigelse er indgivet, fra den dato, hvor en afgørelse om afslutning af indsigelsesproceduren er blevet endelig, eller indsigelsen er blevet tilbagekaldt.

3. For så vidt angår varemærker, som er registreret i henhold til internationale ordninger og har retsvirkning i medlemsstaten, regnes den i stk. 1 omhandlede femårsperiode fra den dato, hvor det ikke længere er muligt at afvise eller gøre indsigelse mod mærket. Hvis der er indgivet en indsigelse, eller hvis der er givet meddelelse om indsigelse på grundlag af absolutte eller relative hindringer for registrering, regnes perioden fra den dato, hvor en afgørelse om afslutning af indsigelsesproceduren eller en afgørelse om absolutte eller relative hindringer for registrering er blevet endelig, eller indsigelsen blev tilbagetaget.

4. Datoen for påbegyndelse af den i stk. 1 og 2 omhandlede femårsperiode indføres i registret.

5. Følgende betragtes ligeledes som brug i henhold til stk. 1:

a) brug af varemærket i en form, der kun ved elementer, der ikke forandrer mærkets særpræg, afviger fra den form, hvori det blev registreret, uanset om varemærket også er registreret i indehaverens navn i den form, hvori det anvendes

b) anbringelse af varemærket på varer eller deres emballage i den pågældende medlemsstat udelukkende med eksport for øje.

6. Brug af et varemærke med indehaverens samtykke ligestilles med indehaverens brug af varemærket.

Artikel 17

Manglende brug som forsvar i en sag om varemærkekrænkelse

Indehaveren af et varemærke har kun ret til at forbyde anvendelsen af et tegn i det omfang, at indehaverens rettigheder ikke kan fortabes i henhold til artikel 19 på det tidspunkt, hvor sagen om varemærkekrænkelse anlægges. Hvis sagsøgte anmoder herom, skal indehaveren af varemærket dokumentere, at varemærket i løbet af femårsperioden forud for sagsanlæggelsen har været genstand for reel brug som fastsat i artikel 16 i forbindelse med de varer eller tjenesteydelser, for hvilke det er registreret, og som lægges til grund for sagen, eller at der foreligger rimelige grunde til manglende brug, forudsat at det på datoen for sagsanlæggelsen er mindst fem år siden, at registreringsproceduren for varemærket blev afsluttet.

Artikel 18

Interventionsret, som tillægges indehaveren af et yngre registreret varemærke som forsvar i en sag om varemærkekrænkelse

1. Indehaveren af et varemærke har i forbindelse med en sag om varemærkekrænkelse ikke ret til at forbyde brugen af et yngre registreret varemærke, når det yngre varemærke ikke ville blive erklæret ugyldigt i henhold til artikel 8, artikel 9, stk. 1 eller 2, eller artikel 46, stk. 3.

23.12.2015 L 336/13Den Europæiske Unions TidendeDA

2. Indehaveren af et varemærke har i forbindelse med en sag om varemærkekrænkelse ikke ret til at forbyde brugen af et yngre registreret EU-varemærke, når det yngre varemærke ikke ville blive erklæret ugyldigt i henhold til artikel 53, stk. 1, 3 eller 4, artikel 54, stk. 1 eller 2, eller artikel 57, stk. 2, i forordning (EF) nr. 207/2009.

3. Hvis indehaveren af et varemærke ikke har ret til at forbyde anvendelsen af et yngre registreret varemærke i henhold til stk. 1 eller 2, har indehaveren af det pågældende yngre registrerede varemærke ikke ret til i forbindelse med en sag om varemærkekrænkelse at forbyde brugen af det ældre varemærke, selv om denne ældre rettighed ikke længere kan gøres gældende mod det yngre varemærke.

AFDELING 4

Fortabelse af varemærkerettigheder

Artikel 19

Manglende reel brug som fortabelsesgrund

1. Indehaveren af et varemærke kan fortabe sine rettigheder, når der inden for en sammenhængende femårsperiode ikke i den pågældende medlemsstat er gjort reel brug af det for de varer eller tjenesteydelser, for hvilke det er registreret, og der ikke foreligger rimelig grund til manglende brug.

2. Fortabelse af et varemærke kan ikke begæres, dersom reel brug af varemærket påbegyndes eller genoptages i tiden mellem udløbet af femårsperioden og tidspunktet for indgivelse af begæring om fortabelse.

3. Påbegyndelse eller genoptagelse af brugen inden for de sidste tre måneder forud for indgivelse af begæring om fortabelse, idet denne tremånedersperiode tidligst begynder ved udløbet af den sammenhængende femårsperiode, tages imidlertid ikke i betragtning, såfremt forberedelserne til påbegyndelse eller genoptagelse af brugen først indledes, når indehaveren har fået kendskab til, at der eventuelt vil blive indgivet begæring om fortabelse.

Artikel 20

Det forhold, at et varemærke er blevet generisk, eller vildledende angivelse som fortabelsesgrunde

Indehaveren af et varemærke kan fortabe sine rettigheder, når varemærket efter den dato, på hvilken det blev registreret:

a) som følge af indehaverens virksomhed eller passivitet er blevet til en almindelig betegnelse inden for handelen for en vare eller tjenesteydelse, for hvilken varemærket er registreret

b) som følge af den brug, der af indehaveren eller med indehaverens samtykke gøres af varemærket for de varer eller tjenesteydelser, for hvilke det er registreret, vil kunne vildlede offentligheden, navnlig med hensyn til varernes eller tjenesteydelsernes art, beskaffenhed eller geografiske oprindelse.

Artikel 21

Fortabelse for visse varer eller tjenesteydelser

Såfremt der kun for en del af de varer eller tjenesteydelser, for hvilke et varemærke er blevet registreret, er grunde til dets fortabelse, fortabes varemærket kun, for så vidt angår de pågældende varer eller tjenesteydelser.

AFDELING 5

Varemærker som genstand for ejendomsret

Artikel 22

Overdragelse af registrerede varemærker

1. Et varemærke kan overdrages uafhængigt af en eventuel virksomhedsoverdragelse, hvad angår alle eller en del af de varer eller tjenesteydelser, for hvilke det er registreret.

23.12.2015L 336/14 Den Europæiske Unions TidendeDA

2. Overdragelse af en virksomhed i sin helhed indebærer overdragelse af varemærket, medmindre der foreligger en aftale om det modsatte, eller hvis det modsatte klart fremgår af omstændighederne. En kontraktlig forpligtelse til at overdrage en virksomhed er ligeledes omfattet af denne bestemmelse.

3. Medlemsstaterne fastsætter procedurer med henblik på at kunne notere overdragelser i deres registre.

Artikel 23

Tingslige rettigheder

1. Et varemærke kan uafhængigt af virksomheden pantsættes eller gøres til genstand for andre tingslige rettigheder.

2. Medlemsstaterne fastsætter procedurer med henblik på at kunne notere tingslige rettigheder i deres registre.

Artikel 24

Tvangsfuldbyrdelse

1. Et varemærke kan gøres til genstand for tvangsfuldbyrdelse.

2. Medlemsstaterne fastsætter procedurer med henblik på at kunne notere tvangsfuldbyrdelse i deres registre.

Artikel 25

Licens

1. Der kan gives licens til et varemærke for alle eller en del af de varer eller tjenesteydelser, for hvilke det er registreret, samt for en medlemsstats område som helhed eller for en del af dette. Licensen kan være en eksklusiv eller en ikkeeksklusiv licens.

2. Indehaveren af et varemærke kan gøre de rettigheder, der er knyttet hertil, gældende over for en licenstager, der overtræder en af bestemmelserne i licensaftalen med hensyn til:

a) dens gyldighedsperiode

b) den udformning, hvori varemærket må anvendes i henhold til registreringen

c) arten af de varer eller tjenesteydelser, for hvilke licensen er indrømmet

d) det område, inden for hvilket der må gøres brug af varemærket, eller

e) kvaliteten af de af licenstageren fremstillede varer eller præsterede tjenesteydelser.

3. Medmindre andet er fastsat i licensaftalen, kan licenstageren kun anlægge sag om varemærkekrænkelse, hvis dets indehaver har givet sit samtykke hertil. Indehaveren af en eksklusiv licens kan dog anlægge en sådan sag, hvis varemærkeindehaveren efter en formel opfordring hertil ikke selv anlægger sag om varemærkekrænkelse inden for en rimelig frist.

4. Enhver licenstager har ret til at indtræde i en sag om varemærkekrænkelse, som varemærkets indehaver har anlagt, for at få erstatning for den skade, den pågældende licenstager selv har lidt.

5. Medlemsstaterne fastsætter procedurer med henblik på notering af licenser i deres registre.

Artikel 26

Varemærkeansøgninger som genstand for ejendomsret

Artikel 22-25 finder anvendelse på varemærkeansøgninger.

23.12.2015 L 336/15Den Europæiske Unions TidendeDA

AFDELING 6

Garanti- eller certificeringsmærker og kollektivmærker

Artikel 27

Definitioner

I dette direktiv forstås ved:

a) »garanti- eller certificeringsmærke«: et varemærke, der er beskrevet som sådant, når der ansøges om mærket, og mærket er egnet til at adskille varer eller tjenesteydelser, der er certificeret af varemærkeindehaveren med hensyn til materiale, metode for fremstilling af varer eller ydelse af tjenesteydelser, kvalitet, nøjagtighed eller andre egenskaber af varer og tjenesteydelser, der ikke er således certificeret

b) »kollektivmærke«: et varemærke, der er beskrevet som sådant, når der ansøges om mærket, og mærket er egnet til at adskille varer eller tjenesteydelser, der hidrører fra medlemmerne af en sammenslutning, som er indehaver af mærket, fra andre virksomheders varer eller tjenesteydelser.

Artikel 28

Garanti- eller certificeringsmærker

1. Medlemsstaterne kan fastsætte bestemmelse om registrering af garanti- eller certificeringsmærker.

2. Enhver fysisk eller juridisk person, herunder offentligretlige institutioner, myndigheder og organer, kan ansøge om garanti- eller certificeringsmærker, såfremt en sådan person ikke udøver en erhvervsvirksomhed, der omfatter levering af varer eller tjenesteydelser af den slags, der er certificeret.

Medlemsstaterne kan fastsætte bestemmelse om, at et garanti- eller certificeringsmærke ikke kan registreres, medmindre ansøgeren er kompetent til at certificere de varer eller tjenesteydelser, for hvilke mærket skal registreres.

3. Medlemsstaterne kan fastsætte bestemmelse om, at garanti- eller certificeringsmærker ikke kan registreres eller fortabes eller erklæres ugyldige af andre grunde end de i artikel 4, 19 og 20 omhandlede, i det omfang hensynet til disse mærkers funktion kræver det.

4. Uanset artikel 4, stk. 1, litra c), kan medlemsstaterne fastsætte bestemmelse om, at tegn eller angivelser, der i omsætningen kan tjene til at betegne varers eller tjenesteydelsers geografiske oprindelse, kan udgøre garanti- eller certificeringsmærker. Et sådant garanti- eller certificeringsmærke giver ikke indehaveren ret til at forbyde en tredjemand at bruge sådanne tegn eller angivelser i erhvervsmæssigt øjemed, når den pågældende tredjemand bruger dem i overensstemmelse med god markedsføringsskik. Navnlig kan et sådant mærke ikke påberåbes over for tredjemand, der har ret til at bruge en given geografisk betegnelse.

5. Kravene i artikel 16 er opfyldt, når der er tale om en reel brug af et garanti- eller certificeringsmærke i henhold til artikel 16 foretaget af en person, der er berettiget til at anvende det.

Artikel 29

Kollektivmærker

1. Medlemsstaterne fastsætter bestemmelse om registrering af kollektivmærker.

2. Sammenslutninger af fabrikanter, producenter, leverandører af tjenesteydelser eller handlende, som ifølge den ret, der finder anvendelse på dem, i eget navn kan have rettigheder og forpligtelser, indgå kontrakter eller foretage andre retshandlinger og optræde som part i en retssag, samt offentligretlige juridiske personer kan indgive ansøgning om registrering af kollektivmærker.

3. Uanset artikel 4, stk. 1, litra c), kan medlemsstaterne fastsætte bestemmelse om, at tegn eller angivelser, der i omsætningen kan tjene til at betegne varers eller tjenesteydelsers geografiske oprindelse, kan udgøre kollektivmærker. Et sådant kollektivmærke giver ikke indehaveren ret til at forbyde en tredjemand at bruge sådanne tegn eller angivelser i erhvervsmæssigt øjemed, når den pågældende tredjemand bruger dem i overensstemmelse med god markedsføringsskik. Navnlig kan et sådant mærke ikke påberåbes over for tredjemand, der har ret til at bruge en given geografisk betegnelse.

23.12.2015L 336/16 Den Europæiske Unions TidendeDA

Artikel 30

Bestemmelser om anvendelse af et kollektivmærke

1. En ansøger om registrering af et kollektivmærke skal forelægge kontoret de bestemmelser, der gælder for mærkets anvendelse.

2. Bestemmelserne om anvendelse skal som minimum angive, hvilke personer der har ret til at anvende mærket, betingelserne for medlemskab af sammenslutningen, samt betingelserne for anvendelse af mærket, herunder sanktioner. Bestemmelserne om anvendelse af et i artikel 29, stk. 3, omhandlet mærke skal give enhver person, hvis varer eller tjenesteydelser hidrører fra det pågældende geografiske område, ret til at blive optaget som medlem af den sammenslutning, der er indehaver af mærket, forudsat at den pågældende person opfylder alle andre betingelser i bestemmelserne.

Artikel 31

Afslag på en ansøgning om registrering

1. I tillæg til de i artikel 4 omhandlede hindringer for registrering af en varemærkeansøgning, hvor det er relevant, med undtagelse af artikel 4, stk. 1, litra c), om tegn eller angivelser, der i omsætningen kan tjene til at betegne varens eller tjenesteydelsens geografiske oprindelse, og artikel 5, og med forbehold af et kontors ret til ikke at foretage ex officio-kontrol af relative hindringer, afslås en ansøgning om registrering af et kollektivmærke, hvis bestemmelserne i artikel 27, litra b), artikel 29 eller artikel 30 ikke er opfyldt, eller hvis bestemmelserne om det pågældende kollektivmærkes anvendelse strider mod den offentlige orden eller sædelighed.

2. Endvidere afslås en ansøgning om registrering af et kollektivmærke, hvis det vil kunne vildlede offentligheden med hensyn til mærkets karakter eller betydning, navnlig hvis det kan blive antaget som værende noget andet end et kollektivmærke.

3. En ansøgning afslås ikke, hvis ansøgeren efter en ændring af bestemmelserne for kollektivmærkets anvendelse opfylder betingelserne omhandlet i stk. 1 og 2.

Artikel 32

Anvendelse af kollektivmærker

Kravene i artikel 16 er opfyldt, når der er tale om en reel brug af et kollektivmærke i overensstemmelse med nævnte artikel foretaget af en person, der er berettiget til at anvende det.

Artikel 33

Ændringer af bestemmelserne om anvendelse af et kollektivmærke

1. Indehaveren af et kollektivmærke skal forelægge kontoret enhver ændring af bestemmelserne om anvendelse.

2. Ændring af bestemmelserne om anvendelse anføres i registret, medmindre de ændrede bestemmelser ikke opfylder kravene i artikel 30, eller de omfatter en af grundene til afslag, jf. artikel 31.

3. Med henblik på dette direktiv får ændringer af bestemmelserne om anvendelse først virkning fra datoen for anførelsen af disse ændringer i registret.

Artikel 34

Personer, som kan anlægge sag om krænkelse

1. Artikel 25, stk. 3 og 4, finder anvendelse på enhver, der er berettiget til at anvende et kollektivmærke.

2. Indehaveren af et kollektivmærke har ret til at kræve erstatning på vegne af de personer, der er berettiget til at anvende mærket, når disse personer har lidt skade som følge af uberettiget anvendelse af mærket.

23.12.2015 L 336/17Den Europæiske Unions TidendeDA

Artikel 35

Supplerende fortabelsesgrunde

Foruden de i artikel 19 og 20 omhandlede fortabelsesgrunde fortabes kollektivmærkeindehaverens rettigheder, såfremt:

a) indehaveren ikke træffer rimelige foranstaltninger til at hindre anvendelse af mærket på en måde, som er uforenelig med de betingelser for mærkets anvendelse, der er fastlagt i bestemmelserne om mærkets anvendelse, herunder eventuelle ændringer hertil, der er indført i registret

b) godkendte personer har anvendt mærket på en sådan måde, at det vil kunne vildlede offentligheden, jf. artikel 31, stk. 2

c) en ændring af bestemmelserne om mærkets anvendelse er indført i registret i strid med artikel 33, stk. 2, medmindre mærkets indehaver ved en yderligere ændring af bestemmelserne om mærkets anvendelse opfylder kravene i nævnte artikel.

Artikel 36

Supplerende ugyldighedsgrunde

Foruden de ugyldighedsgrunde, der er fastsat i artikel 4, hvor det er relevant, med undtagelse af artikel 4, stk. 1, litra c), om tegn eller angivelser, der i omsætningen kan tjene til at betegne varens eller tjenesteydelsens geografiske oprindelse, og artikel 5, skal et kollektivmærke, der er registreret i strid med artikel 31, erklæres ugyldigt, medmindre mærkets indehaver ved en ændring af bestemmelserne om mærkets anvendelse opfylder kravene i artikel 31.

KAPITEL 3

PROCEDURER

AFDELING 1

Ansøgning og registrering

Artikel 37

Ansøgningskrav

1. En ansøgning om registrering af et varemærke skal som minimum indeholde alt af følgende:

a) en anmodning om registrering

b) oplysninger, der gør det muligt at fastslå ansøgerens identitet

c) en fortegnelse over de varer eller tjenesteydelser, for hvilke der ansøges om registrering

d) en gengivelse af varemærket, som opfylder de krav, der er fastsat i artikel 3, litra b).

2. Ved ansøgning om et varemærke betales et gebyr, der fastsættes af den pågældende medlemsstat.

Artikel 38

Ansøgningsdato

1. Ansøgningsdatoen for en varemærkeansøgning er den dato, hvor dokumenterne, der indeholder de i artikel 37, stk. 1, omhandlede oplysninger, indgives af ansøgeren til kontoret.

2. Medlemsstaterne kan desuden bestemme, at der for tildelingen af en ansøgningsdato skal opkræves betaling af et i artikel 37, stk. 2, omhandlet gebyr.

23.12.2015L 336/18 Den Europæiske Unions TidendeDA

Artikel 39

Angivelse og klassificering af varer og tjenesteydelser

1. De varer og tjenesteydelser, for hvilke varemærkeregistrering søges, klassificeres i overensstemmelse med det klassificeringssystem, der er fastlagt ved Nicearrangementet vedrørende international klassificering af varer og tjenesteydelser til brug ved registrering af varemærker af 15. juni 1957 (»Niceklassifikationen«).

2. De varer og tjenesteydelser, for hvilke der søges beskyttelse, identificeres af ansøgeren med tilstrækkelig klarhed og præcision, således at de kompetente myndigheder og de erhvervsdrivende alene på dette grundlag har mulighed for at konstatere omfanget af den beskyttelse, der søges.

3. Med henblik på stk. 2 kan de generelle angivelser i Niceklassifikationens klasseoverskrifter eller andre generelle betegnelser anvendes, forudsat at de er i overensstemmelse med de nødvendige standarder for klarhed og præcision fastsat i denne artikel.

4. Kontoret afviser en ansøgning vedrørende angivelser eller betegnelser, som er uklare eller upræcise, hvis ansøgeren ikke foreslår en acceptabel formulering inden for en frist, som kontoret fastsætter til dette formål.

5. Anvendelsen af generelle betegnelser, herunder de generelle angivelser i Niceklassifikationens klasseoverskrifter, fortolkes som omfattende alle varer eller tjenesteydelser, der ud fra en ordlydsfortolkning klart er omfattet af den pågældende angivelse eller betegnelse. Anvendelsen af sådanne betegnelser eller angivelser fortolkes ikke som en rettighed for varer eller tjenesteydelser, der ikke kan forstås som sådan.

6. Anmoder ansøgeren om registrering for mere end én klasse, grupperer ansøgeren de pågældende varer og tjenesteydelser i overensstemmelse med Niceklassifikationens klasser, idet der foran hver gruppe anføres nummeret på den klasse, som den pågældende gruppe af varer og tjenesteydelser tilhører, og ansøgeren opfører dem i klassernes rækkefølge.

7. Varer og tjenesteydelser betragtes ikke som værende lignende, blot fordi de står opført i samme klasse i Niceklassifi­ kationen. Varer og tjenesteydelser betragtes ikke som værende forskellige, blot fordi de er opført i forskellige klasser i Niceklassifikationen.

Artikel 40

Bemærkninger fra tredjemand

1. Medlemsstaterne kan bestemme, at enhver fysisk eller juridisk person og enhver sammenslutning eller ethvert organ, der repræsenterer fabrikanter, producenter, leverandører af tjenesteydelser, handlende eller forbrugere, inden registrering af et varemærke over for kontoret skriftligt kan fremsætte bemærkninger med angivelse af grundene til at varemærket ikke bør registreres ex officio

De i første afsnit omhandlede personer og sammenslutninger eller organer bliver ikke herved part i registrerings­ proceduren ved kontoret.

2. Foruden de i nærværende artikels stk. 1 omhandlede grunde kan enhver fysisk eller juridisk person og enhver sammenslutning eller ethvert organ, der repræsenterer fabrikanter, producenter, leverandører af tjenesteydelser, handlende eller forbrugere, over for kontoret skriftligt fremsætte bemærkninger med angivelse af grundene til, at en ansøgning om registrering af et kollektivmærke bør afslås i henhold til artikel 31, stk. 1 og 2. Denne bestemmelse kan udvides til at omfatte garanti- eller certificeringsmærker, såfremt disse reguleres i medlemsstaterne.

Artikel 41

Deling af ansøgninger og registreringer

Ansøgeren eller indehaveren kan dele en national varemærkeansøgning eller registrering i to eller flere særskilte ansøgninger eller registreringer ved at sende en erklæring herom til kontoret og for hver udskilt ansøgning eller registrering anføre, hvilke varer eller tjenesteydelser omfattet af den oprindelige ansøgning eller registrering, der skal omfattes af de udskilte ansøgninger eller registreringer.

23.12.2015 L 336/19Den Europæiske Unions TidendeDA

Artikel 42

Klassegebyrer

Medlemsstaterne kan bestemme, at der ved ansøgning om og fornyelse af et varemærke skal betales et tillægsgebyr for hver klasse af varer eller tjenesteydelser ud over den første klasse.

AFDELING 2

Procedurer for indsigelse, fortabelse og ugyldighed

Artikel 43

Indsigelsesprocedure

1. Medlemsstaterne sikrer, at der er adgang til en effektiv og hurtig administrativ procedure ved deres kontorer for at gøre indsigelse mod registreringen af et varemærke af de grunde, der er fastsat i artikel 5.

2. Den i nærværende artikels stk. 1 omhandlede administrative procedure skal som minimum fastsætte bestemmelse om, at indehaveren af et i artikel 5, stk. 2, og artikel 5, stk. 3, litra a), omhandlet ældre varemærke og den person, der i henhold til den relevante lovgivning har adgang til at udøve de rettigheder, som følger af en i artikel 5, stk. 3, litra c), omhandlet beskyttet oprindelsesbetegnelse eller geografisk betegnelse, skal have ret til at indgive en indsigelse. Der kan indgives en indsigelse på grundlag af en eller flere ældre rettigheder, forudsat at de alle tilhører den samme indehaver, og på grundlag af en del af eller alle de varer eller tjenesteydelser, for hvilke den ældre rettighed er beskyttet eller søgt registreret, og indsigelsen kan rettes mod en del af eller alle de varer eller tjenesteydelser, for hvilke det anfægtede varemærke ansøges om.

3. Parterne skal, på fælles anmodning, indrømmes en frist på mindst to måneder i indsigelsessager med henblik på at undersøge muligheden for en mindelig løsning mellem modparten og ansøgeren.

Artikel 44

Manglende brug som forsvar i en indsigelsessag

1. I indsigelsessager efter artikel 43, hvor femårsperioden, inden for hvilken der skal have været gjort reel brug af det ældre varemærke som fastsat i artikel 16, var udløbet på ansøgnings- eller prioritetsdatoen for det yngre varemærke, skal indehaveren af det ældre varemærke, som har givet meddelelse om indsigelse, på anmodning af ansøgeren dokumentere, at der er blevet gjort reel brug af det ældre varemærke som fastsat i artikel 16 i løbet af den femårsperiode, der går forud for ansøgnings- eller prioritetsdatoen for det yngre varemærke, eller at der forelå rimelige grunde til manglende brug. Kan dette ikke dokumenteres, forkastes indsigelsen.

2. Er det ældre varemærke kun er blevet anvendt for en del af de varer eller tjenesteydelser, for hvilke det er registreret, anses det, for så vidt angår behandlingen af indsigelsen, jf. stk. 1, kun at være blevet registreret for denne del af varerne eller tjenesteydelserne.

3. Er det ældre varemærke et EU-varemærke, finder nærværende artikels stk. 1 og 2 ligeledes anvendelse. I så fald skal den reelle brug af EU-varemærket konstateres i overensstemmelse med artikel 15 i forordning (EF) nr. 207/2009.

Artikel 45

Procedure for fortabelse eller ugyldighed

1. Uden at det berører parternes ret til at appellere til domstolene, sikrer medlemsstaterne, at der er adgang til en effektiv og hurtig administrativ procedure ved deres kontorer for at fastslå et varemærkes fortabelse eller ugyldighed.

23.12.2015L 336/20 Den Europæiske Unions TidendeDA

2. Den administrative procedure for fortabelse skal fastsætte, at varemærket skal fortabes af de grunde, der er fastsat i artikel 19 og 20.

3. Den administrative procedure for ugyldighed skal fastsætte, at varemærket skal erklæres ugyldigt på grundlag af mindst følgende grunde:

a) varemærket burde ikke have været registreret, fordi det ikke opfylder kravene i artikel 4

b) varemærket burde ikke have været registreret på grund af eksistensen af en ældre rettighed, jf. artikel 5, stk. 1-3.

4. Den administrative procedure skal fastsætte, at mindst følgende skal have ret til at indgive en begæring om fortabelse eller ugyldighed:

a) for så vidt angår stk. 2 og stk. 3, litra a), enhver fysisk eller juridisk person samt enhver sammenslutning eller ethvert organ, som er oprettet med henblik på at repræsentere fabrikanter, producenter, leverandører af tjenesteydelser, handlende eller forbrugere, og som har retsevne ifølge den ret, der finder anvendelse på dem

b) for så vidt angår nærværende artikels stk. 3, litra b), indehaveren af et i artikel 5, stk. 2, og artikel 5, stk. 3, litra a), omhandlet ældre varemærke og den person, der i henhold til den relevante lovgivning er berettiget til at udøve de rettigheder, som følger af en i artikel 5, stk. 3, litra c), omhandlet beskyttet oprindelsesbetegnelse eller geografisk betegnelse.

5. Der kan indgives en begæring om fortabelse eller ugyldighed, som er rettet mod en del af eller alle de varer eller tjenesteydelser, for hvilke det anfægtede mærke er registreret.

6. Der kan indgives en begæring om ugyldighed på grundlag af en eller flere ældre rettigheder, forudsat at de alle tilhører den samme indehaver.

Artikel 46

Manglende brug som et forsvar i sager om ugyldighed

1. I sager om ugyldighed baseret på et registreret varemærke med en tidligere ansøgnings- eller prioritetsdato skal indehaveren af det ældre varemærke, hvis indehaveren af et yngre varemærke anmoder herom, dokumentere, at det ældre varemærke i løbet af femårsperioden forud for datoen for begæringen om ugyldighed har været genstand for reel brug som fastsat i artikel 16 i forbindelse med de varer eller tjenesteydelser, for hvilke det er registreret, og som er påberåbt i begæringen, eller at der foreligger rimelige grunde til manglende brug, forudsat at det på datoen for begæringen om ugyldighed er mindst fem år siden, at registreringsproceduren for det ældre varemærke blev afsluttet.

2. Hvor femårsperioden, i løbet af hvilken der skulle have været gjort reel brug af det ældre varemærke som fastsat i artikel 16, var udløbet på ansøgnings- eller prioritetsdatoen for det yngre varemærke, skal indehaveren af det ældre varemærke ud over den dokumentation, der kræves i henhold til nærværende artikels stk. 1, dokumentere, at der blev gjort reel brug af varemærket i løbet af den femårsperiode, der går forud for ansøgnings- eller prioritetsdatoen, eller at der forelå rimelige grunde til manglende brug.

3. Fremlægges den i stk. 1 og 2 omhandlede dokumentation ikke, afvises en begæring om ugyldighed på grundlag af et ældre varemærke.

4. Er det ældre varemærke i overensstemmelse med artikel 16 kun blevet anvendt for en del af de varer eller tjenesteydelser, for hvilke det er registreret, anses det, for så vidt angår behandlingen af begæringen om ugyldighed, for kun at være blevet registreret for denne del af varerne eller tjenesteydelserne.

5. Er det ældre varemærke et EU-varemærke, finder nærværende artikels stk. 1-4 ligeledes anvendelse. I så fald skal den reelle brug af EU-varemærket konstateres i overensstemmelse med artikel 15 i forordning (EF) nr. 207/2009.

23.12.2015 L 336/21Den Europæiske Unions TidendeDA

Artikel 47

Retsvirkninger ved fortabelse og ugyldighed

1. Et registreret varemærke anses fra datoen for indgivelse af begæring om fortabelse for ikke at have haft de retsvirkninger, der følger af dette direktiv, i det omfang indehaverens rettigheder fortabes. På begæring af en af parterne kan der i afgørelsen vedrørende begæringen om fortabelse fastsættes et tidligere tidspunkt for indtrædelsen af en fortabel­ sesgrund.

2. Et registreret varemærke anses for aldrig at have haft de retsvirkninger, der følger af dette direktiv, i det omfang varemærket er blevet erklæret ugyldigt.

AFDELING 3

Registreringens gyldighedsperiode og fornyelse

Artikel 48

Registreringens gyldighedsperiode

1. Varemærker registreres for en periode på ti år at regne fra ansøgningsdatoen.

2. Registreringen kan fornyes i overensstemmelse med artikel 49 for yderligere tiårsperioder.

Artikel 49

Fornyelse

1. Registreringen af et varemærke fornyes efter ansøgning fra indehaveren af varemærket eller fra enhver person med bemyndigelse hertil ved lov eller kontrakt, forudsat at fornyelsesgebyret er betalt. Medlemsstaterne kan fastsætte bestemmelse om, at modtagelse af betaling af fornyelsesgebyret skal anses for at udgøre en sådan ansøgning.

2. Kontoret giver indehaveren af varemærket meddelelse om registreringsperiodens udløb mindst seks måneder før dette udløb. Kontoret kan ikke holdes ansvarligt for manglende meddelelse.

3. Ansøgningen om fornyelse skal indgives, og fornyelsesgebyret skal betales inden for en periode på mindst seks måneder umiddelbart inden registreringsperiodens udløb. Sker dette ikke, kan ansøgningen indgives inden for en yderligere frist på seks måneder umiddelbart efter udløbet af registreringsperioden eller af den efterfølgende fornyelse heraf. Fornyelsesgebyret og et tillægsgebyr betales inden for denne yderligere periode.

4. Såfremt ansøgningen eller gebyrerne kun vedrører en del af de varer eller tjenesteydelser, for hvilke varemærket er registreret, fornyes registreringen kun for de pågældende varer eller tjenesteydelser.

5. Fornyelsen får virkning fra dagen efter den eksisterende registreringsperiodes udløb. Fornyelsen indføres i registret.

AFDELING 4

Kommunikation med kontoret

Artikel 50

Kommunikation med kontoret

Sagens parter eller i givet fald deres udpegede repræsentanter angiver en officiel adresse, som skal anvendes til al officiel kommunikation med kontoret. Medlemsstaterne har ret til at kræve, at den officielle adresse er i Det Europæiske Økonomiske Samarbejdsområde.

23.12.2015L 336/22 Den Europæiske Unions TidendeDA

KAPITEL 4

ADMINISTRATIVT SAMARBEJDE

Artikel 51

Samarbejde om registrering og administration af varemærker

Kontorerne kan frit samarbejde effektivt med hinanden og med Den Europæiske Unions Kontor for Intellektuel Ejendomsret for at fremme konvergensen med hensyn til praksis og redskaber i forbindelse med behandlingen og registreringen af varemærker.

Artikel 52

Samarbejde på andre områder

Kontorerne kan frit samarbejde effektivt med hinanden og med Den Europæiske Unions Kontor for Intellektuel Ejendomsret inden for alle andre områder af deres aktiviteter end de i artikel 51 omhandlede, som er relevante for beskyttelsen af varemærker i Unionen.

KAPITEL 5

AFSLUTTENDE BESTEMMELSER

Artikel 53

Databeskyttelse

Behandlingen af personoplysninger, der udføres i medlemsstaterne inden for rammerne af nærværende direktiv, er underlagt nationale ret til gennemførelse af direktiv 95/46/EF.

Artikel 54

Gennemførelse

1. Medlemsstaterne sætter de nødvendige love og administrative bestemmelser i kraft for at efterkomme artikel 3-6, 8-14, 16, 17, 18, 22-39, 41 og 43-50 senest den 14. januar 2019. Medlemsstaterne sætter de nødvendige love og administrative bestemmelser i kraft for at efterkomme artikel 45 senest den 14. januar 2023. De meddeler straks Kommissionen teksten til disse love og bestemmelser.

Disse love og bestemmelser skal ved vedtagelsen indeholde en henvisning til dette direktiv eller skal ved offentliggørelsen ledsages af en sådan henvisning. De skal ligeledes indeholde oplysning om, at henvisninger i gældende love og administrative bestemmelser til det direktiv, der ophæves ved nærværende direktiv, gælder som henvisninger til nærværende direktiv. De nærmere regler for henvisningen og for affattelsen af nævnte oplysning fastsættes af medlemsstaterne.

2. Medlemsstaterne meddeler Kommissionen teksten til de vigtigste nationale love og bestemmelser, som de vedtager på det område, der er omfattet af dette direktiv.

Artikel 55

Ophævelse

Direktiv 2008/95/EF ophæves med virkning fra den 15. januar 2019, uden at dette berører medlemsstaternes forpligtelser med hensyn til de i bilag I, del B, til direktiv 2008/95/EF angivne frister for gennemførelse i national ret af direktiv 89/104/EØF.

Henvisninger til det ophævede direktiv gælder som henvisninger til nærværende direktiv og læses efter sammenlignings­ tabellen i bilaget.

23.12.2015 L 336/23Den Europæiske Unions TidendeDA

Artikel 56

Ikrafttræden

Dette direktiv træder i kraft på tyvendedagen efter offentliggørelsen i Den Europæiske Unions Tidende.

Artikel 1, 7, 15, 19, 20, 21 og 54-57 anvendes fra den 15. januar 2019.

Artikel 57

Adressater

Dette direktiv er rettet til medlemsstaterne.

Udfærdiget i Strasbourg, den 16. december 2015.

På Europa-Parlamentets vegne M. SCHULZ

Formand

På Rådets vegne N. SCHMIT

Formand

23.12.2015L 336/24 Den Europæiske Unions TidendeDA

BILAG

Sammenligningstabel

Direktiv 2008/95/EF Nærværende direktiv

Artikel 1 Artikel 1

— Artikel 2

Artikel 2 Artikel 3

Artikel 3, stk. 1, litra a)-h) Artikel 4, stk. 1, litra a)-h)

— Artikel 4, stk. 1, litra i)-l)

Artikel 3, stk. 2, litra a)-c) Artikel 4, stk. 3, litra a)-c)

Artikel 3, stk. 2, litra d) Artikel 4, stk. 2

Artikel 3, stk. 3, første punktum Artikel 4, stk. 4, første punktum

— Artikel 4, stk. 4, andet punktum

Artikel 3, stk. 3, andet punktum Artikel 4, stk. 5

Artikel 3, stk. 4 —

Artikel 4, stk. 1 og 2 Artikel 5, stk. 1 og 2

Artikel 4, stk. 3, og stk. 4, litra a) Artikel 5, stk. 3, litra a)

— Artikel 5, stk. 3, litra b)

— Artikel 5, stk. 3, litra c)

Artikel 4, stk. 4, litra b) og c) Artikel 5, stk. 4, litra a) og b)

Artikel 4, stk. 4, litra d)-f) —

Artikel 4, stk. 4, litra g) Artikel 5, stk. 4, litra c)

Artikel 4, stk. 5 og 6 Artikel 5, stk. 5 og 6

— Artikel 8

Artikel 5, stk. 1, første punktum Artikel 10, stk. 1

Artikel 5, stk. 1, indledningen, andet punktum Artikel 10, stk. 2, indledningen

Artikel 5, stk. 1, litra a) og b) Artikel 10, stk. 2, litra a) og b)

Artikel 5, stk. 2 Artikel 10, stk. 2, litra c)

Artikel 5, stk. 3, litra a)-c) Artikel 10, stk. 3, litra a)-c)

— Artikel 10, stk. 3, litra d)

Artikel 5, stk. 3, litra d) Artikel 10, stk. 3, litra e)

— Artikel 10, stk. 3, litra f)

— Artikel 10, stk. 4

Artikel 5, stk. 4 og 5 Artikel 10, stk. 5 og 6

— Artikel 11

— Artikel 12

— Artikel 13

23.12.2015 L 336/25Den Europæiske Unions TidendeDA

Direktiv 2008/95/EF Nærværende direktiv

Artikel 6, stk. 1, litra a)-c) Artikel 14, stk. 1, litra a)-c), og stk. 2

Artikel 6, stk. 2 Artikel 14, stk. 3

Artikel 7 Artikel 15

Artikel 8, stk. 1 og 2 Artikel 25, stk. 1 og 2

— Artikel 25, stk. 3-5

Artikel 9 Artikel 9

Artikel 10, stk. 1, første afsnit Artikel 16, stk. 1

— Artikel 16, stk. 2-4

Artikel 10, stk. 1, andet afsnit Artikel 16, stk. 5

Artikel 10, stk. 2 Artikel 16, stk. 6

Artikel 10, stk. 3 —

Artikel 11, stk. 1 Artikel 46, stk. 1-3

Artikel 11, stk. 2 Artikel 44, stk. 1

Artikel 11, stk. 3 Artikel 17

Artikel 11, stk. 4 Artikels 17, artikel 44, stk. 2, og artikel 46, stk. 4

— Artikel 18

Artikel 12, stk. 1, første afsnit Artikel 19, stk. 1

Artikel 12, stk. 1, andet afsnit Artikel 19, stk. 2

Artikel 12, stk. 1, tredje afsnit Artikel 19, stk. 3

Artikel 12, stk. 2 Artikel 20

Artikel 13 Artikel 7 og 21

Artikel 14 Artikel 6

— Artikels 22-24

— Artikel 26

— Artikel 27

Artikel 15, stk. 1 Artikel 28, stk. 1 og 3

Artikel 15, stk. 2 Artikel 28, stk. 4

— Artikel 28, stk. 2 og 5

— Artikel 29 til artikel 54, stk. 1

Artikel 16 Artikel 54, stk. 2

Artikel 17 Artikel 55

Artikel 18 Artikel 56

Artikel 19 Artikel 57

23.12.2015L 336/26 Den Europæiske Unions TidendeDA

I

(Gesetzgebungsakte)

RICHTLINIEN

RICHTLINIE (EU) 2015/2436 DES EUROPÄISCHEN PARLAMENTS UND DES RATES

vom 16. Dezember 2015

zur Angleichung der Rechtsvorschriften der Mitgliedstaaten über die Marken

(Neufassung)

(Text von Bedeutung für den EWR)

DAS EUROPÄISCHE PARLAMENT UND DER RAT DER EUROPÄISCHEN UNION —

gestützt auf den Vertrag über die Arbeitsweise der Europäischen Union, insbesondere auf Artikel 114 Absatz 1,

auf Vorschlag der Europäischen Kommission,

nach Zuleitung des Entwurfs des Gesetzgebungsakts an die nationalen Parlamente,

nach Stellungnahme des Europäischen Wirtschafts- und Sozialausschusses (1),

gemäß dem ordentlichen Gesetzgebungsverfahren (2),

in Erwägung nachstehender Gründe:

(1) Die Richtlinie 2008/95/EG des Europäischen Parlaments und des Rates (3) sollte in einigen Punkten geändert werden. Aus Gründen der Klarheit empfiehlt sich eine Neufassung der Richtlinie.

(2) Die Richtlinie 2008/95/EG hat zentrale Bestimmungen des materiellen Markenrechts angeglichen, von denen man bei Erlass der Richtlinie annahm, dass sie den freien Waren- und Dienstleistungsverkehr in der Union behindern und sich so unmittelbar auf die Funktionsweise des Binnenmarkts auswirken würden.

(3) Der Markenrechtsschutz in den Mitgliedstaaten existiert neben dem auf Unionsebene bestehenden Rechtsschutz für die Marke der Europäischen Union (im Folgenden „Unionsmarke“), der gemäß der Verordnung (EG) Nr. 207/2009 des Rates (4) einheitlich und unionsweit gültig ist. Die Koexistenz und Ausgewogenheit der Markenrechtssysteme auf nationaler und Unionsebene ist fester Bestandteil der Strategie, die die Union im Bereich des gewerblichen Rechtsschutzes verfolgt.

(4) Im Anschluss an ihre Mitteilung über eine europäische Strategie für gewerbliche Schutzrechte vom 16. Juli 2008 hat die Kommission die Markenrechtssysteme in Europa umfassend untersucht und ihre allgemeine Funktionsweise auf Unionsebene und nationaler Ebene sowie deren Verhältnis untereinander bewertet.

23.12.2015 L 336/1Amtsblatt der Europäischen UnionDE

(1) ABl. C 327 vom 12.11.2013, S. 42. (2) Standpunkt des Europäischen Parlaments vom 25. Februar 2014 (noch nicht im Amtsblatt veröffentlicht) und Standpunkt des Rates in

erster Lesung vom 10. November 2015 (noch nicht im Amtsblatt veröffentlicht). Standpunkt des Europäischen Parlaments vom 15. Dezember 2015.

(3) Richtlinie 2008/95/EG des Europäischen Parlaments und des Rates vom 22. Oktober 2008 zur Angleichung der Rechtsvorschriften der Mitgliedstaaten über die Marken (ABl. L 299 vom 8.11.2008, S. 25).

(4) Verordnung (EG) Nr. 207/2009 des Rates vom 26. Februar 2009 über die Unionsmarke (ABl. L 78 vom 24.3.2009, S. 1).

(5) In seinen Schlussfolgerungen vom 25. Mai 2010 zur künftigen Überarbeitung des Markensystems in der Europäischen Union forderte der Rat die Kommission auf, Vorschläge für die Überarbeitung der Verordnung (EG) Nr. 207/2009 und der Richtlinie 2008/95/EG zu unterbreiten. Bei der Überarbeitung der Richtlinie sollte auf eine bessere Abstimmung mit der Verordnung (EG) Nr. 207/2009 geachtet werden, was die Diskrepanzen innerhalb des Markensystems in ganz Europa verringern und gleichzeitig den Schutz nationaler Marken als attraktive Option für die Anmelder aufrechterhalten würde. In diesem Zusammenhang sollte die komplementäre Beziehung zwischen dem Markensystem der Union und den nationalen Markensystemen sichergestellt werden.

(6) Die Kommission kam in ihrer Mitteilung vom 24. Mai 2011 „Ein Binnenmarkt für die Rechte des geistigen Eigentums“ zu dem Schluss, dass das europäische Markensystem modernisiert und an das Zeitalter des Internets angepasst werden muss, um den steigenden Erwartungen der Nutzer an schnellere, bessere, leistungsfähigere und rationellere Eintragungsverfahren zu entsprechen, die auch besser aufeinander abgestimmt, benutzerfreundlich, technologisch auf dem neuesten Stand und öffentlich zugänglich sind.

(7) Im Zuge des Konsultations- und Evaluierungsprozesses zur Vorbereitung dieser Richtlinie hat sich gezeigt, dass es trotz der bisherigen Teilharmonisierung des einzelstaatlichen Markenrechts noch Bereiche gibt, in denen eine weitere Harmonisierung positive Auswirkungen auf Wettbewerbsfähigkeit und Wachstum haben könnte.

(8) Im Interesse eines gut funktionierenden Binnenmarkts sowie eines einfacheren Erwerbs und Schutzes von Marken in der Union zur Förderung des Wachstums und der Wettbewerbsfähigkeit der europäischen Unternehmen, insbesondere der kleinen und mittleren Unternehmen, ist es erforderlich, über die beschränkte Rechtsangleichung, die mit der Richtlinie 2008/95/EG erreicht wurde, hinauszugehen und andere Aspekte des materiellen Markenrechts zu erfassen, das für Marken gilt, die gemäß der Verordnung (EG) Nr. 207/2009 geschützt sind.

(9) Wenn die Eintragung und Verwaltung von Marken unionsweit erleichtert werden soll, muss nicht nur das materielle Recht, sondern auch das Verfahrensrecht angeglichen werden. Deshalb sollten die wichtigsten Verfahrensvorschriften im Bereich der Markeneintragung in den Mitgliedstaaten und im Markensystem der Union angeglichen werden. In Bezug auf die einzelstaatlichen Verfahren reicht es aus, allgemeine Grundsätze festzulegen, die es den Mitgliedstaaten gestatten, diese durch konkretere Regelungen auszugestalten.

(10) Es muss unbedingt gewährleistet sein, dass eingetragene Marken im Recht aller Mitgliedstaaten einen einheitlichen Schutz genießen. Entsprechend dem umfassenden Schutz, der in der Union bekannten Unionsmarken gewährt wird, sollten alle eingetragenen Marken, die in einem Mitgliedstaat bekannt sind, auf einzelstaatlicher Ebene einen solchen Schutz genießen.

(11) Die vorliegende Richtlinie sollte den Mitgliedstaaten das Recht belassen, die durch Benutzung erworbenen Marken weiterhin zu schützen; diese Marken sollten lediglich in ihrer Beziehung zu den durch Eintragung erworbenen Marken berücksichtigt werden.

(12) Die Verwirklichung der Ziele dieser Angleichung setzt voraus, dass für den Erwerb und die Aufrechterhaltung einer eingetragenen Marke in allen Mitgliedstaaten grundsätzlich gleiche Bedingungen gelten.

(13) Zu diesem Zweck muss eine Beispielliste der Zeichen erstellt werden, die geeignet sind, Waren oder Dienstleistungen eines Unternehmens von denjenigen anderer Unternehmen zu unterscheiden, und die somit eine Marke darstellen können. Um die mit den Markeneintragungsverfahren verfolgten Ziele, nämlich Rechtssicherheit und ordnungsgemäße Verwaltung, zu erreichen, muss das Zeichen in eindeutiger, präziser, in sich abgeschlossener, leicht zugänglicher, verständlicher, dauerhafter und objektiver Weise darstellbar sein. Ein Zeichen sollte daher in jeder geeigneten Form unter Verwendung allgemein zugänglicher Technologie dargestellt werden dürfen und damit nicht notwendigerweise mit grafischen Mitteln, solange die Darstellung mit Mitteln erfolgt, die ausreichende Garantien bieten.

(14) Die Eintragungshindernisse und Nichtigkeitsgründe betreffend die Marke selbst, wie fehlende Unterschei­ dungskraft, oder betreffend Kollisionen der Marke mit älteren Rechten sollten erschöpfend aufgeführt werden, selbst wenn einige dieser Gründe für die Mitgliedstaaten fakultativ aufgeführt sind und es diesen folglich freisteht, diese in ihren Rechtsvorschriften beizubehalten oder dort aufzunehmen.

23.12.2015L 336/2 Amtsblatt der Europäischen UnionDE

(15) Um zu gewährleisten, dass der Schutz, den geografische Angaben aufgrund des nationalen Rechts und des Unionsrechts genießen, bei der Prüfung absoluter und relativer Eintragungshindernisse in der Union einheitlich und umfassend zum Tragen kommt, sollten in diese Richtlinie dieselben Bestimmungen zu geografischen Angaben aufgenommen werden wie in der Verordnung (EG) Nr. 207/2009. Des Weiteren sollte sichergestellt werden, dass der Geltungsbereich der absoluten Hindernisse auch auf geschützte traditionelle Bezeichnungen für Weine und garantiert traditionelle Spezialitäten ausgedehnt wird.

(16) Der durch die eingetragene Marke gewährte Schutz, der insbesondere die Herkunftsfunktion der Marke gewährleisten sollte, sollte im Falle der Identität zwischen der Marke und dem zugehörigen Zeichen und den Waren oder Dienstleistungen absolut sein. Der Schutz sollte sich ebenfalls auf Fälle der Ähnlichkeit von Zeichen und Marke und der jeweiligen Waren oder Dienstleistungen erstrecken. Es ist unbedingt erforderlich, den Begriff der Ähnlichkeit im Hinblick auf die Verwechslungsgefahr auszulegen. Die Verwechslungsgefahr sollte die spezifische Voraussetzung für den Schutz darstellen; ob sie vorliegt, hängt von einer Vielzahl von Umständen ab, insbesondere dem Bekanntheitsgrad der Marke im Markt, der gedanklichen Verbindung, die das benutzte oder eingetragene Zeichen zu ihr hervorrufen kann, sowie dem Grad der Ähnlichkeit zwischen der Marke und dem Zeichen und zwischen den damit gekennzeichneten Waren oder Dienstleistungen. Bestimmungen über die Art und Weise der Feststellung einer Verwechslungsgefahr, insbesondere über die diesbezügliche Beweislast, sollten Sache nationaler Verfahrensregeln sein, die von dieser Richtlinie nicht berührt werden sollten.

(17) Zur Gewährleistung der Rechtssicherheit und der vollen Übereinstimmung mit dem Prioritätsgrundsatz, demzufolge eine eingetragene ältere Marke Vorrang vor einer später eingetragenen Marke genießt, muss vorgesehen werden, dass die Durchsetzung von Rechten aus einer Marke die Rechte, die Markeninhaber vor dem Anmelde- oder Prioritätstag der Marke erworben haben, nicht beeinträchtigt. Dieses Vorgehen steht in Einklang mit Artikel 16 Absatz 1 des Übereinkommens über handelsbezogene Aspekte der Rechte des geistigen Eigentums vom 15. April 1994 (im Folgenden „TRIPS-Übereinkommen“).

(18) Es ist sachgerecht, als Voraussetzung für eine Markenrechtsverletzung vorzusehen, dass die rechtsverletzende Marke oder das rechtsverletzende Zeichen im Geschäftsverkehr zur Unterscheidung von Waren oder Dienstleistungen benutzt wird. Für die Benutzung eines Zeichens für andere Zwecke als die Unterscheidung von Waren oder Dienstleistungen sollte das einzelstaatliche Recht maßgebend sein.

(19) Als Verletzung einer Marke sollte auch die Benutzung eines Zeichens als Handelsname oder ähnliche Bezeichnung gelten, solange eine solche Benutzung der Unterscheidung von Waren oder Dienstleistungen dient.

(20) Um Rechtssicherheit und volle Übereinstimmung mit spezifischen Unionsvorschriften zu gewährleisten, sollte der Markeninhaber einem Dritten die Benutzung eines Zeichens in der vergleichenden Werbung untersagen können, wenn diese vergleichende Werbung gegen die Richtlinie 2006/114/EG des Europäischen Parlaments und des Rates (1) verstößt.

(21) Um den Markenschutz zu stärken und wirksamer gegen Produktpiraterie vorzugehen, und im Einklang mit den internationalen Verpflichtungen der Mitgliedstaaten gemäß dem Rahmen der Welthandelsorganisation (WTO), insbesondere Artikel V des Allgemeinen Zoll- und Handelsabkommens (GATT) über die Freiheit der Durchfuhr sowie, bezüglich Generika, der auf der WTO-Ministerkonferenz in Doha am 14. November 2001 angenommenen „Erklärung über das TRIPS-Übereinkommen und die öffentliche Gesundheit“ sollte der Inhaber einer Marke Dritten verbieten können, im geschäftlichen Verkehr Waren in den Mitgliedstaat, in dem die Marke eingetragen ist, zu verbringen, ohne diese in den zollrechtlich freien Verkehr zu überführen, wenn die Waren aus Drittstaaten stammen und ohne Zustimmung eine Marke aufweisen, die mit der für derartige Waren eingetragenen Marke identisch oder im Wesentlichen identisch ist.

(22) Hierzu sollte es für Markeninhaber erlaubt sein, die Einfuhr rechtsverletzender Waren und ihre Überführung in alle zollrechtlichen Situationen, einschließlich insbesondere Durchfuhr, Umladung, Lagerung, Freizonen, vorübergehende Verwahrung, aktive Veredelung oder vorübergehende Verwendung, zu verhindern, und zwar auch dann, wenn diese Waren nicht dazu bestimmt sind, in dem betreffenden Mitgliedstaat in Verkehr gebracht zu werden. Bei der Durchführung der Zollkontrollen sollten die Zollbehörden die in der Verordnung (EU) Nr. 608/2013 des Europäischen Parlaments und des Rates (2) vorgesehenen Befugnisse und Verfahren, auch auf Ersuchen der Rechteinhaber, wahrnehmen. Insbesondere sollten die Zollbehörden die einschlägigen Kontrollen anhand von Kriterien der Risikoanalyse durchführen.

23.12.2015 L 336/3Amtsblatt der Europäischen UnionDE

(1) Richtlinie 2006/114/EG des Europäischen Parlaments und des Rates vom 12. Dezember 2006 über irreführende und vergleichende Werbung (ABl. L 376 vom 27.12.2006, S. 21).

(2) Verordnung (EU) Nr. 608/2013 des Europäischen Parlaments und des Rates vom 12. Juni 2013 zur Durchsetzung der Rechte geistigen Eigentums durch die Zollbehörden und zur Aufhebung der Verordnung (EG) Nr. 1383/2003 des Rates (ABl. L 181 vom 29.6.2013, S. 15).

(23) Einerseits muss die wirksame Durchsetzung der Markenrechte gewährleistet werden, und andererseits muss vermieden werden, dass der freie Handel mit rechtmäßigen Waren behindert wird; damit dies miteinander in Einklang gebracht werden kann, sollte der Anspruch des Markeninhabers erlöschen, wenn im Zuge des Verfahrens, das vor der für eine Sachentscheidung über eine Verletzung der eingetragenen Marke zuständigen Justiz- oder sonstigen Behörde eingeleitet wurde, der Anmelder oder der Besitzer der Waren in der Lage ist nachzuweisen, dass der Inhaber der eingetragenen Marke nicht berechtigt ist, das Inverkehrbringen der Waren im Endbestimmungsland zu untersagen.

(24) Artikel 28 der Verordnung (EU) Nr. 608/2013 sieht vor, dass ein Rechteinhaber dann für Schäden gegenüber dem Besitzer der Waren haftbar gemacht werden kann, wenn unter anderem in der Folge festgestellt wird, dass die betreffenden Waren kein Recht des geistigen Eigentums verletzen.

(25) Geeignete Maßnahmen sollten ergriffen werden, um eine reibungslose Durchfuhr von Generika sicherzustellen. In Bezug auf internationale Freinamen (INN) als weltweit anerkannte allgemeine Bezeichnungen für Wirkstoffe in pharmazeutischen Zubereitungen muss unbedingt den bestehenden Einschränkungen in Bezug auf die Wirkung von Markenrechten Rechnung getragen werden. Daher sollte der Inhaber einer Marke nicht berechtigt sein, einem Dritten aufgrund von Ähnlichkeiten zwischen dem INN des in dem Arzneimittel enthaltenen Wirkstoffs und der Marke zu untersagen, Waren in einen Mitgliedstaat zu verbringen, in dem die Marke eingetragen ist, ohne die Waren dort in den zollrechtlich freien Verkehr zu überführen.

(26) Damit die Inhaber eingetragener Marken wirksamer gegen Nachahmungen vorgehen können, sollten sie das Anbringen einer rechtsverletzenden Marke auf Waren sowie bestimmte Vorbereitungshandlungen, die vor einem solchen Anbringen ausgeführt werden, untersagen können.

(27) Die ausschließlichen Rechte aus einer Marke sollten deren Inhaber nicht zum Verbot der Benutzung von Zeichen oder Angaben durch Dritte berechtigen, die rechtmäßig und damit im Einklang mit den anständigen Gepflogenheiten in Gewerbe und Handel benutzt werden. Um für Handelsnamen und Marken gleiche Bedingungen zu schaffen, sollte die Benutzung von Handelsnamen, denen regelmäßig unbeschränkter Schutz vor jüngeren Marken eingeräumt wird, nur die Verwendung des Personennamens Dritter einschließen. Diese Benutzung sollte weiterhin die Verwendung von deskriptiven oder nicht unterscheidungskräftigen Zeichen oder Angaben allgemein gestatten. Auch sollte der Markeninhaber nicht berechtigt sein, die rechtmäßige und redliche Benutzung der Marke zum Zwecke der Identifizierung der Waren oder Dienstleistungen als die des Markeninhabers oder des Verweises darauf zu untersagen. Eine Benutzung einer Marke durch Dritte mit dem Ziel, die Verbraucher auf den Wiederverkauf von Originalwaren aufmerksam zu machen, die ursprünglich vom Markeninhaber selbst oder mit dessen Einverständnis in der Union verkauft wurden, sollte als rechtmäßig betrachtet werden, sofern die Benutzung gleichzeitig den anständigen Gepflogenheiten in Gewerbe oder Handel entspricht. Eine Benutzung einer Marke durch Dritte zu künstlerischen Zwecken sollte als rechtmäßig betrachtet werden, sofern die Benutzung gleichzeitig den anständigen Gepflogenheiten in Gewerbe oder Handel entspricht. Außerdem sollte die vorliegende Richtlinie so angewendet werden, dass den Grundrechten und Grundfreiheiten, insbesondere dem Recht auf freie Meinungsäußerung, in vollem Umfang Rechnung getragen wird.

(28) Aus dem Grundsatz des freien Warenverkehrs folgt, dass der Inhaber der Marke nicht berechtigt sein sollte, einem Dritten deren Benutzung für Waren, die in der Union unter der Marke von ihm oder mit seiner Zustimmung in Verkehr gebracht worden sind, zu untersagen, außer wenn berechtigte Gründe es rechtfertigen, dass der Inhaber sich dem weiteren Vertrieb der Waren widersetzt.

(29) Aus Gründen der Rechtssicherheit muss vorgesehen werden — ohne in die Interessen der Inhaber älterer Marken in unangemessener Weise einzugreifen —, dass diese nicht mehr die Nichtigerklärung einer jüngeren Marke beantragen oder sich deren Benutzung widersetzen können, wenn sie deren Benutzung während einer längeren Zeit geduldet haben, es sei denn, dass die Anmeldung der jüngeren Marke bösgläubig vorgenommen worden ist.

(30) Zur Gewährleistung des Rechtsschutzes und zum Schutz rechtmäßig erworbener Markenrechte ist es angemessen und notwendig, unbeschadet des Grundsatzes, wonach eine jüngere Marke vor einer älteren Marke zurücksteht, vorzusehen, dass Inhaber älterer Marken nicht das Recht haben sollten, die Ablehnung der Eintragung oder die Nichtigerklärung einer jüngeren Marke zu erwirken oder sich der Benutzung der jüngeren Marke zu widersetzen, wenn die jüngere Marke zu einem Zeitpunkt erworben wurde, als die ältere Marke für verfallen oder nichtig erklärt werden konnte, weil sie beispielsweise noch keine Unterscheidungskraft durch Benutzung erlangt hatte, oder zu einem Zeitpunkt, zu dem die ältere Marke gegenüber der jüngeren Marke nicht durchgesetzt werden konnte, weil die hierfür notwendigen Voraussetzungen wie Bekanntheit der älteren Marke nicht gegeben waren.

23.12.2015L 336/4 Amtsblatt der Europäischen UnionDE

(31) Marken erfüllen nur dann ihren Zweck, Waren oder Dienstleistungen voneinander zu unterscheiden und Verbrauchern zu sachkundigen Entscheidungen zu verhelfen, wenn sie tatsächlich im Markt benutzt werden. Das Benutzungserfordernis ist auch notwendig, um die Gesamtzahl der in der Union eingetragenen und geschützten Marken und damit die Zahl der zwischen ihnen möglichen Konflikte zu verringern. Es ist daher unbedingt zu fordern, dass eingetragene Marken tatsächlich für die Waren oder Dienstleistungen, für die sie eingetragen sind, benutzt werden oder, wenn sie innerhalb von fünf Jahren nach dem Tag des Abschlusses des Eintragungs­ verfahrens nicht dafür benutzt werden, für verfallen erklärt werden.

(32) Eine eingetragene Marke sollte infolgedessen nur geschützt werden, soweit sie tatsächlich benutzt wird, mit der Folge, dass eine eingetragene ältere Marke ihren Inhaber nicht dazu berechtigen sollte, gegen die Eintragung einer jüngeren Marke Widerspruch zu erheben oder sie für nichtig erklären zu lassen, wenn der Inhaber seine Marke nicht ernsthaft benutzt. Die Mitgliedstaaten sollten außerdem vorsehen, dass eine Marke in einem Verletzungs­ verfahren nicht wirksam geltend gemacht werden kann, wenn im Wege der Einrede Nachweise erbracht werden, dass die Marke für verfallen erklärt werden könnte oder, wenn eine jüngere Marke Gegenstand des Verfahrens ist, zu dem Zeitpunkt, als die jüngere Marke erworben wurde, für verfallen hätte erklärt werden können.

(33) Wurde für eine Unionsmarke der Zeitrang einer nationalen Marke oder einer mit Wirkung für den Mitgliedstaat international registrierten Marke in Anspruch genommen und wurde auf die den Zeitrang begründende Marke anschließend verzichtet oder ist diese anschließend erloschen, so sollte vorgesehen werden, dass die Gültigkeit der betreffenden Marke weiterhin angefochten werden kann. Eine solche Anfechtung sollte auf Situationen beschränkt werden, in denen die Marke zu dem Zeitpunkt, zu dem sie im Register gelöscht wurde, für verfallen oder für nichtig hätte erklärt werden können.

(34) Aus Gründen der Kohärenz und um die gewerbliche Nutzung von Marken in der Union zu erleichtern, sollten die vermögensrechtlichen Markenvorschriften in angemessenem Umfang den bereits für die Unionsmarke geltenden Vorschriften angeglichen werden und Bestimmungen über Rechtsübertragung und Rechtsübergang, Lizenzvergabe, dingliche Rechte und Zwangsvollstreckungsmaßnahmen umfassen.

(35) Kollektivmarken haben sich als nützliches Werbeinstrument für Waren und Dienstleistungen mit bestimmten gemeinsamen Eigenschaften erwiesen. Es ist deshalb angemessen, auf nationale Kollektivmarken ähnliche Vorschriften wie auf Kollektivmarken der Union anzuwenden.

(36) Um den Zugang zum Markenschutz zu verbessern und die Rechtssicherheit und Berechenbarkeit zu erhöhen, sollte das Verfahren für die Eintragung von Marken in den Mitgliedstaaten effizient und transparent sein und ähnlichen Regeln wie denen folgen, die für Unionsmarken gelten.

(37) Um Rechtssicherheit in Bezug auf den Umfang der Markenrechte zu gewährleisten und den Zugang zum Markenschutz zu erleichtern, sollten für die Bezeichnung und Klassifizierung der Waren und Dienstleistungen, die Gegenstand einer Markenanmeldung sind, in allen Mitgliedstaaten dieselben Regeln gelten, die denen für die Unionsmarke nachgebildet sind. Damit die zuständigen Behörden und die Wirtschaftsteilnehmer den Umfang des beantragten Markenschutzes allein anhand der Anmeldung feststellen können, sollte die Bezeichnung der Waren und Dienstleistungen hinreichend klar und eindeutig sein. Werden allgemeine Ausdrücke verwendet, sollten diese so ausgelegt werden, dass sie nur Waren und Dienstleistungen einschließen, die eindeutig vom Wortsinn erfasst sind. Im Interesse der Klarheit und Rechtssicherheit sollten die Zentralbehörden der Mitgliedstaaten für den gewerblichen Rechtsschutz und das Benelux-Amt für geistiges Eigentum miteinander anstreben, eine Übersicht über ihre jeweiligen Verwaltungspraktiken in Bezug auf die Klassifizierung von Waren und Dienstleistungen zu erstellen.

(38) Im Interesse eines wirksamen Markenschutzes sollten die Mitgliedstaaten ein effizientes administratives Widerspruchsverfahren zur Verfügung stellen, das zumindest dem Inhaber älterer Markenrechte und der gemäß den einschlägigen Rechtsvorschriften zur Ausübung der sich aus einer geschützten Ursprungsbezeichnung oder einer geografischen Angabe ergebenden Rechte berechtigten Person die Möglichkeit gibt, gegen die Eintragung einer Markenanmeldung Widerspruch zu erheben. Darüber hinaus sollten die Mitgliedstaaten, binnen der längeren Umsetzungsfrist von sieben Jahren, nach Inkrafttreten dieser Richtlinie leistungsfähige Verwaltungsverfahren für die Erklärung des Verfalls oder der Nichtigkeit von Marken vorsehen.

23.12.2015 L 336/5Amtsblatt der Europäischen UnionDE

(39) Es ist wünschenswert, dass die Zentralbehörden der Mitgliedstaaten für den gewerblichen Rechtsschutz und das Benelux-Amt für geistiges Eigentum miteinander und mit dem Amt der Europäischen Union für geistiges Eigentum in allen Bereichen der Markeneintragung und -verwaltung zusammenarbeiten, um die Abstimmung von Verfahren und Instrumenten wie die Einrichtung und Pflege gemeinsamer oder vernetzter Datenbanken und Portale zu Abfrage- und Recherchezwecken zu fördern. Die Mitgliedstaaten sollten ferner sicherstellen, dass ihre Markenämter miteinander und mit dem Amt der Europäischen Union für geistiges Eigentum in allen anderen Tätigkeitsbereichen zusammenarbeiten, die für den Markenrechtsschutz in der Union von Belang sind.

(40) Diese Richtlinie sollte nicht ausschließen, dass auf die Marken andere Rechtsvorschriften der Mitgliedstaaten als die des Markenrechts, wie Vorschriften gegen den unlauteren Wettbewerb, über die zivilrechtliche Haftung oder den Verbraucherschutz, Anwendung finden.

(41) Die Mitgliedstaaten sind durch die Pariser Verbandsübereinkunft zum Schutz des gewerblichen Eigentums (im Folgenden „Pariser Verbandsübereinkunft“) und durch das TRIPS-Übereinkommen gebunden. Es ist erforderlich, dass sich diese Richtlinie mit der Pariser Verbandsübereinkunft und dem TRIPS-Übereinkommen in vollständiger Übereinstimmung befindet. Die Verpflichtungen der Mitgliedstaaten, die sich aus der Pariser Verbandsübereinkunft und dem jenem Übereinkommen ergeben, sollten durch diese Richtlinie nicht berührt werden. Gegebenenfalls sollte Artikel 351 Absatz 2 des Vertrags über die Arbeitsweise der Europäischen Union Anwendung finden.

(42) Da die Ziele dieser Richtlinie, nämlich die Förderung und Einrichtung eines gut funktionierenden Binnenmarktes und die Erleichterung der Eintragung, Verwaltung und des Schutzes von Marken in der Union zur Förderung von Wachstum und Wettbewerbsfähigkeit, von den Mitgliedstaaten nicht ausreichend verwirklicht werden können, sondern vielmehr wegen ihres Umfangs und ihrer Wirkungen auf Unionsebene besser zu verwirklichen sind, kann die Union im Einklang mit dem in Artikel 5 des Vertrags über die Europäische Union verankerten Subsidia­ ritätsprinzip tätig werden. Entsprechend dem in demselben Artikel genannten Grundsatz der Verhältnismäßigkeit geht diese Verordnung nicht über das für die Verwirklichung dieser Ziele erforderliche Maß hinaus.

(43) Die Verarbeitung personenbezogener Daten in den Mitgliedstaaten im Zusammenhang mit dieser Richtlinie erfolgt nach Maßgabe der Richtlinie 95/46/EG des Europäischen Parlaments und des Rates (1).

(44) Der Europäische Datenschutzbeauftragte wurde gemäß Artikel 28 Absatz 2 der Verordnung (EG) Nr. 45/2001 des Europäischen Parlaments und des Rates (2) konsultiert und hat am 11. Juli 2013 eine Stellungnahme abgegeben.

(45) Die Verpflichtung zur Umsetzung dieser Richtlinie in innerstaatliches Recht sollte nur jene Bestimmungen betreffen, die im Vergleich zu der bisherigen Richtlinie inhaltlich geändert wurden. Die Verpflichtung zur Umsetzung der inhaltlich unveränderten Bestimmungen ergibt sich aus der bisherigen Richtlinie.

(46) Diese Richtlinie sollte die Verpflichtung der Mitgliedstaaten nach der Richtlinie 2008/95/EG hinsichtlich der in Anhang I Teil B jener Richtlinie genannten Frist für die Umsetzung der Richtlinie 89/104/EWG des Rates (3) in innerstaatliches Recht unberührt lassen —

HABEN FOLGENDE RICHTLINIE ERLASSEN:

KAPITEL 1

ALLGEMEINE BESTIMMUNGEN

Artikel 1

Anwendungsbereich

Diese Richtlinie findet auf Individual-, Garantie-, Gewährleistungs- oder Kollektivmarken für Waren oder Dienstleistungen Anwendung, die in einem Mitgliedstaat oder beim Benelux-Amt für geistiges Eigentum eingetragen oder angemeldet oder mit Wirkung für einen Mitgliedstaat international registriert worden sind.

23.12.2015L 336/6 Amtsblatt der Europäischen UnionDE

(1) Richtlinie 95/46/EG des Europäischen Parlaments und des Rates vom 24. Oktober 1995 zum Schutz natürlicher Personen bei der Verarbeitung personenbezogener Daten und zum freien Datenverkehr (ABl. L 281 vom 23.11.1995, S. 31).

(2) Verordnung (EG) Nr. 45/2001 des Europäischen Parlaments und des Rates vom 18. Dezember 2000 zum Schutz natürlicher Personen bei der Verarbeitung personenbezogener Daten durch die Organe und Einrichtungen der Gemeinschaft und zum freien Datenverkehr (ABl. L 8 vom 12.1.2001, S. 1).

(3) Erste Richtlinie 89/104/EWG des Rates vom 21. Dezember 1988 zur Angleichung der Rechtsvorschriften der Mitgliedstaaten über die Marken (ABl. L 40 vom 11.2.1989, S. 1).

Artikel 2

Begriffsbestimmungen

Im Sinne dieser Richtlinie bezeichnet der Ausdruck

a) „Markenamt“ die Zentralbehörde eines Mitgliedstaats für den gewerblichen Rechtsschutz oder das Benelux-Amt für geistiges Eigentum, die bzw. das mit der Eintragung von Marken betraut ist;

b) „Register“ das von einem Markenamt geführte Markenregister.

KAPITEL 2

MATERIELLES MARKENRECHT

ABSCHNITT 1

Markenformen

Artikel 3

Markenformen

Marken können Zeichen aller Art sein, insbesondere Wörter, einschließlich Personennamen, oder Abbildungen, Buchstaben, Zahlen, Farben, die Form oder Verpackung der Ware oder Klänge, soweit solche Zeichen geeignet sind,

a) Waren oder Dienstleistungen eines Unternehmens von denjenigen anderer Unternehmen zu unterscheiden und

b) in dem Register in einer Weise dargestellt zu werden, dass die zuständigen Behörden und das Publikum den Gegenstand des ihrem Inhaber gewährten Schutzes klar und eindeutig bestimmen können.

ABSCHNITT 2

Eintragungshindernisse oder Nichtigkeitsgründe

Artikel 4

Absolute Eintragungshindernisse oder Nichtigkeitsgründe

(1) Folgende Zeichen oder Marken sind von der Eintragung ausgeschlossen oder unterliegen im Falle der Eintragung der Nichtigerklärung:

a) Zeichen, die nicht als Marke eintragungsfähig sind;

b) Marken, die keine Unterscheidungskraft haben;

c) Marken, die ausschließlich aus Zeichen oder Angaben bestehen, welche im Verkehr zur Bezeichnung der Art, der Beschaffenheit, der Menge, der Bestimmung, des Wertes, der geografischen Herkunft oder der Zeit der Herstellung der Ware oder der Erbringung der Dienstleistung oder zur Bezeichnung sonstiger Merkmale der Ware oder Dienstleistung dienen können;

d) Marken, die ausschließlich aus Zeichen oder Angaben bestehen, die im allgemeinen Sprachgebrauch oder in den redlichen und ständigen Verkehrsgepflogenheiten üblich sind;

e) Zeichen, die ausschließlich bestehen aus

i) der Form oder einem anderen charakteristischen Merkmal, die bzw. das durch die Art der Ware selbst bedingt ist;

ii) der Form oder einem anderen charakteristischen Merkmal der Ware, die bzw. das zur Erreichung einer technischen Wirkung erforderlich ist;

iii) der Form oder einem anderen charakteristischen Merkmal, die bzw. das der Ware einen wesentlichen Wert verleiht;

f) Marken, die gegen die öffentliche Ordnung oder gegen die guten Sitten verstoßen;

g) Marken, die geeignet sind, das Publikum zum Beispiel über die Art, die Beschaffenheit oder die geografische Herkunft der Ware oder Dienstleistung zu täuschen;

23.12.2015 L 336/7Amtsblatt der Europäischen UnionDE

h) Marken, die mangels Genehmigung durch die zuständigen Stellen gemäß Artikel 6ter der Pariser Verbandsüber­ einkunft zurückzuweisen oder für nichtig zu erklären sind;

i) Marken, die nach Maßgabe von Unionsvorschriften, von nationalem Recht des betreffenden Mitgliedstaats oder von internationalen Übereinkünften, denen die Union oder der betreffende Mitgliedstaat angehört, und die Ursprungsbe­ zeichnungen und geografische Angaben schützen, von der Eintragung ausgeschlossen sind;

j) Marken, die nach Maßgabe von Unionsvorschriften oder von internationalen Übereinkünften, denen die Union angehört, und die dem Schutz von traditionellen Bezeichnungen für Weine dienen, von der Eintragung ausgeschlossen sind;

k) Marken, die nach Maßgabe von Unionsvorschriften oder von internationalen Übereinkünften, denen die Union angehört, und die dem Schutz von traditionellen Spezialitäten dienen, von der Eintragung ausgeschlossen sind;

l) Marken, die aus einer im Einklang mit den Unionsvorschriften oder dem nationalen Recht des betreffenden Mitgliedstaats oder internationalen Übereinkünften, denen die Union oder der betreffende Mitgliedstaat angehört, zu Sortenschutzrechten eingetragenen früheren Sortenbezeichnung bestehen oder diese in ihren wesentlichen Elementen wiedergeben und die sich auf Pflanzensorten derselben Art oder eng verwandter Arten beziehen.

(2) Eine Marke ist für nichtig zu erklären, wenn der Anmelder die Marke bösgläubig zur Eintragung angemeldet hat. Jeder Mitgliedstaat kann überdies vorsehen, dass eine solche Marke von der Eintragung ausgeschlossen ist.

(3) Jeder Mitgliedstaat kann vorsehen, dass eine Marke von der Eintragung ausgeschlossen ist oder im Falle der Eintragung der Nichtigerklärung unterliegt, wenn und soweit

a) die Benutzung dieser Marke nach anderen Rechtsvorschriften als des Markenrechts des jeweiligen Mitgliedstaats oder der Union untersagt werden kann;

b) die Marke ein Zeichen mit hoher Symbolkraft enthält, insbesondere ein religiöses Symbol;

c) die Marke nicht unter Artikel 6ter der Pariser Verbandsübereinkunft fallende Abzeichen, Embleme oder Wappen enthält, denen ein öffentliches Interesse zukommt, es sei denn, dass die zuständigen Stellen nach dem Recht des Mitgliedstaats ihrer Eintragung zugestimmt haben.

(4) Eine Marke wird nicht gemäß Absatz 1 Buchstabe b, c oder d von der Eintragung ausgeschlossen, wenn sie vor der Anmeldung infolge ihrer Benutzung Unterscheidungskraft erworben hat. Eine Marke wird aus denselben Gründen nicht für nichtig erklärt, wenn sie vor dem Antrag auf Nichtigerklärung infolge ihrer Benutzung Unterscheidungskraft erworben hat.

(5) Die Mitgliedstaaten können vorsehen, dass Absatz 4 auch dann zu gelten hat, wenn die Unterscheidungskraft nach der Anmeldung, aber vor der Eintragung erworben wurde.

Artikel 5

Relative Eintragungshindernisse oder Nichtigkeitsgründe

(1) Eine Marke ist von der Eintragung ausgeschlossen oder unterliegt im Falle der Eintragung der Nichtigerklärung, wenn

a) sie mit einer älteren Marke identisch ist und die Waren oder Dienstleistungen, für die die Marke angemeldet oder eingetragen worden ist, mit den Waren oder Dienstleistungen identisch sind, für die die ältere Marke Schutz genießt;

b) wegen ihrer Identität oder Ähnlichkeit mit der älteren Marke und der Identität oder Ähnlichkeit der durch die beiden Marken erfassten Waren oder Dienstleistungen für das Publikum die Gefahr einer Verwechslung besteht, die die Gefahr einschließt, dass die Marke mit der älteren Marke gedanklich in Verbindung gebracht wird.

(2) „Ältere Marken“ im Sinne von Absatz 1 sind

a) Marken mit einem früheren Anmeldetag als dem Tag der Anmeldung der Marke, gegebenenfalls mit der für diese Marken in Anspruch genommenen Priorität, die den nachstehenden Kategorien angehören:

i) Unionsmarken;

ii) in dem betreffenden Mitgliedstaat oder, soweit Belgien, Luxemburg und die Niederlande betroffen sind, beim Benelux-Amt für geistiges Eigentum eingetragene Marken;

iii) mit Wirkung für den betreffenden Mitgliedstaat international registrierte Marken;

23.12.2015L 336/8 Amtsblatt der Europäischen UnionDE

b) Unionsmarken, für die wirksam der Zeitrang gemäß der Verordnung (EG) Nr. 207/2009 aufgrund einer unter Buchstabe a Ziffern ii und iii genannten Marke in Anspruch genommen wird, auch wenn letztere Marke Gegenstand eines Verzichts gewesen oder verfallen ist;

c) Anmeldungen von Marken nach Buchstaben a und b, vorbehaltlich ihrer Eintragung;

d) Marken, die am Tag der Anmeldung der Marke, gegebenenfalls am Tag der für die Anmeldung der Marke in Anspruch genommenen Priorität, in dem betreffenden Mitgliedstaat im Sinne des Artikels 6bis der Pariser Verbands­ übereinkunft „notorisch bekannt“ sind.

(3) Eine Marke ist außerdem von der Eintragung ausgeschlossen oder unterliegt im Falle der Eintragung der Nichtigerklärung, wenn

a) sie mit einer älteren Marke identisch ist oder dieser ähnlich ist unabhängig davon, ob die Waren oder Dienstleistungen, für die sie eingetragen werden soll oder eingetragen worden ist, mit denen identisch, denen ähnlich oder nicht denen ähnlich sind, für die die ältere Marke eingetragen ist, falls diese ältere Marke in dem Mitgliedstaat, für den die Eintragung angemeldet wird oder in dem die Marke eingetragen ist oder im Fall einer Unionsmarke in der Union bekannt ist und die Benutzung der jüngeren Marke die Unterscheidungskraft oder die Wertschätzung der älteren Marke ohne rechtfertigenden Grund in unlauterer Weise ausnutzen oder beeinträchtigen würde;

b) der Agent oder Vertreter des Markeninhabers die Marke ohne dessen Zustimmung auf seinen eigenen Namen anmeldet, es sei denn, der Agent oder Vertreter rechtfertigt seine Handlungsweise;

c) und soweit nach Maßgabe von Unionsvorschriften zum Schutz von Ursprungsbezeichnungen und geografischen Angaben oder nach dem einschlägigen Recht des betreffenden Mitgliedstaats

i) ein Antrag auf Eintragung einer Ursprungsbezeichnung oder geografischen Angabe im Einklang mit Unionsvor­ schriften oder mit dem Recht des betreffenden Mitgliedstaats bereits vor der Anmeldung zur Eintragung der Marke oder der für die Anmeldung in Anspruch genommenen Priorität vorbehaltlich der späteren Eintragung gestellt worden war;

ii) diese Ursprungsbezeichnung oder geografische Angabe der berechtigten Person gemäß den einschlägigen Rechtsvorschriften über die Ausübung der sich daraus ergebenden Rechte das Recht verleiht, die Benutzung einer jüngeren Marke zu untersagen.

(4) Jeder Mitgliedstaat kann vorsehen, dass eine Marke von der Eintragung auszuschließen ist oder im Falle der Eintragung der Nichtigerklärung zu unterliegen hat, wenn und soweit

a) Rechte an einer nicht eingetragenen Marke oder einem sonstigen im geschäftlichen Verkehr benutzten Zeichen vor dem Tag der Anmeldung der jüngeren Marke oder gegebenenfalls vor dem Tag der für die Anmeldung der jüngeren Marke in Anspruch genommenen Priorität erworben worden sind und diese nicht eingetragene Marke oder dieses sonstige Zeichen dem Inhaber das Recht verleiht, die Benutzung einer jüngeren Marke zu untersagen;

b) die Benutzung der Marke aufgrund eines älteren, nicht in Absatz 2 genannten Rechts, oder aufgrund von Buchstabe a des vorliegendem Absatzes untersagt werden kann, insbesondere aufgrund eines

i) Namensrechts;

ii) Rechts an der eigenen Abbildung;

iii) Urheberrechts;

iv) gewerblichen Schutzrechts;

c) die Marke mit einer älteren, im Ausland geschützten Marke verwechselt werden kann, sofern der Anmelder die Anmeldung bösgläubig eingereicht hat.

(5) Die Mitgliedstaaten stellen sicher, dass unter geeigneten Umständen keine Pflicht zur Ablehnung der Eintragung oder zur Nichtigerklärung der Marke besteht, wenn der Inhaber der älteren Marke oder des älteren Rechts der Eintragung der jüngeren Marke zustimmt.

(6) Ein Mitgliedstaat kann vorsehen, dass abweichend von den Absätzen 1 bis 5 die Eintragungshindernisse oder Nichtigkeitsgründe, die in diesem Mitgliedstaat vor dem Zeitpunkt des Inkrafttretens der zur Umsetzung der Richtlinie 89/104/EWG erforderlichen Bestimmungen gegolten haben, auf Marken Anwendung zu finden haben, die vor diesem Zeitpunkt angemeldet worden sind.

23.12.2015 L 336/9Amtsblatt der Europäischen UnionDE

Artikel 6

Nachträgliche Feststellung der Nichtigkeit oder des Verfalls einer Marke

Wird bei einer Unionsmarke der Zeitrang einer nationalen Marke oder einer auf der Grundlage internationaler Vereinbarungen mit Wirkung in dem betreffenden Mitgliedstaat eingetragenen Marke, die Gegenstand eines Verzichts gewesen oder die erloschen ist, in Anspruch genommen, so kann die Nichtigkeit oder der Verfall der Marke, die die Grundlage für die Beanspruchung des Zeitrangs bildet, nachträglich festgestellt werden, sofern die Nichtigkeit oder der Verfall zum Zeitpunkt des Verzichts auf die Marke oder ihres Erlöschens hätte erklärt werden können. In diesem Fall entfaltet der Zeitrang keine Wirkung mehr.

Artikel 7

Eintragungshindernisse oder Nichtigkeitsgründe nur in Bezug auf einen Teil der Waren oder Dienstleistungen

Liegt ein Eintragungshindernis oder ein Nichtigkeitsgrund nur für einen Teil der Waren oder Dienstleistungen vor, für die die Marke angemeldet oder eingetragen ist, so wird ihre Eintragung nur für diese Waren oder Dienstleistungen zurückgewiesen oder für nichtig erklärt.

Artikel 8

Fehlende Unterscheidungskraft oder Bekanntheit einer älteren Marke als Grund für die Bestandskraft einer eingetragenen Marke

Ein Antrag auf Nichtigerklärung wegen einer älteren Marke führt zum Zeitpunkt des Antrags auf Nichtigerklärung nicht zum Erfolg, wenn er zum Zeitpunkt der Anmeldung oder am Prioritätstag der jüngeren Marke aus einem der folgenden Gründe nicht erfolgreich gewesen wäre:

a) Die ältere Marke, die nach Artikel 4 Absatz 1 Buchstabe b, c oder d für nichtig erklärt werden kann, hatte noch keine Unterscheidungskraft gemäß Artikel 4 Absatz 4 erworben;

b) der Antrag auf Nichtigerklärung ist auf Artikel 5 Absatz 1 Buchstabe b gestützt, und die ältere Marke hatte noch keine hinreichende Unterscheidungskraft erworben, um die Feststellung zu stützen, dass die Gefahr einer Verwechslung im Sinne des Artikels 5 Absatz 1 Buchstabe b besteht;

c) der Antrag auf Nichtigerklärung ist auf Artikel 5 Absatz 3 Buchstabe a gestützt, und die ältere Marke hatte noch keine Bekanntheit im Sinne des Artikels 5 Absatz 3 Buchstabe a erlangt.

Artikel 9

Ausschluss der Nichtigerklärung aufgrund von Duldung

(1) Hat in einem Mitgliedstaat der Inhaber einer älteren Marke im Sinne von Artikel 5 Absatz 2 oder Artikel 5 Absatz 3 Buchstabe a die Benutzung einer später eingetragenen Marke in diesem Mitgliedstaat während eines Zeitraums von fünf aufeinanderfolgenden Jahren in Kenntnis dieser Benutzung geduldet, so kann dieser Inhaber für die Waren oder Dienstleistungen, für die die jüngere Marke benutzt worden ist, aufgrund der älteren Marke keine Nichtigerklärung der jüngeren Marke verlangen, es sei denn, die Anmeldung der jüngeren Marke wurde bösgläubig vorgenommen.

(2) Mitgliedstaaten können vorsehen, dass Absatz 1 dieses Artikels auch für den Inhaber eines sonstigen in Artikel 5 Absatz 4 Buchstabe a oder b genannten älteren Rechts gilt.

(3) In den Fällen der Absätze 1 oder 2 kann der Inhaber der später eingetragenen Marke sich der Benutzung des älteren Rechts nicht widersetzen, auch wenn dieses Recht gegenüber der jüngeren Marke nicht mehr geltend gemacht werden kann.

23.12.2015L 336/10 Amtsblatt der Europäischen UnionDE

ABSCHNITT 3

Rechte aus der Marke und Beschränkungen

Artikel 10

Rechte aus der Marke

(1) Mit der Eintragung der Marke erwirbt ihr Inhaber ein ausschließliches Recht an ihr.

(2) Der Inhaber einer eingetragenen Marke hat unbeschadet der von Inhabern vor dem Zeitpunkt der Anmeldung oder dem Prioritätstag der eingetragenen Marke erworbenen Rechte das Recht, Dritten zu verbieten, ohne seine Zustimmung im geschäftlichen Verkehr, in Bezug auf Waren oder Dienstleistungen, ein Zeichen zu benutzen, wenn

a) das Zeichen mit der Marke identisch ist und für Waren oder Dienstleistungen benutzt wird, die mit denjenigen identisch sind, für die die Marke eingetragen ist;

b) das Zeichen mit der Marke identisch oder ihr ähnlich ist und für Waren oder Dienstleistungen benutzt wird, die mit denjenigen identisch oder ihnen ähnlich sind, für die die Marke eingetragen ist, und für das Publikum die Gefahr einer Verwechslung besteht, die die Gefahr einschließt, dass das Zeichen mit der Marke gedanklich in Verbindung gebracht wird;

c) das Zeichen mit der Marke identisch oder ihr ähnlich ist, unabhängig davon, ob es für Waren oder Dienstleistungen benutzt wird, die mit denjenigen identisch sind oder denjenigen ähnlich sind oder nicht ähnlich sind, für die die Marke eingetragen ist, wenn diese in dem betreffenden Mitgliedstaat bekannt ist und die Benutzung des Zeichens die Unterscheidungskraft oder die Wertschätzung der Marke ohne rechtfertigenden Grund in unlauterer Weise ausnutzt oder beeinträchtigt.

(3) Sind die Voraussetzungen des Absatzes 2 erfüllt, so kann insbesondere verboten werden,

a) das Zeichen auf Waren oder deren Verpackung anzubringen;

b) unter dem Zeichen Waren anzubieten, in den Verkehr zu bringen oder zu den genannten Zwecken zu besitzen oder unter dem Zeichen Dienstleistungen anzubieten oder zu erbringen;

c) Waren unter dem Zeichen einzuführen oder auszuführen;

d) das Zeichen als Handelsnamen oder Unternehmensbezeichnung oder als Teil eines Handelsnamens oder einer Unternehmensbezeichnung zu benutzen;

e) das Zeichen in den Geschäftspapieren und in der Werbung zu benutzen;

f) das Zeichen in der vergleichenden Werbung in einer der Richtlinie 2006/114/EG zuwiderlaufenden Weise zu benutzen.

(4) Unbeschadet der von Markeninhabern vor dem Zeitpunkt der Anmeldung oder dem Prioritätstag der eingetragenen Marke erworbenen Rechte ist der Inhaber dieser eingetragenen Marke auch berechtigt, Dritten zu untersagen, im geschäftlichen Verkehr Waren in den Mitgliedstaat zu verbringen, in dem die Marke eingetragen ist, ohne die Waren dort in den zollrechtlich freien Verkehr zu überführen, wenn die Waren, einschließlich ihrer Verpackung, aus Drittstaaten stammen und ohne Zustimmung eine Marke aufweisen, die mit der für derartige Waren eingetragenen Marke identisch ist oder in ihren wesentlichen Aspekten nicht von dieser Marke zu unterscheiden ist.

Die Berechtigung des Markeninhabers gemäß Unterabsatz 1 erlischt, wenn während eines Verfahrens, das der Feststellung dient, ob eine eingetragene Marke verletzt wurde, und das gemäß der Verordnung (EU) Nr. 608/2013 eingeleitet wurde, der zollrechtliche Anmelder oder der Besitzer der Waren nachweist, dass der Inhaber der eingetragenen Marke nicht berechtigt ist, das Inverkehrbringen der Waren im endgültigen Bestimmungsland zu untersagen.

(5) Konnte vor dem Zeitpunkt des Inkrafttretens der zur Umsetzung der Richtlinie 89/104/EWG erforderlichen Vorschriften in einem Mitgliedstaat nach dem Recht dieses Mitgliedstaats die Benutzung eines Zeichens gemäß Absatz 2 Buchstabe b oder c nicht verboten werden, so kann das Recht aus der Marke der Weiterbenutzung dieses Zeichens nicht entgegengehalten werden.

(6) Die Absätze 1, 2, 3 und 5 berühren nicht die in einem Mitgliedstaat geltenden Bestimmungen über den Schutz gegenüber der Verwendung eines Zeichens zu anderen Zwecken als der Unterscheidung von Waren oder Dienstleistungen, wenn die Benutzung dieses Zeichens die Unterscheidungskraft oder die Wertschätzung der Marke ohne rechtfertigenden Grund in unlauterer Weise ausnutzt oder beeinträchtigt.

23.12.2015 L 336/11Amtsblatt der Europäischen UnionDE

Artikel 11

Recht auf Untersagung von Vorbereitungshandlungen im Zusammenhang mit der Benutzung der Verpackung oder anderer Kennzeichnungsmittel

Besteht die Gefahr, dass die Verpackung, Etiketten, Anhänger, Sicherheits- oder Echtheitshinweise oder -nachweise oder andere Kennzeichnungsmittel, auf denen die Marke angebracht wird, für Waren oder Dienstleistungen benutzt wird und dass diese Benutzung eine Verletzung der Rechte des Markeninhabers nach Artikel 10 Absätze 2 und 3 darstellt, so hat der Inhaber der Marke das Recht, die folgenden Handlungen zu verbieten, wenn diese im geschäftlichen Verkehr vorgenommen werden:

a) das Anbringen eines mit der Marke identischen oder ihr ähnlichen Zeichens auf der Verpackung, auf Etiketten, Anhängern, Sicherheits- oder Echtheitshinweisen oder -nachweisen oder anderen Kennzeichnungsmitteln, auf denen die Marke angebracht werden kann;

b) das Anbieten, Inverkehrbringen oder Besitzen für diese Zwecke oder die Einfuhr oder Ausfuhr von Verpackungen, Etiketten, Anhängern, Sicherheits- oder Echtheitshinweisen oder -nachweisen oder anderen Kennzeichnungsmitteln, auf denen die Marke angebracht wird.

Artikel 12

Wiedergabe von Marken in Wörterbüchern

Erweckt die Wiedergabe einer Marke in einem Wörterbuch, Lexikon oder ähnlichen Nachschlagewerk in gedruckter oder elektronischer Form den Eindruck, als sei sie eine Gattungsbezeichnung der Waren oder Dienstleistungen, für die sie eingetragen ist, so stellt der Verleger des Werkes auf Antrag des Inhabers der Marke sicher, dass der Wiedergabe der Marke unverzüglich — bei Druckerzeugnissen spätestens bei einer Neuauflage des Werkes — der Hinweis beigefügt wird, dass es sich um eine eingetragene Marke handelt.

Artikel 13

Untersagung der Benutzung einer für einen Agenten oder Vertreter eingetragenen Marke

(1) Ist eine Marke für den Agenten oder Vertreter des Markeninhabers ohne dessen Zustimmung eingetragen worden, so ist der Markeninhaber berechtigt, eine oder beide der folgenden Optionen in Anspruch zu nehmen:

a) er kann sich der Benutzung der Marke durch seinen Agenten oder Vertreter zu widersetzen;

b) er kann die Übertragung der Eintragung der Marke zu seinen Gunsten zu verlangen.

(2) Absatz 1 findet keine Anwendung, wenn der Agent oder Vertreter seine Handlungsweise rechtfertigt.

Artikel 14

Beschränkung der Wirkungen der Marke

(1) Eine Marke gewährt ihrem Inhaber nicht das Recht, einem Dritten zu verbieten, Folgendes im geschäftlichen Verkehr zu benutzen:

a) den Namen oder die Adresse des Dritten, wenn es sich bei diesem Dritten um eine natürliche Person handelt;

b) Zeichen oder Angaben ohne Unterscheidungskraft oder über die Art, die Beschaffenheit, die Menge, die Bestimmung, den Wert, die geografische Herkunft oder die Zeit der Herstellung der Ware oder der Erbringung der Dienstleistung oder über andere Merkmale der Ware oder Dienstleistung;

c) die Marke zu Zwecken der Identifizierung oder zum Verweis auf Waren oder Dienstleistungen als die des Inhabers dieser Marke, insbesondere wenn die Benutzung der Marke als Hinweis auf die Bestimmung einer Ware insbesondere als Zubehör oder Ersatzteil, oder einer Dienstleistung erforderlich ist.

(2) Absatz 1 findet nur dann Anwendung, wenn die Benutzung durch den Dritten den anständigen Gepflogenheiten in Gewerbe oder Handel entspricht.

(3) Ist in einem Mitgliedstaat nach dessen Rechtsvorschriften ein älteres Recht von örtlicher Bedeutung anerkannt, so gewährt eine Marke ihrem Inhaber nicht das Recht, einem Dritten die Benutzung dieses Rechts im geschäftlichen Verkehr in dem Gebiet, in dem es anerkannt ist, zu verbieten.

23.12.2015L 336/12 Amtsblatt der Europäischen UnionDE

Artikel 15

Erschöpfung der Rechte aus der Marke

(1) Eine Marke gewährt ihrem Inhaber nicht das Recht, die Benutzung der Marke für Waren zu untersagen, die unter dieser Marke von ihm oder mit seiner Zustimmung in der Union in Verkehr gebracht worden sind.

(2) Absatz 1 findet keine Anwendung, wenn berechtigte Gründe es rechtfertigen, dass der Inhaber sich dem weiteren Vertrieb der Waren widersetzt, insbesondere wenn der Zustand der Waren nach ihrem Inverkehrbringen verändert oder verschlechtert ist.

Artikel 16

Benutzung der Marke

(1) Hat der Inhaber der Marke diese für die Waren oder Dienstleistungen, für die sie eingetragen ist, innerhalb von fünf Jahren nach Abschluss des Eintragungsverfahrens nicht ernsthaft in dem Mitgliedstaat benutzt oder wurde eine solche Benutzung während eines ununterbrochenen Zeitraums von fünf Jahren ausgesetzt, so unterliegt die Marke den in Artikel 17, Artikel 19 Absatz 1, Artikel 44 Absätze 1 und 2 und Artikel 46 Absätze 3 und 4 vorgesehenen Beschränkungen und Sanktionen, es sei denn, dass berechtigte Gründe für die Nichtbenutzung vorliegen.

(2) Sieht ein Mitgliedstaat nach der Eintragung ein Widerspruchsverfahren vor, werden die fünf Jahre gemäß Absatz 1 von dem Tag an gerechnet, ab dem kein Widerspruch mehr gegen die Marke möglich ist oder, falls Widerspruch erhoben wurde, ab dem Tag, an dem die das Widerspruchsverfahren beendende Entscheidung Rechtskraft erlangt hat oder der Widerspruch zurückgenommen wurde.

(3) Bei Marken, die auf der Grundlage internationaler Vereinbarungen eingetragen worden sind und Wirkung in dem Mitgliedstaat entfalten, werden die fünf Jahre gemäß Absatz 1 von dem Tag an gerechnet, ab dem die Marke nicht mehr zurückgewiesen oder gegen sie kein Widerspruch mehr erhoben werden kann. Wurde Widerspruch erhoben oder ein Einwand aus absoluten oder relativen Gründen mitgeteilt, wird die Frist von dem Tag an gerechnet, an dem eine das Widerspruchsverfahren beendende Entscheidung oder eine Entscheidung über die absoluten oder relativen Ablehnungsgründe Rechtskraft erlangt hat oder der Widerspruch zurückgenommen wurde.

(4) Der Zeitpunkt des Beginns der in den Absätzen 1 und 2 genannten Fünfjahresfrist ist in das Register aufzunehmen.

(5) Folgendes gilt ebenfalls als Benutzung im Sinne des Absatzes 1:

a) die Benutzung der Marke in einer Form, die von der Eintragung nur in Bestandteilen abweicht, ohne dass dadurch die Unterscheidungskraft der Marke beeinflusst wird, unabhängig davon, ob die Marke in der benutzten Form auch auf den Namen des Inhabers eingetragen ist;

b) das Anbringen der Marke auf Waren oder deren Verpackung in dem betreffenden Mitgliedstaat ausschließlich für den Export.

(6) Die Benutzung der Marke mit Zustimmung des Inhabers gilt als Benutzung durch den Inhaber.

Artikel 17

Einrede der Nichtbenutzung in Verletzungsverfahren

Der Inhaber einer Marke kann die Benutzung eines Zeichens nur so weit verbieten, wie die Rechte des Inhabers nicht gemäß Artikel 19 zum Zeitpunkt der Erhebung der Verletzungsklage für verfallen erklärt werden können. Auf Verlangen des Beklagten hat der Markeninhaber den Nachweis zu erbringen, dass die Marke innerhalb der letzten fünf Jahre vor dem Zeitpunkt der Klageerhebung im Zusammenhang mit den Waren oder Dienstleistungen, für die sie eingetragen ist und auf die sich die Klage stützt, gemäß Artikel 16 ernsthaft benutzt worden ist oder dass berechtigte Gründe für die Nichtbenutzung vorliegen, sofern das Eintragungsverfahren zum Zeitpunkt der Klageerhebung seit mindestens fünf Jahren abgeschlossen ist.

Artikel 18

Zwischenrecht des Inhabers einer später eingetragenen Marke als Einrede in Verletzungsverfahren

(1) In Verletzungsverfahren ist der Inhaber einer Marke nicht berechtigt, die Benutzung einer später eingetragenen Marke zu untersagen, wenn diese jüngere Marke nach Maßgabe von Artikel 8, Artikel 9 Absätze 1 oder 2 oder Artikel 46 Absatz 3 nicht für nichtig erklärt werden könnte.

23.12.2015 L 336/13Amtsblatt der Europäischen UnionDE

(2) In Verletzungsverfahren ist der Inhaber einer Marke nicht berechtigt, die Benutzung einer später eingetragenen Unionsmarke zu untersagen, wenn diese jüngere Marke nach Maßgabe von Artikel 53 Absätze 1, 3 oder 4, Artikel 54 Absätze 1 oder 2 oder Artikel 57 Absatz 2 der Verordnung (EG) Nr. 207/2009 nicht für nichtig erklärt werden könnte.

(3) Ist der Inhaber einer Marke nicht berechtigt, die Benutzung einer später eingetragenen Marke nach Absatz 1 oder 2 zu untersagen, so kann sich der Inhaber der später eingetragenen Marke im Verletzungsverfahren der Benutzung der älteren Marke nicht widersetzen, auch wenn das ältere Recht nicht mehr gegen die jüngere Marke geltend gemacht werden kann.

ABSCHNITT 4

Verfall von Markenrechten

Artikel 19

Fehlende ernsthafte Benutzung als Verfallsgrund

(1) Eine Marke wird für verfallen erklärt, wenn sie innerhalb eines ununterbrochenen Zeitraums von fünf Jahren in dem betreffenden Mitgliedstaat für die Waren oder Dienstleistungen, für die sie eingetragen ist, nicht ernsthaft benutzt worden ist und keine berechtigten Gründe für die Nichtbenutzung vorliegen.

(2) Der Verfall einer Marke kann nicht geltend gemacht werden, wenn nach Ende dieses Zeitraums und vor Stellung des Antrags auf Verfallserklärung die Benutzung der Marke ernsthaft begonnen oder wieder aufgenommen worden ist.

(3) Wird die Benutzung innerhalb eines nicht vor Ablauf des ununterbrochenen Zeitraums von fünf Jahren der Nichtbenutzung beginnenden Zeitraums von drei Monaten vor Stellung des Antrags auf Verfallserklärung begonnen oder wieder aufgenommen, so bleibt sie unberücksichtigt, sofern die Vorbereitungen für die erstmalige oder die erneute Benutzung erst stattgefunden haben, nachdem der Inhaber Kenntnis davon erhalten hat, dass der Antrag auf Verfalls­ erklärung gestellt werden könnte.

Artikel 20

Entwicklung der Marke zu einer Gattungsbezeichnung oder irreführenden Angabe als Verfallsgrund

Eine Marke wird für verfallen erklärt, wenn sie nach dem Zeitpunkt ihrer Eintragung

a) infolge des Verhaltens oder der Untätigkeit ihres Inhabers im geschäftlichen Verkehr zur gebräuchlichen Bezeichnung einer Ware oder Dienstleistung geworden ist, für die sie eingetragen wurde;

b) infolge ihrer Benutzung durch den Inhaber oder mit Zustimmung des Inhabers für Waren oder Dienstleistungen, für die sie eingetragen ist, geeignet ist, das Publikum insbesondere über die Art, die Beschaffenheit oder die geografische Herkunft dieser Waren oder Dienstleistungen irrezuführen.

Artikel 21

Verfall nur in Bezug auf einen Teil der Waren oder Dienstleistungen

Liegt ein Grund für die Verfallserklärung einer Marke nur für einen Teil der Waren oder Dienstleistungen vor, für die die Marke eingetragen ist, so wird sie nur für diese Waren oder Dienstleistungen für verfallen erklärt.

ABSCHNITT 5

Marken als Gegenstand des Vermögens

Artikel 22

Rechtsübergang einer eingetragenen Marke

(1) Eine Marke kann, unabhängig von der Übertragung des Unternehmens, für alle oder einen Teil der Waren oder Dienstleistungen, für die sie eingetragen ist, Gegenstand eines Rechtsübergangs sein.

23.12.2015L 336/14 Amtsblatt der Europäischen UnionDE

(2) Die Übertragung des Unternehmens in seiner Gesamtheit erfasst die Marke, es sei denn, es ist etwas anderes vereinbart oder aus den Umständen geht eindeutig etwas anderes hervor. Dies gilt entsprechend für die rechtsge­ schäftliche Verpflichtung zur Übertragung des Unternehmens.

(3) Die Mitgliedstaaten sehen Verfahren für die Erfassung von Rechtsübergängen in ihren Registern vor.

Artikel 23

Dingliche Rechte

(1) Eine Marke kann unabhängig vom Unternehmen verpfändet werden oder Gegenstand eines sonstigen dinglichen Rechts sein.

(2) Die Mitgliedstaaten sehen Verfahren für die Erfassung von dinglichen Rechten in ihren Registern vor.

Artikel 24

Zwangsvollstreckung

(1) Eine Marke kann Gegenstand von Maßnahmen der Zwangsvollstreckung sein.

(2) Die Mitgliedstaaten sehen Verfahren für die Erfassung von Zwangsvollstreckungsmaßnahmen in ihren Registern vor.

Artikel 25

Lizenz

(1) Eine Marke kann für alle oder einen Teil der Waren oder Dienstleistungen, für die sie eingetragen ist, und für das gesamte Gebiet oder einen Teil des Gebiets des betroffenen Mitgliedstaats Gegenstand einer Lizenz sein. Eine Lizenz kann ausschließlich oder nicht ausschließlich sein.

(2) Der Inhaber einer Marke kann die Rechte aus der Marke gegen einen Lizenznehmer geltend machen, der in Bezug auf Folgendes gegen eine Bestimmung des Lizenzvertrags verstößt:

a) die Dauer der Lizenz;

b) die von der Eintragung erfasste Form, in der die Marke verwendet werden darf;

c) die Art der Waren oder Dienstleistungen, für die die Lizenz erteilt wurde;

d) das Gebiet, in dem die Marke angebracht werden darf;

e) die Qualität der vom Lizenznehmer hergestellten Waren oder erbrachten Dienstleistungen.

(3) Unbeschadet der Bestimmungen des Lizenzvertrags kann der Lizenznehmer ein Verfahren wegen Verletzung einer Marke nur mit Zustimmung ihres Inhabers anhängig machen. Der Inhaber einer ausschließlichen Lizenz kann jedoch ein solches Verfahren anhängig machen, wenn der Inhaber der Marke nach förmlicher Aufforderung nicht selbst innerhalb einer angemessenen Frist Verletzungsklage erhoben hat.

(4) Jeder Lizenznehmer kann einer vom Inhaber der Marke erhobenen Verletzungsklage beitreten, um den Ersatz seines eigenen Schadens geltend zu machen.

(5) Die Mitgliedstaaten sehen Verfahren für die Erfassung von Lizenzen in ihren Registern vor.

Artikel 26

Anmeldungen einer Marke als Gegenstand des Vermögens

Die Artikel 22 bis 25 gelten entsprechend für Markenanmeldungen.

23.12.2015 L 336/15Amtsblatt der Europäischen UnionDE

ABSCHNITT 6

Garantiemarken, Gewährleistungsmarken und Kollektivmarken

Artikel 27

Begriffsbestimmungen

Für die Zwecke dieser Richtlinie gelten die folgenden Begriffsbestimmungen:

a) „Garantie- oder Gewährleistungsmarke“ bezeichnet eine Marke, die bei der Anmeldung als solche bezeichnet wird und geeignet ist, die Waren und Dienstleistungen, für die der Inhaber der Marke das Material, die Art und Weise der Herstellung der Waren oder der Erbringung der Dienstleistungen, die Qualität, Genauigkeit oder andere Eigenschaften gewährleistet, von solchen zu unterscheiden, für die keine derartige Gewährleistung besteht.

b) „Kollektivmarke“ bezeichnet eine Marke, die bei der Anmeldung als solche bezeichnet wird und geeignet ist, Waren und Dienstleistungen der Mitglieder des Verbands, der Markeninhaber ist, von denen anderer Unternehmen zu unterscheiden.

Artikel 28

Garantie- oder Gewährleistungsmarken

(1) Die Mitgliedstaaten können die Eintragung von Garantie- oder Gewährleistungsmarken vorsehen.

(2) Jede natürliche oder juristische Person einschließlich Einrichtungen, Behörden und juristische Personen des öffentlichen Rechts kann eine Garantie- oder Gewährleistungsmarke anmelden, sofern sie keine Tätigkeit ausübt, die die Lieferung von Waren oder Dienstleistungen, für die eine Gewährleistung besteht, umfasst.

Die Mitgliedstaaten können vorsehen, dass eine Garantie- oder Gewährleistungsmarke nur dann eingetragen werden darf, wenn der Anmelder die Befähigung zur Gewährleistung der Waren oder Dienstleistungen, für die die Marke eingetragen werden soll, hat.

(3) Die Mitgliedstaaten können vorsehen, dass Garantie- oder Gewährleistungsmarken aus anderen als den in den Artikeln 4, 19 und 20 genannten Gründen von der Eintragung ausgeschlossen oder für verfallen oder ungültig erklärt werden, soweit es die Funktion dieser Marken erfordert.

(4) Abweichend von Artikel 4 Absatz 1 Buchstabe c können die Mitgliedstaaten vorsehen, dass Zeichen oder Angaben, welche im Verkehr zur Bezeichnung der geografischen Herkunft der Ware oder Dienstleistung dienen können, Garantie- oder Gewährleistungsmarken darstellen können. Eine solche Garantie- oder Gewährleistungsmarke berechtigt den Inhaber nicht dazu, einem Dritten die Benutzung solcher Zeichen oder Angaben im geschäftlichen Verkehr zu untersagen, sofern die Benutzung durch den Dritten den anständigen Gepflogenheiten in Gewerbe oder Handel entspricht. Insbesondere kann eine solche Marke einem Dritten, der zur Benutzung einer geografischen Bezeichnung berechtigt ist, nicht entgegengehalten werden.

(5) Die Erfordernisse nach Artikel 16 sind erfüllt, wenn die Garantie- oder Gewährleistungsmarke von einer zur Benutzung berechtigten Person ernsthaft gemäß Artikel 16 benutzt wird.

Artikel 29

Kollektivmarken

(1) Die Mitgliedstaaten sehen die Eintragung von Kollektivmarken vor.

(2) Verbände von Herstellern, Erzeugern, Dienstleistungsunternehmern oder Händlern, die nach dem für sie maßgebenden Recht die Fähigkeit haben, im eigenen Namen Träger von Rechten und Pflichten zu sein, Verträge zu schließen oder andere Rechtshandlungen vorzunehmen und vor Gericht zu klagen und verklagt zu werden, sowie juristische Personen des öffentlichen Rechts können Kollektivmarken anmelden.

(3) Abweichend von Artikel 4 Absatz 1 Buchstabe c können die Mitgliedstaaten vorsehen, dass Zeichen oder Angaben, welche im Verkehr zur Bezeichnung der geografischen Herkunft der Waren oder Dienstleistungen dienen können, Kollektivmarken darstellen können. Eine solche Kollektivmarke berechtigt den Inhaber nicht dazu, einem Dritten die Benutzung solcher Zeichen oder Angaben im geschäftlichen Verkehr zu untersagen, sofern die Benutzung durch den Dritten den anständigen Gepflogenheiten in Gewerbe oder Handel entspricht. Insbesondere kann eine solche Marke einem Dritten, der zur Benutzung einer geografischen Bezeichnung berechtigt ist, nicht entgegengehalten werden.

23.12.2015L 336/16 Amtsblatt der Europäischen UnionDE

Artikel 30

Kollektivmarkensatzung

(1) Der Anmeldung der Kollektivmarke beim Markenamt muss eine Markensatzung beigefügt sein.

(2) In der Markensatzung sind mindestens die zur Benutzung der Marke berechtigten Personen, die Voraussetzungen für die Mitgliedschaft im Verband und die Bedingungen für die Benutzung der Marke, einschließlich Sanktionen, anzugeben. Die Markensatzung über die Benutzung einer Marke nach Artikel 29 Absatz 3 muss es jeder Person, deren Waren oder Dienstleistungen aus dem betreffenden geografischen Gebiet stammen, gestatten, Mitglied des Verbandes zu werden, der Inhaber der Marke ist, sofern diese Person alle anderen Bedingungen der Satzung erfüllt.

Artikel 31

Zurückweisung einer Anmeldung

(1) Über die in Artikel 4 — gegebenenfalls mit Ausnahme des Artikels 4 Absatz 1 Buchstabe c in Bezug auf Zeichen oder Angaben, welche im Verkehr zur Bezeichnung der geografischen Herkunft der Waren oder Dienstleistungen dienen können — und in Artikel 5 genannten Eintragungshindernisse hinaus und unbeschadet des Rechts eines Markenamtes, nicht von Amts wegen eine Prüfung der relativen Gründe vorzunehmen, wird die Anmeldung einer Kollektivmarke zurückgewiesen, wenn den Bestimmungen von Artikel 27 Buchstabe b, Artikel 29 oder Artikel 30 nicht Genüge getan ist oder wenn die Kollektivmarkensatzung für diese Kollektivmarke gegen die öffentliche Ordnung oder die guten Sitten verstößt.

(2) Die Anmeldung einer Kollektivmarke wird außerdem zurückgewiesen, wenn die Gefahr besteht, dass das Publikum über den Charakter oder die Bedeutung der Marke irregeführt wird, insbesondere wenn diese Marke den Eindruck erwecken kann, als wäre sie etwas anderes als eine Kollektivmarke.

(3) Die Anmeldung wird nicht zurückgewiesen, wenn der Anmelder aufgrund einer Änderung der Kollektivmar­ kensatzung die in den Absätzen 1 und 2 genannten Erfordernisse erfüllt.

Artikel 32

Benutzung von Kollektivmarken

Die Erfordernisse des Artikels 16 sind erfüllt, wenn die Kollektivmarke von einer zur Benutzung berechtigten Person ernsthaft gemäß dem genannten Artikel benutzt wird.

Artikel 33

Änderungen der Kollektivmarkensatzung

(1) Der Inhaber der Kollektivmarke hat dem Markenamt jede Änderung der Satzung vorzulegen.

(2) Die Satzungsänderung wird im Register vermerkt, es sei denn, die geänderte Satzung entspricht nicht den Erfordernissen des Artikels 30 oder begründet eine Zurückweisung der Anmeldung nach Artikel 31.

(3) Für die Zwecke dieser Richtlinie wird die Satzungsänderung erst ab dem Zeitpunkt wirksam, zu dem der Hinweis auf diese Änderung im Register vermerkt ist.

Artikel 34

Berechtigung zur Erhebung der Verletzungsklage

(1) Artikel 25 Absätze 3 und 4 gilt für jede zur Benutzung einer Kollektivmarke berechtigte Person.

(2) Der Inhaber einer Kollektivmarke kann im Namen der zur Benutzung der Marke berechtigten Personen Ersatz des Schadens verlangen, der diesen Personen aus der unberechtigten Benutzung der Marke entstanden ist.

23.12.2015 L 336/17Amtsblatt der Europäischen UnionDE

Artikel 35

Weitere Verfallsgründe

Außer aus den in den Artikeln 19 und 20 genannten Verfallsgründen werden die Rechte des Inhabers einer Kollektivmarke für verfallen erklärt, wenn

a) der Inhaber keine angemessenen Maßnahmen ergreift, um eine Benutzung der Marke zu verhindern, die nicht im Einklang mit den Benutzungsbedingungen steht, wie sie in der Satzung vorgesehen sind, einschließlich aller im Register vermerkten Änderungen;

b) die Art, in der die Marke von berechtigten Personen benutzt worden ist, bewirkt hat, dass die Gefahr besteht, dass das Publikum im Sinne von Artikel 31 Absatz 2 irregeführt wird;

c) im Register eine Änderung der Satzung vermerkt ist, die gegen Artikel 33 Absatz 2 verstößt, es sei denn, der Markeninhaber ändert die Satzung erneut und kommt so den Erfordernissen des genannten Artikels nach.

Artikel 36

Weitere Nichtigkeitsgründe

Über die in Artikel 4 — gegebenenfalls mit Ausnahme des Artikels 4 Absatz 1 Buchstabe c in Bezug auf Zeichen oder Angaben, welche im Verkehr zur Bezeichnung der geografischen Herkunft der Waren oder Dienstleistungen dienen können — und in Artikel 5 genannten Nichtigkeitsgründe hinaus wird eine entgegen Artikel 31 eingetragene Kollektivmarke für nichtig erklärt, es sei denn, der Markeninhaber ändert die Markensatzung und kommt so den Erfordernissen des Artikels 31 nach.

KAPITEL 3

VERFAHREN

ABSCHNITT 1

Anmeldung und Eintragung

Artikel 37

Erfordernisse der Anmeldung

(1) Die Anmeldung zur Eintragung einer Marke muss mindestens Folgendes enthalten:

a) einen Antrag auf Eintragung;

b) Angaben, die es erlauben, die Identität des Anmelders festzustellen;

c) ein Verzeichnis der Waren oder Dienstleistungen, für die die Eintragung beantragt wird;

d) eine Wiedergabe der Marke, die den Erfordernissen des Artikels 3 Buchstabe b genügt.

(2) Für die Anmeldung einer Marke sind die von dem betreffenden Mitgliedstaat festgesetzten Gebühren zu entrichten.

Artikel 38

Anmeldetag

(1) Der Anmeldetag einer Marke ist der Tag, an dem der Anmelder die Unterlagen mit den Angaben nach Artikel 37 Absatz 1 beim Markenamt eingereicht hat.

(2) Die Mitgliedstaaten können die Zuerkennung des Anmeldetags zudem von der Zahlung einer Gebühr gemäß Artikel 37 Absatz 2 abhängig machen.

23.12.2015L 336/18 Amtsblatt der Europäischen UnionDE

Artikel 39

Bezeichnung und Klassifizierung von Waren und Dienstleistungen

(1) Die Waren und Dienstleistungen, die Gegenstand einer Markenanmeldung sind, werden gemäß dem im Abkommen von Nizza über die internationale Klassifikation von Waren und Dienstleistungen für die Eintragung von Marken vom 15. Juni 1957 festgelegten Klassifikationssystem (im Folgenden „Nizza-Klassifikation“) klassifiziert.

(2) Die Waren und Dienstleistungen, für die Markenschutz beantragt wird, sind vom Anmelder so klar und eindeutig anzugeben, dass die zuständigen Behörden und die Wirtschaftsteilnehmer allein auf dieser Grundlage den beantragten Schutzumfang bestimmen können.

(3) Für die Zwecke von Absatz 2 können die in den Klassenüberschriften der Nizza-Klassifikation enthaltenen Oberbegriffe oder andere allgemeine Begriffe verwendet werden, sofern sie den Anforderungen dieses Artikels in Bezug auf Klarheit und Eindeutigkeit entsprechen.

(4) Das Markenamt weist eine Anmeldung bei unklaren oder nicht eindeutigen Begriffen zurück, sofern der Anmelder nicht innerhalb einer vom Markenamt zu diesem Zweck gesetzten Frist eine geeignete Formulierung vorschlägt.

(5) Die Verwendung allgemeiner Begriffe, einschließlich der Oberbegriffe der Klassenüberschriften der Nizza- Klassifikation, ist dahin auszulegen, dass diese alle Waren oder Dienstleistungen einschließen, die eindeutig von der wörtlichen Bedeutung des Begriffs erfasst sind. Die Verwendung derartiger Begriffe ist nicht so auszulegen, dass Waren oder Dienstleistungen beansprucht werden können, die nicht darunter erfasst werden können.

(6) Beantragt der Anmelder eine Eintragung für mehr als eine Klasse, so fasst der Anmelder die Waren und Dienstleistungen gemäß den Klassen der Nizza-Klassifikation zusammen, wobei er jeder Gruppe die Nummer der Klasse, der diese Gruppe von Waren oder Dienstleistungen angehört, in der Reihenfolge dieser Klassifikation voranstellt.

(7) Waren und Dienstleistungen werden nicht deswegen als ähnlich angesehen, weil sie in derselben Klasse der Nizza- Klassifikation erscheinen. Waren und Dienstleistungen werden nicht deswegen als verschieden angesehen, weil sie in verschiedenen Klassen der Nizza-Klassifikation erscheinen.

Artikel 40

Bemerkungen Dritter

(1) Die Mitgliedstaaten können vorsehen, dass natürliche oder juristische Personen sowie die Verbände der Hersteller, Erzeuger, Dienstleistungsunternehmer, Händler und Verbraucher vor der Eintragung einer Marke beim Markenamt schriftliche Bemerkungen einreichen können, in denen sie erläutern, aus welchen Gründen die Marke von Amts wegen nicht eingetragen werden sollte.

Personen und Verbände nach Unterabsatz 1 sind an dem Verfahren beim Markenamt nicht beteiligt.

(2) Zusätzlich zu den in Absatz 1 dieses Artikels genannten Gründen können natürliche oder juristische Personen sowie die Verbände der Hersteller, Erzeuger, Dienstleistungsunternehmer, Händler und Verbraucher beim Markenamt schriftliche Bemerkungen einreichen, in denen sie erläutern, aus welchen Gründen die Anmeldung einer Kollektivmarke nach Artikel 31 Absätze 1 und 2 zurückzuweisen ist. Diese Bestimmung kann auf Gewährleistungs- und Garantiemarken ausgedehnt werden, sofern diese in den Mitgliedstaaten geregelt sind.

Artikel 41

Teilung der Anmeldung und der Eintragung

Der Anmelder oder Inhaber einer nationalen Marke kann die Anmeldung oder Eintragung in zwei oder mehr getrennte Anmeldungen oder Eintragungen teilen, indem er dem Markenamt eine entsprechende Erklärung übermittelt und für jede Teilanmeldung oder -eintragung angibt, welche die Waren oder Dienstleistungen sind, die unter die ursprünglichen Anmeldung oder Eintragung fallen und die unter die Teilanmeldungen oder -eintragungen fallen sollen.

23.12.2015 L 336/19Amtsblatt der Europäischen UnionDE

Artikel 42

Klassengebühren

Die Mitgliedstaaten können vorsehen, dass für die Anmeldung einer Marke und deren Verlängerung über die erste Klasse hinaus für jede Klasse von Waren und Dienstleistungen eine Zusatzgebühr fällig wird.

ABSCHNITT 2

Widerspruchs-, Verfalls- und Nichtigkeitsverfahren

Artikel 43

Widerspruchsverfahren

(1) Die Mitgliedstaaten stellen für den Widerspruch gegen die Eintragung einer Marke aus den in Artikel 5 genannten Gründen ein effizientes und zügiges Verwaltungsverfahren bei ihren Markenämtern bereit.

(2) Im Rahmen des Verwaltungsverfahrens nach Absatz 1 dieses Artikels sind zumindest der Inhaber einer älteren Marke im Sinne des Artikels 5 Absatz 2 und Artikel 5 Absatz 3 Buchstabe a und die gemäß den einschlägigen Rechtsvorschriften zur Ausübung der aus einer geschützten Ursprungsbezeichnung oder geografischen Angabe im Sinne des Artikels 5 Absatz 3 Buchstabe c entstehenden Rechte berechtigte Person zur Erhebung eines Widerspruchs berechtigt. Ein Widerspruch kann auf der Grundlage eines älteren Rechts oder mehrerer älterer Rechte erhoben werden, vorausgesetzt, sie gehören alle demselben Inhaber, und auf der Grundlage eines Teils oder der Gesamtheit der Waren und Dienstleistungen, für die das ältere Recht geschützt oder angemeldet ist, und kann gegen einen Teil oder die Gesamtheit der Waren und Dienstleistungen, für die die strittige Marke angemeldet wird, gerichtet sein.

(3) Den am Widerspruchsverfahren beteiligten Parteien wird auf deren gemeinsamen Antrag eine Frist von mindestens zwei Monaten eingeräumt, um eine gütliche Einigung zwischen dem Widersprechenden und dem Anmelder zu ermöglichen.

Artikel 44

Einrede der Nichtbenutzung in Widerspruchsverfahren

(1) Ist im Widerspruchsverfahren gemäß Artikel 43 die Fünfjahresfrist, innerhalb deren die ältere Marke gemäß Artikel 16 ernsthaft benutzt worden sein muss, am Anmelde- oder Prioritätstag der jüngeren Marke abgelaufen, so hat der Inhaber der älteren Marke, der Widerspruch erhoben hat, auf Antrag des Anmelders den Nachweis zu erbringen, dass die ältere Marke in den fünf Jahren vor dem Anmelde- oder Prioritätstag der jüngeren Marke gemäß Artikel 16 ernsthaft benutzt worden ist oder dass berechtigte Gründe für die Nichtbenutzung vorlagen. Kann er diesen Nachweis nicht erbringen, so wird der Widerspruch zurückgewiesen.

(2) Ist die ältere Marke nur für einen Teil der Waren oder Dienstleistungen, für die sie eingetragen ist, benutzt worden, so gilt sie zum Zwecke der Prüfung des Widerspruchs nach Absatz 1 nur für diesen Teil der Waren oder Dienstleistungen als eingetragen.

(3) Die Absätze 1 und 2 dieses Artikels finden auch dann Anwendung, wenn es sich bei der älteren Marke um eine Unionsmarke handelt. In diesem Fall bestimmt sich die ernsthafte Benutzung der Unionsmarke nach Artikel 15 der Verordnung (EG) Nr. 207/2009.

Artikel 45

Verfahren zur Erklärung des Verfalls oder der Nichtigkeit einer Marke

(1) Unbeschadet des Rechts der Parteien auf Einlegung von Rechtsmitteln bei einem Gericht stellen die Mitgliedstaaten für die Erklärung des Verfalls oder der Nichtigkeit einer Marke ein effizientes und zügiges Verwaltungsverfahren bei ihren Markenämtern bereit.

23.12.2015L 336/20 Amtsblatt der Europäischen UnionDE

(2) Im Verwaltungsverfahren zur Erklärung des Verfalls ist vorzusehen, dass die Marke aus den in den Artikeln 19 und 20 genannten Gründen für verfallen zu erklären ist.

(3) Im Verwaltungsverfahren zur Erklärung der Nichtigkeit ist vorzusehen, dass die Marke zumindest aus den folgenden Gründen für nichtig zu erklären ist:

a) Die Marke hätte nicht eingetragen werden dürfen, weil sie den Erfordernissen des Artikels 4 nicht genügt;

b) die Marke hätte nicht eingetragen werden dürfen, weil ein älteres Recht im Sinne des Artikels 5 Absätze 1 bis 3 besteht.

(4) Im Rahmen des Verwaltungsverfahrens sind zumindest folgende Personen berechtigt, einen Antrag auf Erklärung des Verfalls oder der Nichtigkeit einer Marke zu stellen:

a) in den Fällen des Absatzes 2 und des Absatzes 3 Buchstabe a jede natürliche oder juristische Person sowie jeder Interessenverband von Herstellern, Erzeugern, Dienstleistungsunternehmern, Händlern oder Verbrauchern, der nach dem für ihn maßgebenden Recht prozessfähig ist;

b) in den Fällen des Absatzes 3 Buchstabe b dieses Artikels der Inhaber einer älteren Marke im Sinne des Artikels 5 Absatz 2 und Artikel 5 Absatz 3 Buchstabe a und die gemäß den einschlägigen Rechtsvorschriften zur Ausübung der aus einer geschützten Ursprungsbezeichnung oder geografischen Angabe im Sinne des Artikels 5 Absatz 3 Buchstabe c entstehenden Rechte berechtigte Person.

(5) Ein Antrag auf Erklärung des Verfalls oder der Nichtigkeit kann gegen einen Teil oder die Gesamtheit der Waren und Dienstleistungen, für die die strittige Marke eingetragen ist, gerichtet sein.

(6) Ein Antrag auf Erklärung der Nichtigkeit kann auf der Grundlage eines älteren Rechts oder mehrerer älterer Rechte eingereicht werden, vorausgesetzt, sie gehören alle demselben Inhaber.

Artikel 46

Einrede der Nichtbenutzung in Verfahren zur Erklärung der Nichtigkeit einer Marke

(1) Stützt sich der Antrag in einem Verfahren auf Nichtigerklärung einer Marke auf eine eingetragene Marke mit einem früheren Anmelde- oder Prioritätstag, so hat der Inhaber der älteren Marke auf Verlangen des Inhabers der jüngeren Marke den Nachweis zu erbringen, dass die ältere Marke in den fünf Jahren vor dem Antrag auf Nichtigerklärung für die Waren oder Dienstleistungen, für die sie eingetragen ist und die als Begründung für den Antrag auf Nichtigerklärung angeführt werden, gemäß Artikel 16 ernsthaft benutzt worden ist oder dass berechtigte Gründe für die Nichtbenutzung vorlagen, sofern das Eintragungsverfahren der älteren Marke zum Zeitpunkt des Antrags auf Nichtigerklärung seit mindestens fünf Jahren abgeschlossen ist.

(2) Ist der Zeitraum von fünf Jahren, innerhalb dessen die ältere Marke gemäß Artikel 16 ernsthaft benutzt worden sein muss, am Anmelde- oder Prioritätstag der jüngeren Marke abgelaufen, so hat der Inhaber der älteren Marke zusätzlich zu dem nach Absatz 1 dieses Artikels verlangten Nachweis den Nachweis zu erbringen, dass die ältere Marke in den fünf Jahren vor dem Anmelde- oder Prioritätstag der jüngeren Marke ernsthaft benutzt worden ist oder dass berechtigte Gründe für die Nichtbenutzung vorlagen.

(3) Wird der Nachweis im Sinne der Absätze 1 und 2 nicht erbracht, so wird ein auf eine ältere Marke gestützter Antrag auf Nichtigerklärung zurückgewiesen.

(4) Ist die ältere Marke im Sinne des Artikels 16 nur für einen Teil der Waren oder Dienstleistungen, für die sie eingetragen ist, benutzt worden, so gilt sie zum Zwecke der Prüfung des Antrags auf Nichtigerklärung nur für diesen Teil der Waren oder Dienstleistungen als eingetragen.

(5) Die Absätze 1 bis 4 dieses Artikels finden auch dann Anwendung, wenn es sich bei der älteren Marke um eine Unionsmarke handelt. In diesem Fall bestimmt sich die ernsthafte Benutzung der Unionsmarke nach Artikel 15 der Verordnung (EG) Nr. 207/2009.

23.12.2015 L 336/21Amtsblatt der Europäischen UnionDE

Artikel 47

Wirkungen des Verfalls und der Nichtigkeit

(1) Die in dieser Richtlinie vorgesehenen Wirkungen einer eingetragenen Marke gelten in dem Umfang, in dem die Marke für verfallen erklärt wird, von dem Zeitpunkt der Stellung des Antrags auf Erklärung des Verfalls an als nicht eingetreten. In der Entscheidung über den Antrag auf Erklärung des Verfalls kann auf Antrag einer beteiligten Partei ein früherer Zeitpunkt, zu dem einer der Verfallsgründe eingetreten ist, festgesetzt werden.

(2) Die in dieser Richtlinie vorgesehenen Wirkungen einer eingetragenen Marke gelten in dem Umfang, in dem die Marke für nichtig erklärt worden ist, von Anfang an als nicht eingetreten.

ABSCHNITT 3

Dauer und Verlängerung der Eintragung

Artikel 48

Dauer der Eintragung

(1) Die Dauer der Eintragung beträgt zehn Jahre ab dem Tag der Anmeldung.

(2) Die Eintragung kann gemäß Artikel 49 um jeweils zehn Jahre verlängert werden.

Artikel 49

Verlängerung

(1) Die Eintragung einer Marke wird auf Antrag des Markeninhabers oder einer per Gesetz oder Vertrag hierzu ermächtigten Person verlängert, sofern die Verlängerungsgebühren entrichtet worden sind. Die Mitgliedstaaten können vorsehen, dass der Erhalt der Zahlung der Verlängerungsgebühren als entsprechender Antrag gilt.

(2) Das Markenamt unterrichtet den Markeninhaber mindestens sechs Monate im Voraus über den Ablauf der Eintragung. Das Markenamt haftet nicht für eine unterbliebene Unterrichtung.

(3) Innerhalb eines Zeitraums von mindestens sechs Monaten unmittelbar vor Ablauf der Eintragung sind der Antrag auf Verlängerung einzureichen und die Verlängerungsgebühren zu entrichten. Der Antrag kann noch innerhalb einer Nachfrist von sechs Monaten unmittelbar nach Ablauf der Eintragung oder der erfolgten Verlängerung eingereicht werden. Innerhalb dieser Nachfrist sind die Verlängerungsgebühren und eine Zuschlagsgebühr zu entrichten.

(4) Beziehen sich der Antrag auf Verlängerung oder die Entrichtung der Gebühren nur auf einen Teil der Waren oder Dienstleistungen, für die die Marke eingetragen ist, so wird die Eintragung nur für diese Waren oder Dienstleistungen verlängert.

(5) Die Verlängerung wird am Tag nach dem Ablauf der Schutzdauer der bestehenden Eintragung wirksam. Sie wird im Register vermerkt.

ABSCHNITT 4

Kommunikation mit dem Markenamt

Artikel 50

Kommunikation mit dem Markenamt

Die an den Verfahren beteiligten Parteien oder, soweit benannt, ihre Vertreter geben eine offizielle Adresse für den gesamten Geschäftsverkehr mit dem Markenamt an. Die Mitgliedstaaten können verlangen, dass sich diese offizielle Adresse im Europäischen Wirtschaftsraum befindet.

23.12.2015L 336/22 Amtsblatt der Europäischen UnionDE

KAPITEL 4

VERWALTUNGSZUSAMMENARBEIT

Artikel 51

Zusammenarbeit bei der Eintragung und Verwaltung von Marken

Den Markenämtern steht es frei, miteinander und mit dem Amt der Europäischen Union für geistiges Eigentum effektiv zusammenzuarbeiten, um die Angleichung von Vorgehensweisen und Instrumenten im Zusammenhang mit der Prüfung und Eintragung von Marken zu fördern.

Artikel 52

Zusammenarbeit in anderen Bereichen

Den Markenämtern steht es frei, in allen anderen als den in Artikel 51 genannten Tätigkeitsbereichen, die für den Markenschutz in der Union von Belang sind, miteinander und mit dem Amt der Europäischen Union für geistiges Eigentum effektiv zusammenarbeiten.

KAPITEL 5

SCHLUSSBESTIMMUNGEN

Artikel 53

Datenschutz

Für die Verarbeitung personenbezogener Daten in den Mitgliedstaaten im Rahmen dieser Richtlinie gilt das nationale Recht zur Umsetzung der Richtlinie 95/46/EG.

Artikel 54

Umsetzung

(1) Die Mitgliedstaaten setzen die Rechts- und Verwaltungsvorschriften in Kraft, die erforderlich sind, um den Artikeln 3 bis 6, Artikeln 8 bis 14, Artikeln 16, 17 und 18, Artikeln 22 bis 39, Artikel 41, Artikeln 43 bis 50 bis zum 14. Januar 2019 nachzukommen. Die Mitgliedstaaten erlassen die Rechts- und Verwaltungsvorschriften, die erforderlich sind, um Artikel 45 spätestens bis zum 14. Januar 2023 nachzukommen. Sie teilen der Kommission unverzüglich den Wortlaut dieser Vorschriften mit.

Wenn die Mitgliedstaaten diese Vorschriften erlassen, nehmen sie in den Vorschriften selbst oder durch einen Hinweis bei der amtlichen Veröffentlichung auf die vorliegende Richtlinie Bezug. In diese Vorschriften fügen sie die Erklärung ein, dass Bezugnahmen in den geltenden Rechts- und Verwaltungsvorschriften auf die durch die vorliegende Richtlinie aufgehobene Richtlinie als Bezugnahmen auf die vorliegende Richtlinie gelten. Die Mitgliedstaaten regeln die Einzelheiten dieser Bezugnahme und die Formulierung dieser Erklärung.

(2) Die Mitgliedstaaten teilen der Kommission den Wortlaut der wichtigsten innerstaatlichen Rechtsvorschriften mit, die sie auf dem unter diese Richtlinie fallenden Gebiet erlassen.

Artikel 55

Aufhebung

Die Richtlinie 2008/95/EG wird unbeschadet der Verpflichtung der Mitgliedstaaten hinsichtlich der in Anhang I Teil B der Richtlinie 2008/95/EG genannten Fristen für die Umsetzung der Richtlinie 89/104/EWG in innerstaatliches Recht mit Wirkung vom 15. Januar 2019 aufgehoben.

Verweisungen auf die aufgehobene Richtlinie gelten als Verweisungen auf die vorliegende Richtlinie und sind nach Maßgabe der Entsprechungstabelle im Anhang zu lesen.

23.12.2015 L 336/23Amtsblatt der Europäischen UnionDE

Artikel 56

Inkrafttreten

Diese Richtlinie tritt am zwanzigsten Tag nach ihrer Veröffentlichung im Amtsblatt der Europäischen Union in Kraft.

Die Artikel 1, 7, 15, 19, 20, 21 und 54 bis 57 gelten ab dem 15. Januar 2019.

Artikel 57

Adressaten

Diese Richtlinie ist an die Mitgliedstaaten gerichtet.

Geschehen zu Straßburg am 16. Dezember 2015.

Im Namen des Europäischen Parlaments

Der Präsident M. SCHULZ

Im Namen des Rates

Der Präsident N. SCHMIT

23.12.2015L 336/24 Amtsblatt der Europäischen UnionDE

ANHANG

Entsprechungstabelle

Richtlinie 2008/95/EG Diese Richtlinie

Artikel 1 Artikel 1

— Artikel 2

Artikel 2 Artikel 3

Artikel 3 Absatz 1 Buchstaben a bis h Artikel 4 Absatz 1 Buchstaben a bis h

— Artikel 4 Absatz 1 Buchstaben i bis l

Artikel 3 Absatz 2 Buchstaben a bis c Artikel 4 Absatz 3 Buchstaben a bis c

Artikel 3 Absatz 2 Buchstabe d Artikel 4 Absatz 2

Artikel 3 Absatz 3 Satz 1 Artikel 4 Absatz 4 Satz 1

— Artikel 4 Absatz 4 Satz 2

Artikel 3 Absatz 3 Satz 2 Artikel 4 Absatz 5

Artikel 3 Absatz 4 —

Artikel 4 Absätze 1 und 2 Artikel 5Absätze 1 und 2

Artikel 4 Absatz 3 und Absatz 4 Buchstabe a Artikel 5 Absatz 3 Buchstabe a

— Artikel 5 Absatz 3 Buchstabe b

— Artikel 5 Absatz 3 Buchstabe c

Artikel 4 Absatz 4 Buchstaben b und c Artikel 5 Absatz 4 Buchstaben a und b

Artikel 4 Absatz 4 Buchstaben d bis f —

Artikel 4 Absatz 4 Buchstabe g Artikel 5 Absatz 4 Buchstabe c

Artikel 4 Absätze 5 und 6 Artikel 5 Absätze 5 und 6

— Artikel 8

Artikel 5 Absatz 1 Satz 1 Artikel 10 Absatz 1

Artikel 5 Absatz 1 Satz 2 Einleitung Artikel 10 Absatz 2 Einleitungssatz

Artikel 5 Absatz 1 Buchstaben a und b Artikel 10 Absatz 2 Buchstaben a und b

Artikel 5 Absatz 2 Artikel 10 Absatz 2 Buchstabe c

Artikel 5 Absatz 3 Buchstaben a bis c Artikel 10 Absatz 3 Buchstaben a bis c

— Artikel 10 Absatz 3 Buchstabe d

Artikel 5 Absatz 3 Buchstabe d Artikel 10 Absatz 3 Buchstabe e

— Artikel 10 Absatz 3 Buchstabe f

— Artikel 10 Absatz 4

Artikel 5 Absätze 4 und 5 Artikel 10 Absätze 5 und 6

— Artikel 11

— Artikel 12

— Artikel 13

23.12.2015 L 336/25Amtsblatt der Europäischen UnionDE

Richtlinie 2008/95/EG Diese Richtlinie

Artikel 6 Absatz 1 Buchstaben a bis c Artikel 14 Absatz 1 Buchstaben a bis c und Absatz 2

Artikel 6 Absatz 2 Artikel 14 Absatz 3

Artikel 7 Artikel 15

Artikel 8 Absätze 1 und 2 Artikel 25 Absätze 1 und 2

— Artikel 25 Absätze 3 bis 5

Artikel 9 Artikel 9

Artikel 10 Absatz 1 Unterabsatz 1 Artikel 16 Absatz 1

— Artikel 16 Absätze 2 bis 4

Artikel 10 Absatz 1 Unterabsatz 2 Artikel 16 Absatz 5

Artikel 10 Absatz 2 Artikel 16 Absatz 6

Artikel 10 Absatz 3 —

Artikel 11 Absatz 1 Artikel 46 Absätze 1 bis 3

Artikel 11 Absatz 2 Artikel 44 Absatz 1

Artikel 11 Absatz 3 Artikel 17

Artikel 11 Absatz 4 Artikel 17, Artikel 44 Absatz 2 und Artikel 46 Absatz 4

— Artikel 18

Artikel 12 Absatz 1 Unterabsatz 1 Artikel 19 Absatz 1

Artikel 12 Absatz 1 Unterabsatz 2 Artikel 19 Absatz 2

Artikel 12 Absatz 1 Unterabsatz 3 Artikel 19 Absatz 3

Artikel 12 Absatz 2 Artikel 20

Artikel 13 Artikel 7 und Artikel 21

Artikel 14 Artikel 6

— Artikel 22 bis 24

— Artikel 26

— Artikel 27

Artikel 15 Absatz 1 Artikel 28 Absätze 1 und 3

Artikel 15 Absatz 2 Artikel 28 Absatz 4

— Artikel 28 Absätze 2 und 5

— Artikel 29 bis Artikel 54 Absatz 1

Artikel 16 Artikel 54 Absatz 2

Artikel 17 Artikel 55

Artikel 18 Artikel 56

Artikel 19 Artikel 57

23.12.2015L 336/26 Amtsblatt der Europäischen UnionDE

I

(Νομοθετικές πράξεις)

ΟΔΗΓΙΕΣ

ΟΔΗΓΙΑ (ΕΕ) 2015/2436 ΤΟΥ ΕΥΡΩΠΑΪΚΟΥ ΚΟΙΝΟΒΟΥΛΙΟΥ ΚΑΙ ΤΟΥ ΣΥΜΒΟΥΛΙΟΥ

της 16ης Δεκεμβρίου 2015

για την προσέγγιση των νομοθεσιών των κρατών μελών περί σημάτων (αναδιατύπωση)

(Κείμενο που παρουσιάζει ενδιαφέρον για τον ΕΟΧ)

(Κείμενο που παρουσιάζει ενδιαφέρον για τον ΕΟΧ)

Έχοντας υπόψη τη Συνθήκη για τη λειτουργία της Ευρωπαϊκής Ένωσης, και ιδίως

το άρθρο 114 παράγραφος 1,

Έχοντας υπόψη την πρόταση της Ευρωπαϊκής Επιτροπής,

Κατόπιν διαβίβασης του σχεδίου νομοθετικής πράξης στα εθνικά κοινοβούλια,

Έχοντας υπόψη τη γνώμη της Ευρωπαϊκής Οικονομικής και Κοινωνικής Επιτροπής (1),

Αποφασίζοντας σύμφωνα με τη συνήθη νομοθετική διαδικασία (2),

Εκτιμώντας τα ακόλουθα:

(1) Πρέπει να γίνουν ορισμένες τροποποιήσεις στην οδηγία 2008/95/ΕΚ του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου (3). Για λόγους σαφήνειας, είναι σκόπιμη η αναδιατύπωση της εν λόγω οδηγίας.

(2) Με την οδηγία 2008/95/ΕΚ εναρμονίστηκαν βασικές διατάξεις του ουσιαστικού δικαίου περί σημάτων, οι οποίες, την εποχή που εκδόθηκε η οδηγία, θεωρήθηκε ότι επηρέαζαν πιο άμεσα τη λειτουργία της εσωτερικής αγοράς, παρεμποδί­ ζοντας την ελεύθερη κυκλοφορία των εμπορευμάτων και την ελεύθερη παροχή υπηρεσιών στην Ένωση.

(3) Η προστασία των σημάτων στα κράτη μέλη συνυπάρχει με την προστασία που παρέχεται σε επίπεδο Ένωσης μέσω των σημάτων της Ευρωπαϊκής Ένωσης («σήματα της ΕΕ»), τα οποία έχουν ενιαίο χαρακτήρα και ισχύουν σε ολόκληρη την Ένωση, όπως ορίζεται στον κανονισμό (ΕΚ) αριθ. 207/2009 του Συμβουλίου (4). Η συνύπαρξη και η ισορροπία των συστημάτων εμπορικών σημάτων σε εθνικό επίπεδο και σε επίπεδο Ένωσης όντως συνιστά ακρογωνιαίο λίθο της προσέγγισης που ακολουθεί η Ένωση όσον αφορά την προστασία της διανοητικής ιδιοκτησίας.

(4) Κατόπιν της ανακοίνωσης της Επιτροπής της 16ης Ιουλίου 2008 σχετικά με μια στρατηγική για την Ευρώπη στον τομέα των δικαιωμάτων βιομηχανικής ιδιοκτησίας, η Επιτροπή προέβη σε ολοκληρωμένη αξιολόγηση της γενικής λειτουργίας ολόκληρου του συστήματος εμπορικών σημάτων στην Ευρώπη, η οποία κάλυπτε το ενωσιακό και εθνικό επίπεδο, καθώς και την αλληλεπίδραση μεταξύ των δύο.

23.12.2015 L 336/1Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

(1) ΕΕ C 327 της 12.11.2013, σ. 42. (2) Θέση του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου της 25ης Φεβρουαρίου 2014 (δεν έχει ακόμη δημοσιευθεί στην Επίσημη Εφημερίδα) και θέση του

Συμβουλίου σε πρώτη ανάγνωση της 10ης Νοεμβρίου 2015 (δεν έχει ακόμη δημοσιευθεί στην Επίσημη Εφημερίδα). Θέση του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου της 15ης Δεκεμβρίου 2015.

(3) Οδηγία 2008/95/ΕΚ του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου, της 22ας Οκτωβρίου 2008, για την προσέγγιση των νομοθεσιών των κρατών μελών περί σημάτων (ΕΕ L 299 της 8.11.2008, σ. 25).

(4) Κανονισμός (ΕΚ) αριθ. 207/2009 του Συμβουλίου, της 26ης Φεβρουαρίου 2009, για το κοινοτικό σήμα (ΕΕ L 78 της 24.3.2009, σ. 1).

(5) Στα συμπεράσματά του της 25ης Μαΐου 2010 σχετικά με τη μελλοντική αναθεώρηση του συστήματος εμπορικών σημάτων στην Ευρωπαϊκή Ένωση, το Συμβούλιο κάλεσε την Επιτροπή να υποβάλει προτάσεις για την αναθεώρηση του κανονισμού (ΕΚ) αριθ. 207/2009, καθώς και της οδηγίας 2008/95/ΕΚ. Η αναθεώρηση της εν λόγω οδηγίας θα πρέπει να περιλαμβάνει μέτρα ώστε η οδηγία να εναρμονιστεί περισσότερο με τον κανονισμό (ΕΚ) αριθ. 207/2009, πράγμα που θα έχει ως συνέπεια να μειωθούν τα πεδία όπου σημειώνονται αποκλίσεις στο πλαίσιο του συστήματος εμπορικών σημάτων στην Ευρώπη, στο σύνολό του, και ταυτόχρονα να διατηρηθεί η προστασία των εμπορικών σημάτων σε εθνικό επίπεδο ως ελκυστική επιλογή για τους καταθέτες. Στο πλαίσιο αυτό, θα πρέπει να εξασφαλιστεί η συμπληρωματική σχέση μεταξύ του ενωσιακού συστήματος και των εθνικών συστημάτων εμπορικών σημάτων.

(6) Στην ανακοίνωσή της της 24ης Μαΐου 2011 με τίτλο «Η ενιαία αγορά για τα δικαιώματα διανοητικής ιδιοκτησίας», η Επιτροπή κατέληξε στο συμπέρασμα ότι, προκειμένου να ικανοποιηθούν οι αυξημένες απαιτήσεις των ενδιαφερομένων για συστήματα καταχώρισης εμπορικών σημάτων που θα είναι ταχύτερα, καλύτερης ποιότητας καθώς επίσης περισσότερο εξορθολογισμένα, συνεκτικά, εύχρηστα, προσιτά στο κοινό και προσαρμοσμένα στις τεχνολογικές εξελίξεις, πρέπει να εκσυγχρονιστεί το σύστημα των σημάτων σε όλη την Ένωση και να προσαρμοστεί στην εποχή του διαδικτύου.

(7) Από τις διαβουλεύσεις και την αξιολόγηση για τους σκοπούς της παρούσας οδηγίας φάνηκε ότι, παρά την προηγούμενη μερική εναρμόνιση των εθνικών νομοθεσιών, εξακολουθούν να υπάρχουν τομείς στους οποίους η περαιτέρω εναρμόνιση θα μπορούσε να έχει θετικό αντίκτυπο στην ανταγωνιστικότητα και την ανάπτυξη.

(8) Προκειμένου να υπάρξει ανταπόκριση στον στόχο της προώθησης και διαμόρφωσης εσωτερικής αγοράς, που να λειτουργεί εύρυθμα, και προκειμένου να διευκολυνθεί η απόκτηση και η προστασία των σημάτων στην Ένωση προς όφελος της ανάπτυξης και της ανταγωνιστικότητας των ευρωπαϊκών επιχειρήσεων, ειδικότερα δε των μικρομεσαίων, είναι αναγκαίο να διευρυνθεί το περιορισμένο πεδίο εφαρμογής της προσέγγισης η οποία επετεύχθη με την οδηγία 2008/95/ΕΚ και να επεκταθεί η προσέγγιση σε άλλες πτυχές του ουσιαστικού δικαίου περί σημάτων, οι οποίες αφορούν σήματα προστατευόμενα μέσω καταχώρισης όπως προβλέπεται στον κανονισμό (ΕΚ) αριθ. 207/2009.

(9) Για να καταστούν ευχερέστερες οι καταχωρίσεις σημάτων και η διαχείρισή τους σε όλη την Ένωση, είναι απαραίτητο να υπάρξει προσέγγιση όχι μόνο των διατάξεων ουσιαστικού δικαίου, αλλά και των διαδικαστικών κανόνων. Ως εκ τούτου, θα πρέπει να ευθυγραμμιστούν οι βασικοί διαδικαστικοί κανόνες στο πεδίο της καταχώρισης εμπορικών σημάτων των κρατών μελών με τους κανόνες του συστήματος σήματος της ΕΕ. Όσον αφορά τις διαδικασίες που προβλέπει η εθνική νομοθεσία, αρκεί να θεσπιστούν γενικές αρχές και να επαφίεται στα κράτη μέλη η θέσπιση ειδικότερων κανόνων.

(10) Είναι ουσιώδους σημασίας η διασφάλιση της παροχής αυτής της προστασίας στα καταχωρισμένα σήματα στα έννομα συστήματα όλων των κρατών μελών. Σε ευθυγράμμιση με την εκτενή προστασία που παρέχεται στα σήματα της EE που έχουν αποκτήσει φήμη στην Ένωση, θα πρέπει επίσης να παρέχεται εκτενής προστασία σε εθνικό επίπεδο σε όλα τα καταχωρισμένα σήματα που έχουν αποκτήσει φήμη στο αντίστοιχο κράτος μέλος.

(11) Η παρούσα οδηγία δεν θα πρέπει να στερεί από τα κράτη μέλη το δικαίωμα να συνεχίζουν να προστατεύουν τα σήματα που έχουν αποκτηθεί λόγω χρήσης, αλλά θα πρέπει να διέπει μόνο τη σχέση τους με τα σήματα που αποκτώνται με καταχώριση.

(12) Η πραγματοποίηση των στόχων αυτής της προσέγγισης νόμων προϋποθέτει ότι η απόκτηση και η διατήρηση του δικαιώματος επί του κατατεθέντος σήματος εξαρτάται, καταρχήν, από τους ίδιους όρους σε όλα τα κράτη μέλη.

(13) Για τον σκοπό αυτό, πρέπει να καταρτιστεί ενδεικτικός κατάλογος των σημείων από τα οποία μπορεί να συνίσταται ένα σήμα, υπό την προϋπόθεση ότι τα σημεία αυτά είναι ικανά να διακρίνουν τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες μιας επιχείρησης από τα αντίστοιχα άλλων επιχειρήσεων. Προκειμένου να επιτευχθούν οι στόχοι του συστήματος καταχώρισης των σημάτων, ήτοι η κατοχύρωση της ασφάλειας δικαίου και της χρηστής διοίκησης, είναι επίσης ουσιώδους σημασίας να απαιτείται η δυνατότητα αναπαράστασης του σημείου κατά τρόπο σαφή, ακριβή, αυτοτελή, ευπρόσιτο, κατανοητό, διαρκή και αντικειμενικό. Επομένως, άπαξ και η αναπαράσταση παρέχει ικανοποιητικές εγγυήσεις για τον σκοπό αυτό, θα πρέπει να επιτρέπεται η αναπαράσταση ενός σημείου σε οποιαδήποτε κατάλληλη μορφή με τη χρήση ευρέως διαθέσιμης τεχνολογίας, και άρα όχι κατ' ανάγκη με γραφικά μέσα.

(14) Εξάλλου, οι λόγοι απόρριψης ή ακυρότητας που αφορούν το ίδιο το σήμα, μεταξύ άλλων η έλλειψη διακριτικού χαρακτήρα, ή που αφορούν τις συγκρούσεις μεταξύ του σήματος και προγενέστερων δικαιωμάτων θα πρέπει να απαριθ­ μούνται περιοριστικά, έστω και αν ορισμένοι από αυτούς τους λόγους αναφέρονταν προαιρετικά για τα κράτη μέλη, τα οποία μπορούν, κατά συνέπεια, να διατηρήσουν ή να εισαγάγουν τους λόγους αυτούς στη νομοθεσία τους.

23.12.2015L 336/2 Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

(15) Προκειμένου να διασφαλιστεί ότι τα επίπεδα προστασίας που κατοχυρώνονται για τις γεωγραφικές ενδείξεις με ενωσιακή νομοθεσία και εθνικό δίκαιο εφαρμόζονται με ενιαίο και διεξοδικό τρόπο στο σύνολο της Ένωσης κατά την εξέταση των απόλυτων και των σχετικών λόγων απόρριψης, η παρούσα οδηγία θα πρέπει να περιλαμβάνει τις ίδιες διατάξεις σχετικά με τις γεωγραφικές ενδείξεις όπως ο κανονισμός (ΕΚ) αριθ. 207/2009. Εξάλλου, είναι σκόπιμο να εξασφαλιστεί ότι το πεδίο εφαρμογής των απόλυτων λόγων θα επεκταθεί ώστε να καλύπτει επίσης τις προστατευόμενες παραδοσιακές ενδείξεις για τον οίνο και τα εγγυημένα παραδοσιακά ιδιότυπα προϊόντα.

(16) Η προστασία που παρέχει το καταχωρισμένο σήμα, της οποίας σκοπός είναι ιδίως η διασφάλιση του σήματος ως ένδειξης προέλευσης, πρέπει να είναι απόλυτη σε περίπτωση ταυτότητας μεταξύ του σήματος και του αντίστοιχου σημείου και μεταξύ των προϊόντων ή υπηρεσιών. Η προστασία θα πρέπει να ισχύει επίσης σε περίπτωση ομοιότητας μεταξύ του σήματος και του σημείου και μεταξύ των προϊόντων ή υπηρεσιών. Η έννοια της ομοιότητας πρέπει οπωσδήποτε να ερμηνεύεται σε σχέση με τον κίνδυνο σύγχυσης. Ο κίνδυνος σύγχυσης, η εκτίμηση του οποίου εξαρτάται από πολυάριθμους παράγοντες, και ιδίως από το κατά πόσον είναι γνωστό το σήμα στην αγορά, από την ενδεχόμενη συσχέτιση με το χρησιμοποιούμενο ή καταχωρισμένο σημείο, από τον βαθμό ομοιότητας μεταξύ του σήματος και του σημείου και μεταξύ των προσδιοριζόμενων προϊόντων ή υπηρεσιών, πρέπει να αποτελεί την ειδική προϋπόθεση της προστασίας. Τα μέσα με τα οποία μπορεί να διαπιστώνεται ο κίνδυνος σύγχυσης, και ιδίως το βάρος της απόδειξης, πρέπει να υπόκεινται στους εθνικούς δικονομικούς κανόνες τους οποίους δεν θα πρέπει να θίγει η παρούσα οδηγία.

(17) Για την κατοχύρωση της ασφάλειας δικαίου και της πλήρους συνέπειας με την αρχή της προτεραιότητας, βάσει της οποίας καταχωρισμένο προγενέστερο σήμα προηγείται του μεταγενέστερου καταχωρισμένου σήματος, είναι αναγκαίο να προβλεφθεί ότι η επιβολή των δικαιωμάτων που παρέχει το σήμα δεν θα πρέπει να θίγει τα δικαιώματα των δικαιούχων τα οποία έχουν αποκτηθεί πριν από την ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης ή την ημερομηνία προτεραιότητας του σήματος. Η προσέγγιση αυτή είναι σύμφωνη με το άρθρο 16 παράγραφος 1 της συμφωνίας για τα δικαιώματα πνευματικής ιδιοκτησίας στον τομέα του εμπορίου, της 15ης Απριλίου 1994 («συμφωνία TRIPS»).

(18) Είναι σκόπιμο να προβλεφθεί ότι προσβολή σήματος μπορεί να στοιχειοθετηθεί μόνον εάν υπάρξει διαπίστωση ότι το παράνομο σήμα ή σημείο χρησιμοποιείται στις συναλλαγές για σκοπούς διάκρισης προϊόντων ή υπηρεσιών. Η χρήση του σημείου για άλλους σκοπούς εκτός της διάκρισης προϊόντων ή υπηρεσιών θα πρέπει να υπόκειται στις διατάξεις του εθνικού δικαίου.

(19) Η έννοια της προσβολής σήματος θα πρέπει επίσης να περιλαμβάνει τη χρήση του σημείου ως εμπορικής επωνυμίας ή παρόμοιας ένδειξης εφόσον η χρήση αυτή γίνεται για σκοπούς διάκρισης προϊόντων ή υπηρεσιών.

(20) Για την κατοχύρωση της ασφάλειας δικαίου και της πλήρους συμβατότητας με την ειδική νομοθεσία της Ένωσης, είναι σκόπιμο να προβλεφθεί ότι ο δικαιούχος ενός σήματος θα πρέπει να δικαιούται να απαγορεύει σε τρίτους τη χρήση ενός σημείου σε συγκριτική διαφήμιση, εφόσον αυτή η συγκριτική διαφήμιση αντίκειται στην οδηγία 2006/114/ΕΚ του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου (1).

(21) Για την ενίσχυση της προστασίας των σημάτων και την αποτελεσματικότερη καταπολέμηση της απομίμησης και σύμφωνα με τις διεθνείς υποχρεώσεις των κρατών μελών εντός του πλαισίου του Παγκόσμιου Οργανισμού Εμπορίου (ΠΟΕ), ιδίως του άρθρου V της Γενικής Συμφωνίας Δασμών και Εμπορίου (GATT) για την ελευθερία διέλευσης και, όσον αφορά τα γενόσημα φάρμακα, της «Δήλωσης σχετικά με τη συμφωνία TRIPS και τη δημόσια υγεία» που εγκρίθηκε από την Υπουργική διάσκεψη του ΠΟΕ στην Ντόχα στις 14 Νοεμβρίου 2001, ο δικαιούχος καταχωρισμένου σήματος θα πρέπει να δικαιούται να εμποδίζει τρίτους να εισάγουν προϊόντα, στο πλαίσιο εμπορικών συναλλαγών, στο κράτος μέλος όπου είναι καταχωρισμένο το σήμα, χωρίς να έχουν τεθεί σε ελεύθερη κυκλοφορία εκεί, όταν τα προϊόντα αυτά προέρχονται από τρίτες χώρες και φέρουν, χωρίς σχετική άδεια, σήμα το οποίο είναι ταυτόσημο ή κατ' ουσία ταυτόσημο με το καταχωρισμένο σήμα για τα εν λόγω προϊόντα.

(22) Προς αυτό τον σκοπό, θα πρέπει να επιτρέπεται για τους δικαιούχους σημάτων η παρεμπόδιση της εισόδου παράνομων προϊόντων και της υπαγωγής τους σε όλα τα τελωνειακά καθεστώτα, περιλαμβανομένων, ειδικότερα, της διαμετακόμισης, της μεταφόρτωσης, της αποθήκευσης, της προσωρινής αποθήκευσης, της τελειοποίησης προς επανεξαγωγή ή της προσωρινής εισαγωγής, επίσης όταν τα εν λόγω προϊόντα δεν προορίζονται προς διάθεση στην αγορά του οικείου κράτους μέλους. Κατά τη διεξαγωγή των τελωνειακών ελέγχων, οι τελωνειακές αρχές πρέπει να ασκούν τις εξουσίες και τις διαδικασίες που ορίζονται στον κανονισμό (ΕΕ) αριθ. 608/2013 του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου (2), επίσης κατόπιν αιτήματος των δικαιούχων. Ειδικότερα, οι τελωνειακές αρχές πρέπει να διεξάγουν τους σχετικούς ελέγχους βάσει κριτηρίων ανάλυσης κινδύνου.

23.12.2015 L 336/3Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

(1) Οδηγία 2006/114/ΕΚ του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου, της 12ης Δεκεμβρίου 2006, για την παραπλανητική και τη συγκριτική διαφήμιση (ΕΕ L 376 της 27.12.2006, σ. 21).

(2) Κανονισμός (ΕΕ) αριθ. 608/2013 του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου, της 12ης Ιουνίου 2013, σχετικά με την τελωνειακή επιβολή των δικαιωμάτων διανοητικής ιδιοκτησίας και την κατάργηση του κανονισμού (ΕΚ) αριθ. 1383/2003 του Συμβουλίου (ΕΕ L 181 της 29.6.2013, σ. 15).

(23) Προκειμένου να διασφαλίζεται η αποτελεσματική επιβολή των δικαιωμάτων επί του σήματος και ταυτόχρονα να μην παρεμποδίζεται η ελεύθερη ροή του εμπορίου νομίμων προϊόντων, το δικαίωμα του δικαιούχου του σήματος παύει να υφίσταται σε περίπτωση που, στο πλαίσιο μεταγενέστερης διαδικασίας ενώπιον της δικαστικής ή άλλης αρχής που είναι αρμόδια να λάβει απόφαση επί της ουσίας σχετικά με την προσβολή του καταχωρισμένου σήματος, ο διασαφιστής ή ο κάτοχος των προϊόντων μπορεί να αποδείξει ότι ο δικαιούχος του καταχωρισμένου σήματος δεν δικαιούται να απαγορεύει τη διάθεση των προϊόντων στην αγορά στη χώρα τελικού προορισμού.

(24) Το άρθρο 28 του κανονισμού (ΕΕ) αριθ. 608/2013 προβλέπει ότι δικαιούχος ευθύνεται για ζημίες έναντι του κατόχου των προϊόντων εφόσον, μεταξύ άλλων, αποδεικνύεται μεταγενέστερα ότι τα εν λόγω προϊόντα δεν παραβιάζουν δικαίωμα πνευματικής ιδιοκτησίας.

(25) Τα κράτη μέλη θα πρέπει να λαμβάνουν κατάλληλα μέτρα ώστε να διασφαλίζουν την ομαλή διέλευση των γενόσημων φαρμάκων. Όσον αφορά τις διεθνείς κοινόχρηστες ονομασίες (ΔΚΟ) ως διεθνώς αναγνωρισμένες ονομασίες γένους για δραστικές ουσίες σε φαρμακευτικά σκευάσματα, είναι ζωτικής σημασίας να λαμβάνονται δεόντως υπόψη οι υφιστάμενοι περιορισμοί της ισχύος των δικαιωμάτων επί του σήματος. Ως εκ τούτου, ο δικαιούχος σήματος δεν θα πρέπει να δικαιούται να εμποδίζει τρίτους να εισάγουν προϊόντα στο κράτος μέλος όπου είναι καταχωρισμένο το σήμα χωρίς να έχουν τεθεί σε ελεύθερη κυκλοφορία σε αυτό στηριζόμενος στις ομοιότητες μεταξύ της ΔΚΟ του δραστικού συστατικού των φαρμάκων και του σήματος.

(26) Προκειμένου να είναι σε θέση οι δικαιούχοι των καταχωρισμένων σημάτων να καταπολεμούν αποτελεσματικότερα την παραποίηση, θα πρέπει να δικαιούνται να απαγορεύουν την επίθεση ενός παράνομου σήματος σε προϊόντα, καθώς και ορισμένες προπαρασκευαστικές πράξεις πριν από την εν λόγω επίθεση του παράνομου σήματος.

(27) Τα αποκλειστικά δικαιώματα που παρέχει το σήμα δεν θα πρέπει να επιτρέπουν στον δικαιούχο να απαγορεύει τη χρήση σημείων ή ενδείξεων από τρίτους όταν χρησιμοποιούνται με θεμιτό τρόπο και σύμφωνα με τα χρηστά συναλλακτικά ήθη που ισχύουν στη βιομηχανία και το εμπόριο. Προκειμένου να δημιουργηθούν ισότιμοι όροι για τις εμπορικές επωνυμίες και τα σήματα, δεδομένου ότι συνήθως παρέχεται απεριόριστη προστασία στις εμπορικές επωνυμίες έναντι των μεταγενέ­ στερων σημάτων, αυτή η χρήση θα πρέπει να θεωρείται ότι περιλαμβάνει μόνο τη χρήση του ιδίου ονόματος του τρίτου. Αυτού του είδους η χρήση θα πρέπει επίσης να επιτρέπει τη χρήση περιγραφικών ή μη διακριτικών σημείων ή ενδείξεων εν γένει. Συν τοις άλλοις, ο δικαιούχος δεν θα πρέπει να δικαιούται να εμποδίζει τη θεμιτή και έντιμη χρήση του σήματος για τον προσδιορισμό ή την αναφορά σε προϊόντα ή υπηρεσίες όπως εκείνες του δικαιούχου. Η χρήση του σήματος από τρίτους, με σκοπό να επιστήσουν την προσοχή των καταναλωτών στη μεταπώληση αυθεντικών προϊόντων που είχαν πωληθεί αρχικά εντός της Ένωσης από τον δικαιούχο του σήματος ή με τη συγκατάθεσή του, θα πρέπει να θεωρείται θεμιτή, υπό την προϋπόθεση ότι είναι ταυτόχρονα σύμφωνη με τα χρηστά συναλλακτικά ήθη που ισχύουν στη βιομηχανία και το εμπόριο. Η χρήση του σήματος από τρίτους για σκοπούς καλλιτεχνικής έκφρασης θα πρέπει να θεωρείται θεμιτή, υπό την προϋπόθεση ότι είναι ταυτόχρονα σύμφωνη με τα χρηστά συναλλακτικά ήθη που ισχύουν στη βιομηχανία και το εμπόριο. Επιπλέον, η παρούσα οδηγία θα πρέπει να εφαρμόζεται κατά τρόπο που να εξασφαλίζει τον πλήρη σεβασμό των θεμελιωδών δικαιωμάτων και ελευθεριών, και ιδίως της ελευθερίας της έκφρασης.

(28) Όπως προκύπτει από την αρχή της ελεύθερης κυκλοφορίας των προϊόντων, δεν θα πρέπει να επιτρέπεται στον δικαιούχο σήματος να απαγορεύει τη χρήση του από τρίτον για προϊόντα που έχουν τεθεί, υπό το σήμα αυτό, σε κυκλοφορία στην Ένωση, από τον ίδιο το δικαιούχο ή με τη συγκατάθεσή του, εκτός εάν ο δικαιούχος έχει νόμιμους λόγους να αντιταχθεί στη μεταγενέστερη εμπορική εκμετάλλευση των προϊόντων.

(29) Για λόγους ασφαλείας του δικαίου και χωρίς να θίγονται τα συμφέροντα του δικαιούχου προγενέστερου σήματος, είναι σημαντικό να προβλεφθεί πως ο εν λόγω δικαιούχος δεν μπορεί πλέον να ζητεί την ακυρότητα ή να αντιτίθεται στη χρήση σήματος μεταγενέστερου του δικού του σήματος, εφόσον εν γνώσει του ανέχθηκε τη χρήση αυτή για μεγάλο διάστημα, εκτός αν η αίτηση για το μεταγενέστερο σήμα έγινε κακόπιστα.

(30) Προκειμένου να κατοχυρωθεί η ασφάλεια δικαίου και να διασφαλιστούν τα δικαιώματα επί σήματος που έχουν αποκτηθεί νομίμως, είναι σκόπιμο και αναγκαίο να προβλεφθεί, χωρίς να θίγεται η αρχή ότι το μεταγενέστερο σήμα δεν μπορεί να προβληθεί έναντι του προγενέστερου σήματος, ότι οι δικαιούχοι προγενέστερων σημάτων δεν θα πρέπει να δικαιούνται να πετύχουν την απόρριψη ή την ακυρότητα ούτε να αντιταχθούν στη χρήση ενός μεταγενέστερου σήματος εάν το μεταγενέστερο σήμα αποκτήθηκε σε χρόνο που το προγενέστερο σήμα ήταν δυνατόν να κηρυχθεί άκυρο ή ο δικαιούχος αυτού να εκπέσει των δικαιωμάτων του, για παράδειγμα επειδή το σήμα δεν είχε ακόμη αποκτήσει διακριτικό χαρακτήρα μέσω της χρήσης, ή εάν το προγενέστερο σήμα δεν μπορούσε να προβληθεί έναντι του μεταγενέστερου διότι δεν συνέτρεχαν οι αναγκαίες προϋποθέσεις, για παράδειγμα επειδή το προγενέστερο σήμα δεν είχε ακόμη αποκτήσει φήμη.

23.12.2015L 336/4 Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

(31) Τα σήματα εκπληρώνουν τον σκοπό τους, που συνίσταται στη διάκριση των προϊόντων ή των υπηρεσιών και στην παροχή στους καταναλωτές της δυνατότητας να κάνουν συνειδητές επιλογές, μόνον εάν όντως χρησιμοποιούνται στην αγορά. Η απαίτηση χρήσης είναι επίσης αναγκαία προκειμένου να περιοριστεί ο συνολικός αριθμός των καταχωρισμένων και προστατευόμενων σημάτων εντός της Ένωσης και, κατ' επέκταση, ο αριθμός των συγκρούσεων οι οποίες αναφύονται μεταξύ τους. Ως εκ τούτου, είναι ουσιώδους σημασίας να απαιτείται η ουσιαστική χρησιμοποίηση των καταχωρισμένων σημάτων για τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες για τα οποία ή τις οποίες είναι καταχωρισμένα, επί ποινή εκπτώσεως αν δεν χρησιμοποιηθούν για αυτά τα προϊόντα ή για αυτές τις υπηρεσίες εντός διαστήματος πέντε ετών από την ημερομηνία ολοκλήρωσης της διαδικασίας καταχώρισης.

(32) Κατά συνέπεια, ένα καταχωρισμένο σήμα θα πρέπει να προστατεύεται μόνον στον βαθμό που όντως χρησιμοποιείται, και καταχωρισμένο προγενέστερο σήμα δεν θα πρέπει να παρέχει τη δυνατότητα στον δικαιούχο του να αντιτάσσεται στη χρήση μεταγενέστερου σήματος ή να το ακυρώνει, εάν ο εν λόγω δικαιούχος δεν έχει κάνει ουσιαστική χρήση του σήματός του. Εξάλλου, τα κράτη μέλη θα πρέπει να προβλέπουν ότι ένα σήμα δεν μπορεί να προβληθεί εγκύρως σε δίκη προσβολής, εάν αποδεικνύεται, μετά από παρεμπίπτουσα αγωγή, ότι ο δικαιούχος του σήματος μπορεί να εκπέσει των δικαιωμάτων του ή, όταν η αγωγή ασκείται κατά μεταγενέστερου δικαιώματος, θα μπορούσε να είχε εκπέσει των δικαιωμάτων του κατά τον χρόνο που αποκτήθηκε το μεταγενέστερο δικαίωμα.

(33) Είναι σκόπιμο να προβλεφθεί ότι, εφόσον, προκειμένου για σήμα της ΕΕ, έχει γίνει επίκληση της αρχαιότητας εθνικού σήματος ή σήματος που είναι αντικείμενο διεθνούς καταχώρισης με ισχύ στο κράτος μέλος, και το σήμα στο οποίο βασίζεται η επίκληση αρχαιότητας έχει στη συνέχεια αποτελέσει αντικείμενο παραίτησης ή έχει αποσβεστεί, μπορεί ακόμη να τεθεί υπό αμφισβήτηση η ισχύς του εν λόγω σήματος. Η αμφισβήτηση αυτή θα πρέπει να περιορίζεται σε περιπτώσεις όπου το σήμα θα μπορούσε να έχει κηρυχθεί άκυρο ή ο δικαιούχος έκπτωτος των δικαιωμάτων του κατά τον χρόνο που το σήμα διεγράφη από το μητρώο.

(34) Για λόγους συνοχής και προκειμένου να διευκολυνθεί η εμπορική εκμετάλλευση των σημάτων στην Ένωση, οι κανόνες που ισχύουν για τα σήματα ως αντικείμενα κυριότητας θα πρέπει να ευθυγραμμιστούν στον κατάλληλο βαθμό με τους κανόνες που έχουν ήδη θεσπιστεί για τα σήματα της ΕΕ και θα πρέπει να περιλαμβάνουν κανόνες για την εκχώρηση και τη μεταβίβαση, την παραχώρηση άδειας χρήσης, τα εμπράγματα δικαιώματα και την αναγκαστική εκτέλεση.

(35) Τα συλλογικά σήματα έχουν αποδειχθεί χρήσιμο μέσο για την προώθηση των προϊόντων ή των υπηρεσιών με συγκεκριμένες κοινές ιδιότητες. Είναι, επομένως, σκόπιμη η υπαγωγή των εθνικών συλλογικών σημάτων σε κανόνες ανάλογους με τους ισχύοντες για τα συλλογικά σήματα της ΕΕ.

(36) Προκειμένου να βελτιωθεί και να διευκολυνθεί η πρόσβαση στην προστασία των σημάτων και να αυξηθούν η ασφάλεια δικαίου και η προβλεψιμότητα, η διαδικασία καταχώρισης των σημάτων στα κράτη μέλη θα πρέπει να είναι αποτελε­ σματική και διαφανής και να υπάγεται σε κανόνες ανάλογους με τους ισχύοντες για τα σήματα της ΕΕ.

(37) Για την κατοχύρωση της ασφάλειας δικαίου όσον αφορά το πεδίο εφαρμογής των εκ του σήματος δικαιωμάτων και για τη διευκόλυνση της πρόσβασης στην προστασία των σημάτων, ο προσδιορισμός και η ταξινόμηση των προϊόντων και των υπηρεσιών που καλύπτονται από την αίτηση του σήματος θα πρέπει να ακολουθούν τους ίδιους κανόνες σε όλα τα κράτη μέλη και θα πρέπει να ευθυγραμμιστούν με τους κανόνες που ισχύουν για τα σήματα της ΕΕ. Προκειμένου οι αρμόδιες αρχές και οι οικονομικοί φορείς να είναι σε θέση να προσδιορίζουν την έκταση της επιδιωκόμενης προστασίας του σήματος με βάση αποκλειστικά την αίτηση, ο προσδιορισμός των προϊόντων και των υπηρεσιών θα πρέπει να είναι επαρκώς σαφής και ακριβής. Η χρήση γενικών όρων θα πρέπει να θεωρείται ότι περιλαμβάνει μόνον προϊόντα και υπηρεσίες που καλύπτονται σαφώς από την κυριολεκτική έννοια του όρου. Για λόγους σαφήνειας και ασφάλειας δικαίου, οι κεντρικές υπηρεσίες βιομηχανικής ιδιοκτησίας των κρατών μελών και το Γραφείο Διανοητικής Ιδιοκτησίας της Μπενελούξ, σε συνεργασία μεταξύ τους, θα πρέπει να επιδιώξουν να καταρτίσουν κατάλογο που αντικατοπτρίζει τις αντίστοιχες διοικητικές πρακτικές τους όσον αφορά την ταξινόμηση των προϊόντων και των υπηρεσιών.

(38) Για τη διασφάλιση της αποτελεσματικής προστασίας των σημάτων, τα κράτη μέλη θα πρέπει να προβλέπουν αποτελε­ σματική διοικητική διαδικασία ανακοπής, η οποία να επιτρέπει τουλάχιστον στον δικαιούχο προγενέστερων δικαιωμάτων εκ του σήματος και οιοδήποτε άλλο άτομο δικαιούται βάσει του εφαρμοστέου δικαίου να ασκεί τα δικαιώματα που απορρέουν από προστατευόμενη ονομασία προέλευσης ή γεωγραφικής ένδειξης να αντιτάσσονται στην καταχώριση μιας αίτησης σήματος. Συν τοις άλλοις, προκειμένου να προσφέρουν αποτελεσματικά μέσα έκπτωσης ή ακυρότητας όσον αφορά τα σήματα, τα κράτη μέλη θα πρέπει να προβλέπουν διοικητική διαδικασία για την κήρυξη έκπτωσης ή ακυρότητας εντός μακρύτερης περιόδου μεταφοράς, ήτοι επτά ετών από την έναρξη ισχύος της οδηγίας.

23.12.2015 L 336/5Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

(39) Είναι επιθυμητό οι κεντρικές υπηρεσίες βιομηχανικής ιδιοκτησίας των κρατών μελών και το Γραφείο Διανοητικής Ιδιοκτησίας της Μπενελούξ να συνεργάζονται μεταξύ τους και με το Γραφείο Διανοητικής Ιδιοκτησίας της Ευρωπαϊκής Ένωσης σε όλους τους τομείς της καταχώρισης και της διαχείρισης των σημάτων για την προώθηση της σύγκλισης των πρακτικών και των εργαλείων, π.χ. με τη δημιουργία και την επικαιροποίηση κοινών ή συνδεδεμένων βάσεων δεδομένων και πυλών για διαβούλευση και έρευνα. Τα κράτη μέλη θα πρέπει επίσης να μεριμνούν ώστε οι υπηρεσίες τους να συνεργάζονται μεταξύ τους και με το Γραφείο Διανοητικής Ιδιοκτησίας της Ευρωπαϊκής Ένωσης σε όλους τους άλλους τομείς των δραστηριοτήτων τους οι οποίοι είναι συναφείς με την προστασία των σημάτων στην Ένωση.

(40) Η παρούσα οδηγία δεν θα πρέπει να αποκλείει την εφαρμογή επί των σημάτων των νομικών διατάξεων των κρατών μελών, εκτός από το δίκαιο των σημάτων, όπως είναι οι διατάξεις σχετικά με τον αθέμιτο ανταγωνισμό, την αστική ευθύνη ή την προστασία των καταναλωτών.

(41) Τα κράτη μέλη δεσμεύονται από τη σύμβαση των Παρισίων για την προστασία της βιομηχανικής ιδιοκτησίας («σύμβαση των Παρισίων») και τη συμφωνία TRIPS. Είναι απαραίτητο η παρούσα οδηγία να βρίσκεται σε πλήρη αρμονία με την εν λόγω σύμβαση και την εν λόγω συμφωνία. Οι υποχρεώσεις των κρατών μελών που απορρέουν από την εν λόγω σύμβαση και την εν λόγω συμφωνία δεν θα πρέπει να θίγονται από την παρούσα οδηγία. Θα πρέπει να εφαρμόζεται, κατά περίπτωση, το άρθρο 351 δεύτερο εδάφιο της Συνθήκης για τη λειτουργία της Ευρωπαϊκής Ένωσης.

(42) Δεδομένου ότι οι σκοποί της παρούσας οδηγίας, ήτοι η ενδυνάμωση και η εύρυθμη λειτουργία της ενιαίας αγοράς και η διευκόλυνση της καταχώρισης, της διαχείρισης και της προστασίας των σημάτων στην Ένωση προς όφελος της ανάπτυξης και της ανταγωνιστικότητας, δεν μπορούν να επιτευχθούν επαρκώς από τα κράτη μέλη αλλά μπορούν, λόγω της κλίμακας και των αποτελεσμάτων τους, να επιτευχθούν καλύτερα σε ενωσιακό επίπεδο, η Ένωση δύναται να λαμβάνει μέτρα, σύμφωνα με την αρχή της επικουρικότητας όπως καθορίζεται στο άρθρο 5 της Συνθήκης για την Ευρωπαϊκή Ένωση. Σύμφωνα με την αρχή της επικουρικότητας όπως καθορίζεται στο άρθρο αυτό, η παρούσα οδηγία δεν υπερβαίνει το αναγκαίο μέτρο για την επίτευξη των εν λόγω σκοπών.

(43) Η οδηγία 95/46/ΕΚ του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου (1) διέπει την επεξεργασία των δεδομένων προσωπικού χαρακτήρα που διενεργείται στα κράτη μέλη στο πλαίσιο της παρούσας οδηγίας.

(44) Ο Ευρωπαίος Επόπτης Προστασίας Δεδομένων, του οποίου η γνώμη ζητήθηκε σύμφωνα με το άρθρο 28 παράγραφος 2 του κανονισμού (ΕΚ) αριθ. 45/2001 του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου (2), γνωμοδότησε στις 11 Ιουλίου 2013.

(45) Η υποχρέωση μεταφοράς της παρούσας οδηγίας στο εθνικό δίκαιο θα πρέπει να περιοριστεί στις διατάξεις που συνιστούν τροποποιήσεις ουσίας της προϋπάρχουσας οδηγίας. Η υποχρέωση μεταφοράς στο εθνικό δίκαιο των διατάξεων που δεν τροποποιούνται κατ' ουσία απορρέει από την προϋπάρχουσα οδηγία.

(46) Η παρούσα οδηγία δεν θα πρέπει να θίγει τις υποχρεώσεις των κρατών μελών σύμφωνα με την οδηγία 2008/95/ΕΚ όσον αφορά την προθεσμία ενσωμάτωσης της οδηγίας 89/104/ΕΟΚ του Συμβουλίου (3) στο εθνικό δίκαιο που καθορίζεται στο παράρτημα I μέρος Β της εν λόγω οδηγίας 2008/95/ΕΚ,

ΕΞΕΔΩΣΑΝ ΤΗΝ ΠΑΡΟΥΣΑ ΟΔΗΓΙΑ:

ΚΕΦΑΛΑΙΟ 1

ΓΕΝΙΚΕΣ ΔΙΑΤΑΞΕΙΣ

Άρθρο 1

Πεδίο εφαρμογής

Η παρούσα οδηγία εφαρμόζεται στα σήματα προϊόντων ή υπηρεσιών τα οποία έχουν καταχωρισθεί ή ως προς τα οποία έχει υποβληθεί αίτηση καταχώρισης σε κράτος μέλος ως ατομικά σήματα, σήματα εγγύησης ή πιστοποίησης ή συλλογικά σήματα ή τα οποία έχουν καταχωρισθεί ή ως προς τα οποία έχει υποβληθεί αίτηση καταχώρισης στο Γραφείο Διανοητικής Ιδιοκτησίας της Μπενελούξ ή τα οποία αποτέλεσαν αντικείμενο διεθνούς καταχώρισης η οποία παράγει αποτελέσματα σε κράτος μέλος.

23.12.2015L 336/6 Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

(1) Οδηγία 95/46/ΕΚ του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου, της 24ης Οκτωβρίου 1995, για την προστασία των φυσικών προσώπων έναντι της επεξεργασίας δεδομένων προσωπικού χαρακτήρα και για την ελεύθερη κυκλοφορία των δεδομένων αυτών (ΕΕ L 281 της 23.11.1995, σ. 31).

(2) Κανονισμός (ΕΚ) αριθ. 45/2001 του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου, της 18ης Δεκεμβρίου 2000, σχετικά με την προστασία των φυσικών προσώπων έναντι της επεξεργασίας δεδομένων προσωπικού χαρακτήρα από τα όργανα και τους οργανισμούς της Κοινότητας και σχετικά με την ελεύθερη κυκλοφορία των δεδομένων αυτών (ΕΕ L 8 της 12.1.2001, σ. 1).

(3) Πρώτη οδηγία 89/104/ΕΟΚ του Συμβουλίου, της 21ης Δεκεμβρίου 1988, για την προσέγγιση των νομοθεσιών των κρατών μελών περί σημάτων (ΕΕ L 40 της 11.2.1989, σ. 1).

Άρθρο 2

Ορισμοί

Για τους σκοπούς της παρούσας οδηγίας, ισχύουν οι ακόλουθοι ορισμοί:

α) «υπηρεσία»: η κεντρική υπηρεσία βιομηχανικής ιδιοκτησίας του κράτους μέλους ή το Γραφείο Διανοητικής Ιδιοκτησίας της Μπενελούξ, που είναι επιφορτισμένη/-ο με την καταχώριση του σήματος·

β) «μητρώο»: το μητρώο εμπορικών σημάτων που τηρείται από μια υπηρεσία.

ΚΕΦΑΛΑΙΟ 2

ΟΥΣΙΑΣΤΙΚΟ ΔΙΚΑΙΟ ΤΩΝ ΣΗΜΑΤΩΝ

ΤΜΗΜΑ 1

Σημεία συστατικά του σήματος

Άρθρο 3

Σημεία συστατικά του σήματος

Το σήμα μπορεί να αποτελείται από οποιαδήποτε σημεία, ιδίως δε από λέξεις, συμπεριλαμβανομένου του ονόματος προσώπων, ή από σχέδια, γράμματα, αριθμούς, χρώματα, το σχήμα του προϊόντος ή τη συσκευασία του προϊόντος, ή από ήχους, υπό την προϋπόθεση ότι τα σημεία αυτά:

α) είναι ικανά να διακρίνουν τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες μιας επιχείρησης από τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες άλλων επιχειρήσεων· και

β) μπορούν να αναπαρίστανται στο μητρώο κατά τρόπο που επιτρέπει στις αρμόδιες αρχές και στο κοινό να προσδιορίζουν με σαφήνεια και ακρίβεια το αντικείμενο της προστασίας που παρέχεται στον δικαιούχο τους.

ΤΜΗΜΑ 2

Λόγοι απόρριψης ή ακυρότητας

Άρθρο 4

Απόλυτοι λόγοι απόρριψης ή ακυρότητας

1. Δεν καταχωρίζονται ή, εάν έχουν καταχωρισθεί, είναι δυνατόν να κηρυχθούν άκυρα:

α) τα σημεία από τα οποία δεν δύναται να συνίσταται ένα σήμα·

β) τα σήματα που στερούνται διακριτικού χαρακτήρα·

γ) τα σήματα που συνίστανται αποκλειστικά από σημεία ή ενδείξεις που μπορούν να χρησιμεύσουν, στο εμπόριο, προς δήλωση του είδους, της ποιότητας, της ποσότητας, του προορισμού, της αξίας, της γεωγραφικής προέλευσης ή του χρόνου παραγωγής του προϊόντος ή της παροχής της υπηρεσίας ή άλλων χαρακτηριστικών του προϊόντος ή της υπηρεσίας·

δ) τα σήματα που συνίστανται αποκλειστικά από σημεία ή ενδείξεις τα οποία έχουν καταστεί συνήθη στην καθημερινή γλώσσα ή στη θεμιτή και πάγια πρακτική του εμπορίου·

ε) τα σημεία που αποτελούνται αποκλειστικά:

i) από το σχήμα ή άλλο χαρακτηριστικό που επιβάλλεται από την ίδια τη φύση του προϊόντος,

ii) από το σχήμα ή άλλο χαρακτηριστικό των προϊόντων που είναι απαραίτητο για την επίτευξη ενός τεχνικού αποτελέ­ σματος,

iii) από το σχήμα ή άλλο χαρακτηριστικό του προϊόντος που προσδίδει ουσιαστική αξία στο προϊόν·

στ) τα σήματα που αντίκεινται στη δημόσια τάξη ή τα χρηστά ήθη·

ζ) τα σήματα που θα μπορούσαν να παραπλανήσουν το κοινό, για παράδειγμα ως προς τη φύση, την ποιότητα ή τη γεωγραφική προέλευση του προϊόντος ή της υπηρεσίας·

23.12.2015 L 336/7Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

η) τα σήματα τα οποία, ελλείψει αδείας των αρμόδιων αρχών είναι απορριπτέα ή ακυρωτέα δυνάμει του άρθρου 6 τρις της σύμβασης των Παρισίων·

θ) τα σήματα των οποίων αποκλείεται η καταχώριση σύμφωνα με την ενωσιακή νομοθεσία, την εθνική νομοθεσία του οικείου κράτους μέλους ή τις διεθνείς συμφωνίες στις οποίες η Ένωση ή το οικείο κράτος μέλος είναι συμβαλλόμενο μέρος, όπου προβλέπεται προστασία των ονομασιών προέλευσης και των γεωγραφικών ενδείξεων·

ι) τα σήματα των οποίων αποκλείεται η καταχώριση σύμφωνα με την ενωσιακή ή εθνική νομοθεσία του οικείου κράτους μέλους ή τις διεθνείς συμφωνίες στις οποίες η Ένωση ή το οικείο κράτος μέλος είναι συμβαλλόμενο μέρος, όπου προβλέπεται προστασία των παραδοσιακών ενδείξεων των οίνων·

ια) τα σήματα των οποίων αποκλείεται η καταχώριση σύμφωνα με την ενωσιακή νομοθεσία ή τις διεθνείς συμφωνίες στις οποίες η Ένωση είναι συμβαλλόμενο μέρος, όπου προβλέπεται προστασία των εγγυημένων παραδοσιακών ιδιότυπων προϊόντων·

ιβ) τα σήματα που συνίστανται από ή αναπαράγουν στα βασικά τους στοιχεία προγενέστερη ονομασία φυτικής ποικιλίας καταχωρισμένη σύμφωνα με την ενωσιακή ή την εθνική νομοθεσία του οικείου κράτους μέλους ή τις διεθνείς συμφωνίες στις οποίες η ΕΕ ή το οικείο κράτος μέλος είναι συμβαλλόμενο μέρος, όπου προβλέπεται η προστασία των δικαιωμάτων επί φυτικών ποικιλιών και τα οποία σχετίζονται με φυτικές ποικιλίες του ιδίου είδους ή πολύ συγγενικών ειδών.

2. Ένα σήμα είναι δυνατόν να κηρυχθεί άκυρο, εάν η αίτηση καταχώρισης του σήματος έγινε κακόπιστα από τον καταθέτη. Κάθε κράτος μέλος μπορεί επίσης να προβλέπει ότι το εν λόγω σήμα δεν γίνεται δεκτό προς καταχώριση.

3. Ένα κράτος μέλος μπορεί να προβλέπει ότι ένα σήμα δεν γίνεται δεκτό προς καταχώριση ή, αν έχει καταχωρισθεί, μπορεί να κηρυχθεί άκυρο, εφόσον και στο μέτρο που:

α) η χρήση του μπορεί να απαγορευθεί δυνάμει της εκτός του δικαίου των σημάτων νομοθεσίας του συγκεκριμένου κράτους μέλους ή της Ένωσης·

β) περιλαμβάνει σημείο μεγάλης συμβολικής σημασίας, και ιδίως θρησκευτικό σύμβολο·

γ) περιλαμβάνει διακριτικά σύμβολα, εμβλήματα ή θυρεούς, εκτός αυτών που αναφέρονται στο άρθρο 6τρις της σύμβασης των Παρισίων, τα οποία παρουσιάζουν δημόσιο ενδιαφέρον, εκτός αν έχει επιτραπεί η καταχώρισή του από τις αρμόδιες αρχές σύμφωνα με τη νομοθεσία του κράτους μέλους.

4. Ένα σήμα γίνεται δεκτό προς καταχώριση κατ' εφαρμογή της παραγράφου 1 στοιχεία β), γ) ή δ) εφόσον, πριν από την ημερομηνία της αίτησης καταχώρισης, μετά τη χρήση που του έχει γίνει, απέκτησε διακριτικό χαρακτήρα. Ένα σήμα δεν κηρύσσεται άκυρο για τους ίδιους λόγους εφόσον, πριν από την ημερομηνία της αίτησης κήρυξης της ακυρότητας, μετά τη χρήση που του έχει γίνει, απέκτησε διακριτικό χαρακτήρα.

5. Τα κράτη μέλη μπορούν να προβλέπουν ότι η παράγραφος 4 εφαρμόζεται επίσης εφόσον ο διακριτικός χαρακτήρας αποκτήθηκε μετά την ημερομηνία της αίτησης καταχώρισης αλλά πριν από την ημερομηνία καταχώρισης.

Άρθρο 5

Σχετικοί λόγοι απόρριψης ή ακυρότητας

1. Ένα σήμα δεν καταχωρίζεται ή, αν έχει καταχωρισθεί, είναι δυνατόν να κηρυχθεί άκυρο όταν:

α) ταυτίζεται με προγενέστερο σήμα, και τα προϊόντα ή οι υπηρεσίες για τις οποίες το σήμα ζητείται ή έχει καταχωρισθεί ταυτίζονται με εκείνες για τις οποίες προστατεύεται το προγενέστερο σήμα·

β) λόγω του ταυτόσημου ή της ομοιότητας με το προγενέστερο σήμα και του ταυτόσημου ή της ομοιότητας των προϊόντων ή υπηρεσιών που τα δύο σήματα προσδιορίζουν, υπάρχει κίνδυνος σύγχυσης του κοινού· ο κίνδυνος σύγχυσης περιλαμβάνει και τον κίνδυνο συσχέτισης με το προγενέστερο σήμα.

2. Για τους σκοπούς της παραγράφου 1, ως «προγενέστερα σήματα» νοούνται:

α) τα σήματα τα οποία έχουν κατατεθεί πριν από την ημερομηνία της αίτησης καταχώρισης του σήματος, αφού ληφθούν υπόψη, κατά περίπτωση, τα προβαλλόμενα δικαιώματα προτεραιότητας για τα σήματα αυτά, και τα οποία ανήκουν στις ακόλουθες κατηγορίες:

i) σήματα της ΕΕ,

ii) σήματα καταχωρισμένα στο οικείο κράτος μέλος ή, όσον αφορά το Βέλγιο, το Λουξεμβούργο και τις Κάτω Χώρες, στο Γραφείο Διανοητικής Ιδιοκτησίας της Μπενελούξ,

iii) σήματα που έχουν αποτελέσει αντικείμενο διεθνούς καταχώρισης, η οποία ισχύει στο οικείο κράτος μέλος·

23.12.2015L 336/8 Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

β) σήματα της ΕΕ των οποίων εγκύρως προβάλλεται η αρχαιότητα, σύμφωνα με τον κανονισμό (ΕΚ) αριθ. 207/2009, απορρέουσα από σήμα που αναφέρεται στο στοιχείο α) σημεία ii) και iii), ακόμη και αν έχει προηγηθεί παραίτηση από το εν λόγω σήμα ή απόσβεση του δικαιώματος επί του σήματος·

γ) αιτήσεις σημάτων που υπάγονται στα στοιχεία α) και β), υπό την επιφύλαξη της καταχώρισής τους·

δ) σήματα τα οποία, κατά την ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης του σήματος ή, ενδεχομένως, κατά την ημερομηνία προτεραιότητας που προβάλλεται προς υποστήριξη της αίτησης του σήματος, είναι παγκοίνως γνωστά στο οικείο κράτος μέλος, κατά την έννοια του άρθρου 6 δις της σύμβασης των Παρισίων.

3. Περαιτέρω, ένα σήμα δεν καταχωρίζεται ή, αν έχει καταχωρισθεί, είναι δυνατόν να κηρυχθεί άκυρο όταν:

α) ταυτίζεται ή είναι παρόμοιο με προγενέστερο σήμα, ανεξαρτήτως του αν τα προϊόντα ή οι υπηρεσίες για τα οποία ή τις οποίες κατατέθηκε ή καταχωρίσθηκε ταυτίζονται ή είναι παρόμοια ή δεν είναι παρόμοια με εκείνα για τα οποία έχει καταχωρισθεί το προγενέστερο σήμα, εφόσον το προγενέστερο σήμα έχει φήμη στο κράτος μέλος για το οποίο υποβάλλεται η αίτηση καταχώρισης ή στο οποίο έχει καταχωρισθεί το σήμα ή, σε περίπτωση σήματος της ΕΕ, έχει φήμη στην Ένωση, η δε χρησιμοποίηση του μεταγενέστερου σήματος, χωρίς νόμιμη αιτία, θα προσπόριζε αθέμιτο όφελος από τον διακριτικό χαρακτήρα ή τη φήμη του προγενέστερου σήματος ή θα ήταν βλαπτική για τον εν λόγω διακριτικό χαρακτήρα ή τη φήμη·

β) ο ειδικός πληρεξούσιος ή ο αντιπρόσωπος του δικαιούχου του σήματος υποβάλλει αίτηση καταχώρισης, ιδίω ονόματι και χωρίς την άδεια του δικαιούχου, εκτός εάν ο εν λόγω ειδικός πληρεξούσιος ή αντιπρόσωπος δικαιολογήσει την πράξη του·

γ) στον βαθμό που, σύμφωνα με τη νομοθεσία της Ένωσης ή το δίκαιο του οικείου κράτους μέλους που προβλέπει προστασία των ονομασιών προέλευσης και των γεωγραφικών ενδείξεων:

i) είχε ήδη υποβληθεί αίτηση ονομασίας προέλευσης ή γεωγραφικής ένδειξης, σύμφωνα με τη νομοθεσία της Ένωσης ή το δίκαιο του οικείου κράτους μέλους, πριν από την ημερομηνία της αίτησης καταχώρισης του σήματος ή την ημερομηνία προτεραιότητας που προβάλλεται προς υποστήριξη της αίτησης, με την επιφύλαξη της μεταγενέστερης καταχώρισης της ονομασίας ή της ένδειξης,

ii) η εν λόγω ονομασία προέλευσης ή γεωγραφική ένδειξη παρέχει στο πρόσωπο που νομιμοποιείται βάσει της οικείας νομοθεσίας να ασκεί τα εξ αυτής απορρέοντα δικαιώματα το δικαίωμα να απαγορεύει τη χρήση μεταγενέστερου σήματος.

4. Τα κράτη μέλη μπορούν να προβλέπουν ότι ένα σήμα δεν γίνεται δεκτό προς καταχώριση ή, εφόσον καταχωρισθεί, είναι δυνατόν να κηρυχθεί άκυρο, εφόσον και κατά το μέτρο που:

α) δικαιώματα επί μη καταχωρισμένου σήματος ή άλλου χρησιμοποιούμενου στις συναλλαγές σημείου έχουν αποκτηθεί πριν από την ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης του μεταγενέστερου σήματος ή την ημερομηνία προτεραιότητας που προβάλλεται προς υποστήριξη της αίτησης του μεταγενέστερου σήματος και το εν λόγω μη καταχωρισμένο σήμα ή άλλο σημείο παρέχει στον δικαιούχο του το δικαίωμα να απαγορεύει τη χρήση μεταγενέστερου σήματος·

β) η χρήση του σήματος μπορεί να απαγορευθεί δυνάμει προγενέστερου δικαιώματος, πέραν των προβλεπομένων στην παράγραφο 2 και στο στοιχείο α) της παρούσας παραγράφου, και ιδίως δυνάμει:

i) δικαιώματος επί του ονόματος,

ii) δικαιώματος επί της προσωπικότητας,

iii) συγγραφικού δικαιώματος,

iv) δικαιώματος βιομηχανικής ιδιοκτησίας·

γ) όταν το σήμα ενδέχεται να δημιουργήσει σύγχυση με προγενέστερο σήμα που προστατεύεται σε άλλες χώρες, υπό τον όρο ότι, κατά την ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης, ο καταθέτης ενήργησε κακόπιστα.

5. Τα κράτη μέλη διασφαλίζουν ότι, εφόσον το επιτρέπουν οι περιστάσεις, δεν υφίσταται υποχρέωση απόρριψης της καταχώρισης ή κήρυξης της ακυρότητας του σήματος, εάν ο δικαιούχος του προγενέστερου σήματος ή άλλου προγενέστερου δικαιώματος συγκατατίθεται στην καταχώριση του μεταγενέστερου σήματος.

6. Κάθε κράτος μέλος μπορεί να προβλέπει ότι, κατά παρέκκλιση από τις παραγράφους 1 έως 5, οι λόγοι απόρριψης ή ακυρότητας που ίσχυαν στο κράτος μέλος αυτό πριν από την ημερομηνία έναρξης ισχύος των αναγκαίων προς συμμόρφωση με την οδηγία 89/104/ΕΟΚ διατάξεων ισχύουν για τα σήματα για τα οποία η αίτηση έχει κατατεθεί πριν από την εν λόγω ημερομηνία.

23.12.2015 L 336/9Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

Άρθρο 6

Εκ των υστέρων διαπίστωση της ακυρότητας σήματος ή της έκπτωσης του δικαιούχου του σήματος από τα δικαιώματά του

Εφόσον, προκειμένου για σήμα της ΕΕ, γίνεται επίκληση της αρχαιότητας εθνικού σήματος ή σήματος καταχωρισμένου δυνάμει διεθνών συμφωνιών με ισχύ στο κράτος μέλος, από το οποίο έχει προηγηθεί παραίτηση ή το οποίο έχει αποσβεστεί, η διαπίστωση της ακυρότητας του εθνικού σήματος ή της έκπτωσης από τα δικαιώματα επί του σήματος το οποίο αποτελεί τη βάση για την επίκληση αρχαιότητας μπορεί να γίνει εκ των υστέρων, υπό τον όρο ότι η ακυρότητα ή η έκπτωση από τα δικαιώματα θα μπορούσε να είχε κηρυχθεί κατά τον χρόνο της παραίτησης από το σήμα ή της απόσβεσής του. Στην περίπτωση αυτή, η αρχαιότητα παύει να παράγει τα αποτελέσματά της.

Άρθρο 7

Λόγοι απόρριψης ή ακυρότητας που αφορούν μέρος μόνον των προϊόντων ή των υπηρεσιών

Εάν οι λόγοι απόρριψης ή ακυρότητας ενός σήματος αφορούν μέρος μόνον των προϊόντων ή των υπηρεσιών για τα οποία ή τις οποίες το εν λόγω σήμα έχει κατατεθεί ή καταχωρισθεί, η απόρριψη ή η ακυρότητα καλύπτει μόνο τα συγκεκριμένα αυτά προϊόντα ή τις συγκεκριμένες αυτές υπηρεσίες.

Άρθρο 8

Έλλειψη διακριτικού χαρακτήρα ή φήμης προγενέστερου σήματος που εμποδίζει την κήρυξη της ακυρότητας καταχω­ ρισμένου σήματος

Η αίτηση για την κήρυξη ακυρότητας βάσει προγενέστερου εμπορικού σήματος δεν γίνεται δεκτή κατά την ημερομηνία της αίτησης ακύρωσης εάν δεν θα είχε γίνει δεκτή κατά την ημερομηνία κατάθεσης ή την ημερομηνία προτεραιότητας του μεταγενέ­ στερου σήματος για οποιονδήποτε από τους ακόλουθους λόγους:

α) το προγενέστερο σήμα, που είναι δυνατόν να κηρυχθεί άκυρο σύμφωνα με το άρθρο 4 παράγραφος 1 στοιχείο β), γ) ή δ), δεν είχε αποκτήσει ακόμα διακριτικό χαρακτήρα όπως αναφέρεται στο άρθρο 4 παράγραφος4·

β) η αίτηση για την κήρυξη ακυρότητας βασίζεται στο άρθρο 5 παράγραφος 1 στοιχείο β) και το προγενέστερο σήμα δεν είχε ακόμα αποκτήσει επαρκώς διακριτικό χαρακτήρα ώστε να υποστηριχθεί η περίπτωση πιθανότητας σύγχυσης, κατά την έννοια του άρθρου 5 παράγραφος 1 στοιχείο β)·

γ) η αίτηση για την κήρυξη ακυρότητας βασίζεται στο άρθρο 5 παράγραφος 3 στοιχείο α) και το προγενέστερο σήμα δεν είχε ακόμα αποκτήσει φήμη κατά την έννοια του άρθρου 5 παράγραφος 3 στοιχείο α).

Άρθρο 9

Απώλεια, λόγω ανοχής, του δικαιώματος υποβολής αίτησης για την κήρυξη ακυρότητας

1. Όταν, σε ένα κράτος μέλος, ο δικαιούχος προγενέστερου σήματος, όπως αναφέρεται στο άρθρο 5 παράγραφος 2 ή στο άρθρο 5 παράγραφος 3 στοιχείο α), έχει ανεχθεί εν γνώσει του, επί πέντε συνεχή έτη, τη χρήση μεταγενέστερου σήματος καταχωρισμένου στο εν λόγω κράτος μέλος, δεν δικαιούται πλέον, βάσει του προγενέστερου σήματος, να ζητήσει την ακύρωση του μεταγενέστερου σήματος για τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες για τις οποίες χρησιμοποιήθηκε το μεταγενέστερο σήμα, εκτός αν η κατάθεση του μεταγενέστερου σήματος ήταν κακόπιστη.

2. Κάθε κράτος μέλος μπορεί να προβλέπει ότι η παράγραφος 1 του παρόντος άρθρου εφαρμόζεται στον δικαιούχο οποιουδήποτε άλλου προγενέστερου δικαιώματος, όπως αναφέρεται στο άρθρο 5 παράγραφος 4 στοιχείο α) ή β).

3. Στις περιπτώσεις των παραγράφων 1 και 2, ο δικαιούχος μεταγενέστερου καταχωρισμένου σήματος δεν δικαιούται να αντιταχθεί στη χρήση του προγενέστερου δικαιώματος, ακόμα και αν το δικαίωμα εκείνο δεν μπορεί πλέον να προβληθεί κατά του μεταγενέστερου σήματος.

23.12.2015L 336/10 Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

ΤΜΗΜΑ 3

Δικαιώματα που παρέχει το σήμα και περιορισμοί

Άρθρο 10

Δικαιώματα που παρέχει το σήμα

1. Η καταχώριση του σήματος παρέχει στον δικαιούχο αποκλειστικά δικαιώματα επ' αυτού.

2. Με την επιφύλαξη των δικαιωμάτων των δικαιούχων που έχουν αποκτηθεί πριν από την ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης ή την ημερομηνία προτεραιότητας του καταχωρισμένου σήματος, ο δικαιούχος του εν λόγω καταχωρισμένου σήματος δικαιούται να απαγορεύει σε κάθε τρίτο να χρησιμοποιεί στις συναλλαγές, χωρίς τη συγκατάθεσή του, σημείο για προϊόντα ή υπηρεσίες, όταν:

α) το σημείο είναι ταυτόσημο με το σήμα και χρησιμοποιείται για προϊόντα ή υπηρεσίες ταυτόσημα με εκείνα για τα οποία έχει καταχωρισθεί το σήμα·

β) το σημείο είναι ταυτόσημο ή παρόμοιο με το σήμα και χρησιμοποιείται για προϊόντα ή υπηρεσίες που είναι ταυτόσημα ή παρόμοια με τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες για τα οποία έχει καταχωρισθεί το σήμα, εάν υπάρχει κίνδυνος σύγχυσης του κοινού· ο κίνδυνος σύγχυσης συμπεριλαμβάνει τον κίνδυνο συσχέτισης του σημείου με το σήμα·

γ) το σημείο είναι ταυτόσημο ή παρόμοιο με το σήμα, ανεξαρτήτως του αν χρησιμοποιείται για προϊόντα ή υπηρεσίες ταυτόσημα, παρόμοια ή μη παρόμοια με εκείνα για τα οποία έχει καταχωριστεί το σήμα, εάν αυτό χαίρει φήμης εντός του κράτους μέλους και η χρησιμοποίηση του σημείου, χωρίς νόμιμη αιτία, θα προσπόριζε αθέμιτο όφελος από τον διακριτικό χαρακτήρα ή τη φήμη του σήματος ή θα ήταν βλαπτική για τον εν λόγω διακριτικό χαρακτήρα ή τη φήμη.

3. Εάν πληρούνται οι όροι της παραγράφου 2, μπορεί, ιδίως, να απαγορεύεται:

α) η επίθεση του σημείου επί των προϊόντων ή της συσκευασίας τους·

β) η προσφορά ή εμπορία των προϊόντων ή η κατοχή τους προς εμπορία ή η προσφορά ή παροχή υπηρεσιών με τη χρήση του σημείου·

γ) η εισαγωγή ή η εξαγωγή των προϊόντων με τη χρήση του σημείου·

δ) η χρησιμοποίηση του σημείου ως εμπορικής ή εταιρικής επωνυμίας ή ως μέρους εμπορικής ή εταιρικής επωνυμίας·

ε) η χρησιμοποίηση του σημείου σε επαγγελματικό έντυπο υλικό και στη διαφήμιση·

στ) η χρησιμοποίηση του σημείου σε συγκριτική διαφήμιση κατά τρόπο που αντίκειται στην οδηγία 2006/114/ΕΚ.

4. Με την επιφύλαξη των δικαιωμάτων των δικαιούχων που έχουν αποκτηθεί πριν από την ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης ή την ημερομηνία προτεραιότητας του εν λόγω καταχωρισμένου σήματος, ο δικαιούχος καταχωρισμένου σήματος δικαιούται επίσης να εμποδίζει όλους τους τρίτους να εισάγουν, στο πλαίσιο των εμπορικών συναλλαγών, προϊόντα στο κράτος μέλος όπου είναι καταχωρισμένο το σήμα, χωρίς να έχουν τεθεί σε ελεύθερη κυκλοφορία εκεί, όταν τα προϊόντα αυτά, συμπερι­ λαμβανομένης της συσκευασίας, προέρχονται από τρίτες χώρες και φέρουν, χωρίς σχετική άδεια, σήμα το οποίο είναι ταυτόσημο με το καταχωρισμένο σήμα για τα εν λόγω προϊόντα ή το οποίο δεν δύναται να διακριθεί ως προς τα ουσιώδη χαρακτηριστικά του από το εν λόγω σήμα.

Το δικαίωμα του δικαιούχου του σήματος σύμφωνα με το πρώτο εδάφιο παύει να υφίσταται σε περίπτωση που, στο πλαίσιο της διαδικασίας η οποία κινείται, σύμφωνα με τον κανονισμό (ΕΕ) αριθ. 608/2013, προκειμένου να διαπιστωθεί αν το καταχω­ ρισμένο σήμα έχει προσβληθεί, ο διασαφιστής ή ο κάτοχος των προϊόντων παράσχει στοιχεία που αποδεικνύουν ότι ο δικαιούχος του καταχωρισμένου σήματος δεν δικαιούται να απαγορεύει τη διάθεση των προϊόντων στην αγορά της χώρας τελικού προορισμού.

5. Εφόσον, πριν από την ημερομηνία έναρξης ισχύος σε ένα κράτος μέλος των αναγκαίων προς συμμόρφωση με την οδηγία 89/104/ΕΟΚ διατάξεων, το δίκαιο του κράτους αυτού δεν επέτρεπε την απαγόρευση της χρήσης σημείου υπό τους όρους της παραγράφου 2 στοιχείο β) ή γ), το δικαίωμα που παρέχει το σήμα δεν μπορεί να αντιταχθεί στην περαιτέρω χρήση του σημείου αυτού.

6. Οι παράγραφοι 1, 2, 3 και 5 δεν θίγουν τις διατάξεις που ισχύουν στα κράτη μέλη σχετικά με την προστασία από τη χρήση του σημείου για σκοπούς άλλους από εκείνους της διάκρισης των προϊόντων ή των υπηρεσιών, όταν η χρήση του σημείου αυτού, χωρίς νόμιμη αιτία, προσπορίζει αθέμιτο όφελος από τον διακριτικό χαρακτήρα ή τη φήμη του σήματος ή είναι βλαπτική για τον εν λόγω διακριτικό χαρακτήρα ή τη φήμη.

23.12.2015 L 336/11Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

Άρθρο 11

Το δικαίωμα απαγόρευσης προπαρασκευαστικών πράξεων σε συνάρτηση με τη χρήση συσκευασίας ή άλλων μέσων

Όταν υπάρχει κίνδυνος να χρησιμοποιηθούν η συσκευασία, οι ετικέτες, οι πινακίδες, τα χαρακτηριστικά ασφαλείας, οι διατάξεις γνησιότητας ή οποιαδήποτε άλλα μέσα επί των οποίων δύναται να τοποθετηθεί το σήμα για προϊόντα ή υπηρεσίες, η δε εν λόγω χρήση θα συνιστούσε παραβίαση των δικαιωμάτων του δικαιούχου του σήματος βάσει του άρθρου 10 παράγραφοι 2 και 3, ο δικαιούχος έχει το δικαίωμα να απαγορεύει τις ακόλουθες πράξεις εάν διενεργούνται στο πλαίσιο εμπορικών συναλλαγών:

α) επίθεση σημείου ταυτόσημου ή παρόμοιου με το σήμα στη συσκευασία, τις ετικέτες, τις πινακίδες, τα χαρακτηριστικά ασφαλείας, τις διατάξεις γνησιότητας ή οποιαδήποτε άλλα μέσα επί των οποίων δύναται να τοποθετηθεί το σήμα·

β) προσφορά ή εμπορία, ή κατοχή προς εμπορία, ή εισαγωγή ή εξαγωγή συσκευασίας, ετικετών, πινακίδων, χαρακτηριστικών ασφαλείας, διατάξεων γνησιότητας ή οποιωνδήποτε άλλων μέσων επί των οποίων τοποθετείται το σήμα.

Άρθρο 12

Ανατύπωση του σήματος σε λεξικά

Εάν η ανατύπωση του σήματος σε λεξικό, εγκυκλοπαίδεια ή παρόμοιο έργο αναφοράς, σε έντυπη ή ηλεκτρονική μορφή, δημιουργεί την εντύπωση ότι αποτελεί την κοινή ονομασία των προϊόντων ή των υπηρεσιών για τα οποία ή τις οποίες έχει καταχωρισθεί το σήμα, ο εκδότης, μετά από αίτηση του δικαιούχου του σήματος, μεριμνά ώστε η ανατύπωση του σήματος να συνοδεύεται, χωρίς καθυστέρηση, και, στην περίπτωση έργου σε έντυπη μορφή, κατά την επόμενη έκδοση του έργου το αργότερο, από ένδειξη ότι πρόκειται για καταχωρισμένο σήμα.

Άρθρο 13

Απαγόρευση της χρήσης του σήματος το οποίο έχει καταχωρισθεί επ' ονόματι ειδικού πληρεξουσίου ή αντιπροσώπου

1. Εάν ένα σήμα έχει καταχωρισθεί επ' ονόματι του ειδικού πληρεξουσίου ή του αντιπροσώπου του δικαιούχου του σήματος αυτού, χωρίς την άδειά του, ο δικαιούχος δικαιούται να πράξει οποιοδήποτε ή αμφότερα τα ακόλουθα:

α) είτε να αντιταχθεί στη χρήση του σήματός του από τον ειδικό πληρεξούσιο ή τον αντιπρόσωπό του·

β) είτε και να απαιτήσει την εκχώρηση του σήματος υπέρ αυτού.

2. Η παράγραφος 1 δεν εφαρμόζεται εάν ο ειδικός πληρεξούσιος ή ο αντιπρόσωπος δικαιολογήσει την πράξη του.

Άρθρο 14

Περιορισμός των αποτελεσμάτων του σήματος

1. Το δικαίωμα που παρέχει το σήμα δεν επιτρέπει στον δικαιούχο του να απαγορεύει στους τρίτους να χρησιμοποιούν, στις εμπορικές συναλλαγές:

α) το όνομα ή τη διεύθυνση του τρίτου προσώπου, όταν το τρίτο πρόσωπο είναι φυσικό πρόσωπο·

β) σημεία ή ενδείξεις που δεν έχουν διακριτικό χαρακτήρα ή που αφορούν το είδος, την ποιότητα, την ποσότητα, τον προορισμό, την αξία, τη γεωγραφική προέλευση, τον χρόνο παραγωγής του προϊόντος ή της παροχής της υπηρεσίας ή άλλα χαρακτηριστικά των προϊόντων ή των υπηρεσιών·

γ) το σήμα για τον προσδιορισμό ή την αναφορά σε προϊόντα ή υπηρεσίες όπως εκείνα του δικαιούχου του εν λόγω σήματος, ιδίως αν η χρήση του σήματος είναι αναγκαία προκειμένου να δηλωθεί ο προορισμός προϊόντος ή υπηρεσίας, και ιδίως όταν πρόκειται για εξαρτήματα ή ανταλλακτικά.

2. Η παράγραφος 1 εφαρμόζεται μόνον εφόσον η χρήση από τους τρίτους γίνεται σύμφωνα με τα χρηστά συναλλακτικά ήθη που ισχύουν στη βιομηχανία και το εμπόριο.

3. Το δικαίωμα που παρέχει το σήμα δεν επιτρέπει στον δικαιούχο να απαγορεύει στους τρίτους να χρησιμοποιούν, στις συναλλαγές, προγενέστερο δικαίωμα τοπικής ισχύος εάν το δικαίωμα αυτό αναγνωρίζεται από τη νομοθεσία του οικείου κράτους μέλους και η χρήση του δικαιώματος αυτού γίνεται μέσα στα εδαφικά όρια στα οποία αναγνωρίζεται.

23.12.2015L 336/12 Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

Άρθρο 15

Όρια του δικαιώματος που παρέχει το σήμα

1. Το δικαίωμα που παρέχει το σήμα δεν επιτρέπει στον δικαιούχο να απαγορεύει τη χρήση του σήματος για προϊόντα που έχουν διατεθεί υπό το σήμα αυτό στο εμπόριο μέσα στην Ένωση από τον ίδιο τον δικαιούχο ή με τη συγκατάθεσή του.

2. Η παράγραφος 1 δεν εφαρμόζεται εάν ο δικαιούχος έχει νόμιμους λόγους να αντιταχθεί στην περαιτέρω εμπορική εκμετάλλευση των προϊόντων, ιδίως όταν η κατάσταση των προϊόντων έχει μεταβληθεί ή αλλοιωθεί μετά τη διάθεσή τους στο εμπόριο.

Άρθρο 16

Χρήση του σήματος

1. Εάν, σε διάστημα πέντε ετών από την ημερομηνία ολοκλήρωσης της διαδικασίας καταχώρισης, ο δικαιούχος δεν έχει κάνει ουσιαστική χρήση του σήματος στο κράτος μέλος, για τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες για τα οποία ή τις οποίες έχει καταχωρισθεί, ή εάν έχει διακόψει τη χρήση του επί μια συνεχή πενταετία, το σήμα υπόκειται στους περιορισμούς και τις κυρώσεις που προβλέπονται στο άρθρο 17, το άρθρο 19 παράγραφος 1, το άρθρο 44 παράγραφοι 1 και 2 και το άρθρο 46 παράγραφοι 3 και 4, εκτός αν η μη χρήση οφείλεται σε εύλογη αιτία.

2. Εάν ένα κράτος μέλος προβλέπει διαδικασία ανακοπής μετά την καταχώριση, η περίοδος πέντε ετών που αναφέρεται στην παράγραφο 1 υπολογίζεται από την ημερομηνία κατά την οποία το σήμα δεν δύναται πλέον να αποτελέσει αντικείμενο ανακοπής ή, σε περίπτωση που έχει ασκηθεί ανακοπή, από την ημερομηνία κατά την οποία κατέστη τελεσίδικη η απόφαση με την οποία περατώνεται η διαδικασία ανακοπής ή αποσύρθηκε η ανακοπή.

3. Όσον αφορά τα σήματα που έχουν αποτελέσει αντικείμενο διεθνούς καταχώρισης, η οποία ισχύει στο κράτος μέλος, η περίοδος πέντε ετών που αναφέρεται στην παράγραφο 1 υπολογίζεται από την ημερομηνία κατά την οποία το σήμα δεν δύναται πλέον να αποτελέσει αντικείμενο απόρριψης ή ανακοπής. Σε περίπτωση που έχει ασκηθεί ανακοπή ή έχει κοινοποιηθεί αντίρρηση για απόλυτους ή σχετικούς λόγους, το χρονικό διάστημα υπολογίζεται από την ημερομηνία κατά την οποία κατέστη τελική η απόφαση με την οποία περατώνεται η διαδικασία ανακοπής ή η απόφαση απόρριψης για απόλυτους ή σχετικούς λόγους, ή αποσύρθηκε η ανακοπή.

4. Η ημερομηνία έναρξης της πενταετούς περιόδου που αναφέρεται στις παραγράφους 1 και 2 σημειώνεται στο μητρώο.

5. Κατά την έννοια της παραγράφου 1, ως χρήση θεωρείται επίσης:

α) η χρήση του σήματος υπό μορφή που διαφέρει ως προς στοιχεία τα οποία δεν μεταβάλλουν τον διακριτικό χαρακτήρα του σήματος στην καταχωρισμένη του μορφή, ανεξαρτήτως αν το σήμα στη μορφή που χρησιμοποιείται είναι επίσης καταχω­ ρισμένο επ' ονόματι του δικαιούχου ή όχι·

β) η επίθεση του σήματος σε προϊόντα ή στη συσκευασία τους μέσα στο συγκεκριμένο κράτος μέλος αποκλειστικά με προορισμό την εξαγωγή.

6. Η χρήση του σήματος με τη συγκατάθεση του δικαιούχου θεωρείται ως χρήση από τον δικαιούχο.

Άρθρο 17

Μη χρήση ως μέσο άμυνας σε διαδικασία προσβολής σήματος

Ο δικαιούχος ενός σήματος δεν δικαιούται να απαγορεύσει τη χρήση σημείου, παρά μόνον στον βαθμό που δεν είναι δυνατόν να κηρυχθεί έκπτωτος των δικαιωμάτων του, σύμφωνα με το άρθρο 19, κατά τον χρόνο που ασκείται η αγωγή για προσβολή. Μετά από αίτημα του εναγομένου, ο δικαιούχος του σήματος οφείλει να αποδείξει ότι κατά τη διάρκεια της πενταετούς περιόδου που προηγήθηκε της ημερομηνίας άσκησης της αγωγής είχε γίνει ουσιαστική χρήση του σήματος σύμφωνα με το άρθρο 16 για τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες για τα οποία καταχωρίσθηκε και τα οποία αναφέρονται προς θεμελίωση της αγωγής, ή ότι υπάρχει εύλογη αιτία για τη μη χρήση, εφόσον, κατά την ημερομηνία υποβολής της αγωγής, η διαδικασία καταχώρισης του σήματος είχε ολοκληρωθεί από πενταετίας τουλάχιστον.

Άρθρο 18

Δικαίωμα παρέμβασης του δικαιούχου μεταγενέστερου καταχωρισμένου σήματος ως μέσο άμυνας σε διαδικασία προσβολής σήματος

1. Στο πλαίσιο διαδικασίας προσβολής, ο δικαιούχος σήματος δεν δικαιούται να απαγορεύσει τη χρήση μεταγενέστερου καταχωρισμένου σήματος, εφόσον το μεταγενέστερο καταχωρισμένο σήμα δεν θα εκηρύσσετο άκυρο δυνάμει του άρθρου 8, του άρθρου 9 παράγραφοι 1 ή 2 ή του άρθρου 46 παράγραφος 3.

23.12.2015 L 336/13Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

2. Στο πλαίσιο διαδικασίας προσβολής, ο δικαιούχος σήματος δεν δικαιούται να απαγορεύσει τη χρήση μεταγενέστερου καταχωρισμένου σήματος της ΕΕ, εφόσον το εν λόγω μεταγενέστερο σήμα δεν θα εκηρύσσετο άκυρο δυνάμει του άρθρου 53 παράγραφοι 1, 3 ή 4, του άρθρου 54 παράγραφοι 1 ή 2 ή του άρθρου 57 παράγραφος 2 του κανονισμού (ΕΚ) αριθ. 207/2009.

3. Όταν ο δικαιούχος σήματος δεν δικαιούται να απαγορεύσει τη χρήση μεταγενέστερου καταχωρισμένου σήματος βάσει της παραγράφου 1 ή 2, ο δικαιούχος αυτού του μεταγενέστερου καταχωρισμένου σήματος δεν δικαιούται να απαγορεύσει τη χρήση του προγενέστερου σήματος στο πλαίσιο διαδικασίας προσβολής, μολονότι δεν είναι πλέον δυνατόν να γίνει επίκληση αυτού του προγενέστερου δικαιώματος κατά του μεταγενέστερου σήματος.

ΤΜΗΜΑ 4

Έκπτωση από τα δικαιώματα επί σήματος

Άρθρο 19

Απουσία ουσιαστικής χρήσης ως λόγος έκπτωσης

1. Ο δικαιούχος του σήματος είναι δυνατόν να κηρυχθεί έκπτωτος των δικαιωμάτων του εάν, επί διάστημα πέντε συνεχών ετών, δεν έχει γίνει ουσιαστική χρήση του σήματος στο οικείο κράτος μέλος για τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες για τα οποία ή τις οποίες έχει καταχωριστεί και δεν υπάρχει εύλογη αιτία για τη μη χρήση.

2. Κανείς δεν μπορεί να επικαλεσθεί την έκπτωση του δικαιούχου από τα δικαιώματα που παρέχει το σήμα εάν, κατά το διάστημα που μεσολαβεί μεταξύ της λήξης του πενταετούς διαστήματος και της υποβολής της αίτησης έκπτωσης, υπήρξε έναρξη ή επανάληψη της ουσιαστικής χρήσης του σήματος.

3. Η έναρξη ή επανάληψη της χρήσης εντός περιόδου τριών μηνών πριν από την υποβολή της αίτησης έκπτωσης, η οποία αρχίζει να τρέχει το νωρίτερο από τη συμπλήρωση της συνεχούς πενταετίας μη χρήσης, δεν λαμβάνεται υπόψη στην περίπτωση κατά την οποία οι προπαρασκευαστικές ενέργειες για την έναρξη ή την επανάληψη της χρήσης συνέβησαν μόνον αφού ο δικαιούχος έλαβε γνώση της πιθανότητας να υποβληθεί η αίτηση έκπτωσης.

Άρθρο 20

Εξέλιξη του σήματος σε κοινόχρηστη ονομασία ή παραπλανητική ένδειξη ως λόγοι έκπτωσης

Ο δικαιούχος του σήματος είναι δυνατόν να κηρυχθεί έκπτωτος των δικαιωμάτων του εάν, μετά την ημερομηνία καταχώρισης, το σήμα:

α) συνεπεία πράξεων ή αδράνειας του δικαιούχου, έχει καταστεί συνήθης εμπορική ονομασία προϊόντος ή υπηρεσίας για το οποίο/την οποία έχει καταχωρισθεί·

β) λόγω της χρήσης του σήματος από τον δικαιούχο ή με τη συγκατάθεση του δικαιούχου για τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες για τα οποία/τις οποίες έχει καταχωρισθεί, ενδέχεται να παραπλανηθεί το κοινό ιδίως ως προς τη φύση, την ποιότητα ή τη γεωγραφική προέλευση αυτών των προϊόντων ή υπηρεσιών.

Άρθρο 21

Έκπτωση που αφορά μέρος μόνον των προϊόντων ή υπηρεσιών

Εάν οι λόγοι έκπτωσης από τα δικαιώματα επί σήματος αφορούν μέρος μόνον των προϊόντων ή των υπηρεσιών για τα οποία ή τις οποίες έχει καταχωρισθεί το εν λόγω σήμα, η έκπτωση καλύπτει μόνον τα συγκεκριμένα αυτά προϊόντα ή τις συγκεκριμένες αυτές υπηρεσίες.

ΤΜΗΜΑ 5

Σήματα ως αντικείμενα κυριότητας

Άρθρο 22

Μεταβίβαση καταχωρισμένων σημάτων

1. Το σήμα δύναται να μεταβιβαστεί, για το σύνολο ή μέρος των προϊόντων ή των υπηρεσιών για τα οποία έχει καταχωρισθεί, ανεξάρτητα από τη μεταβίβαση της επιχείρησης.

23.12.2015L 336/14 Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

2. Η μεταβίβαση της επιχείρησης στο σύνολό της συνεπάγεται και τη μεταβίβαση του σήματος, εκτός εάν υπάρχει αντίθετη συμφωνία ή αυτό προκύπτει σαφώς από τις περιστάσεις. Η διάταξη αυτή εφαρμόζεται και στη συμβατική υποχρέωση μεταβίβασης της επιχείρησης.

3. Τα κράτη μέλη διαθέτουν διαδικασίες για την εγγραφή των μεταβιβάσεων στα μητρώα τους.

Άρθρο 23

Εμπράγματα δικαιώματα

1. Το σήμα δύναται να δοθεί ως ασφάλεια ή να αποτελέσει αντικείμενο εμπράγματου δικαιώματος, ανεξάρτητα από την επιχείρηση.

2. Τα κράτη μέλη διαθέτουν διαδικασίες για την εγγραφή των εμπράγματων δικαιωμάτων στα μητρώα τους.

Άρθρο 24

Αναγκαστική εκτέλεση

1. Επί του σήματος χωρεί αναγκαστική εκτέλεση.

2. Τα κράτη μέλη διαθέτουν διαδικασίες για την εγγραφή της αναγκαστικής εκτέλεσης στα μητρώα τους.

Άρθρο 25

Παραχώρηση άδειας χρήσης

1. Είναι δυνατόν να παραχωρηθούν άδειες χρήσης σήματος για το σύνολο, ή μέρος των προϊόντων ή υπηρεσιών για τα οποία έχει καταχωρισθεί και για το σύνολο ή τμήμα του εδάφους ενός κράτους μέλους. Οι άδειες χρήσης μπορεί να είναι αποκλει­ στικές ή μη αποκλειστικές.

2. Ο δικαιούχος του σήματος μπορεί να επικαλεστεί τα δικαιώματα που παρέχει το σήμα αυτό κατά του έχοντος την άδεια εφόσον αυτός παραβιάζει διάταξη της σύμβασης για την παραχώρηση της άδειας χρήσης όσον αφορά:

α) τη διάρκειά της·

β) τη μορφή υπό την οποία μπορεί, σύμφωνα με την καταχώριση, να χρησιμοποιηθεί το σήμα·

γ) τη φύση των προϊόντων ή των υπηρεσιών για τις οποίες έχει παραχωρηθεί η άδεια·

δ) το έδαφος μέσα στο οποίο επιτρέπεται η επίθεση του σήματος· ή

ε) την ποιότητα των προϊόντων που κατασκευάζει ή των υπηρεσιών που παρέχει ο έχων την άδεια.

3. Υπό την επιφύλαξη των διατάξεων της σύμβασης για την παραχώρηση άδειας χρήσης, ο έχων την άδεια δύναται να προσφύγει στο δικαστήριο για προσβολή σήματος μόνο με τη συγκατάθεση του δικαιούχου του σήματος αυτού. Πάντως, ο κάτοχος αποκλειστικής άδειας δύναται να προσφύγει στο δικαστήριο εάν, μετά από όχληση, ο ίδιος ο δικαιούχος του σήματος δεν προσφύγει στο δικαστήριο για προσβολή εντός ευλόγου προθεσμίας.

4. Ο έχων την άδεια δικαιούται να παρέμβει στη διαδικασία για προσβολή την οποία έχει κινήσει ο δικαιούχος του σήματος, προκειμένου να επιτύχει επανόρθωση της ζημίας που υπέστη ο ίδιος.

5. Τα κράτη μέλη διαθέτουν διαδικασίες για την εγγραφή των αδειών στα μητρώα τους.

Άρθρο 26

Αιτήσεις σήματος ως αντικείμενο κυριότητας

Για τις αιτήσεις καταχώρισης σήματος εφαρμόζονται τα άρθρα 22 έως 25.

23.12.2015 L 336/15Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

ΤΜΗΜΑ 6

Σήματα εγγύησης, σήματα πιστοποίησης και συλλογικά σήματα

Άρθρο 27

Ορισμοί

Για τους σκοπούς της παρούσας οδηγίας, ισχύουν οι ακόλουθοι ορισμοί:

α) Ως «σήματα εγγύησης ή πιστοποίησης» νοούνται τα σήματα που προσδιορίζονται ως σήματα εγγύησης ή πιστοποίησης κατά την κατάθεση και είναι ικανά να διακρίνουν τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες που πιστοποιούνται από τον δικαιούχο του σήματος, όσον αφορά το υλικό, τον τρόπο παρασκευής των προϊόντων ή παροχής των υπηρεσιών, την ποιότητα, την ακρίβεια ή άλλα χαρακτηριστικά, από τα προϊόντα και τις υπηρεσίες που δεν πιστοποιούνται κατά τον τρόπο αυτό·

β) Ως «συλλογικά σήματα» νοούνται τα σήματα που προσδιορίζονται ως συλλογικά κατά την κατάθεση και είναι ικανά να διακρίνουν τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες των μελών της δικαιούχου οργάνωσης του σήματος από τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες άλλων επιχειρήσεων.

Άρθρο 28

Σήματα εγγύησης ή πιστοποίησης

1. Τα κράτη μέλη μπορούν να προβλέπουν την καταχώριση σημάτων εγγύησης ή πιστοποίησης.

2. Κάθε φυσικό ή νομικό πρόσωπο, συμπεριλαμβανομένων των οργανισμών, αρχών και φορέων δημοσίου δικαίου, μπορεί να υποβάλει αίτηση για σήματα εγγύησης ή πιστοποίησης υπό την προϋπόθεση ότι το πρόσωπο δεν ασκεί επιχειρηματική δραστη­ ριότητα που περιλαμβάνει την παροχή του είδους των προϊόντων ή υπηρεσιών που πιστοποιούνται.

Τα κράτη μέλη μπορούν να προβλέπουν ότι ένα σήμα εγγύησης ή πιστοποίησης καταχωρίζεται μόνον εφόσον ο καταθέτης είναι ικανός να πιστοποιήσει τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες για τα οποία πρόκειται να καταχωρισθεί το σήμα.

3. Τα κράτη μέλη μπορούν να προβλέπουν ότι τα σήματα εγγύησης ή πιστοποίησης δεν καταχωρίζονται ή ότι κηρύσσονται άκυρα ή ότι οι δικαιούχοι τους κηρύσσονται έκπτωτοι από τα δικαιώματα τους, για λόγους άλλους πέραν εκείνων που ορίζονται στα άρθρα 4, 19 και 20, εφόσον το απαιτεί η λειτουργία του συγκεκριμένου σήματος.

4. Κατά παρέκκλιση από το άρθρο 4 παράγραφος 1 στοιχείο γ), τα κράτη μέλη μπορούν να προβλέπουν ότι σήματα εγγύησης ή πιστοποίησης μπορούν να συνίστανται από σημεία ή ενδείξεις που δύνανται να χρησιμεύσουν στο εμπόριο για τον προσδιορισμό της γεωγραφικής προέλευσης των προϊόντων ή των υπηρεσιών. Αυτό το σήμα εγγύησης ή πιστοποίησης δεν επιτρέπει στον δικαιούχο του να απαγορεύει σε τρίτους τη χρήση τέτοιων σημείων ή ενδείξεων στις εμπορικές συναλλαγές, εφόσον οι τρίτοι τα χρησιμοποιούν σύμφωνα με τα χρηστά συναλλακτικά ήθη του εμπορίου και της βιομηχανίας. Το σήμα αυτό δεν μπορεί ιδίως να αντιταχθεί έναντι τρίτου ο οποίος επιτρέπεται να χρησιμοποιεί γεωγραφική ονομασία.

5. Οι απαιτήσεις του άρθρου 16 πληρούνται όταν γίνεται ουσιαστική χρήση του σήματος εγγύησης ή πιστοποίησης, σύμφωνα με το άρθρο 16, από οποιοδήποτε πρόσωπο που δικαιούται να το χρησιμοποιεί.

Άρθρο 29

Συλλογικά σήματα

1. Τα κράτη μέλη προβλέπουν την καταχώριση συλλογικών σημάτων.

2. Δύνανται να καταθέτουν συλλογικά σήματα οι οργανώσεις κατασκευαστών, παραγωγών, παρόχων υπηρεσιών ή εμπόρων, οι οποίες, σύμφωνα με τη νομοθεσία στην οποία υπάγονται, έχουν την ικανότητα να είναι, ιδίω ονόματι, υποκείμενα δικαιωμάτων και υποχρεώσεων, να συμβάλλονται ή να διενεργούν άλλες νομικές πράξεις και να ενάγουν και να ενάγονται, καθώς επίσης και τα νομικά πρόσωπα δημοσίου δικαίου.

3. Κατά παρέκκλιση από το άρθρο 4 παράγραφος 1 στοιχείο γ), τα κράτη μέλη μπορούν να προβλέπουν ότι συλλογικά σήματα μπορούν να συνίστανται από σημεία ή ενδείξεις που δύνανται να χρησιμεύσουν στο εμπόριο για τον προσδιορισμό της γεωγραφικής προέλευσης των προϊόντων ή των υπηρεσιών. Αυτό το συλλογικό σήμα δεν επιτρέπει στον δικαιούχο του να απαγορεύει σε τρίτους τη χρήση τέτοιων σημείων ή ενδείξεων στις εμπορικές συναλλαγές, εφόσον οι εν λόγω τρίτοι τα χρησιμο­ ποιούν σύμφωνα με τα χρηστά συναλλακτικά ήθη του εμπορίου και της βιομηχανίας. Το σήμα αυτό δεν μπορεί ιδίως να αντιταχθεί έναντι τρίτου ο οποίος επιτρέπεται να χρησιμοποιεί γεωγραφική ονομασία.

23.12.2015L 336/16 Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

Άρθρο 30

Κανονισμός χρήσης του συλλογικού σήματος

1. Ο καταθέτης συλλογικού σήματος υποβάλλει στην υπηρεσία τον κανονισμό χρήσης του σήματος.

2. Ο κανονισμός χρήσης αναφέρει τουλάχιστον τα πρόσωπα που νομιμοποιούνται να χρησιμοποιούν το σήμα, τους όρους συμμετοχής στην οργάνωση, καθώς και τις προϋποθέσεις χρήσης του σήματος, συμπεριλαμβανομένων των σχετικών κυρώσεων. Ο κανονισμός χρήσης σήματος που αναφέρεται στο άρθρο 29 παράγραφος 3 επιτρέπει σε κάθε πρόσωπο του οποίου τα προϊόντα ή οι υπηρεσίες προέρχονται από την εν λόγω γεωγραφική ζώνη να καθίσταται μέλος της οργάνωσης που είναι δικαιούχος του σήματος, εφόσον το πρόσωπο πληροί όλους τους άλλους όρους του κανονισμού.

Άρθρο 31

Απόρριψη της αίτησης

1. Εκτός από τους λόγους απόρριψης της αίτησης καταχώρισης σήματος που προβλέπονται στο άρθρο 4, κατά περίπτωση, με εξαίρεση το άρθρο 4 παράγραφος 1 στοιχείο γ) σχετικά με σημεία ή ενδείξεις που δύνανται να χρησιμεύσουν, στο εμπόριο, για τον προσδιορισμό της γεωγραφικής προέλευσης των προϊόντων ή των υπηρεσιών, και στο άρθρο 5, και με την επιφύλαξη του δικαιώματος μιας υπηρεσίας να μην προβεί σε αυτεπάγγελτη εξέταση των σχετικών λόγων, η αίτηση καταχώρισης συλλογικού σήματος απορρίπτεται όταν δεν συνάδει με τις διατάξεις του άρθρου 27 στοιχείο β), του άρθρου 29 ή του άρθρου 30 ή όταν ο κανονισμός χρήσης του εν λόγω συλλογικού σήματος αντίκειται στη δημόσια τάξη ή τα χρηστά ήθη.

2. Η αίτηση καταχώρισης συλλογικού σήματος απορρίπτεται επίσης όταν υπάρχει κίνδυνος παραπλάνησης του κοινού, όσον αφορά τον χαρακτήρα ή τη σημασία του σήματος, ιδίως όταν το σήμα πιθανόν να εκληφθεί ως κάτι άλλο, και όχι ως συλλογικό σήμα.

3. Η αίτηση δεν απορρίπτεται, εάν ο καταθέτης, μετά από τροποποίηση του κανονισμού χρήσης του συλλογικού σήματος, πληροί τις προϋποθέσεις των παραγράφων 1 και 2.

Άρθρο 32

Χρήση του συλλογικού σήματος

Οι απαιτήσεις του άρθρου 16 πληρούνται όταν γίνεται ουσιαστική χρήση του συλλογικού σήματος, σύμφωνα με το εν λόγω άρθρο, από οποιοδήποτε πρόσωπο που δικαιούται να το χρησιμοποιεί.

Άρθρο 33

Τροποποιήσεις του κανονισμού χρήσης του συλλογικού σήματος

1. Ο δικαιούχος του συλλογικού σήματος υποβάλλει στην υπηρεσία κάθε τροποποιημένο κανονισμό χρήσης.

2. Η τροποποίηση του κανονισμού χρήσης του συλλογικού σήματος σημειώνεται στο μητρώο, εκτός εάν ο τροποποιημένος κανονισμός χρήσης δεν πληροί τις προϋποθέσεις του άρθρου 30 ή συντρέχει ένας από τους λόγους απόρριψης του άρθρου 31.

3. Για τους σκοπούς της παρούσας οδηγίας, η τροποποίηση του κανονισμού χρήσης αρχίζει να ισχύει μόνον από την ημερομηνία που καταχωρίσθηκε η μνεία αυτών των τροποποιήσεων στο μητρώο.

Άρθρο 34

Πρόσωπα που δύνανται να ασκήσουν αγωγή για προσβολή

1. Το άρθρο 25 παράγραφοι 3 και 4 ισχύει για κάθε πρόσωπο που νομιμοποιείται να χρησιμοποιεί συλλογικό σήμα.

2. Ο δικαιούχος συλλογικού σήματος δύναται να αξιώνει, για λογαριασμό των προσώπων που νομιμοποιούνται να χρησιμο­ ποιούν το σήμα, αποκατάσταση της ζημίας που υπέστησαν τα πρόσωπα αυτά λόγω της χρήσης του σήματος χωρίς σχετική άδεια.

23.12.2015 L 336/17Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

Άρθρο 35

Επιπρόσθετοι λόγοι έκπτωσης

Εκτός από τους λόγους έκπτωσης που προβλέπονται στα άρθρα 19 και 20, ο δικαιούχος συλλογικού σήματος κηρύσσεται έκπτωτος των δικαιωμάτων του εάν:

α) ο δικαιούχος δεν λαμβάνει εύλογα μέτρα για να αποτρέψει χρήση του σήματος η οποία δεν συμβιβάζεται με τους όρους χρήσης που προβλέπονται στον κανονισμό χρήσης, συμπεριλαμβανομένης οιασδήποτε τροποποίησής του σημειωθείσας στο μητρώο·

β) ο τρόπος με τον οποίο χρησιμοποιήθηκε το σήμα από τα νομιμοποιούμενα πρόσωπα είχε ως συνέπεια τη δυνατότητα παραπλάνησης του κοινού, κατά την έννοια του άρθρου 31 παράγραφος 2·

γ) η τροποποίηση του κανονισμού χρήσης του σήματος σημειώθηκε στο μητρώο κατά παράβαση του άρθρου 33 παράγραφος 2, εκτός εάν ο δικαιούχος του σήματος, μετά από νέα τροποποίηση του κανονισμού χρήσης, συμμορφωθεί με τις απαιτήσεις του εν λόγω άρθρου.

Άρθρο 36

Επιπρόσθετοι λόγοι ακυρότητας

Εκτός από τους λόγους ακυρότητας που προβλέπονται στο άρθρο 4, κατά περίπτωση, με εξαίρεση το άρθρο 4 παράγραφος 1 στοιχείο γ) σχετικά με σημεία ή ενδείξεις που δύνανται να χρησιμεύσουν στο εμπόριο για τον προσδιορισμό της γεωγραφικής προέλευσης των προϊόντων ή των υπηρεσιών, και στο άρθρο 5, το συλλογικό σήμα κηρύσσεται άκυρο εάν καταχωρίσθηκε κατά παράβαση του άρθρου 31, εκτός εάν ο δικαιούχος του σήματος, μετά από τροποποίηση του κανονισμού χρήσης, συμμορφωθεί με τις απαιτήσεις του άρθρου 31.

ΚΕΦΑΛΑΙΟ 3

ΔΙΑΔΙΚΑΣΙΕΣ

ΤΜΗΜΑ 1

Αίτηση και καταχώριση

Άρθρο 37

Προϋποθέσεις που πρέπει να πληροί η αίτηση

1. Η αίτηση καταχώρισης σήματος πρέπει να περιλαμβάνει τουλάχιστον όλα τα επόμενα:

α) αίτημα καταχώρισης·

β) τα στοιχεία ταυτότητας του καταθέτη·

γ) κατάλογο των προϊόντων ή των υπηρεσιών για τα οποία ή τις οποίες ζητείται η καταχώριση·

δ) παράσταση του σήματος που να πληροί τις απαιτήσεις του άρθρου 3 στοιχείο β).

2. Η αίτηση καταχώρισης σήματος συνεπάγεται την πληρωμή τυχόν τέλους που καθορίζει το οικείο κράτος μέλος.

Άρθρο 38

Ημερομηνία κατάθεσης

1. Ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης για την καταχώριση σήματος είναι η ημερομηνία κατά την οποία κατατίθενται από τον καταθέτη στην υπηρεσία τα έγγραφα που περιλαμβάνουν τα στοιχεία τα αναφερόμενα στο άρθρο 37 παράγραφος 1.

2. Τα κράτη μέλη μπορούν να προβλέπουν, επιπλέον, ότι ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης αποδίδεται εφόσον καταβληθεί το τέλος που αναφέρεται στο άρθρο 37 παράγραφος 2.

23.12.2015L 336/18 Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

Άρθρο 39

Προσδιορισμός και ταξινόμηση προϊόντων και υπηρεσιών

1. Τα προϊόντα και οι υπηρεσίες για τα οποία ζητείται καταχώριση σήματος ταξινομούνται σύμφωνα με το σύστημα ταξινόμησης το οποίο καθιερώθηκε με τη συμφωνία της Νίκαιας που αφορά τη διεθνή ταξινόμηση προϊόντων και υπηρεσιών με σκοπό την καταχώριση σημάτων, της 15ης Ιουνίου 1957 («ταξινόμηση της Νίκαιας»).

2. Τα προϊόντα και οι υπηρεσίες για τα οποία ή τις οποίες ζητείται η προστασία ταυτοποιούνται από τον καταθέτη με επαρκή σαφήνεια και ακρίβεια, ώστε να μπορούν οι αρμόδιες αρχές και οι οικονομικοί φορείς, αποκλειστικά σε αυτή τη βάση, να προσδιορίσουν την έκταση της επιδιωκόμενης προστασίας.

3. Για τους σκοπούς της παραγράφου 2, μπορούν να χρησιμοποιούνται οι γενικές ενδείξεις που περιλαμβάνονται στους τίτλους των κλάσεων της ταξινόμησης της Νίκαιας ή άλλοι γενικοί όροι, εφόσον ανταποκρίνονται στα απαιτούμενα πρότυπα σαφήνειας και ακρίβειας που καθορίζονται στο παρόν άρθρο.

4. Η υπηρεσία απορρίπτει την αίτηση λόγω ενδείξεων ή όρων που είναι ασαφείς ή ανακριβείς, όταν ο καταθέτης δεν προτείνει αποδεκτή διατύπωση εντός προθεσμίας που τάσσεται προς τούτο από την υπηρεσία.

5. Η χρήση γενικών όρων, όπου συμπεριλαμβάνονται οι γενικές ενδείξεις των τίτλων των κλάσεων της ταξινόμησης της Νίκαιας, θεωρείται ότι περιλαμβάνει όλα τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες που καλύπτονται σαφώς από την κυριολεκτική έννοια της ένδειξης ή του όρου. Η χρήση αυτών των όρων ή ενδείξεων δεν θεωρείται ότι περιλαμβάνει προϊόντα ή υπηρεσίες που δεν μπορούν να νοηθούν κατά την ανωτέρω έννοια.

6. Όταν ο καταθέτης ζητεί καταχώριση για περισσότερες από μία κλάσεις, ομαδοποιεί τα προϊόντα και τις υπηρεσίες σύμφωνα με τις κλάσεις της ταξινόμησης της Νίκαιας, κάθε δε ομάδας προηγείται ο αριθμός της κλάσης στην οποία ανήκει αυτή η ομάδα προϊόντων ή υπηρεσιών, και κάθε ομάδα παρατίθεται με τη σειρά των κλάσεων.

7. Τα προϊόντα και οι υπηρεσίες δεν θεωρούνται παρόμοια μεταξύ τους επειδή εμφανίζονται στην ίδια κλάση στην ταξινόμηση της Νίκαιας. Τα προϊόντα και οι υπηρεσίες δεν θεωρούνται διαφορετικά μεταξύ τους επειδή εμφανίζονται σε διαφορετικές κλάσεις στην ταξινόμηση της Νίκαιας.

Άρθρο 40

Παρατηρήσεις τρίτων

1. Τα κράτη μέλη μπορούν να προβλέπουν ότι, πριν από την καταχώριση ενός σήματος, κάθε φυσικό ή νομικό πρόσωπο, καθώς και κάθε οργάνωση ή φορέας εκπροσώπησης κατασκευαστών, παραγωγών, παρόχων υπηρεσιών, εμπόρων ή καταναλωτών μπορεί να υποβάλει γραπτές παρατηρήσεις στην υπηρεσία, εξηγώντας τους λόγους για τους οποίους το σήμα θα πρέπει να απορριφθεί αυτεπαγγέλτως.

Τα πρόσωπα και οι οργανώσεις ή φορείς που αναφέρονται στο πρώτο εδάφιο δεν αποκτούν την ιδιότητα του διαδίκου στην ενώπιον της υπηρεσίας διαδικασία.

2. Επιπλέον των λόγων που αναφέρονται στην παράγραφο 1 του παρόντος άρθρου, κάθε φυσικό ή νομικό πρόσωπο, καθώς και κάθε οργάνωση ή φορέας εκπροσώπησης κατασκευαστών, παραγωγών, παρόχων υπηρεσιών, εμπόρων ή καταναλωτών μπορεί να υποβάλει στην υπηρεσία γραπτές παρατηρήσεις, βασιζόμενες στους ιδιαίτερους λόγους για τους οποίους θα πρέπει να απορριφθεί η αίτηση συλλογικού σήματος βάσει του άρθρου 31 παράγραφοι 1 και 2. Αυτή η διάταξη μπορεί να επεκταθεί ώστε να καλύπτει τα σήματα πιστοποίησης και εγγύησης εφόσον αυτά ρυθμίζονται στα κράτη μέλη.

Άρθρο 41

Διαίρεση των αιτήσεων και των καταχωρίσεων

Ο καταθέτης ή ο δικαιούχος μπορεί να διαιρέσει δήλωση κατάθεσης ή καταχώριση ενός εθνικού σήματος σε δύο ή περισσότερες χωριστές δηλώσεις ή καταχωρίσεις αποστέλλοντας αίτηση στην υπηρεσία και αναφέροντας για κάθε τμηματική δήλωση ή καταχώριση τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες της αρχικής δήλωσης ή καταχώρισης που θα καλύπτονται από τις τμηματικές δηλώσεις ή καταχωρίσεις.

23.12.2015 L 336/19Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

Άρθρο 42

Τέλη κλάσης

Τα κράτη μέλη μπορούν να προβλέπουν ότι η κατάθεση και η ανανέωση σήματος υπόκεινται σε καταβολή πρόσθετου τέλους για κάθε κλάση προϊόντων και υπηρεσιών πέραν της πρώτης κλάσης.

ΤΜΗΜΑ 2

Διαδικασίες ανακοπής, έκπτωσης και ακυρότητας

Άρθρο 43

Διαδικασία ανακοπής

1. Τα κράτη μέλη προβλέπουν αποτελεσματική και ταχεία διοικητική διαδικασία ενώπιον των υπηρεσιών τους για την άσκηση ανακοπής κατά της καταχώρισης ενός κατατεθειμένου σήματος, βάσει των λόγων που προβλέπονται στο άρθρο 5.

2. Η διοικητική διαδικασία που αναφέρεται στην παράγραφο 1 του παρόντος άρθρου προβλέπει τουλάχιστον ότι ο δικαιούχος προγενέστερου σήματος, αναφερόμενου στο άρθρο 5 παράγραφος 2 και στο άρθρο 5 παράγραφος 3 στοιχείο α), και το άτομο που δικαιούται βάσει του οικείου δικαίου να ασκεί τα δικαιώματα που απορρέουν από προστατευόμενη ονομασία προέλευσης ή γεωγραφική ένδειξη που αναφέρονται στο άρθρο 5 παράγραφος 3 στοιχείο γ) μπορούν να αντιτάσσονται στην καταχώριση αίτησης σήματος. Ανακοπή ασκείται βάσει ενός ή περισσότερων προγενέστερων δικαιωμάτων, υπό την προϋπόθεση ότι ανήκουν όλα στον ίδιο δικαιούχο, και βάσει μέρους ή του συνόλου των προϊόντων ή υπηρεσιών σε σχέση με τα οποία έχει καταχωρισθεί το προγενέστερο δικαίωμα ή έχει υποβληθεί αίτηση καταχώρισης, και μπορεί να αφορά μέρος ή το σύνολο των προϊόντων ή υπηρεσιών σε σχέση με τα οποία έχει υποβληθεί αίτηση καταχώρισης του αμφισβητούμενου σήματος.

3. Στους διαδίκους παραχωρείται, κατόπιν κοινού αιτήματος, διάστημα τουλάχιστον δύο μηνών στο πλαίσιο της διαδικασίας ανακοπής προκειμένου να επιτραπεί η δυνατότητα φιλικού διακανονισμού μεταξύ του ανακόπτοντος και του καταθέτη.

Άρθρο 44

Μη χρήση ως μέσο άμυνας σε διαδικασία ανακοπής

1. Σε διαδικασίες ανακοπής δυνάμει του άρθρου 43, όπου, κατά την ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης ή την ημερομηνία προτεραιότητας του μεταγενέστερου σήματος, έχει λήξει η πενταετής περίοδος εντός της οποίας θα έπρεπε να έχει γίνει ουσιαστική χρήση του προγενέστερου σήματος, όπως προβλέπεται στο άρθρο 16, ο ανακόπτων δικαιούχος του προγενέστερου σήματος, κατόπιν αιτήματος του καταθέτη, οφείλει να αποδείξει ότι έχει γίνει ουσιαστική χρήση του προγενέστερου σήματος, όπως προβλέπεται στο άρθρο 16, κατά τη διάρκεια της πενταετούς περιόδου πριν από την ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης ή την ημερομηνία προτεραιότητας του μεταγενέστερου σήματος, ή ότι υπήρχε εύλογη αιτία για τη μη χρήση. Εάν δεν αποδειχθούν τα ανωτέρω, η ανακοπή απορρίπτεται.

2. Εάν το προγενέστερο σήμα χρησιμοποιήθηκε για μέρος μόνον των προϊόντων ή των υπηρεσιών για τα οποία ή τις οποίες καταχωρίσθηκε, τότε, για τους σκοπούς της εξέτασης της ανακοπής, όπως προβλέπεται στην παράγραφο 1, θεωρείται καταχω­ ρισμένο μόνον για το μέρος αυτό των προϊόντων ή των υπηρεσιών.

3. Οι παράγραφοι 1 και 2 του παρόντος άρθρου εφαρμόζονται επίσης όταν το προγενέστερο σήμα είναι σήμα της ΕΕ. Στην περίπτωση αυτή, η ουσιαστική χρήση του σήματος της ΕΕ προσδιορίζεται σύμφωνα με το άρθρο 15 του κανονισμού (ΕΚ) αριθ. 207/2009.

Άρθρο 45

Διαδικασία για την κήρυξη έκπτωσης ή ακυρότητας

1. Με την επιφύλαξη του δικαιώματος των μερών να προσφεύγουν ενώπιον δικαστηρίων, τα κράτη μέλη προβλέπουν αποτελεσματική και ταχεία διοικητική διαδικασία ενώπιον των υπηρεσιών τους για την κήρυξη έκπτωσης από τα δικαιώματα επί σήματος ή ακυρότητας σήματος.

23.12.2015L 336/20 Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

2. Η διοικητική διαδικασία για την κήρυξη έκπτωσης προβλέπει ότι ο δικαιούχος του σήματος κηρύσσεται έκπτωτος των δικαιωμάτων του για τους λόγους που προβλέπονται στα άρθρα 19 και 20.

3. Η διοικητική διαδικασία για την ακυρότητα προβλέπει ότι το σήμα κηρύσσεται άκυρο τουλάχιστον βάσει των ακόλουθων λόγων:

α) το σήμα δεν θα έπρεπε να είχε καταχωρισθεί διότι δεν πληροί τις απαιτήσεις του άρθρου 4·

β) το σήμα δεν θα έπρεπε να είχε καταχωρισθεί λόγω της ύπαρξης προγενέστερου δικαιώματος κατά την έννοια του άρθρου 5 παράγραφοι 1 έως 3.

4. Η διοικητική διαδικασία προβλέπει ότι αίτηση για την κήρυξη έκπτωσης ή ακυρότητας δικαιούνται να καταθέσουν τουλάχιστον οι εξής:

α) στην περίπτωση της παραγράφου 2 και της παραγράφου 3 στοιχείο α), κάθε φυσικό ή νομικό πρόσωπο, καθώς και κάθε οργάνωση ή φορέας εκπροσώπησης των συμφερόντων κατασκευαστών, παραγωγών, παρόχων υπηρεσιών, εμπόρων ή καταναλωτών, εφόσον, σύμφωνα με το δίκαιο στο οποίο υπάγεται, μπορεί να ενάγει και να ενάγεται·

β) στην περίπτωση του στοιχείου β) της παραγράφου 3 του παρόντος άρθρου, ο δικαιούχος προγενέστερου σήματος, αναφερόμενου στο άρθρο 5 παράγραφος 2 και στο άρθρο 5 παράγραφος 3 στοιχείο α), και το άτομο που δικαιούται βάσει του οικείου δικαίου να ασκεί τα δικαιώματα που απορρέουν από προστατευόμενη ονομασία προέλευσης ή γεωγραφική ένδειξη που αναφέρονται στο άρθρο 5 παράγραφος 3 στοιχείο γ).

5. Μια αίτηση έκπτωσης από τα δικαιώματα επί σήματος ή ακυρότητας σήματος μπορεί να αφορά μέρος ή το σύνολο των προϊόντων ή υπηρεσιών σε σχέση με τα οποία έχει καταχωρισθεί το αμφισβητούμενο σήμα.

6. Μια αίτηση ακυρότητας σήματος μπορεί να κατατεθεί βάσει ενός ή περισσότερων προγενέστερων δικαιωμάτων, υπό την προϋπόθεση ότι ανήκουν όλα στον ίδιο δικαιούχο.

Άρθρο 46

Μη χρήση ως μέσο άμυνας σε διαδικασία κήρυξης ακυρότητας

1. Σε διαδικασίες για την κήρυξη ακυρότητας βάσει καταχωρισμένου σήματος με προγενέστερη ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης ή ημερομηνία προτεραιότητας, ο δικαιούχος του προγενέστερου σήματος, εάν το ζητήσει ο δικαιούχος του μεταγενέ­ στερου σήματος, οφείλει να αποδείξει ότι κατά τη διάρκεια της πενταετούς περιόδου πριν από την ημερομηνία της αίτησης ακυρότητας έχει γίνει ουσιαστική χρήση του προγενέστερου σήματος, όπως προβλέπεται στο άρθρο 16, για τα προϊόντα ή τις υπηρεσίες για τα οποία ή τις οποίες έχει καταχωρισθεί, και των οποίων γίνεται επίκληση προς αιτιολόγηση της αίτησης, ή ότι υπάρχει εύλογη αιτία για τη μη χρήση, εφόσον, κατά την ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης ακυρότητας, έχει ολοκληρωθεί τουλάχιστον από πενταετίας η διαδικασία καταχώρισης του προγενέστερου σήματος.

2. Εάν, κατά την ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης ή την ημερομηνία προτεραιότητας του μεταγενέστερου σήματος, έχει λήξει η περίοδος πέντε ετών εντός της οποίας θα έπρεπε να είχε γίνει ουσιαστική χρήση του προγενέστερου σήματος, όπως προβλέπεται στο άρθρο 16, ο δικαιούχος του προγενέστερου σήματος, επιπλέον των αποδεικτικών στοιχείων που απαιτούνται βάσει της παραγράφου 1 του παρόντος άρθρου, οφείλει να αποδείξει ότι έχει γίνει ουσιαστική χρήση του σήματος κατά τη διάρκεια της πενταετούς περιόδου πριν από την ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης ή την ημερομηνία προτεραιότητας, ή ότι υπήρχε εύλογη αιτία για τη μη χρήση.

3. Ελλείψει των αποδεικτικών στοιχείων που αναφέρονται στις παραγράφους 1 και 2, η αίτηση ακυρότητας βάσει προγενέ­ στερου σήματος απορρίπτεται.

4. Εάν το προγενέστερο σήμα χρησιμοποιήθηκε, σύμφωνα με το άρθρο 16, για μέρος μόνον των προϊόντων ή των υπηρεσιών για τα οποία ή τις οποίες καταχωρίσθηκε, τότε, για τους σκοπούς της εξέτασης της αίτησης ακυρότητας, θεωρείται καταχω­ ρισμένο μόνον για το μέρος αυτό των προϊόντων ή των υπηρεσιών.

5. Οι παράγραφοι 1 έως 4 του παρόντος άρθρου εφαρμόζονται επίσης όταν το προγενέστερο σήμα είναι σήμα της ΕΕ. Στην περίπτωση αυτή, η ουσιαστική χρήση του σήματος της ΕΕ προσδιορίζεται σύμφωνα με το άρθρο 15 του κανονισμού (ΕΚ) αριθ. 207/2009.

23.12.2015 L 336/21Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

Άρθρο 47

Αποτελέσματα της έκπτωσης και της ακυρότητας

1. Στον βαθμό που ο δικαιούχος εκπίπτει των δικαιωμάτων του, το καταχωρισμένο σήμα θεωρείται ότι έχει παύσει να παράγει τα αποτελέσματα που προβλέπονται στην παρούσα οδηγία, από την ημερομηνία της αίτησης για την έκπτωση. Κατ' αίτηση ενός διαδίκου, μπορεί να καθοριστεί στην απόφαση επί της αίτησης για την έκπτωση προγενέστερη ημερομηνία, εφόσον κατ' αυτήν συνέτρεχε ένας από τους λόγους έκπτωσης.

2. Το καταχωρισμένο σήμα, στον βαθμό που κηρύχθηκε άκυρο, θεωρείται ότι ουδέποτε παρήγε τα αποτελέσματα που προβλέπονται στην παρούσα οδηγία.

ΤΜΗΜΑ 3

Διάρκεια και ανανέωση της καταχώρισης

Άρθρο 48

Διάρκεια της καταχώρισης

1. Η καταχώριση του σήματος διαρκεί επί μία δεκαετία από την ημερομηνία κατάθεσης της αίτησης.

2. Η καταχώριση δύναται να ανανεώνεται, ανά δεκαετία, σύμφωνα με το άρθρο 49.

Άρθρο 49

Ανανέωση

1. Η καταχώριση ενός σήματος ανανεώνεται κατ' αίτηση του δικαιούχου του σήματος ή κάθε προσώπου που έχει σχετική εξουσιοδότηση, δυνάμει νομοθετικής ή συμβατικής ρύθμισης, εφόσον έχουν καταβληθεί τα τέλη ανανέωσης. Τα κράτη μέλη μπορούν να προβλέπουν ότι η απόδειξη καταβολής των τελών ανανέωσης θεωρείται ότι συνιστά αίτηση.

2. Η υπηρεσία ενημερώνει τον δικαιούχο του σήματος σχετικά με τη λήξη ισχύος της καταχώρισης τουλάχιστον έξι μήνες πριν από την επέλευσή της. Η υπηρεσία δεν ευθύνεται εάν παραλείψει να προβεί σε αυτή την ενημέρωση.

3. Η αίτηση ανανέωσης υποβάλλεται και τα τέλη ανανέωσης καταβάλλονται εντός προθεσμίας έξι μηνών αμέσως πριν από τη λήξη της καταχώρισης. Ελλείψει αυτού, η αίτηση μπορεί να υποβληθεί εντός συμπληρωματικής προθεσμίας έξι μηνών αμέσως μετά τη λήξη της καταχώρισης ή της μεταγενέστερης ανανέωσής της. Τα τέλη ανανέωσης και τα πρόσθετα τέλη καταβάλλονται εντός της συμπληρωματικής αυτής προθεσμίας.

4. Εάν η αίτηση υποβληθεί ή τα τέλη καταβληθούν για μέρος μόνον των προϊόντων ή των υπηρεσιών για τις οποίες έχει καταχωρισθεί το σήμα, η καταχώριση ανανεώνεται μόνο για τα συγκεκριμένα προϊόντα ή τις συγκεκριμένες υπηρεσίες.

5. Η ανανέωση ισχύει από την επομένη της ημερομηνίας κατά την οποία λήγει η υφιστάμενη καταχώριση. Η ανανέωση καταγράφεται στο μητρώο.

ΤΜΗΜΑ 4

Επικοινωνία με την υπηρεσία

Άρθρο 50

Επικοινωνία με την υπηρεσία

Τα μέρη της διαδικασίας ή, εφόσον έχουν οριστεί, οι αντιπρόσωποί τους δηλώνουν επίσημη διεύθυνση για κάθε επίσημη επικοινωνία με την υπηρεσία. Τα κράτη μέλη έχουν το δικαίωμα να απαιτούν η ανωτέρω διεύθυνση να είναι εντός του Ευρωπαϊκού Οικονομικού Χώρου.

23.12.2015L 336/22 Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

ΚΕΦΑΛΑΙΟ 4

ΔΙΟΙΚΗΤΙΚΗ ΣΥΝΕΡΓΑΣΙΑ

Άρθρο 51

Συνεργασία στον τομέα της καταχώρισης και της διαχείρισης των σημάτων

Οι υπηρεσίες είναι ελεύθερες να συνεργάζονται αποτελεσματικά μεταξύ τους και με το Γραφείο Διανοητικής Ιδιοκτησίας της Ευρωπαϊκής Ένωσης ΓΔΙΕΕ για την προώθηση της σύγκλισης των πρακτικών και των εργαλείων εξέτασης και καταχώρισης των σημάτων.

Άρθρο 52

Συνεργασία σε άλλους τομείς

Οι υπηρεσίες είναι ελεύθερες να συνεργάζονται αποτελεσματικά μεταξύ τους και με το Γραφείο Διανοητικής Ιδιοκτησίας της Ευρωπαϊκής Ένωσης ΓΔΙΕΕ σε όλους τους τομείς των δραστηριοτήτων τους, εκτός των αναφερομένων στο άρθρο 51, οι οποίοι είναι συναφείς με την προστασία των σημάτων στην Ένωση.

ΚΕΦΑΛΑΙΟ 5

ΤΕΛΙΚΕΣ ΔΙΑΤΑΞΕΙΣ

Άρθρο 53

Προστασία δεδομένων

Η επεξεργασία δεδομένων προσωπικού χαρακτήρα στο πλαίσιο της παρούσας οδηγίας υπόκειται στις εθνικές νομοθετικές ρυθμίσεις για την εφαρμογή της οδηγίας 95/46/ΕΚ.

Άρθρο 54

Μεταφορά στο εθνικό δίκαιο

1. Τα κράτη μέλη θέτουν σε ισχύ τις αναγκαίες νομοθετικές, κανονιστικές και διοικητικές διατάξεις για να συμμορφωθούν με τα άρθρα 3 έως 6, τα άρθρα 8 έως 14, τα άρθρα 16, 17 και 18, τα άρθρα 22 έως 39, το άρθρο 41, τα άρθρα 43 έως 50 έως τις 14 Ιανουαρίου 2019 το αργότερο. Τα κράτη μέλη θέτουν σε ισχύ τις νομοθετικές, κανονιστικές και διοικητικές διατάξεις για να συμμορφωθούν με το άρθρο 45 το αργότερο έως τις 14 Ιανουαρίου 2023. Ανακοινώνουν αμέσως στην Επιτροπή το κείμενο των εν λόγω διατάξεων.

Όταν τα κράτη μέλη θεσπίζουν τα εν λόγω μέτρα, αυτά περιέχουν αναφορά στην παρούσα οδηγία ή συνοδεύονται από την αναφορά αυτή κατά την επίσημη δημοσίευσή τους. Περιλαμβάνουν επίσης δήλωση που διευκρινίζει ότι οι αναφορές στην οδηγία που καταργείται με την παρούσα οδηγία, οι οποίες περιέχονται στις ισχύουσες νομοθετικές, κανονιστικές και διοικητικές διατάξεις, θεωρούνται ότι γίνονται στην παρούσα οδηγία. Ο τρόπος πραγματοποίησης αυτής της αναφοράς και η διατύπωση αυτής της δήλωσης καθορίζονται από τα κράτη μέλη.

2. Τα κράτη μέλη ανακοινώνουν στην Επιτροπή το κείμενο του ουσιωδών διατάξεων εσωτερικού δικαίου τις οποίες θεσπίζουν στον τομέα που καλύπτεται από την παρούσα οδηγία.

Άρθρο 55

Κατάργηση

Η οδηγία 2008/95/ΕΚ καταργείται από τις 15 Ιανουαρίου 2019, με την επιφύλαξη των υποχρεώσεων των κρατών μελών όσον αφορά την προθεσμία ενσωμάτωσης στο εθνικό δίκαιο της οδηγίας 89/104/ΕΟΚ που εμφαίνεται στο παράρτημα I μέρος Β της οδηγίας 2008/95/ΕΚ.

Οι αναφορές στην καταργούμενη οδηγία νοούνται ως αναφορές στην παρούσα οδηγία και διαβάζονται σύμφωνα με τον πίνακα αντιστοιχίας του παραρτήματος.

23.12.2015 L 336/23Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

Άρθρο 56

Έναρξη ισχύος

Η παρούσα οδηγία αρχίζει να ισχύει την εικοστή ημέρα από τη δημοσίευσή της στην Επίσημη Εφημερίδα της Ευρωπαϊκής Ένωσης.

Τα άρθρα 1, 7, 15, 19, 20, 21 και 54 έως 57 εφαρμόζονται από τις 15 Ιανουαρίου 2019.

Άρθρο 57

Αποδέκτες

Η παρούσα οδηγία απευθύνεται στα κράτη μέλη.

Στρασβούργο, 16 Δεκεμβρίου 2015.

Για το Ευρωπαϊκό Κοινοβούλιο

Ο Πρόεδρος M. SCHULZ

Για το Συμβούλιο

Ο Πρόεδρος N. SCHMIT

23.12.2015L 336/24 Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

ΠΑΡΑΡΤΗΜΑ

Πίνακας αντιστοιχίας

Οδηγία 2008/95/ΕΚ Παρούσα οδηγία

Άρθρο 1 Άρθρο 1

— Άρθρο 2

Άρθρο 2 Άρθρο 3

Άρθρο 3 παράγραφος 1 στοιχεία α) έως η) Άρθρο 4 παράγραφος 1 στοιχεία α) έως η)

— Άρθρο 4 παράγραφος 1 στοιχεία θ) έως ιβ)

Άρθρο 3 παράγραφος 2 στοιχεία α) έως γ) Άρθρο 4 παράγραφος 3 στοιχεία α) έως γ)

Άρθρο 3 παράγραφος 2 στοιχείο δ) Άρθρο 4 παράγραφος 2

Άρθρο 3 παράγραφος 3 πρώτη περίοδος Άρθρο 4 παράγραφος 4 πρώτη περίοδος

— Άρθρο 4 παράγραφος 4 δεύτερη περίοδος

Άρθρο 3 παράγραφος 3 δεύτερη περίοδος Άρθρο 4 παράγραφος 5

Άρθρο 3 παράγραφος 4 —

Άρθρο 4 παράγραφοι 1 και 2 Άρθρο 5 παράγραφοι 1 και 2

Άρθρο 4 παράγραφος 3 και άρθρο 4 παράγραφος 4 στοι­ χείο α)

Άρθρο 5 παράγραφος 3 στοιχείο α)

— Άρθρο 5 παράγραφος 3 στοιχείο β)

— Άρθρο 5 παράγραφος 3 στοιχείο γ)

Άρθρο 4 παράγραφος 4 στοιχεία β) και γ) Άρθρο 5 παράγραφος 4 στοιχεία α) και β)

Άρθρο 4 παράγραφος 4 στοιχεία δ) έως στ) —

Άρθρο 4 παράγραφος 4 στοιχείο ζ) Άρθρο 5 παράγραφος 4 στοιχείο γ)

Άρθρο 4 παράγραφοι 5 και 6 Άρθρο 5 παράγραφοι 5και 6

— Άρθρο 8

Άρθρο 5 παράγραφος 1 πρώτη φράση Άρθρο 10 παράγραφος 1

Άρθρο 5 παράγραφος 1 δεύτερη φράση, εισαγωγική φράση Άρθρο 10 παράγραφος 2 εισαγωγική φράση

Άρθρο 5 παράγραφος 1 στοιχεία α) και β) Άρθρο 10 παράγραφος 2 στοιχεία α) και β)

Άρθρο 5 παράγραφος 2 Άρθρο 10 παράγραφος 2 στοιχείο γ)

Άρθρο 5 παράγραφος 3 στοιχεία α) έως γ) Άρθρο 10 παράγραφος 3 στοιχεία α) έως γ)

— Άρθρο 10 παράγραφος 3 στοιχείο δ)

Άρθρο 5 παράγραφος 3 στοιχείο δ) Άρθρο 10 παράγραφος 3 στοιχείο ε)

— Άρθρο 10 παράγραφος 3 στοιχείο στ)

— Άρθρο 10 παράγραφος 4

Άρθρο 5 παράγραφοι 4 και 5 Άρθρο 10 παράγραφοι 5 και 6

— Άρθρο 11

— Άρθρο 12

— Άρθρο 13

23.12.2015 L 336/25Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

Οδηγία 2008/95/ΕΚ Παρούσα οδηγία

Άρθρο 6 παράγραφος 1 στοιχεία α) έως γ) Άρθρο 14 παράγραφος 1στοιχεία α) έως γ) και άρθρο 14 πα­ ράγραφος 2

Άρθρο 6 παράγραφος 2 Άρθρο 14 παράγραφος 3

Άρθρο 7 Άρθρο 15

Άρθρο 8 παράγραφοι 1 και 2 Άρθρο 25 παράγραφοι 1και 2

— Άρθρο 25 παράγραφοι 3 έως 5

Άρθρο 9 Άρθρο 9

Άρθρο 10 παράγραφος 1 πρώτο εδάφιο Άρθρο 16 παράγραφος 1

— Άρθρο 16 παράγραφοι 2 έως 4

Άρθρο 10 παράγραφος 1 δεύτερο εδάφιο Άρθρο 16 παράγραφος 5

Άρθρο 10 παράγραφος 2 Άρθρο 16 παράγραφος 6

Άρθρο 10 παράγραφος 3 —

Άρθρο 11 παράγραφος 1 Άρθρο 46 παράγραφοι 1έως 3

Άρθρο 11 παράγραφος 2 Άρθρο 44 παράγραφος 1

Άρθρο 11 παράγραφος 3 Άρθρο 17

Άρθρο 11 παράγραφος 4 Άρθρα 17, 44 παράγραφος 2 και άρθρο 46 παράγραφος 4

— Άρθρο 18

Άρθρο 12 παράγραφος 1 πρώτο εδάφιο Άρθρο 19 παράγραφος 1

Άρθρο 12 παράγραφος 1 δεύτερο εδάφιο Άρθρο 19 παράγραφος 2

Άρθρο 12 παράγραφος 1 τρίτο εδάφιο Άρθρο 19 παράγραφος 3

Άρθρο 12 παράγραφος 2 Άρθρο 20

Άρθρο 13 Άρθρο 7 και άρθρο 21

Άρθρο 14 Άρθρο 6

— Άρθρα 22 έως 24

— Άρθρο 26

— Άρθρο 27

Άρθρο 15 παράγραφος 1 Άρθρο 28 παράγραφοι 1και 3

Άρθρο 15 παράγραφος 2 Άρθρο 28 παράγραφος 4

— Άρθρο 28 παράγραφοι 2 και 5

— Άρθρα 29 έως 54 παράγραφος 1

Άρθρο 16 Άρθρο 54 παράγραφος 2

Άρθρο 17 Άρθρο 55

Άρθρο 18 Άρθρο 56

Άρθρο 19 Άρθρο 57

23.12.2015L 336/26 Επίσηµη Εφηµερίδα της Ευρωπαϊκής ΈνωσηςEL

I

(Legislative acts)

DIRECTIVES

DIRECTIVE (EU) 2015/2436 OF THE EUROPEAN PARLIAMENT AND OF THE COUNCIL

of 16 December 2015

to approximate the laws of the Member States relating to trade marks

(Recast)

(Text with EEA relevance)

THE EUROPEAN PARLIAMENT AND THE COUNCIL OF THE EUROPEAN UNION,

Having regard to the Treaty on the Functioning of the European Union, and in particular Article 114(1) thereof,

Having regard to the proposal from the European Commission,

After transmission of the draft legislative act to the national parliaments,

Having regard to the opinion of the European Economic and Social Committee (1),

Acting in accordance with the ordinary legislative procedure (2),

Whereas:

(1) A number of amendments should be made to Directive 2008/95/EC of the European Parliament and of the Council (3). In the interests of clarity, that Directive should be recast.

(2) Directive 2008/95/EC has harmonised central provisions of substantive trade mark law which at the time of adoption were considered as most directly affecting the functioning of the internal market by impeding the free movement of goods and the freedom to provide services in the Union.

(3) Trade mark protection in the Member States coexists with protection available at Union level through European Union trade marks (‘EU trade marks’) which are unitary in character and valid throughout the Union as laid down in Council Regulation (EC) No 207/2009 (4). The coexistence and balance of trade mark systems at national and Union level in fact constitutes a cornerstone of the Union's approach to intellectual property protection.

(4) Further to the Commission's communication of 16 July 2008 on an industrial property rights strategy for Europe, the Commission carried out a comprehensive evaluation of the overall functioning of the trade mark system in Europe as a whole, covering Union and national levels and the interrelation between the two.

23.12.2015 L 336/1Official Journal of the European UnionEN

(1) OJ C 327, 12.11.2013, p. 42. (2) Position of the European Parliament of 25 February 2014 (not yet published in the Official Journal) and position of the Council at first

reading of 10 November 2015 (not yet published in the Official Journal). Position of the European Parliament of 15 December 2015. (3) Directive 2008/95/EC of the European Parliament and of the Council of 22 October 2008 to approximate the laws of the Member States

relating to trade marks (OJ L 299, 8.11.2008, p. 25). (4) Council Regulation (EC) No 207/2009 of 26 February 2009 on the Community trade mark (OJ L 78, 24.3.2009, p. 1).

(5) In its conclusions of 25 May 2010 on the future revision of the trade mark system in the European Union, the Council called on the Commission to present proposals for the revision of Regulation (EC) No 207/2009 and Directive 2008/95/EC. The revision of that Directive should include measures to make it more consistent with Regulation (EC) No 207/2009, which would thus reduce the areas of divergence within the trade mark system in Europe as a whole, while maintaining national trade mark protection as an attractive option for applicants. In this context, the complementary relationship between the EU trade mark system and national trade mark systems should be ensured.

(6) The Commission concluded in its communication of 24 May 2011 entitled ‘A single market for intellectual property rights’ that in order to meet increased demands from stakeholders for faster, higher quality, more streamlined trade mark registration systems, which are also more consistent, user friendly, publicly accessible and technologically up to date, there is a necessity to modernise the trade mark system in the Union as a whole and adapt it to the internet era.

(7) Consultation and evaluation for the purpose of this Directive has revealed that, in spite of the previous partial harmonisation of national laws, there remain areas where further harmonisation could have a positive impact on competitiveness and growth.

(8) In order to serve the objective of fostering and creating a well-functioning internal market and to facilitate acquiring and protecting trade marks in the Union, to the benefit of the growth and the competitiveness of European businesses, in particular small and medium-sized enterprises, it is necessary to go beyond the limited scope of approximation achieved by Directive 2008/95/EC and extend approximation to other aspects of substantive trade mark law governing trade marks protected through registration pursuant to Regulation (EC) No 207/2009.

(9) For the purpose of making trade mark registrations throughout the Union easier to obtain and administer, it is essential to approximate not only provisions of substantive law but also procedural rules. Therefore, the principal procedural rules in the area of trade mark registration in the Member States and in the EU trade mark system should be aligned. As regards procedures under national law, it is sufficient to lay down general principles, leaving the Member States free to establish more specific rules.

(10) It is essential to ensure that registered trade marks enjoy the same protection under the legal systems of all the Member States. In line with the extensive protection granted to EU trade marks which have a reputation in the Union, extensive protection should also be granted at national level to all registered trade marks which have a reputation in the Member State concerned.

(11) This Directive should not deprive the Member States of the right to continue to protect trade marks acquired through use but should take them into account only with regard to their relationship with trade marks acquired by registration.

(12) Attainment of the objectives of this approximation of laws requires that the conditions for obtaining and continuing to hold a registered trade mark be, in general, identical in all Member States.

(13) To this end, it is necessary to list examples of signs which are capable of constituting a trade mark, provided that such signs are capable of distinguishing the goods or services of one undertaking from those of other undertakings. In order to fulfil the objectives of the registration system for trade marks, namely to ensure legal certainty and sound administration, it is also essential to require that the sign is capable of being represented in a manner which is clear, precise, self-contained, easily accessible, intelligible, durable and objective. A sign should therefore be permitted to be represented in any appropriate form using generally available technology, and thus not necessarily by graphic means, as long as the representation offers satisfactory guarantees to that effect.

(14) Furthermore, the grounds for refusal or invalidity concerning the trade mark itself, including the absence of any distinctive character, or concerning conflicts between the trade mark and earlier rights, should be listed in an exhaustive manner, even if some of those grounds are listed as an option for the Member States which should therefore be able to maintain or introduce them in their legislation.

23.12.2015L 336/2 Official Journal of the European UnionEN

(15) In order to ensure that the levels of protection afforded to geographical indications by Union legislation and national law are applied in a uniform and exhaustive manner in the examination of absolute and relative grounds for refusal throughout the Union, this Directive should include the same provisions in relation to geographical indications as contained in Regulation (EC) No 207/2009. Furthermore, it is appropriate to ensure that the scope of absolute grounds is extended to also cover protected traditional terms for wine and traditional specialties guaranteed.

(16) The protection afforded by the registered trade mark, the function of which is in particular to guarantee the trade mark as an indication of origin, should be absolute in the event of there being identity between the mark and the corresponding sign and the goods or services. The protection should apply also in the case of similarity between the mark and the sign and the goods or services. It is indispensable to give an interpretation of the concept of similarity in relation to the likelihood of confusion. The likelihood of confusion, the appreciation of which depends on numerous elements and, in particular, on the recognition of the trade mark on the market, the association which can be made with the used or registered sign, the degree of similarity between the trade mark and the sign and between the goods or services identified, should constitute the specific condition for such protection. The ways in which a likelihood of confusion can be established, and in particular the onus of proof in that regard, should be a matter for national procedural rules which should not be prejudiced by this Directive.

(17) In order to ensure legal certainty and full consistency with the principle of priority, under which a registered earlier trade mark takes precedence over later registered trade marks, it is necessary to provide that the enforcement of rights which are conferred by a trade mark should be without prejudice to the rights of proprietors acquired prior to the filing or priority date of the trade mark. Such an approach is in conformity with Article 16(1) of the Agreement on trade-related aspects of intellectual property rights of 15 April 1994 (‘TRIPS Agreement’).

(18) It is appropriate to provide that an infringement of a trade mark can only be established if there is a finding that the infringing mark or sign is used in the course of trade for the purposes of distinguishing goods or services. Use of the sign for purposes other than for distinguishing goods or services should be subject to the provisions of national law.

(19) The concept of infringement of a trade mark should also comprise the use of the sign as a trade name or similar designation, as long as such use is made for the purposes of distinguishing goods or services.

(20) In order to ensure legal certainty and full consistency with specific Union legislation, it is appropriate to provide that the proprietor of a trade mark should be entitled to prohibit a third party from using a sign in comparative advertising where such comparative advertising is contrary to Directive 2006/114/EC of the European Parliament and of the Council (1).

(21) In order to strengthen trade mark protection and combat counterfeiting more effectively, and in line with inter­ national obligations of the Member States under the World Trade Organisation (WTO) framework, in particular Article V of the General Agreement on Tariffs and Trade on freedom of transit and, as regards generic medicines, the ‘Declaration on the TRIPS Agreement and public health’ adopted by the Doha WTO Ministerial Conference on 14 November 2001, the proprietor of a trade mark should be entitled to prevent third parties from bringing goods, in the course of trade, into the Member State where the trade mark is registered without being released for free circulation there, where such goods come from third countries and bear without authorisation a trade mark which is identical or essentially identical with the trade mark registered in respect of such goods.

(22) To this effect, it should be permissible for trade mark proprietors to prevent the entry of infringing goods and their placement in all customs situations, including, in particular transit, transhipment, warehousing, free zones, temporary storage, inward processing or temporary admission, also when such goods are not intended to be placed on the market of the Member State concerned. In performing customs controls, the customs authorities should make use of the powers and procedures laid down in Regulation (EU) No 608/2013 of the European Parliament and of the Council (2), also at the request of the right holders. In particular, the customs authorities should carry out the relevant controls on the basis of risk analysis criteria.

23.12.2015 L 336/3Official Journal of the European UnionEN

(1) Directive 2006/114/EC of the European Parliament and of the Council of 12 December 2006 concerning misleading and comparative advertising (OJ L 376, 27.12.2006, p. 21).

(2) Regulation (EU) No 608/2013 of the European Parliament and of the Council of 12 June 2013 concerning customs enforcement of intellectual property rights and repealing Council Regulation (EC) No 1383/2003 (OJ L 181, 29.6.2013, p. 15).

(23) In order to reconcile the need to ensure the effective enforcement of trade mark rights with the necessity to avoid hampering the free flow of trade in legitimate goods, the entitlement of the proprietor of the trade mark should lapse where, during the subsequent proceedings initiated before the judicial or other authority competent to take a substantive decision on whether the registered trade mark has been infringed, the declarant or the holder of the goods is able to prove that the proprietor of the registered trade mark is not entitled to prohibit the placing of the goods on the market in the country of final destination.

(24) Article 28 of Regulation (EU) No 608/2013 provides that a right holder is to be liable for damages towards the holder of the goods where, inter alia, the goods in question are subsequently found not to infringe an intellectual property right.

(25) Appropriate measures should be taken with a view to ensuring the smooth transit of generic medicines. With respect to international non-proprietary names (INN) as globally recognised generic names for active substances in pharmaceutical preparations, it is vital to take due account of the existing limitations on the effect of trade mark rights. Consequently, the proprietor of a trade mark should not have the right to prevent a third party from bringing goods into a Member State where the trade mark is registered without being released for free circulation there based upon similarities between the INN for the active ingredient in the medicines and the trade mark.

(26) In order to enable proprietors of registered trade marks to combat counterfeiting more effectively, they should be entitled to prohibit the affixing of an infringing trade mark to goods, and certain preparatory acts carried out prior to such affixing.

(27) The exclusive rights conferred by a trade mark should not entitle the proprietor to prohibit the use of signs or indications by third parties which are used fairly and thus in accordance with honest practices in industrial and commercial matters. In order to create equal conditions for trade names and trade marks against the background that trade names are regularly granted unrestricted protection against later trade marks, such use should only be considered to include the use of the personal name of the third party. Such use should further permit the use of descriptive or non-distinctive signs or indications in general. Furthermore, the proprietor should not be entitled to prevent the fair and honest use of the mark for the purpose of identifying or referring to the goods or services as those of the proprietor. Use of a trade mark by third parties to draw the consumer`s attention to the resale of genuine goods that were originally sold by, or with the consent of, the proprietor of the trade mark in the Union should be considered as being fair as long as it is at the same time in accordance with honest practices in industrial and commercial matters. Use of a trade mark by third parties for the purpose of artistic expression should be considered as being fair as long as it is at the same time in accordance with honest practices in industrial and commercial matters. Furthermore, this Directive should be applied in a way that ensures full respect for fundamental rights and freedoms, and in particular the freedom of expression.

(28) It follows from the principle of free movement of goods that the proprietor of a trade mark should not be entitled to prohibit its use by a third party in relation to goods which have been put into circulation in the Union, under the trade mark, by him or with his consent, unless the proprietor has legitimate reasons to oppose further commercialisation of the goods.

(29) It is important, for reasons of legal certainty to provide that, without prejudice to his interests as a proprietor of an earlier trade mark, the latter may no longer request a declaration of invalidity or oppose the use of a trade mark subsequent to his own trade mark, of which he has knowingly tolerated the use for a substantial length of time, unless the application for the subsequent trade mark was made in bad faith.

(30) In order to ensure legal certainty and safeguard legitimately acquired trade mark rights, it is appropriate and necessary to provide that, without prejudice to the principle that the later trade mark cannot be enforced against the earlier trade mark, proprietors of earlier trade marks should not be entitled to obtain refusal or invalidation or to oppose the use of a later trade mark if the later trade mark was acquired at a time when the earlier trade mark was liable to be declared invalid or revoked, for example because it had not yet acquired distinctiveness through use, or if the earlier trade mark could not be enforced against the later trade mark because the necessary conditions were not applicable, for example when the earlier mark had not yet obtained a reputation.

23.12.2015L 336/4 Official Journal of the European UnionEN

(31) Trade marks fulfil their purpose of distinguishing goods or services and allowing consumers to make informed choices only when they are actually used on the market. A requirement of use is also necessary in order to reduce the total number of trade marks registered and protected in the Union and, consequently, the number of conflicts which arise between them. It is therefore essential to require that registered trade marks actually be used in connection with the goods or services for which they are registered, or, if not used in that connection within five years of the date of the completion of the registration procedure, be liable to be revoked.

(32) Consequently, a registered trade mark should only be protected in so far as it is actually used and a registered earlier trade mark should not enable its proprietor to oppose or invalidate a later trade mark if that proprietor has not put his trade mark to genuine use. Furthermore, Member States should provide that a trade mark may not be successfully invoked in infringement proceedings if it is established, as a result of a plea, that the trade mark could be revoked or, when the action is brought against a later right, could have been revoked at the time when the later right was acquired.

(33) It is appropriate to provide that, where the seniority of a national mark or a trade mark registered under internat­ ional arrangements having effect in the Member State has been claimed for an EU trade mark and the mark providing the basis for the seniority claim has thereafter been surrendered or allowed to lapse, the validity of that mark can still be challenged. Such a challenge should be limited to situations where the mark could have been declared invalid or revoked at the time it was removed from the register.

(34) For reasons of coherence and in order to facilitate the commercial exploitation of trade marks in the Union, the rules applicable to trade marks as objects of property should be aligned to the extent appropriate with those already in place for EU trade marks, and should include rules on assignment and transfer, licensing, rights in rem and levy of execution.

(35) Collective trade marks have proven a useful instrument for promoting goods or services with specific common properties. It is therefore appropriate to subject national collective trade marks to rules similar to the rules applicable to European Union collective marks.

(36) In order to improve and facilitate access to trade mark protection and to increase legal certainty and predictability, the procedure for the registration of trade marks in the Member States should be efficient and transparent and should follow rules similar to those applicable to EU trade marks.

(37) In order to ensure legal certainty with regard to the scope of trade mark rights and to facilitate access to trade mark protection, the designation and classification of goods and services covered by a trade mark application should follow the same rules in all Member States and should be aligned to those applicable to EU trade marks. In order to enable the competent authorities and economic operators to determine the extent of the trade mark protection sought on the basis of the application alone, the designation of goods and services should be sufficiently clear and precise. The use of general terms should be interpreted as including only goods and services clearly covered by the literal meaning of a term. In the interest of clarity and legal certainty, the Member States' central industrial property offices and the Benelux Office for Intellectual Property should, in cooperation with each other, endeavour to compile a list reflecting their respective administrative practices with regard to the classification of goods and services.

(38) For the purpose of ensuring effective trade mark protection, Member States should make available an efficient administrative opposition procedure, allowing at least the proprietor of earlier trade mark rights and any person authorised under the relevant law to exercise the rights arising from a protected designation of origin or a geographical indication to oppose the registration of a trade mark application. Furthermore, in order to offer efficient means of revoking trademarks or declaring them invalid, Member States should provide for an adminis­ trative procedure for revocation or declaration of invalidity within the longer transposition period of seven years, after the entry into force of this Directive.

23.12.2015 L 336/5Official Journal of the European UnionEN

(39) It is desirable that Member States' central industrial property offices and the Benelux Office for Intellectual Property cooperate with each other and with the European Union Intellectual Property Office in all fields of trade mark registration and administration in order to promote convergence of practices and tools, such as the creation and updating of common or connected databases and portals for consultation and search purposes. The Member States should further ensure that their offices cooperate with each other and with the European Union Intellectual Property Office in all other areas of their activities which are relevant for the protection of trade marks in the Union.

(40) This Directive should not exclude the application to trade marks of provisions of law of the Member States other than trade mark law, such as provisions relating to unfair competition, civil liability or consumer protection.

(41) Member States are bound by the Paris Convention for the Protection of Industrial Property (‘the Paris Convention’) and the TRIPS Agreement. It is necessary that this Directive be entirely consistent with that Convention and that Agreement. The obligations of the Member States resulting from that Convention and that Agreement should not be affected by this Directive. Where appropriate, the second paragraph of Article 351 of the Treaty on the Functioning of the European Union should apply.

(42) Since the objectives of this Directive, namely to foster and create a well-functioning internal market and to facilitate the registration, administration and protection of trade marks in the Union to the benefit of growth and competitiveness, cannot be sufficiently achieved by the Member States but can rather, by reason of its scale and effects, be better achieved at Union level, the Union may adopt measures, in accordance with the principle of subsidiarity as set out in Article 5 of the Treaty on European Union. In accordance with the principle of propor­ tionality as set out in that Article, this Directive does not go beyond what is necessary in order to achieve those objectives.

(43) Directive 95/46/EC of the European Parliament and of the Council (1) governs the processing of personal data carried out in the Member States in the context of this Directive.

(44) The European Data Protection Supervisor was consulted in accordance with Article 28(2) of Regulation (EC) No 45/2001 of the European Parliament and of the Council (2) and delivered an opinion on 11 July 2013.

(45) The obligation to transpose this Directive into national law should be confined to those provisions which represent a substantive amendment as compared with the earlier Directive. The obligation to transpose the provisions which are unchanged arises under the earlier Directive.

(46) This Directive should be without prejudice to the obligations of the Member States under Directive 2008/95/EC relating to the time limit for transposition of Council Directive 89/104/EEC (3) into national law as set out in Part B of Annex I to Directive 2008/95/EC,

HAVE ADOPTED THIS DIRECTIVE:

CHAPTER 1

GENERAL PROVISIONS

Article 1

Scope

This Directive applies to every trade mark in respect of goods or services which is the subject of registration or of an application for registration in a Member State as an individual trade mark, a guarantee or certification mark or a collective mark, or which is the subject of a registration or an application for registration in the Benelux Office for Intellectual Property or of an international registration having effect in a Member State.

23.12.2015L 336/6 Official Journal of the European UnionEN

(1) Directive 95/46/EC of the European Parliament and of the Council of 24 October 1995 on the protection of individuals with regard to the processing of personal data and on the free movement of such data (OJ L 281, 23.11.1995, p. 31).

(2) Regulation (EC) No 45/2001 of the European Parliament and of the Council of 18 December 2000 on the protection of individuals with regard to the processing of personal data by the Community institutions and bodies and on the free movement of such data (OJ L 8, 12.1.2001, p. 1).

(3) First Council Directive 89/104/EEC of 21 December 1988 to approximate the laws of the Member States relating to trade marks (OJ L 40, 11.2.1989, p. 1).

Article 2

Definitions

For the purpose of this Directive, the following definitions apply:

(a) ‘office’ means the central industrial property office of the Member State or the Benelux Office for Intellectual Property, entrusted with the registration of trade marks;

(b) ‘register’ means the register of trade marks kept by an office.

CHAPTER 2

SUBSTANTIVE LAW ON TRADE MARKS

SECTION 1

Signs of which a trade mark may consist

Article 3

Signs of which a trade mark may consist

A trade mark may consist of any signs, in particular words, including personal names, or designs, letters, numerals, colours, the shape of goods or of the packaging of goods, or sounds, provided that such signs are capable of:

(a) distinguishing the goods or services of one undertaking from those of other undertakings; and

(b) being represented on the register in a manner which enables the competent authorities and the public to determine the clear and precise subject matter of the protection afforded to its proprietor.

SECTION 2

Grounds for refusal or invalidity

Article 4

Absolute grounds for refusal or invalidity

1. The following shall not be registered or, if registered, shall be liable to be declared invalid:

(a) signs which cannot constitute a trade mark;

(b) trade marks which are devoid of any distinctive character;

(c) trade marks which consist exclusively of signs or indications which may serve, in trade, to designate the kind, quality, quantity, intended purpose, value, geographical origin, or the time of production of the goods or of rendering of the service, or other characteristics of the goods or services;

(d) trade marks which consist exclusively of signs or indications which have become customary in the current language or in the bona fide and established practices of the trade;

(e) signs which consist exclusively of:

(i) the shape, or another characteristic, which results from the nature of the goods themselves;

(ii) the shape, or another characteristic, of goods which is necessary to obtain a technical result;

(iii) the shape, or another characteristic, which gives substantial value to the goods;

(f) trade marks which are contrary to public policy or to accepted principles of morality;

(g) trade marks which are of such a nature as to deceive the public, for instance, as to the nature, quality or geographical origin of the goods or service;

23.12.2015 L 336/7Official Journal of the European UnionEN

(h) trade marks which have not been authorised by the competent authorities and are to be refused or invalidated pursuant to Article 6ter of the Paris Convention;

(i) trade marks which are excluded from registration pursuant to Union legislation or the national law of the Member State concerned, or to international agreements to which the Union or the Member State concerned is party, providing for protection of designations of origin and geographical indications;

(j) trade marks which are excluded from registration pursuant to Union legislation or international agreements to which the Union is party, providing for protection of traditional terms for wine;

(k) trade marks which are excluded from registration pursuant to Union legislation or international agreements to which the Union is party, providing for protection of traditional specialities guaranteed;

(l) trade marks which consist of, or reproduce in their essential elements, an earlier plant variety denomination registered in accordance with Union legislation or the national law of the Member State concerned, or international agreements to which the Union or the Member State concerned is party, providing protection for plant variety rights, and which are in respect of plant varieties of the same or closely related species.

2. A trade mark shall be liable to be declared invalid where the application for registration of the trade mark was made in bad faith by the applicant. Any Member State may also provide that such a trade mark is not to be registered.

3. Any Member State may provide that a trade mark is not to be registered or, if registered, is liable to be declared invalid where and to the extent that:

(a) the use of that trade mark may be prohibited pursuant to provisions of law other than trade mark law of the Member State concerned or of the Union;

(b) the trade mark includes a sign of high symbolic value, in particular a religious symbol;

(c) the trade mark includes badges, emblems and escutcheons other than those covered by Article 6ter of the Paris Convention and which are of public interest, unless the consent of the competent authority to their registration has been given in conformity with the law of the Member State.

4. A trade mark shall not be refused registration in accordance with paragraph 1(b), (c) or (d) if, before the date of application for registration, following the use which has been made of it, it has acquired a distinctive character. A trade mark shall not be declared invalid for the same reasons if, before the date of application for a declaration of invalidity, following the use which has been made of it, it has acquired a distinctive character.

5. Any Member State may provide that paragraph 4 is also to apply where the distinctive character was acquired after the date of application for registration but before the date of registration.

Article 5

Relative grounds for refusal or invalidity

1. A trade mark shall not be registered or, if registered, shall be liable to be declared invalid where:

(a) it is identical with an earlier trade mark, and the goods or services for which the trade mark is applied for or is registered are identical with the goods or services for which the earlier trade mark is protected;

(b) because of its identity with, or similarity to, the earlier trade mark and the identity or similarity of the goods or services covered by the trade marks, there exists a likelihood of confusion on the part of the public; the likelihood of confusion includes the likelihood of association with the earlier trade mark.

2. ‘Earlier trade marks’ within the meaning of paragraph 1 means:

(a) trade marks of the following kinds with a date of application for registration which is earlier than the date of application for registration of the trade mark, taking account, where appropriate, of the priorities claimed in respect of those trade marks:

(i) EU trade marks;

(ii) trade marks registered in the Member State concerned or, in the case of Belgium, Luxembourg or the Netherlands, at the Benelux Office for Intellectual Property;

(iii) trade marks registered under international arrangements which have effect in the Member State concerned;

23.12.2015L 336/8 Official Journal of the European UnionEN

(b) EU trade marks which validly claim seniority, in accordance with Regulation (EC) No 207/2009, of a trade mark referred to in points (a)(ii) and (iii), even when the latter trade mark has been surrendered or allowed to lapse;

(c) applications for the trade marks referred to in points (a) and (b), subject to their registration;

(d) trade marks which, on the date of application for registration of the trade mark, or, where appropriate, of the priority claimed in respect of the application for registration of the trade mark, are well known in the Member State concerned, in the sense in which the words ‘well-known’ are used in Article 6bis of the Paris Convention.

3. Furthermore, a trade mark shall not be registered or, if registered, shall be liable to be declared invalid where:

(a) it is identical with, or similar to, an earlier trade mark irrespective of whether the goods or services for which it is applied or registered are identical with, similar to or not similar to those for which the earlier trade mark is registered, where the earlier trade mark has a reputation in the Member State in respect of which registration is applied for or in which the trade mark is registered or, in the case of an EU trade mark, has a reputation in the Union and the use of the later trade mark without due cause would take unfair advantage of, or be detrimental to, the distinctive character or the repute of the earlier trade mark;

(b) an agent or representative of the proprietor of the trade mark applies for registration thereof in his own name without the proprietor's authorisation, unless the agent or representative justifies his action;

(c) and to the extent that, pursuant to Union legislation or the law of the Member State concerned providing for protection of designations of origin and geographical indications:

(i) an application for a designation of origin or a geographical indication had already been submitted in accordance with Union legislation or the law of the Member State concerned prior to the date of application for registration of the trade mark or the date of the priority claimed for the application, subject to its subsequent registration;

(ii) that designation of origin or geographical indication confers on the person authorised under the relevant law to exercise the rights arising therefrom the right to prohibit the use of a subsequent trade mark.

4. Any Member State may provide that a trade mark is not to be registered or, if registered, is liable to be declared invalid where, and to the extent that:

(a) rights to a non-registered trade mark or to another sign used in the course of trade were acquired prior to the date of application for registration of the subsequent trade mark, or the date of the priority claimed for the application for registration of the subsequent trade mark, and that non-registered trade mark or other sign confers on its proprietor the right to prohibit the use of a subsequent trade mark;

(b) the use of the trade mark may be prohibited by virtue of an earlier right, other than the rights referred to in paragraph 2 and point (a) of this paragraph, and in particular:

(i) a right to a name;

(ii) a right of personal portrayal;

(iii) a copyright;

(iv) an industrial property right;

(c) the trade mark is liable to be confused with an earlier trade mark protected abroad, provided that, at the date of the application, the applicant was acting in bad faith.

5. The Member States shall ensure that in appropriate circumstances there is no obligation to refuse registration or to declare a trade mark invalid where the proprietor of the earlier trade mark or other earlier right consents to the registration of the later trade mark.

6. Any Member State may provide that, by way of derogation from paragraphs 1 to 5, the grounds for refusal of registration or invalidity in force in that Member State prior to the date of the entry into force of the provisions necessary to comply with Directive 89/104/EEC are to apply to trade marks for which an application has been made prior to that date.

23.12.2015 L 336/9Official Journal of the European UnionEN

Article 6

Establishment a posteriori of invalidity or revocation of a trade mark

Where the seniority of a national trade mark or of a trade mark registered under international arrangements having effect in the Member State, which has been surrendered or allowed to lapse, is claimed for an EU trade mark, the invalidity or revocation of the trade mark providing the basis for the seniority claim may be established a posteriori, provided that the invalidity or revocation could have been declared at the time the mark was surrendered or allowed to lapse. In such a case, the seniority shall cease to produce its effects.

Article 7

Grounds for refusal or invalidity relating to only some of the goods or services

Where grounds for refusal of registration or for invalidity of a trade mark exist in respect of only some of the goods or services for which that trade mark has been applied or registered, refusal of registration or invalidity shall cover those goods or services only.

Article 8

Lack of distinctive character or of reputation of an earlier trade mark precluding a declaration of invalidity of a registered trade mark

An application for a declaration of invalidity on the basis of an earlier trade mark shall not succeed at the date of application for invalidation if it would not have been successful at the filing date or the priority date of the later trade mark for any of the following reasons:

(a) the earlier trade mark, liable to be declared invalid pursuant to Article 4(1)(b), (c) or (d), had not yet acquired a distinctive character as referred to in Article 4(4);

(b) the application for a declaration of invalidity is based on Article 5(1)(b) and the earlier trade mark had not yet become sufficiently distinctive to support a finding of likelihood of confusion within the meaning of Article 5(1)(b);

(c) the application for a declaration of invalidity is based on Article 5(3)(a) and the earlier trade mark had not yet acquired a reputation within the meaning of Article 5(3)(a).

Article 9

Preclusion of a declaration of invalidity due to acquiescence

1. Where, in a Member State, the proprietor of an earlier trade mark as referred to in Article 5(2) or Article 5(3)(a) has acquiesced, for a period of five successive years, in the use of a later trade mark registered in that Member State while being aware of such use, that proprietor shall no longer be entitled on the basis of the earlier trade mark to apply for a declaration that the later trade mark is invalid in respect of the goods or services for which the later trade mark has been used, unless registration of the later trade mark was applied for in bad faith.

2. Member States may provide that paragraph 1 of this Article is to apply to the proprietor of any other earlier right referred to in Article 5(4)(a) or (b).

3. In the cases referred to in paragraphs 1 and 2, the proprietor of a later registered trade mark shall not be entitled to oppose the use of the earlier right, even though that right may no longer be invoked against the later trade mark.

23.12.2015L 336/10 Official Journal of the European UnionEN

SECTION 3

Rights conferred and limitations

Article 10

Rights conferred by a trade mark

1. The registration of a trade mark shall confer on the proprietor exclusive rights therein.

2. Without prejudice to the rights of proprietors acquired before the filing date or the priority date of the registered trade mark, the proprietor of that registered trade mark shall be entitled to prevent all third parties not having his consent from using in the course of trade, in relation to goods or services, any sign where:

(a) the sign is identical with the trade mark and is used in relation to goods or services which are identical with those for which the trade mark is registered;

(b) the sign is identical with, or similar to, the trade mark and is used in relation to goods or services which are identical with, or similar to, the goods or services for which the trade mark is registered, if there exists a likelihood of confusion on the part of the public; the likelihood of confusion includes the likelihood of association between the sign and the trade mark;

(c) the sign is identical with, or similar to, the trade mark irrespective of whether it is used in relation to goods or services which are identical with, similar to, or not similar to, those for which the trade mark is registered, where the latter has a reputation in the Member State and where use of that sign without due cause takes unfair advantage of, or is detrimental to, the distinctive character or the repute of the trade mark.

3. The following, in particular, may be prohibited under paragraph 2:

(a) affixing the sign to the goods or to the packaging thereof;

(b) offering the goods or putting them on the market, or stocking them for those purposes, under the sign, or offering or supplying services thereunder;

(c) importing or exporting the goods under the sign;

(d) using the sign as a trade or company name or part of a trade or company name;

(e) using the sign on business papers and in advertising;

(f) using the sign in comparative advertising in a manner that is contrary to Directive 2006/114/EC.

4. Without prejudice to the rights of proprietors acquired before the filing date or the priority date of the registered trade mark, the proprietor of that registered trade mark shall also be entitled to prevent all third parties from bringing goods, in the course of trade, into the Member State where the trade mark is registered, without being released for free circulation there, where such goods, including the packaging thereof, come from third countries and bear without auth­ orisation a trade mark which is identical with the trade mark registered in respect of such goods, or which cannot be distinguished in its essential aspects from that trade mark.

The entitlement of the trade mark proprietor pursuant to the first subparagraph shall lapse if, during the proceedings to determine whether the registered trade mark has been infringed, initiated in accordance with Regulation (EU) No 608/2013, evidence is provided by the declarant or the holder of the goods that the proprietor of the registered trade mark is not entitled to prohibit the placing of the goods on the market in the country of final destination.

5. Where, under the law of a Member State, the use of a sign under the conditions referred to in paragraph 2 (b) or (c) could not be prohibited before the date of entry into force of the provisions necessary to comply with Directive 89/104/EEC in the Member State concerned, the rights conferred by the trade mark may not be relied on to prevent the continued use of the sign.

6. Paragraphs 1, 2, 3 and 5 shall not affect provisions in any Member State relating to the protection against the use of a sign other than use for the purposes of distinguishing goods or services, where use of that sign without due cause takes unfair advantage of, or is detrimental to, the distinctive character or the repute of the trade mark.

23.12.2015 L 336/11Official Journal of the European UnionEN

Article 11

The right to prohibit preparatory acts in relation to the use of packaging or other means

Where the risk exists that the packaging, labels, tags, security or authenticity features or devices, or any other means to which the trade mark is affixed, could be used in relation to goods or services and that use would constitute an infringement of the rights of the proprietor of a trade mark under Article 10(2) and (3), the proprietor of that trade mark shall have the right to prohibit the following acts if carried out in the course of trade:

(a) affixing a sign identical with, or similar to, the trade mark on packaging, labels, tags, security or authenticity features or devices, or any other means to which the mark may be affixed;

(b) offering or placing on the market, or stocking for those purposes, or importing or exporting, packaging, labels, tags, security or authenticity features or devices, or any other means to which the mark is affixed.

Article 12

Reproduction of trade marks in dictionaries

If the reproduction of a trade mark in a dictionary, encyclopaedia or similar reference work, in print or electronic form, gives the impression that it constitutes the generic name of the goods or services for which the trade mark is registered, the publisher of the work shall, at the request of the proprietor of the trade mark, ensure that the reproduction of the trade mark is, without delay, and in the case of works in printed form at the latest in the next edition of the publication, accompanied by an indication that it is a registered trade mark.

Article 13

Prohibition of the use of a trade mark registered in the name of an agent or representative

1. Where a trade mark is registered in the name of the agent or representative of a person who is the proprietor of that trade mark, without the proprietor's consent, the latter shall be entitled to do either or both of the following:

(a) oppose the use of the trade mark by his agent or representative;

(b) demand the assignment of the trade mark in his favour.

2. Paragraph 1 shall not apply where the agent or representative justifies his action.

Article 14

Limitation of the effects of a trade mark

1. A trade mark shall not entitle the proprietor to prohibit a third party from using, in the course of trade:

(a) the name or address of the third party, where that third party is a natural person;

(b) signs or indications which are not distinctive or which concern the kind, quality, quantity, intended purpose, value, geographical origin, the time of production of goods or of rendering of the service, or other characteristics of goods or services;

(c) the trade mark for the purpose of identifying or referring to goods or services as those of the proprietor of that trade mark, in particular, where the use of the trade mark is necessary to indicate the intended purpose of a product or service, in particular as accessories or spare parts.

2. Paragraph 1 shall only apply where the use made by the third party is in accordance with honest practices in industrial or commercial matters.

3. A trade mark shall not entitle the proprietor to prohibit a third party from using, in the course of trade, an earlier right which only applies in a particular locality, if that right is recognised by the law of the Member State in question and the use of that right is within the limits of the territory in which it is recognised.

23.12.2015L 336/12 Official Journal of the European UnionEN

Article 15

Exhaustion of the rights conferred by a trade mark

1. A trade mark shall not entitle the proprietor to prohibit its use in relation to goods which have been put on the market in the Union under that trade mark by the proprietor or with the proprietor's consent.

2. Paragraph 1 shall not apply where there exist legitimate reasons for the proprietor to oppose further commerciali­ sation of the goods, especially where the condition of the goods is changed or impaired after they have been put on the market.

Article 16

Use of trade marks

1. If, within a period of five years following the date of the completion of the registration procedure, the proprietor has not put the trade mark to genuine use in the Member State in connection with the goods or services in respect of which it is registered, or if such use has been suspended during a continuous five-year period, the trade mark shall be subject to the limits and sanctions provided for in Article 17, Article 19(1), Article 44(1) and (2), and Article 46(3) and (4), unless there are proper reasons for non-use.

2. Where a Member State provides for opposition proceedings following registration, the five-year period referred to in paragraph 1 shall be calculated from the date when the mark can no longer be opposed or, in the event that an opposition has been lodged, from the date when a decision terminating the opposition proceedings became final or the opposition was withdrawn.

3. With regard to trade marks registered under international arrangements and having effect in the Member State, the five-year period referred to in paragraph 1 shall be calculated from the date when the mark can no longer be rejected or opposed. Where an opposition has been lodged or when an objection on absolute or relative grounds has been notified, the period shall be calculated from the date when a decision terminating the opposition proceedings or a ruling on absolute or relative grounds for refusal became final or the opposition was withdrawn.

4. The date of commencement of the five-year period, as referred to in paragraphs 1 and 2, shall be entered in the register.

5. The following shall also constitute use within the meaning of paragraph 1:

(a) use of the trade mark in a form differing in elements which do not alter the distinctive character of the mark in the form in which it was registered, regardless of whether or not the trade mark in the form as used is also registered in the name of the proprietor;

(b) affixing of the trade mark to goods or to the packaging thereof in the Member State concerned solely for export purposes.

6. Use of the trade mark with the consent of the proprietor shall be deemed to constitute use by the proprietor.

Article 17

Non-use as defence in infringement proceedings

The proprietor of a trade mark shall be entitled to prohibit the use of a sign only to the extent that the proprietor's rights are not liable to be revoked pursuant to Article 19 at the time the infringement action is brought. If the defendant so requests, the proprietor of the trade mark shall furnish proof that, during the five-year period preceding the date of bringing the action, the trade mark has been put to genuine use as provided in Article 16 in connection with the goods or services in respect of which it is registered and which are cited as justification for the action, or that there are proper reasons for non-use, provided that the registration procedure of the trade mark has at the date of bringing the action been completed for not less than five years.

Article 18

Intervening right of the proprietor of a later registered trade mark as defence in infringement proceedings

1. In infringement proceedings, the proprietor of a trade mark shall not be entitled to prohibit the use of a later registered mark where that later trade mark would not be declared invalid pursuant to Article 8, Article 9(1) or (2) or Article 46(3).

23.12.2015 L 336/13Official Journal of the European UnionEN

2. In infringement proceedings, the proprietor of a trade mark shall not be entitled to prohibit the use of a later registered EU trade mark where that later trade mark would not be declared invalid pursuant to Article 53(1), (3) or (4), 54(1) or (2) or 57(2) of Regulation (EC) No 207/2009.

3. Where the proprietor of a trade mark is not entitled to prohibit the use of a later registered trade mark pursuant to paragraph 1 or 2, the proprietor of that later registered trade mark shall not be entitled to prohibit the use of the earlier trade mark in infringement proceedings, even though that earlier right may no longer be invoked against the later trade mark.

SECTION 4

Revocation of trade mark rights

Article 19

Absence of genuine use as ground for revocation

1. A trade mark shall be liable to revocation if, within a continuous five-year period, it has not been put to genuine use in the Member State in connection with the goods or services in respect of which it is registered, and there are no proper reasons for non-use.

2. No person may claim that the proprietor's rights in a trade mark should be revoked where, during the interval between expiry of the five-year period and filing of the application for revocation, genuine use of the trade mark has been started or resumed.

3. The commencement or resumption of use within the three-month period preceding the filing of the application for revocation which began at the earliest on expiry of the continuous five-year period of non-use shall be disregarded where preparations for the commencement or resumption occur only after the proprietor becomes aware that the application for revocation may be filed.

Article 20

Trade mark having become generic or misleading indication as grounds for revocation

A trade mark shall be liable to revocation if, after the date on which it was registered:

(a) as a result of acts or inactivity of the proprietor, it has become the common name in the trade for a product or service in respect of which it is registered;

(b) as a result of the use made of it by the proprietor of the trade mark or with the proprietor's consent in respect of the goods or services for which it is registered, it is liable to mislead the public, particularly as to the nature, quality or geographical origin of those goods or services.

Article 21

Revocation relating to only some of the goods or services

Where grounds for revocation of a trade mark exist in respect of only some of the goods or services for which that trade mark has been registered, revocation shall cover those goods or services only.

SECTION 5

Trade marks as objects of property

Article 22

Transfer of registered trade marks

1. A trade mark may be transferred, separately from any transfer of the undertaking, in respect of some or all of the goods or services for which it is registered.

23.12.2015L 336/14 Official Journal of the European UnionEN

2. A transfer of the whole of the undertaking shall include the transfer of the trade mark except where there is agreement to the contrary or circumstances clearly dictate otherwise. This provision shall apply to the contractual obligation to transfer the undertaking.

3. Member States shall have procedures in place to allow for the recordal of transfers in their registers.

Article 23

Rights in rem

1. A trade mark may, independently of the undertaking, be given as security or be the subject of rights in rem.

2. Member States shall have procedures in place to allow for the recordal of rights in rem in their registers.

Article 24

Levy of execution

1. A trade mark may be levied in execution.

2. Member States shall have procedures in place to allow for the recordal of levy of execution in their registers.

Article 25

Licensing

1. A trade mark may be licensed for some or all of the goods or services for which it is registered and for the whole or part of the Member State concerned. A licence may be exclusive or non-exclusive.

2. The proprietor of a trade mark may invoke the rights conferred by that trade mark against a licensee who contravenes any provision in his licensing contract with regard to:

(a) its duration;

(b) the form covered by the registration in which the trade mark may be used;

(c) the scope of the goods or services for which the licence is granted;

(d) the territory in which the trade mark may be affixed; or

(e) the quality of the goods manufactured or of the services provided by the licensee.

3. Without prejudice to the provisions of the licensing contract, the licensee may bring proceedings for infringement of a trade mark only if its proprietor consents thereto. However, the holder of an exclusive licence may bring such proceedings if the proprietor of the trade mark, after formal notice, does not himself bring infringement proceedings within an appropriate period.

4. A licensee shall, for the purpose of obtaining compensation for damage suffered by him, be entitled to intervene in infringement proceedings brought by the proprietor of the trade mark.

5. Member States shall have procedures in place to allow for the recordal of licences in their registers.

Article 26

Applications for a trade mark as an object of property

Articles 22 to 25 shall apply to applications for trade marks.

23.12.2015 L 336/15Official Journal of the European UnionEN

SECTION 6

Guarantee or certification marks and collective marks

Article 27

Definitions

For the purposes of this Directive, the following definitions apply:

(a) ‘guarantee or certification mark’ means a trade mark which is described as such when the mark is applied for and is capable of distinguishing goods or services which are certified by the proprietor of the mark in respect of material, mode of manufacture of goods or performance of services, quality, accuracy or other characteristics, from goods and services which are not so certified;

(b) ‘collective mark’ means a trade mark which is described as such when the mark is applied for and is capable of distinguishing the goods or services of the members of an association which is the proprietor of the mark from the goods or services of other undertakings.

Article 28

Guarantee or certification marks

1. Member States may provide for the registration of guarantee or certification marks.

2. Any natural or legal person, including institutions, authorities and bodies governed by public law, may apply for guarantee or certification marks provided that such person does not carry on a business involving the supply of goods or services of the kind certified.

Member States may provide that a guarantee or certification mark is not to be registered unless the applicant is competent to certify the goods or services for which the mark is to be registered.

3. Member States may provide that guarantee or certification marks are not to be registered, or are to be revoked or declared invalid, on grounds other than those specified in Articles 4, 19 and 20, where the function of those marks so requires.

4. By way of derogation from Article 4(1)(c), Member States may provide that signs or indications which may serve, in trade, to designate the geographical origin of the goods or services may constitute guarantee or certification marks. Such a guarantee or certification mark shall not entitle the proprietor to prohibit a third party from using in the course of trade such signs or indications, provided that third party uses them in accordance with honest practices in industrial or commercial matters. In particular, such a mark may not be invoked against a third party who is entitled to use a geographical name.

5. The requirements laid down in Article 16 shall be satisfied where genuine use of a guarantee or certification mark in accordance with Article 16 is made by any person who has the authority to use it.

Article 29

Collective marks

1. Member States shall provide for the registration of collective marks.

2. Associations of manufacturers, producers, suppliers of services or traders, which, under the terms of the law governing them, have the capacity in their own name to have rights and obligations, to make contracts or accomplish other legal acts, and to sue and be sued, as well as legal persons governed by public law, may apply for collective marks.

3. By way of derogation from Article 4(1)(c), Member States may provide that signs or indications which may serve, in trade, to designate the geographical origin of the goods or services may constitute collective marks. Such a collective mark shall not entitle the proprietor to prohibit a third party from using, in the course of trade, such signs or indications, provided that third party uses them in accordance with honest practices in industrial or commercial matters. In particular, such a mark may not be invoked against a third party who is entitled to use a geographical name.

23.12.2015L 336/16 Official Journal of the European UnionEN

Article 30

Regulations governing use of a collective mark

1. An applicant for a collective mark shall submit the regulations governing its use to the office.

2. The regulations governing use shall specify at least the persons authorised to use the mark, the conditions of membership of the association and the conditions of use of the mark, including sanctions. The regulations governing use of a mark referred to in Article 29(3) shall authorise any person whose goods or services originate in the geographical area concerned to become a member of the association which is the proprietor of the mark, provided that the person fulfils all the other conditions of the regulations.

Article 31

Refusal of an application

1. In addition to the grounds for refusal of a trade mark application provided for in Article 4, where appropriate with the exception of Article 4(1)(c) concerning signs or indications which may serve, in trade, to designate the geographical origin of the goods or services, and Article 5,and without prejudice to the right of an office not to undertake examination ex officio of relative grounds, an application for a collective mark shall be refused where the provisions of point (b) of Article 27, Article 29 or Article 30 are not satisfied, or where the regulations governing use of that collective mark are contrary to public policy or to accepted principles of morality.

2. An application for a collective mark shall also be refused if the public is liable to be misled as regards the character or the significance of the mark, in particular if it is likely to be taken to be something other than a collective mark.

3. An application shall not be refused if the applicant, as a result of amendment of the regulations governing use of the collective mark, meets the requirements referred to in paragraphs 1 and 2.

Article 32

Use of collective marks

The requirements of Article 16 shall be satisfied where genuine use of a collective mark in accordance with that Article is made by any person who has authority to use it.

Article 33

Amendments to the regulations governing use of a collective mark

1. The proprietor of a collective mark shall submit to the office any amended regulations governing use.

2. Amendments to the regulations governing use shall be mentioned in the register unless the amended regulations do not satisfy the requirements of Article 30 or involve one of the grounds for refusal referred to in Article 31.

3. For the purposes of this Directive, amendments to the regulations governing use shall take effect only from the date of entry of the mention of those amendments in the register.

Article 34

Persons entitled to bring an action for infringement

1. Article 25(3) and (4) shall apply to every person who has the authority to use a collective mark.

2. The proprietor of a collective mark shall be entitled to claim compensation on behalf of persons who have authority to use the mark where those persons have sustained damage as a result of unauthorised use of the mark.

23.12.2015 L 336/17Official Journal of the European UnionEN

Article 35

Additional grounds for revocation

In addition to the grounds for revocation provided for in Articles 19 and 20, the rights of the proprietor of a collective mark shall be revoked on the following grounds:

(a) the proprietor does not take reasonable steps to prevent the mark being used in a manner that is incompatible with the conditions of use laid down in the regulations governing use, including any amendments thereto mentioned in the register;

(b) the manner in which the mark has been used by authorised persons has caused it to become liable to mislead the public in the manner referred to in Article 31(2);

(c) an amendment to the regulations governing use of the mark has been mentioned in the register in breach of Article 33(2), unless the proprietor of the mark, by further amending the regulations governing use, complies with the requirements of that Article.

Article 36

Additional grounds for invalidity

In addition to the grounds for invalidity provided for in Article 4, where appropriate with the exception of Article 4(1)(c) concerning signs or indications which may serve, in trade, to designate the geographical origin of the goods or services, and Article 5, a collective mark which is registered in breach of Article 31 shall be declared invalid unless the proprietor of the mark, by amending the regulations governing use, complies with the requirements of Article 31.

CHAPTER 3

PROCEDURES

SECTION 1

Application and registration

Article 37

Application requirements

1. An application for registration of a trade mark shall contain at least all of the following:

(a) a request for registration;

(b) information identifying the applicant;

(c) a list of the goods or services in respect of which the registration is requested;

(d) a representation of the trade mark, which satisfies the requirements set out in point (b) of Article 3.

2. The application for a trade mark shall be subject to the payment of a fee determined by the Member State concerned.

Article 38

Date of filing

1. The date of filing of a trade mark application shall be the date on which the documents containing the information specified in Article 37(1) are filed with the office by the applicant.

2. Member States may, in addition, provide that the accordance of the date of filing is to be subject to the payment of a fee as referred to in Article 37(2).

23.12.2015L 336/18 Official Journal of the European UnionEN

Article 39

Designation and classification of goods and services

1. The goods and services in respect of which trade mark registration is applied for shall be classified in conformity with the system of classification established by the Nice Agreement Concerning the International Classification of Goods and Services for the Purposes of the Registration of Marks of 15 June 1957 (‘the Nice Classification’).

2. The goods and services for which protection is sought shall be identified by the applicant with sufficient clarity and precision to enable the competent authorities and economic operators, on that sole basis, to determine the extent of the protection sought.

3. For the purposes of paragraph 2, the general indications included in the class headings of the Nice Classification or other general terms may be used, provided that they comply with the requisite standards of clarity and precision set out in this Article.

4. The office shall reject an application in respect of indications or terms which are unclear or imprecise, where the applicant does not suggest an acceptable wording within a period set by the office to that effect.

5. The use of general terms, including the general indications of the class headings of the Nice Classification, shall be interpreted as including all the goods or services clearly covered by the literal meaning of the indication or term. The use of such terms or indications shall not be interpreted as comprising a claim to goods or services which cannot be so understood.

6. Where the applicant requests registration for more than one class, the applicant shall group the goods and services according to the classes of the Nice Classification, each group being preceded by the number of the class to which that group of goods or services belongs, and shall present them in the order of the classes.

7. Goods and services shall not be regarded as being similar to each other on the ground that they appear in the same class under the Nice Classification. Goods and services shall not be regarded as being dissimilar from each other on the ground that they appear in different classes under the Nice Classification.

Article 40

Observations by third parties

1. Member States may provide that prior to registration of a trade mark, any natural or legal person and any group or body representing manufacturers, producers, suppliers of services, traders or consumers may submit to the office written observations, explaining on which grounds the trade mark should not be registered ex officio.

Persons and groups or bodies, as referred to in the first subparagraph, shall not be parties to the proceedings before the office.

2. In addition to the grounds referred to in paragraph 1 of this Article, any natural or legal person and any group or body representing manufacturers, producers, suppliers of services, traders or consumers may submit to the office written observations based on the particular grounds on which the application for a collective mark should be refused under Article 31(1) and (2). This provision may be extended to cover certification and guarantee marks where regulated in Member States.

Article 41

Division of applications and registrations

The applicant or proprietor may divide a national trade mark application or registration into two or more separate applications or registrations by sending a declaration to the office and indicating for each divisional application or registration the goods or services covered by the original application or registration which are to be covered by the divisional applications or registrations.

23.12.2015 L 336/19Official Journal of the European UnionEN

Article 42

Class fees

Member States may provide that the application and renewal of a trade mark is to be subject to an additional fee for each class of goods and services beyond the first class.

SECTION 2

Procedures for opposition, revocation and invalidity

Article 43

Opposition procedure

1. Member States shall provide for an efficient and expeditious administrative procedure before their offices for opposing the registration of a trade mark application on the grounds provided for in Article 5.

2. The administrative procedure referred to in paragraph 1 of this Article shall at least provide that the proprietor of an earlier trade mark as referred to in Article 5(2) and Article 5(3)(a), and the person authorised under the relevant law to exercise the rights arising from a protected designation of origin or geographical indication as referred to in Article 5(3)(c) shall be entitled to file a notice of opposition. A notice of opposition may be filed on the basis of one or more earlier rights, provided that they all belong to the same proprietor, and on the basis of part or the totality of the goods or services in respect of which the earlier right is protected or applied for, and may be directed against part or the totality of the goods or services in respect of which the contested mark is applied for.

3. The parties shall be granted, at their joint request, a minimum of two months in the opposition proceedings in order to allow for the possibility of a friendly settlement between the opposing party and the applicant.

Article 44

Non-use as defence in opposition proceedings

1. In opposition proceedings pursuant to Article 43, where at the filing date or date of priority of the later trade mark, the five-year period within which the earlier trade mark must have been put to genuine use as provided for in Article 16 had expired, at the request of the applicant, the proprietor of the earlier trade mark who has given notice of opposition shall furnish proof that the earlier trade mark has been put to genuine use as provided for in Article 16 during the five-year period preceding the filing date or date of priority of the later trade mark, or that proper reasons for non-use existed. In the absence of proof to this effect, the opposition shall be rejected.

2. If the earlier trade mark has been used in relation to only part of the goods or services for which it is registered, it shall, for the purpose of the examination of the opposition as provided for in paragraph 1, be deemed to be registered in respect of that part of the goods or services only.

3. Paragraphs 1 and 2 of this Article shall also apply where the earlier trade mark is an EU trade mark. In such a case, the genuine use of the EU trade mark shall be determined in accordance with Article 15 of Regulation (EC) No 207/2009.

Article 45

Procedure for revocation or declaration of invalidity

1. Without prejudice to the right of the parties to appeal to the courts, Member States shall provide for an efficient and expeditious administrative procedure before their offices for the revocation or declaration of invalidity of a trade mark.

23.12.2015L 336/20 Official Journal of the European UnionEN

2. The administrative procedure for revocation shall provide that the trade mark is to be revoked on the grounds provided for in Articles 19 and 20.

3. The administrative procedure for invalidity shall provide that the trade mark is to be declared invalid at least on the following grounds:

(a) the trade mark should not have been registered because it does not comply with the requirements provided for in Article 4;

(b) the trade mark should not have been registered because of the existence of an earlier right within the meaning of Article 5(1) to (3).

4. The administrative procedure shall provide that at least the following are to be entitled to file an application for revocation or for a declaration of invalidity:

(a) in the case of paragraph 2 and paragraph 3(a), any natural or legal person and any group or body set up for the purpose of representing the interests of manufacturers, producers, suppliers of services, traders or consumers, and which, under the terms of the law governing it, has the capacity to sue in its own name and to be sued;

(b) in the case of paragraph 3(b) of this Article, the proprietor of an earlier trade mark as referred to in Article 5(2) and Article 5(3)(a), and the person authorised under the relevant law to exercise the rights arising from a protected designation of origin or geographical indication as referred to in Article 5(3)(c).

5. An application for revocation or for a declaration of invalidity may be directed against a part or the totality of the goods or services in respect of which the contested mark is registered.

6. An application for a declaration of invalidity may be filed on the basis of one or more earlier rights, provided they all belong to the same proprietor.

Article 46

Non-use as a defence in proceedings seeking a declaration of invalidity

1. In proceedings for a declaration of invalidity based on a registered trade mark with an earlier filing date or priority date, if the proprietor of the later trade mark so requests, the proprietor of the earlier trade mark shall furnish proof that, during the five-year period preceding the date of the application for a declaration of invalidity, the earlier trade mark has been put to genuine use, as provided for in Article 16, in connection with the goods or services in respect of which it is registered and which are cited as justification for the application, or that there are proper reasons for non- use, provided that the registration process of the earlier trade mark has at the date of the application for a declaration of invalidity been completed for not less than five years.

2. Where, at the filing date or date of priority of the later trade mark, the five-year period within which the earlier trade mark was to have been put to genuine use, as provided for in Article 16, had expired, the proprietor of the earlier trade mark shall, in addition to the proof required under paragraph 1 of this Article, furnish proof that the trade mark was put to genuine use during the five-year period preceding the filing date or date of priority, or that proper reasons for non-use existed.

3. In the absence of the proof referred to in paragraphs 1 and 2, an application for a declaration of invalidity on the basis of an earlier trade mark shall be rejected.

4. If the earlier trade mark has been used in accordance with Article 16 in relation to only part of the goods or services for which it is registered, it shall, for the purpose of the examination of the application for a declaration of invalidity, be deemed to be registered in respect of that part of the goods or services only.

5. Paragraphs 1 to 4 of this Article shall also apply where the earlier trade mark is an EU trade mark. In such a case, genuine use of the EU trade mark shall be determined in accordance with Article 15 of Regulation (EC) No 207/2009.

23.12.2015 L 336/21Official Journal of the European UnionEN

Article 47

Consequences of revocation and invalidity

1. A registered trade mark shall be deemed not to have had, as from the date of the application for revocation, the effects specified in this Directive, to the extent that the rights of the proprietor have been revoked. An earlier date, on which one of the grounds for revocation occurred, may be fixed in the decision on the application for revocation, at the request of one of the parties.

2. A registered trade mark shall be deemed not to have had, as from the outset, the effects specified in this Directive, to the extent that the trade mark has been declared invalid.

SECTION 3

Duration and renewal of registration

Article 48

Duration of registration

1. Trade marks shall be registered for a period of 10 years from the date of filing of the application.

2. Registration may be renewed in accordance with Article 49 for further 10-year periods.

Article 49

Renewal

1. Registration of a trade mark shall be renewed at the request of the proprietor of the trade mark or any person authorised to do so by law or by contract, provided that the renewal fees have been paid. Member States may provide that receipt of payment of the renewal fees is to be deemed to constitute such a request.

2. The office shall inform the proprietor of the trade mark of the expiry of the registration at least six months before the said expiry. The office shall not be held liable if it fails to give such information.

3. The request for renewal shall be submitted and the renewal fees shall be paid within a period of at least six months immediately preceding the expiry of the registration. Failing that, the request may be submitted within a further period of six months immediately following the expiry of the registration or of the subsequent renewal thereof. The renewal fees and an additional fee shall be paid within that further period.

4. Where the request is submitted or the fees paid in respect of only some of the goods or services for which the trade mark is registered, registration shall be renewed for those goods or services only.

5. Renewal shall take effect from the day following the date on which the existing registration expires. The renewal shall be recorded in the register.

SECTION 4

Communication with the office

Article 50

Communication with the office

Parties to the proceedings or, where appointed, their representatives, shall designate an official address for all official communication with the office. Member States shall have the right to require that such an official address be situated in the European Economic Area.

23.12.2015L 336/22 Official Journal of the European UnionEN

CHAPTER 4

ADMINISTRATIVE COOPERATION

Article 51

Cooperation in the area of trade mark registration and administration

The offices shall be free to cooperate effectively with each other and with the European Union Intellectual Property Office in order to promote convergence of practices and tools in relation to the examination and registration of trade marks.

Article 52

Cooperation in other areas

The offices shall be free to cooperate effectively with each other and with the European Union Intellectual Property Office in all areas of their activities other than those referred to in Article 51 which are of relevance for the protection of trade marks in the Union.

CHAPTER 5

FINAL PROVISIONS

Article 53

Data protection

The processing of any personal data carried out in the Member States in the framework of this Directive shall be subject to national law implementing Directive 95/46/EC.

Article 54

Transposition

1. Member States shall bring into force the laws, regulations and administrative provisions necessary to comply with Articles 3 to 6, Articles 8 to 14, Articles 16, 17 and 18, Articles 22 to 39, Article 41, Articles 43 to 50 by 14 January 2019. Member States shall bring into force the laws, regulations and administrative provisions to comply with Article 45 by 14 January 2023. They shall immediately communicate the text of those measures to the Commission.

When Member States adopt those measures, they shall contain a reference to this Directive or be accompanied by such a reference on the occasion of their official publication. They shall also include a statement that references in existing laws, regulations and administrative provisions to the Directive repealed by this Directive shall be construed as references to this Directive. Member States shall determine how such reference is to be made and how that statement is to be formulated.

2. Member States shall communicate to the Commission the text of the main provisions of national law which they adopt in the field covered by this Directive.

Article 55

Repeal

Directive 2008/95/EC is repealed with effect from 15 January 2019, without prejudice to the obligations of the Member States relating to the time limit for the transposition into national law of Directive 89/104/EEC set out in Part B of Annex I to Directive 2008/95/EC.

References to the repealed Directive shall be construed as references to this Directive and shall be read in accordance with the correlation table in the Annex.

23.12.2015 L 336/23Official Journal of the European UnionEN

Article 56

Entry into Force

This Directive shall enter into force on the twentieth day following that of its publication in the Official Journal of the European Union.

Articles 1, 7, 15, 19, 20, 21 and 54 to 57 shall apply from 15 January 2019.

Article 57

Addressees

This Directive is addressed to the Member States.

Done at Strasbourg, 16 December 2015.

For the European Parliament

The President M. SCHULZ

For the Council

The President N. SCHMIT

23.12.2015L 336/24 Official Journal of the European UnionEN

ANNEX

Correlation table

Directive 2008/95/EC This Directive

Article 1 Article 1

— Article 2

Article 2 Article 3

Article 3(1)(a) to (h) Article 4(1)(a) to (h)

— Article 4(1)(i) to (l)

Article 3(2)(a) to (c) Article 4(3)(a) to (c)

Article 3(2)(d) Article 4(2)

Article 3(3), first sentence Article 4(4), first sentence

— Article 4(4), second sentence

Article 3(3), second sentence Article 4(5)

Article 3(4) —

Article 4(1) and (2) Article 5(1) and (2)

Article 4(3) and (4)(a) Article 5(3)(a)

— Article 5(3)(b)

— Article 5(3)(c)

Article 4(4)(b) and (c) Article 5(4)(a) and (b)

Article 4(4)(d) to (f) —

Article 4(4)(g) Article 5(4)(c)

Article 4(5) and (6) Article 5(5) and (6)

— Article 8

Article 5(1), first sentence Article 10(1)

Article 5(1), second sentence, introductory part Article 10(2), introductory part of the sentence

Article 5(1)(a) and (b) Article 10(2)(a) and (b)

Article 5(2) Article 10(2)(c)

Article 5(3)(a) to (c) Article 10(3)(a) to (c)

— Article 10(3)(d)

Article 5(3)(d) Article 10(3)(e)

— Article 10(3)(f)

— Article 10(4)

Article 5(4) and (5) Article 10(5) and (6)

— Article 11

— Article 12

— Article 13

23.12.2015 L 336/25Official Journal of the European UnionEN

Directive 2008/95/EC This Directive

Article 6(1)(a) to (c) Article 14(1)(a) to (c), and (2)

Article 6(2) Article 14(3)

Article 7 Article 15

Article 8(1) and (2) Article 25(1) and (2)

— Article 25(3) to (5)

Article 9 Article 9

Article 10(1), first subparagraph Article 16(1)

— Article 16(2) to (4)

Article 10(1), second subparagraph Article 16(5)

Article 10(2) Article 16(6)

Article 10(3) —

Article 11(1) Article 46(1) to (3)

Article 11(2) Article 44(1)

Article 11(3) Article 17

Article 11(4) Articles 17, 44(2) and Article 46(4)

— Article 18

Article 12(1), first subparagraph Article 19(1)

Article 12(1), second subparagraph Article 19(2)

Article 12(1), third subparagraph Article 19(3)

Article 12(2) Article 20

Article 13 Article 7 and Article 21

Article 14 Article 6

— Articles 22 to 24

— Article 26

— Article 27

Article 15(1) Article 28(1) and (3)

Article 15(2) Article 28(4)

— Article 28(2) and (5)

— Articles 29 to 54(1)

Article 16 Article 54(2)

Article 17 Article 55

Article 18 Article 56

Article 19 Article 57

23.12.2015L 336/26 Official Journal of the European UnionEN

I

(Actos legislativos)

DIRECTIVAS

DIRECTIVA (UE) 2015/2436 DEL PARLAMENTO EUROPEO Y DEL CONSEJO

de 16 de diciembre de 2015

relativa a la aproximación de las legislaciones de los Estados miembros en materia de marcas

(versión refundida)

(Texto pertinente a efectos del EEE)

EL PARLAMENTO EUROPEO Y EL CONSEJO DE LA UNIÓN EUROPEA,

Visto el Tratado de Funcionamiento de la Unión Europea y, en particular, su artículo 114, apartado 1,

Vista la propuesta de la Comisión Europea,

Previa transmisión del proyecto de acto legislativo a los Parlamentos nacionales,

Visto el dictamen del Comité Económico y Social Europeo (1),

De conformidad con el procedimiento legislativo ordinario (2),

Considerando lo siguiente:

(1) La Directiva 2008/95/CE del Parlamento Europeo y del Consejo (3) debe ser objeto de varias modificaciones. Conviene, en aras de la claridad, proceder a la refundición de dicha Directiva.

(2) La Directiva 2008/95/CE armonizó disposiciones sustantivas esenciales del Derecho de marcas, que en el momento de su adopción se consideraba que afectaban muy directamente al funcionamiento del mercado interior, obstaculizando tanto la libre circulación de mercancías como la libre prestación de servicios en la Unión.

(3) La protección de las marcas en los Estados miembros coexiste con la protección de que se dispone a escala de la Unión a través de las marcas de la Unión Europea («las marcas de la Unión»), que son unitarias y válidas en toda la Unión, de conformidad con lo establecido en el Reglamento (CE) no 207/2009 del Consejo (4). La coexistencia y el equilibrio de los sistemas de marcas nacionales con el sistema establecido a escala de la Unión constituyen la piedra angular del enfoque que la Unión da a la protección de la propiedad intelectual.

(4) Consecutivamente a su Comunicación de 16 de julio de 2008, titulada «Derechos de propiedad industrial: una estrategia para Europa», la Comisión llevó a cabo una evaluación completa del funcionamiento global del sistema de marcas en el conjunto de Europa, en la que examinaba el sistema de la Unión y los sistemas nacionales, y la interrelación entre ambos.

23.12.2015 L 336/1Diario Oficial de la Unión EuropeaES

(1) DO C 327 de 12.11.2013, p. 42. (2) Posición del Parlamento Europeo de 25 de febrero de 2014 (no publicada aún en el Diario Oficial) y Posición del Consejo en primera

lectura de 10 de noviembre de 2015 (no publicada aún en el Diario Oficial). Posición del Parlamento Europeo de 15 de diciembre de 2015.

(3) Directiva 2008/95/CE del Parlamento Europeo y del Consejo, de 22 de octubre de 2008, relativa a la aproximación de las legislaciones de los Estados miembros en materia de marcas (DO L 299 de 8.11.2008, p. 25).

(4) Reglamento (CE) no 207/2009 del Consejo, de 26 de febrero de 2009, sobre la marca comunitaria (DO L 78 de 24.3.2009, p. 1).

(5) En sus conclusiones de 25 de mayo de 2010 sobre la futura revisión del sistema de marcas en la Unión Europea, el Consejo pidió a la Comisión que presentara propuestas de revisión del Reglamento (CE) no 207/2009 y la Directiva 2008/95/CE. La revisión de la Directiva debía incluir medidas orientadas a hacerla más coherente con el Reglamento (CE) no 207/2009, y reducir así los puntos de divergencia existentes en el sistema de marcas de Europa en su conjunto y, a la vez, mantener la protección que ofrece la marca nacional como una opción atractiva para los solicitantes. En este contexto, debe garantizarse la relación complementaria entre el sistema de marcas de la Unión y los sistemas de marcas nacionales.

(6) En su Comunicación de 24 de mayo de 2011, titulada «Un mercado único de los derechos de propiedad intelectual», la Comisión llegaba a la conclusión de que para satisfacer la creciente demanda de los interesados de contar con sistemas de registro de marcas más rápidos, de mayor calidad, más racionales y también más coherentes, de fácil uso, accesibles al público y tecnológicamente actualizados es necesario modernizar el sistema de marcas en el conjunto de la Unión, y adaptarlo a la era de internet.

(7) Las consultas y evaluaciones realizadas a efectos de la presente Directiva han puesto de manifiesto que, pese a la anterior armonización parcial de los Derechos nacionales, sigue habiendo ámbitos en que una mayor armonización podría tener un efecto positivo en la competitividad y el crecimiento.

(8) En aras del objetivo de fomentar y crear un mercado interior que funcione correctamente, y a fin de facilitar la adquisición de marcas y su protección en la Unión en beneficio del crecimiento y la competitividad de las empresas europeas, en particular las pequeñas y medianas, resulta necesario superar la aproximación limitada alcanzada por la Directiva 2008/95/CE, y ampliarla a otros aspectos del Derecho material de marcas aplicable a las marcas protegidas mediante registro en virtud del Reglamento (CE) no 207/2009.

(9) Con el fin de facilitar el registro de marcas en toda la Unión, así como su gestión, es esencial aproximar no solo las disposiciones de Derecho material sino también las normas de procedimiento. Para ello, es preciso hacer coincidir las principales normas procedimentales en el ámbito del registro de las marcas de la Unión en los Estados miembros y en el sistema de marcas de la Unión. En lo que atañe a los procedimientos en virtud del Derecho nacional, basta con establecer principios generales, dejando a los Estados miembros libertad para establecer normas más específicas.

(10) Es fundamental garantizar que las marcas registradas gocen de la misma protección en los ordenamientos jurídicos de todos los Estados miembros. En consonancia con la amplia protección otorgada a las marcas de la Unión que gozan de renombre en la Unión, debe otorgarse una amplia protección a nivel nacional a todas las marcas registradas que gocen de renombre en el Estado miembro de que se trate.

(11) La presente Directiva no debe privar a los Estados miembros de la facultad de continuar protegiendo las marcas adquiridas por el uso, pero solo debe tenerlas en cuenta por lo que se refiere a su relación con las marcas adquiridas mediante registro.

(12) La consecución de los objetivos perseguidos por la presente aproximación de las legislaciones requiere que las condiciones para adquirir y seguir siendo titular de una marca registrada sean en principio idénticas en todos los Estados miembros.

(13) A dicho efecto, conviene establecer una lista de ejemplos de signos que puedan constituir una marca en cuanto que sean aptos para distinguir los productos o servicios de una empresa de los de otras. Con el fin de cumplir los objetivos del sistema de registro de marcas, consistentes en garantizar la seguridad jurídica y una buena adminis­ tración, es también esencial exigir que el signo pueda representarse de una manera clara, precisa, autosuficiente, fácilmente accesible, inteligible, duradera y objetiva. Por tanto, se debe permitir que un signo se represente de cualquier forma que se considere adecuada usando la tecnología generalmente disponible, y no necesariamente por medios gráficos, siempre que la representación ofrezca garantías satisfactorias a tal efecto.

(14) Por otra parte, los motivos de denegación o las causas de nulidad relativos a la propia marca, incluida la ausencia de carácter distintivo, o relativas a los conflictos entre la marca y derechos anteriores, deben ser enumeradas de manera exhaustiva, aunque algunas de esas causas sean enumeradas con carácter facultativo para los Estados miembros, que pueden así mantenerlas o introducirlas en su legislación.

23.12.2015L 336/2 Diario Oficial de la Unión EuropeaES

(15) Para garantizar que los niveles de protección concedidos a las indicaciones geográficas por la legislación de la Unión y el Derecho nacional se apliquen de modo uniforme y exhaustivo en el examen de los motivos de denegación absolutos y relativos en toda la Unión, la presente Directiva debe incluir las mismas disposiciones relativas a las indicaciones geográficas que las recogidas en el Reglamento (CE) no 207/2009. Además conviene asegurar que el alcance de los motivos absolutos se amplíe para abarcar también términos tradicionales protegidos para los vinos y las especialidades tradicionales garantizadas.

(16) La protección conferida por la marca registrada, cuya función es primordialmente garantizar la marca como una indicación de origen, debe ser absoluta en caso de identidad entre la marca y el signo correspondiente y entre los productos o servicios. La protección debe cubrir igualmente los casos de similitud entre la marca y el signo y entre los productos o servicios. Es imprescindible interpretar el concepto de similitud en relación con el riesgo de confusión. El riesgo de confusión, cuya apreciación depende de numerosos factores y, en particular, del reconoci­ miento de la marca en el mercado, de la asociación que de ella pueda hacerse con el signo utilizado o registrado, del grado de similitud entre la marca y el signo y entre los productos o servicios designados, debe constituir la condición específica de la protección. La manera en que puede establecerse un riesgo de confusión, y en particular la carga de la prueba a ese respecto, debe corresponder también a las normas procedimentales nacionales, que no deben verse afectadas por la presente Directiva.

(17) Con el fin de garantizar la seguridad jurídica y la plena coherencia con el principio de prioridad, según el cual una marca registrada con anterioridad prevalece sobre otra registrada posteriormente, es necesario disponer que la eficacia de los derechos conferidos por una marca debe entenderse sin perjuicio de los derechos de titulares adquiridos antes de la fecha de presentación de la solicitud o de la fecha de prioridad de la marca. Este enfoque resulta acorde con el artículo 16, apartado 1, del Acuerdo sobre los Aspectos de los Derechos de Propiedad Intelectual relacionados con el Comercio, de 15 de abril de 1994 («el Acuerdo ADPIC»).

(18) Procede establecer que solo existe violación de marca cuando se constate que la marca o el signo infractor se utiliza en el tráfico económico a efectos de distinguir productos o servicios. La utilización del signo a efectos distintos de distinguir productos o servicios debe estar sujeta a las normas de Derecho nacional.

(19) El concepto de violación de marca también ha de incluir el uso de un signo como nombre comercial o designación similar, siempre que tal uso responda al propósito de distinguir los productos o servicios.

(20) Al objeto de velar por la seguridad jurídica y la plena coherencia con la legislación específica de la Unión, resulta oportuno establecer que el titular de una marca pueda prohibir a un tercero utilizar un determinado signo en publicidad comparativa cuando tal publicidad sea contraria a lo dispuesto en la Directiva 2006/114/CE del Parlamento Europeo y del Consejo (1).

(21) Con el fin de reforzar la protección que confiere una marca y combatir con mayor eficacia la falsificación de una manera conforme con las obligaciones internacionales de los Estados miembros en el marco de la Organización Mundial del Comercio (OMC), en particular el artículo V del Acuerdo General sobre Aranceles Aduaneros y Comercio (GATT) relativo a la libertad de tránsito y, por lo que respecta a los medicamentos genéricos, la «Declaración relativa al acuerdo sobre los ADPIC y la salud pública» adoptada por la Conferencia ministerial de la OMC de Doha el 14 de noviembre de 2001, el titular de una marca registrada debe poder impedir que, en el tráfico económico, terceros introduzcan mercancías en el Estado miembro en cuyo territorio está registrada la marca, sin que sean despachadas a libre práctica en dicho territorio, cuando se trate de mercancías que provengan de terceros países y lleven sin autorización una marca idéntica o esencialmente idéntica a la marca registrada con respecto a esas mercancías.

(22) A tal efecto, debe permitirse a los titulares de marcas impedir la entrada de mercancías infractoras y su inclusión en cualquier régimen aduanero, incluidos, en especial, el tránsito, el transbordo, el depósito, las zonas francas, el almacenamiento temporal, el perfeccionamiento activo o la admisión temporal, incluso cuando tales mercancías no estén destinadas a comercializarse en el mercado del Estado miembro de que se trate. Al realizar los controles aduaneros, las autoridades aduaneras deben hacer uso, también a petición de los titulares de derechos, de las facultades y procedimientos establecidos en el Reglamento (UE) no 608/2013 del Parlamento Europeo y del Consejo (2). En particular, las autoridades aduaneras deben llevar a cabo los controles pertinentes sobre la base de criterios de análisis de riesgo.

23.12.2015 L 336/3Diario Oficial de la Unión EuropeaES

(1) Directiva 2006/114/CE del Parlamento Europeo y del Consejo, de 12 de diciembre de 2006, sobre publicidad engañosa y publicidad comparativa (DO L 376 de 27.12.2006, p. 21).

(2) Reglamento (UE) no 608/2013 del Parlamento Europeo y del Consejo, de 12 de junio de 2013, relativo a la vigilancia por parte de las autoridades aduaneras del respeto de los derechos de propiedad intelectual y por el que se deroga el Reglamento (CE) no 1383/2003 del Consejo (DO L 181 de 29.6.2013, p. 15).

(23) A fin de conciliar la necesidad de garantizar la aplicación efectiva de los derechos conferidos por las marcas registradas con la necesidad de evitar que se obstaculice el libre flujo de intercambios comerciales de mercancías legítimas, el derecho del titular de la marca registrada debe extinguirse en caso de que, durante el procedimiento ulterior incoado ante la autoridad judicial u otra autoridad competente para dictar una resolución sobre el fondo, de si se ha violado o no la marca registrada, el declarante o el titular de las mercancías puede probar que el titular de la marca registrada no está facultado para prohibir la introducción en el mercado de los productos en el país de destino final.

(24) El artículo 28 del Reglamento (UE) no 608/2013 dispone que el titular de un derecho es responsable por daños y perjuicios ante el titular de las mercancías cuando, entre otros particulares, se compruebe, con posterioridad, que las mercancías en cuestión no vulneran un derecho de propiedad intelectual.

(25) Deben adoptarse medidas adecuadas con objeto de garantizar el tránsito fluido de los medicamentos genéricos. Con respecto a la denominación común internacional (DCI) como denominación mundialmente reconocida para las sustancias activas en los preparados farmacéuticos, es fundamental tener debidamente en cuenta las limitaciones existentes que afectan a los efectos de los derechos conferidos por la marca. En consecuencia, el titular de una marca no debe tener el derecho de impedir a un tercero que introduzca mercancías en el Estado miembro en que está registrada la marca, si no son despachadas a libre práctica en este, por razón de similitudes entre la DCI del ingrediente activo del medicamento y la marca.

(26) Al objeto de combatir más eficazmente la falsificación, los titulares de marcas registradas deben poder prohibir la colocación en las mercancías de una marca infractora, así como los actos preparatorios previos a dicha colocación.

(27) Los derechos exclusivos conferidos por una marca no deben facultar a su titular para prohibir el uso por terceros de signos o indicaciones usados lealmente y, por tanto, de acuerdo con prácticas honestas en materia industrial y comercial. A fin de establecer condiciones de igualdad entre los nombres comerciales y las marcas en un contexto en el que aquellos gozan normalmente de protección sin límites frente a marcas posteriores, solo debe considerarse incluido en dicho uso el uso del nombre personal del tercero. Dicho uso debe asimismo permitir el uso de signos o indicaciones descriptivos o sin carácter distintivo en general. Además, el titular no debe poder impedir el uso leal y honesto de la marca al objeto de designar productos o servicios, o referirse a ellos, como suyos. El uso de una marca registrada realizado por terceros para llamar la atención del consumidor sobre la reventa de productos auténticos que inicialmente fueron vendidos en la Unión por el titular de la marca o con su consentimiento debe considerarse lícito en la medida en que al mismo tiempo sea conforme a las prácticas leales en materia industrial y comercial. El uso de una marca registrada realizado por terceros con fines de expresión artística debe considerarse lícito en la medida en que al mismo tiempo sea conforme a las prácticas leales en materia industrial y comercial. Además, la presente Directiva debe aplicarse de tal modo que se garantice el pleno respeto de los derechos y libertades fundamentales, y en particular la libertad de expresión.

(28) Del principio de libre circulación de mercancías se desprende que el titular de una marca no debe poder prohibir su uso a un tercero, en el caso de mercancías que hayan sido puestas en circulación en la Unión con dicha marca por él mismo o con su consentimiento, a no ser que existan motivos legítimos que justifiquen que el titular se oponga a la comercialización ulterior de las mercancías.

(29) Por razones de seguridad jurídica, es preciso prever que el titular de una marca anterior, sin perjuicio de sus intereses como tal titular, no pueda solicitar la nulidad ni oponerse al uso de una marca posterior a la suya, cuyo uso haya tolerado con conocimiento de causa durante un largo período, salvo si la solicitud de la marca posterior se hubiera efectuado de mala fe.

(30) A fin de garantizar la seguridad jurídica y proteger los derechos sobre una marca legítimamente adquiridos, y sin perjuicio del principio conforme al cual la marca posterior no puede hacerse valer frente a la marca anterior, resulta oportuno y necesario disponer que los titulares de marcas anteriores no están facultados para obtener la denegación o nulidad u oponerse al uso de una marca posterior cuando esta última haya sido adquirida en un momento en el que la marca anterior podía ser objeto de una declaración de nulidad o caducidad, por ejemplo, por no haber aún adquirido carácter distintivo a través del uso, o cuando los derechos sobre la marca anterior no pudieran hacerse valer frente a la marca posterior por no darse las condiciones necesarias, por ejemplo, al no haber obtenido aún renombre la marca anterior.

23.12.2015L 336/4 Diario Oficial de la Unión EuropeaES

(31) Las marcas cumplen su función de distinguir productos o servicios y permitir que los consumidores tomen decisiones fundadas solo cuando se utilizan efectivamente en el mercado. El requisito de uso es también necesario para reducir el número total de marcas registradas y protegidas en la Unión y, por tanto, el número de conflictos que surgen entre ellas. Así pues, es esencial establecer que las marcas registradas se utilicen efectivamente en conexión con los productos o servicios para los cuales estén registradas, o, en caso de no ser utilizadas en conexión con esos productos o servicios en un plazo de cinco años a partir de la fecha de finalización del procedimiento de registro, que puedan ser objeto de una declaración de caducidad.

(32) Por consiguiente, una marca registrada debe protegerse solo si realmente se utiliza, de modo que una marca registrada anterior no debe conceder a su titular el derecho a oponerse a una marca posterior, o a obtener su nulidad, si aquel no ha hecho uso efectivo de su marca. Asimismo, los Estados miembros deben establecer que una marca no pueda invocarse válidamente en procedimientos de violación de marca cuando, a consecuencia de una excepción, dicha marca pueda ser objeto de una declaración de caducidad, o, si la invocación es frente a un derecho posterior, cuando, en el momento de adquisición de este, la marca podría haber sido objeto de una declaración de caducidad.

(33) Procede establecer que, cuando para la obtención de una marca de la Unión se haya reivindicado la antigüedad de una marca nacional o de una marca registrada con arreglo a acuerdos internacionales vigentes en el Estado miembro, y, a continuación, se haya renunciado a la marca en que se basa la reivindicación de antigüedad o permitido su extinción, la validez de dicha marca pueda aún ser impugnada. La impugnación debe limitarse a situaciones en las que la marca podría haber sido objeto de una declaración de nulidad o caducidad en el momento de ser suprimida del registro.

(34) Por razones de coherencia y a efectos de facilitar la explotación comercial de las marcas en la Unión, las normas aplicables a las marcas como objetos de propiedad deben armonizarse, en la medida necesaria, con las ya vigentes para las marcas de la Unión, y deben incluir normas sobre las concesiones y cesiones de derechos, las licencias de uso, los derechos reales y la ejecución forzosa.

(35) Las marcas colectivas han demostrado ser un instrumento útil para promover productos o servicios que tienen características específicas comunes. Por ello, resulta oportuno que las marcas colectivas nacionales estén sujetas a normas similares a las aplicables a las marcas colectivas de la Unión.

(36) A fin de incrementar la protección que ofrece la marca y facilitar el acceso a la misma, así como de aumentar la seguridad y previsibilidad jurídicas, el procedimiento de registro de marcas en los Estados miembros debe ser eficiente y transparente, y seguir normas similares a las aplicables a las marcas de la Unión.

(37) A fin de garantizar la seguridad jurídica por lo que atañe al alcance de los derechos concedidos por la marca y facilitar el acceso a la protección que ofrece la marca, la denominación y clasificación de los productos y servicios que sean objeto de una solicitud de marca deben seguir las mismas normas en todos los Estados miembros, y armonizarse con las aplicables a las marcas de la Unión. Con objeto de que las autoridades competentes y los operadores económicos puedan determinar el alcance de la protección que ofrece la marca solicitada basándose solo en la solicitud, la denominación de los productos y servicios debe ser suficientemente clara y precisa. El uso de términos genéricos debe entenderse que incluye solo los productos y servicios claramente comprendidos en el tenor literal de un término. En aras de la claridad y la seguridad jurídicas, las oficinas centrales de propiedad industrial de los Estados miembros y la Oficina de la Propiedad Intelectual del Benelux deben, de mutua cooperación, comprometerse en compilar una lista que recoja sus respectivas prácticas administrativas en relación con la clasificación de los productos y servicios.

(38) A efectos de garantizar que la protección que ofrece la marca sea eficaz, los Estados miembros deben poner a disposición del público un procedimiento administrativo de oposición eficiente, a través del cual al menos los titulares de derechos sobre marcas anteriores y cualquier persona autorizada en virtud de la legislación aplicable a ejercer los derechos que se derivan de una denominación de origen protegida o una indicación geográfica puedan oponerse al registro de una solicitud de marca. Asimismo, a fin de ofrecer medios eficientes para declarar la caducidad o la nulidad de una marca, los Estados miembros deben establecer un procedimiento administrativo de declaración de caducidad o nulidad en un plazo de transposición más largo, en concreto de siete años después de la entrada en vigor de la presente Directiva.

23.12.2015 L 336/5Diario Oficial de la Unión EuropeaES

(39) Conviene que las oficinas centrales de propiedad industrial de los Estados miembros y la Oficina de la Propiedad Intelectual del Benelux cooperen entre sí y con la Oficina de la Propiedad Intelectual de la Unión Europea en todos los ámbitos del registro y la gestión de las marcas, con la finalidad de fomentar la convergencia de las prácticas y las herramientas, por ejemplo, la creación y actualización de bases de datos y portales comunes o interconectados con fines de consulta y búsqueda. Además, los Estados miembros deben velar por que sus oficinas cooperen entre sí y con la Oficina de la Propiedad Intelectual de la Unión Europea en todos los otros ámbitos de sus actividades que sean pertinentes en materia de protección de las marcas en la Unión.

(40) La presente Directiva no debe excluir la aplicación a las marcas de disposiciones del Derecho de los Estados miembros ajenas al Derecho de marcas, como las disposiciones en materia de competencia desleal, responsa­ bilidad civil o protección de los consumidores.

(41) Los Estados miembros están vinculados por el Convenio de París para la Protección de la Propiedad Industrial («el Convenio de París») y el Acuerdo sobre los ADPIC. Es necesario que las disposiciones de la presente Directiva sean plenamente conformes con las de dichos Convenio y Acuerdo. La presente Directiva no debe afectar a las obligaciones de los Estados miembros derivadas de dichos Convenio y Acuerdo. Debe aplicarse, en su caso, el artículo 351, párrafo segundo, del Tratado de Funcionamiento de la Unión Europea.

(42) Dado que los objetivos de la presente Directiva, a saber impulsar y crear un mercado interior que funcione correctamente y facilitar el registro, gestión y protección de las marcas de la Unión en beneficio del crecimiento y la competitividad, no pueden ser alcanzados de manera suficiente por los Estados miembros sino que, debido a sus dimensiones y efectos, pueden lograrse mejor a escala de la Unión, esta puede adoptar medidas, de acuerdo con el principio de subsidiariedad establecido en el artículo 5 del Tratado de la Unión Europea. De conformidad con el principio de proporcionalidad establecido en el mismo artículo, el presente Reglamento no excede de lo necesario para alcanzar dichos objetivos.

(43) La Directiva 95/46/CE del Parlamento Europeo y del Consejo (1) regula el tratamiento de los datos personales que se efectúe en los Estados miembros en el contexto de la presente Directiva.

(44) El Supervisor Europeo de Protección de Datos, al que se consultó de conformidad con el artículo 28, apartado 2, del Reglamento (CE) no 45/2001 del Parlamento Europeo y del Consejo (2), emitió su dictamen el 11 de julio de 2013.

(45) La obligación de transponer la presente Directiva al Derecho interno debe limitarse a aquellas disposiciones que suponen una modificación de carácter sustantivo respecto a la Directiva anterior. La obligación de transponer las disposiciones que no sufren modificación se deriva de lo dispuesto en la Directiva anterior.

(46) La presente Directiva no debe afectar a las obligaciones de los Estados miembros en virtud de la Directiva 2008/95/CE relativas al plazo de transposición de la Directiva 89/104/CEE del Consejo (3) al Derecho interno que figura en el anexo I, parte B, de la Directiva 2008/95/CE.

HAN ADOPTADO LA PRESENTE DIRECTIVA:

CAPÍTULO 1

DISPOSICIONES GENERALES

Artículo 1

Ámbito de aplicación

La presente Directiva se aplica a las marcas de productos o de servicios que, en calidad de marca individual, de marca de garantía o de certificación o de marca colectiva, hayan sido objeto de registro o de solicitud de registro en un Estado miembro o en la Oficina de Propiedad Intelectual del Benelux o que hayan sido objeto de un registro internacional que surta efectos en algún Estado miembro.

23.12.2015L 336/6 Diario Oficial de la Unión EuropeaES

(1) Directiva 95/46/CE del Parlamento Europeo y del Consejo, de 24 de octubre de 1995, relativa a la protección de las personas físicas en lo que respecta al tratamiento de datos personales y a la libre circulación de estos datos (DO L 281 de 23.11.1995, p. 31).

(2) Reglamento (CE) no 45/2001 del Parlamento Europeo y del Consejo, de 18 de diciembre de 2000, relativo a la protección de las personas físicas en lo que respecta al tratamiento de datos personales por las instituciones y los organismos comunitarios y a la libre circulación de estos datos (DO L 8 de 12.1.2001, p. 1).

(3) Primera Directiva 89/104/CEE del Consejo de 21 de diciembre de 1988 relativa a la aproximación de las legislaciones de los Estados miembros en materia de marcas (DO L 40 de 11.2.1989, p. 1).

Artículo 2

Definiciones

A efectos de lo dispuesto en la presente Directiva, se entenderá por:

a) «oficina»: el servicio central de la propiedad industrial del Estado miembro o la Oficina de Propiedad Intelectual del Benelux responsable del registro de las marcas;

b) «registro»: el registro de marcas que lleve una oficina.

CAPÍTULO 2

DERECHO MATERIAL DE MARCAS

SECCIÓN 1

Signos que pueden constituir una marca

Artículo 3

Signos que pueden constituir una marca

Podrán constituir marcas todos los signos, especialmente las palabras, incluidos los nombres propios, o los dibujos, las letra s), las cifras, los colores, la forma del producto o de su embalaje, o los sonidos, a condición de que tales signos sean apropiados para:

a) distinguir los productos o los servicios de una empresa de los de otras empresas;

b) ser representados en el registro de manera tal que permita a las autoridades competentes y al público en general determinar el objeto claro y preciso de la protección otorgada a sus titulares.

SECCIÓN 2

Motivos de denegación o causas de nulidad

Artículo 4

Motivos de denegación absolutos o causas de nulidad absoluta

1. Será denegado el registro o, en el supuesto de estar registrados, podrá declararse la nulidad de:

a) los signos que no puedan constituir una marca;

b) las marcas que carezcan de carácter distintivo;

c) las marcas que se compongan exclusivamente de signos o indicaciones que puedan servir, en el comercio, para designar la especie, la calidad, la cantidad, el destino, el valor, la procedencia geográfica o la época de obtención del producto o de la prestación del servicio, u otras características de los productos o servicios;

d) las marcas que se compongan exclusivamente de signos o indicaciones que se hayan convertido en habituales en el lenguaje común o en las costumbres leales y constantes del comercio;

e) los signos constituidos exclusivamente por:

i) la forma u otra característica impuesta por la naturaleza misma del producto,

ii) la forma u otra característica del producto necesaria para obtener un resultado técnico,

iii) la forma, u otra característica que dé un valor sustancial al producto;

f) las marcas que sean contrarias al orden público o a las buenas costumbres;

g) las marcas que puedan inducir al público a error, por ejemplo, respecto a la naturaleza, la calidad o el origen geográfico del producto o servicio;

23.12.2015 L 336/7Diario Oficial de la Unión EuropeaES

h) las marcas que, por falta de autorización de las autoridades competentes, deban ser denegadas o anuladas en virtud del artículo 6 ter del Convenio de París;

i) las marcas excluidas de registro en virtud del Derecho de la Unión, o del Derecho nacional del Estado miembro de que se trate, o de los acuerdos internacionales en los que sea parte la Unión o el Estado miembro de que se trate, que confieran protección a denominaciones de origen e indicaciones geográficas;

j) las marcas excluidas de registro en virtud del Derecho de la Unión o de los acuerdos internacionales en los que esta sea parte y que confieran protección a las denominaciones tradicionales de vinos;

k) las marcas excluidas de registro en virtud del Derecho de la Unión o de los acuerdos internacionales en los que esta sea parte, que confieran protección a especialidades tradicionales garantizadas;

l) las marcas que consistan en, o reproduzcan en sus elementos esenciales, la denominación de una obtención vegetal anterior, registrada conforme al Derecho de la Unión o al Derecho nacional del Estado miembro afectado, o a los acuerdos internacionales en los que sea parte la Unión o el Estado miembro de que se trate, que establecen la protección de las obtenciones vegetales, y que se refieran a obtenciones vegetales de la misma especie o estrechamente conexas.

2. Se podrá declarar la nulidad de una marca cuando el solicitante haya efectuado de mala fe su solicitud de registro. Cualquier Estado miembro podrá también disponer que se deniegue el registro de esa marca.

3. Cualquier Estado miembro podrá disponer que se deniegue el registro de una marca o, si esta está registrada, que pueda declararse su nulidad, en los casos y en la medida en que:

a) pueda prohibirse el uso de dicha marca en virtud de una normativa distinta del Derecho de marcas del Estado miembro de que se trate o de la Unión;

b) la marca incluya un signo de alto valor simbólico, en particular, un símbolo religioso;

c) la marca incluya insignias, emblemas y escudos distintos de los contemplados por el artículo 6 ter del Convenio de París y que sean de interés público, salvo que la autoridad competente haya autorizado su registro de conformidad con el Derecho del Estado miembro.

4. No se denegará el registro de una marca de conformidad con lo dispuesto en el apartado 1, letras b), c) o d), si, antes de la fecha de la solicitud de registro, debido al uso que se haya hecho de la marca, esta hubiese adquirido un carácter distintivo. No se declarará nula una marca por los mismos motivos si, antes de la fecha de la solicitud de nulidad, debido al uso que se haya hecho de la marca, esta hubiese adquirido un carácter distintivo.

5. Los Estados miembros podrán establecer que el apartado 4 también se aplique cuando el carácter distintivo haya sido adquirido después de la fecha de la solicitud de registro pero antes de la fecha de registro.

Artículo 5

Motivos de denegación relativos o causas de nulidad relativa

1. Se denegará el registro de una marca, o, si esta está registrada, podrá declararse su nulidad cuando:

a) sea idéntica a una marca anterior y los productos o servicios para los que se haya solicitado o registrado la marca sean idénticos a aquellos para los cuales esté protegida la marca anterior;

b) por ser idéntica o similar a la marca anterior y por ser idénticos o similares los productos o servicios designados por ambas marcas, exista por parte del público un riesgo de confusión, que comprenda el riesgo de asociación con la marca anterior.

2. Por «marcas anteriores» se entenderá, a efectos del apartado 1:

a) las marcas cuya fecha de solicitud de registro sea anterior a la fecha de solicitud de la marca, teniendo en cuenta, en su caso, el derecho de prioridad invocado en apoyo de esas marcas, y que pertenezcan a las siguientes categorías:

i) las marcas de la Unión,

ii) las marcas registradas en el Estado miembro de que se trate o, por lo que respecta a Bélgica, Luxemburgo y los Países Bajos, en la Oficina de Propiedad Intelectual del Benelux,

iii) las marcas que hayan sido objeto de un registro internacional que surta efectos en el Estado miembro de que se trate;

23.12.2015L 336/8 Diario Oficial de la Unión EuropeaES

b) las marcas de la Unión que reivindiquen válidamente la antigüedad, con arreglo al Reglamento (CE) no 207/2009, de una de las marcas mencionadas en la letra a), incisos ii) y iii), aun cuando esta última marca haya sido objeto de renuncia o se haya extinguido;

c) las solicitudes de marca a las que hacen referencia las letras a) y b), a condición de que se registren;

d) las marcas que, en la fecha de presentación de la solicitud de registro de la marca o, en su caso, en la fecha de la prioridad reivindicada en apoyo de la solicitud de registro de la marca, sean «notoriamente conocidas» en el Estado miembro de que se trate en el sentido del artículo 6 bis del Convenio de París.

3. Además, se denegará el registro de una marca, o, si esta está registrada, podrá declararse su nulidad cuando:

a) la marca sea idéntica o similar a una marca anterior, con independencia de que los productos o servicios en relación con los cuales se haga la solicitud o el registro sean idénticos o sean o no similares a aquellos para los que se haya registrado la marca anterior, cuando la marca anterior goce de renombre en el Estado miembro en el que se solicite el registro o esté registrada la marca o, si se trata de una marca de la Unión goce de renombre en la Unión y, con el uso de la marca posterior realizado sin justa causa, se pretenda obtener una ventaja desleal del carácter distintivo o del renombre de la marca anterior, o dicho uso fuera perjudicial para dicho carácter distintivo o dicho renombre;

b) el agente o representante del titular de la marca la solicite en su propio nombre y sin la autorización del titular, a no ser que ese agente o representante justifique su actuación;

c) en la medida en que, con arreglo a la legislación de la Unión o al Derecho del Estado miembro de que se trate que establecen la protección de las denominaciones de origen y las indicaciones geográficas:

i) se hubiera presentado ya una solicitud de denominación de origen o de indicación geográfica de conformidad con la legislación de la Unión o del Derecho del Estado miembro de que se trate antes de la fecha de solicitud de registro de la marca o de la fecha de la prioridad reivindicada para la solicitud, a condición de que se registre ulteriormente,

ii) dicha denominación de origen o indicación geográfica confiera a la persona autorizada en virtud de la legislación aplicable para ejercer los derechos que se derivan de la misma el derecho a prohibir la utilización de una marca posterior.

4. Cualquier Estado miembro podrá disponer que se deniegue el registro de una marca o, si esta está registrada, que se declare su nulidad en los casos y en la medida en que:

a) los derechos sobre una marca no registrada u otro signo utilizado en el tráfico económico hayan sido adquiridos con anterioridad a la fecha de la solicitud de registro de la marca posterior o, en su caso, antes de la fecha de la prioridad reivindicada en apoyo de la solicitud de registro de la marca posterior, y en que dicha marca no registrada o dicho signo concedan a su titular el derecho de prohibir la utilización de una marca posterior;

b) el uso de una marca se pueda prohibir en virtud de un derecho anterior, distinto de los mencionados en el apartado 2 y en la letra a) del presente apartado, y en particular de:

i) un derecho al nombre,

ii) un derecho a la propia imagen,

iii) un derecho de autor,

iv) un derecho de propiedad industrial;

c) la marca pueda confundirse con una marca anterior protegida en el extranjero, siempre que, en la fecha de la solicitud, el solicitante hubiera actuado de mala fe.

5. Los Estados miembros velarán por que, en las circunstancias apropiadas, no exista una obligación de denegar el registro de una marca o de declararla nula, cuando el titular de la marca anterior o del derecho anterior consienta en que se registre la marca posterior.

6. Cualquier Estado miembro podrá disponer que, no obstante lo establecido en los apartados 1 a 5, los motivos de denegación del registro o causas de nulidad vigentes en dicho Estado miembro antes de la fecha de entrada en vigor de las medidas necesarias para dar cumplimiento a lo dispuesto por la Directiva 89/104/CEE se apliquen a las marcas cuyo registro se haya solicitado antes de dicha fecha.

23.12.2015 L 336/9Diario Oficial de la Unión EuropeaES

Artículo 6

Declaración a posteriori de la nulidad o la caducidad de una marca

Cuando para la obtención de una marca de la Unión se reivindique la antigüedad de una marca nacional o de una marca registrada con arreglo a acuerdos internacionales que desplieguen sus efectos en el Estado miembro, y estas marcas hubieran sido objeto de renuncia o se hubieran extinguido, la nulidad o la caducidad de la marca en la que se base la reivindicación de antigüedad podrá declararse a posteriori, siempre que la nulidad o la caducidad se hubiese podido declarar en el momento de la renuncia o extinción. En tal caso la antigüedad dejará de surtir efecto.

Artículo 7

Motivos de denegación o causas de nulidad relativas solo a una parte de los productos o servicios

Cuando el motivo de denegación del registro o la causa de nulidad de una marca solo exista para una parte de los productos o servicios para los que la marca haya sido solicitada o registrada, la denegación del registro o la nulidad solo se extenderá a los productos o servicios de que se trate.

Artículo 8

Falta de carácter distintivo o de renombre de una marca anterior que impide declarar la nulidad de una marca registrada

Una solicitud de nulidad basada en una marca anterior no prosperará en la fecha de la solicitud de nulidad si no habría prosperado en la fecha de presentación de la solicitud o en la fecha de prioridad de la marca posterior por alguno de los siguientes motivos:

a) que la marca anterior, que puede ser declarada nula en virtud del artículo 4, apartado 1, letras b), c) o d), aún no hubiera adquirido carácter distintivo como se indica en el artículo 4, apartado 4;

b) que la solicitud de nulidad se base en el artículo 5, apartado 1, letra b), y la marca anterior aún no hubiera adquirido un carácter suficientemente distintivo para fundamentar la existencia de riesgo de confusión, en el sentido del artículo 5, apartado 1, letra b);

c) que la solicitud de nulidad se base en el artículo 5, apartado 3, letra a), y la marca anterior aún no gozara de renombre en el sentido del artículo 5, apartado 3, letra a).

Artículo 9

Exclusión de una declaración de nulidad por tolerancia

1. El titular de una marca anterior contemplada en el artículo 5, apartados 2 y 3, letra a), que, en un Estado miembro, haya tolerado el uso de una marca posterior registrada en dicho Estado miembro durante un período de cinco años consecutivos con conocimiento de dicho uso, no podrá solicitar en lo sucesivo la nulidad de la marca posterior basándose en dicha marca anterior por lo que respecta a los productos o los servicios para los cuales se haya utilizado la marca posterior, salvo que la solicitud de la marca posterior se haya efectuado de mala fe.

2. Cualquier Estado miembro podrá disponer que el apartado 1 del presente artículo se aplique al titular de cualquier otro derecho anterior previsto en el artículo 5, apartado 4, letras a) o b).

3. En los supuestos contemplados en los apartados 1 y 2, el titular de una marca registrada posterior no podrá oponerse al uso del derecho anterior, aunque ese derecho no pueda invocarse en lo sucesivo frente a la marca posterior.

23.12.2015L 336/10 Diario Oficial de la Unión EuropeaES

SECCIÓN 3

Derechos conferidos y limitaciones

Artículo 10

Derechos conferidos por la marca

1. El registro de una marca conferirá a su titular un derecho exclusivo sobre esta.

2. Sin perjuicio de los derechos adquiridos por los titulares antes de la fecha de presentación de la solicitud de registro o de la fecha de prioridad de la marca registrada, el titular de dicha marca registrada estará facultado para prohibir a cualquier tercero el uso, sin su consentimiento, en el tráfico económico, de cualquier signo en relación con los productos o servicios, cuando:

a) el signo sea idéntico a la marca y se utilice en relación con productos o servicios idénticos a aquellos para los que la marca esté registrada;

b) el signo sea idéntico o similar a la marca y se utilice en relación con productos o servicios idénticos o similares a los productos o servicios para los que esté registrada la marca, si existe un riesgo de confusión por parte del público; el riesgo de confusión comprende el riesgo de asociación entre el signo y la marca;

c) el signo sea idéntico o similar a la marca, independientemente de si se utiliza para productos o servicios que sean idénticos o sean o no similares a aquellos para los que esté registrada la marca, cuando esta goce de renombre en el Estado miembro y, con el uso del signo realizado sin justa causa, se pretenda obtener una ventaja desleal del carácter distintivo o del renombre de la marca o dicho uso sea perjudicial para dicho carácter distintivo o dicho renombre.

3. Podrá prohibirse en particular, en virtud del apartado 2:

a) colocar el signo en los productos o en su embalaje;

b) ofrecer los productos, comercializarlos o almacenarlos con dichos fines u ofrecer o prestar servicios con el signo;

c) importar o exportar los productos con el signo;

d) utilizar el signo como nombre comercial o denominación social, o parte de un nombre comercial o una denominación social;

e) utilizar el signo en los documentos mercantiles y la publicidad;

f) utilizar el signo en la publicidad comparativa de manera contraria a la Directiva 2006/114/CE.

4. Sin perjuicio de los derechos de los titulares adquiridos antes de la fecha de presentación de la solicitud o de la fecha de la prioridad de la marca registrada, el titular de esa marca registrada también tendrá derecho a impedir que, en el tráfico económico, terceros introduzcan mercancías en el Estado miembro en el que esté registrada la marca, sin que sean despachadas a libre práctica en este, cuando se trate de mercancías, incluido su embalaje, que provengan de terceros países y que lleven sin autorización una marca idéntica a la marca registrada para esas mercancías, o que no pueda distinguirse en sus aspectos esenciales de dicha marca.

El derecho del titular de la marca registrada en virtud del párrafo primero se extinguirá si durante el procedimiento para determinar si se violó la marca registrada, iniciado de conformidad con el Reglamento (UE) no 608/2013, el declarante o el titular de las mercancías pueda acreditar que el propietario de la marca registrada no tiene derecho a prohibir la comercialización de las mercancías en el país de destino final.

5. Cuando, con anterioridad a la fecha de entrada en vigor de las disposiciones necesarias para dar cumplimiento a la Directiva 89/104/CEE, el Derecho de dicho Estado miembro no permitiera prohibir el uso de un signo en las condiciones contempladas en el apartado 2, letras b) o c), no podrán invocarse los derechos conferidos por la marca para impedir que se siga usando dicho signo.

6. Los apartados 1, 2, 3 y 5 no afectarán a las disposiciones aplicables en un Estado miembro relativas a la protección contra el uso de un signo que se efectúe con fines diversos a los de distinguir los productos o servicios, cuando con el uso de dicho signo realizado sin justa causa se pretenda obtener una ventaja desleal del carácter distintivo o del renombre de la marca o dicho uso fuera perjudicial para dicho carácter distintivo o dicho renombre.

23.12.2015 L 336/11Diario Oficial de la Unión EuropeaES

Artículo 11

Derecho a prohibir los actos preparatorios en relación con el uso de embalaje u otros soportes

Cuando exista el riesgo de que el embalaje, las etiquetas, los marbetes, los elementos de seguridad o dispositivos de autenticidad u otros soportes en los que se coloca la marca puedan ser utilizados en relación con determinados productos o servicios y ese uso constituya una violación de los derechos del titular de una marca en virtud del artículo 10, apartados 2 y 3, el titular de esa marca tendrá derecho a prohibir los siguientes actos en el tráfico económico:

a) la colocación de un signo idéntico o similar a la marca en el embalaje, las etiquetas, los marbetes, los elementos de seguridad o dispositivos de autenticidad u otros soportes en los que pueda colocarse la marca;

b) la oferta o comercialización, o el almacenamiento a tales fines, o bien la importación o exportación, de embalajes, etiquetas, marbetes, elementos de seguridad o dispositivos de autenticidad, u otros soportes en los que se esté colocada la marca.

Artículo 12

Reproducción de las marcas en diccionarios

Si la reproducción de una marca en un diccionario, una enciclopedia o una obra de consulta similar, en formato impreso o electrónico, diera la impresión de que constituye el término genérico de los productos o servicios para los que está registrada la marca, el editor de la obra, a petición del titular de la marca, velará por que la reproducción de esta vaya acompañada sin demora, y en el caso de obras en formato impreso, a más tardar en la siguiente edición de la obra, de la indicación de que se trata de una marca registrada.

Artículo 13

Prohibición de utilización de una marca registrada a nombre de un agente o de un representante

1. Cuando una marca haya sido registrada a nombre del agente o representante del titular de la marca, sin el consenti­ miento del titular, este tendrá derecho a cualquiera de las siguientes actuaciones o a ambas:

a) oponerse a que su agente o representante utilice la marca;

b) reclamar la concesión de la marca a su favor.

2. El apartado 1 no será de aplicación si el agente o el representante justifican su actuación.

Artículo 14

Limitación de los efectos de la marca

1. Una marca no permitirá a su titular prohibir a un tercero hacer uso, en el tráfico económico:

a) de su nombre o dirección, cuando el tercero sea una persona física;

b) de signos o indicaciones carentes de carácter distintivo o relativos a la especie, a la calidad, a la cantidad, al destino, al valor, a la procedencia geográfica, a la época de producción del producto o de la prestación del servicio o a otras características del producto o servicio;

c) de la marca, a efectos de designar productos o servicios como correspondientes al titular de esa marca o de hacer referencia a los mismos, en particular cuando el uso de esa marca sea necesario para indicar el destino de un producto o de un servicio, en particular como accesorios o piezas de recambio.

2. El apartado 1 solo se aplicará si la utilización por el tercero es conforme a las prácticas leales en materia industrial o comercial.

3. El derecho conferido por la marca no permitirá a su titular prohibir a terceros el uso, en el tráfico económico, de un derecho anterior de ámbito local, cuando tal derecho esté reconocido por las leyes del Estado miembro de que se trate y dentro de los límites del territorio en que esté reconocido.

23.12.2015L 336/12 Diario Oficial de la Unión EuropeaES

Artículo 15

Agotamiento del derecho conferido por la marca

1. El derecho conferido por la marca no permitirá a su titular prohibir el uso de la misma para productos comercia­ lizados en la Unión con dicha marca por el titular o con su consentimiento.

2. El apartado 1 no se aplicará cuando existan motivos legítimos que justifiquen que el titular se oponga a la comercialización ulterior de los productos, en especial cuando el estado de los productos se haya modificado o alterado tras su comercialización.

Artículo 16

Uso de la marca

1. Si, en un plazo de cinco años contados a partir de la fecha en que haya concluido el procedimiento de registro, la marca no hubiere sido objeto de un uso efectivo por parte del titular en el Estado miembro de que se trate, para los productos o servicios para los cuales esté registrada, o si tal uso hubiere sido suspendido durante un plazo ininte­ rrumpido de cinco años, la marca quedará sometida a los límites y las sanciones previstos en el artículo 17, el artículo 19, apartado 1, el artículo 44, apartados 1 y 2, y el artículo 46, apartados 3 y 4, salvo que existan causas justifi­ cativas para su falta de uso.

2. Si un Estado miembro prevé un procedimiento de oposición posterior al registro, el plazo de cinco años a que se refiere el apartado 1 se calculará a partir de la fecha en que la marca ya no pueda ser impugnada o, si se ha formulado oposición, a partir de la fecha en que la resolución por la que se ponga fin al procedimiento de oposición sea definitiva o se haya retirado la oposición.

3. Cuando se trate de marcas registradas al amparo de acuerdos internacionales y que surtan efecto en el Estado miembro, el plazo de cinco años a que se refiere el apartado 1 se calculará a partir de la fecha en que la marca ya no pueda ser denegada o impugnada. Si se ha formulado oposición o si se ha notificado una objeción por motivos absolutos o relativos, el citado plazo se calculará a partir de la fecha en que la resolución por la que se ponga fin al procedimiento de oposición, o la decisión sobre los motivos absolutos o relativos de denegación, sea definitiva o se haya retirado la oposición.

4. La fecha de inicio del plazo de cinco años a que se refieren los apartados 1 y 2 se inscribirá en el registro.

5. A efectos del apartado 1, también tendrán la consideración de uso:

a) el uso de la marca en una forma que difiera en elementos que no alteren el carácter distintivo de la marca en la forma bajo la cual esta haya sido registrada, con independencia de si la marca en la forma en que se utilice también está o no registrada asimismo a nombre del titular;

b) la colocación de la marca en los productos o en su presentación en el Estado miembro de que se trate solo con fines de exportación.

6. El uso de la marca con consentimiento del titular se considerará hecho por el titular.

Artículo 17

La falta de uso como defensa ante una acción por violación de marca

El titular de una marca podrá prohibir la utilización de un signo solo en la medida en que los derechos del titular no puedan ser objeto de una declaración de caducidad con arreglo al artículo 19 en el momento de entablar la acción por violación. Si el demandado lo solicita, el titular de la marca acreditará que, durante el plazo de cinco años anterior a la fecha de presentación de la acción, la marca se usó efectivamente conforme a lo previsto en el artículo 16 en conexión con los productos o servicios respecto de los cuales está registrada y en que se fundamenta la acción, o que existen causas justificativas para su falta de uso, siempre que el procedimiento de registro de la marca haya finalizado al menos de cinco años antes de la fecha de presentación de la acción.

Artículo 18

Protección del derecho del titular de una marca registrada posterior en los procesos por violación de marca

1. En las acciones por violación, el titular de una marca no podrá prohibir la utilización de una marca registrada posterior si esta última no pudiera declararse nula con arreglo al artículo 8, al artículo 9, apartados 1 o 2, o al artículo 46, apartado 3.

23.12.2015 L 336/13Diario Oficial de la Unión EuropeaES

2. En las acciones por violación, el titular de una marca no podrá prohibir la utilización de una marca de la Unión registrada posterior si esta última pudiera declararse nula con arreglo al artículo 53, apartados 1, 3 o 4, al artículo 54, apartados 1 o 2, o al artículo 57, apartado 2, del Reglamento (CE) no 207/2009.

3. Cuando el titular de una marca no tenga derecho a prohibir la utilización de una marca registrada posterior en virtud de los apartados 1 o 2, el titular de esta marca posterior no podrá prohibir la utilización de la marca anterior en las acciones por violación, aunque el derecho de dicha marca anterior no pueda ya invocarse frente a la marca posterior.

SECCIÓN 4

Caducidad de los derechos de marca

Artículo 19

La falta de uso efectivo como causa de caducidad

1. Podrá ser declarada la caducidad de una marca si, dentro de un período ininterrumpido de cinco años, no ha sido objeto, en el Estado miembro de que se trate, de un uso efectivo para los productos o servicios para los que esté registrada, y si no existen causas que justifiquen la falta de uso.

2. Nadie podrá invocar la caducidad de una marca si, en el intervalo entre la expiración del período señalado y la presentación de la solicitud de caducidad, se ha iniciado o reanudado un uso efectivo de la marca.

3. El comienzo o la reanudación del uso en el plazo de los tres meses anteriores a la presentación de la solicitud de caducidad que empezó a correr, como muy pronto, al expirar el período ininterrumpido de cinco años de no utilización, no se tomará en cuenta si los preparativos para el inicio o la reanudación del uso se hubieran producido después de haberse enterado el titular de que podría presentarse la solicitud de caducidad.

Artículo 20

Marca convertida en genérica o indicación engañosa como causas de caducidad

Podrá ser declarada la caducidad de una marca que, con posterioridad a la fecha de su registro:

a) se haya convertido, por la actividad o inactividad de su titular, en la designación usual en el comercio de un producto o de un servicio para el que esté registrada;

b) como consecuencia del uso realizado por el titular de la marca o con su consentimiento, pueda inducir al público a error, especialmente acerca de la naturaleza, la calidad o el origen geográfico de los productos o servicios para los que esté registrada.

Artículo 21

Caducidad relativa solo a una parte de los productos o servicios

Cuando la causa de caducidad de una marca solo exista para una parte de los productos o servicios para los que la marca haya sido registrada, la caducidad solo se extenderá a los productos o servicios de que se trate.

SECCIÓN 5

Las marcas como objeto de propiedad

Artículo 22

Cesión de marcas registradas

1. Con independencia de la transmisión de la empresa, la marca podrá ser cedida en lo que respecta a la totalidad o una parte de los productos o de los servicios para los cuales esté registrada.

23.12.2015L 336/14 Diario Oficial de la Unión EuropeaES

2. La transmisión de la empresa en su totalidad implicará la cesión de la marca, a no ser que exista acuerdo en contrario o que las circunstancias determinen claramente lo contrario. Esta disposición será aplicable a la obligación contractual de transmitir la empresa.

3. Los Estados miembros establecerán procedimientos que permitan registrar las cesiones.

Artículo 23

Derechos reales

1. La marca podrá, con independencia de la empresa, darse en garantía o ser objeto de otros derechos reales.

2. Los Estados miembros establecerán procedimientos que permitan registrar los derechos reales.

Artículo 24

Ejecución forzosa

1. La marca podrá ser objeto de medidas de ejecución forzosa.

2. Los Estados miembros establecerán procedimientos que permitan registrar las medidas de ejecución forzosa.

Artículo 25

Licencia

1. La marca podrá ser objeto de licencias para la totalidad o una parte de los productos o de los servicios para los cuales esté registrada y para la totalidad o una parte del territorio del Estado miembro de que se trate. Las licencias podrán ser exclusivas o no exclusivas.

2. El titular de una marca podrá invocar los derechos conferidos por esa marca frente al licenciatario que infrinja cualquiera de las disposiciones del contrato de licencia relativas a:

a) su duración;

b) la forma protegida por el registro bajo la que puede utilizarse la marca;

c) la naturaleza de los productos o de los servicios para los cuales se otorgue la licencia;

d) el territorio en el cual pueda ponerse la marca, o

e) la calidad de los productos fabricados o de los servicios prestados por el licenciatario.

3. Sin perjuicio de lo estipulado en el contrato de licencia, el licenciatario solo podrá ejercer acciones relativas a la violación de una marca con el consentimiento del titular de esta. Sin embargo, el titular de una licencia exclusiva podrá ejercer tal acción cuando el titular de la marca, habiendo sido requerido, no haya ejercido por sí mismo la acción por violación dentro de un plazo apropiado.

4. En el procedimiento por violación de marca entablado por el titular de la marca podrá intervenir cualquier licenciatario a fin de obtener reparación del perjuicio que se le haya causado.

5. Los Estados miembros establecerán procedimientos que permitan registrar las licencias.

Artículo 26

Solicitudes de marcas como objeto de propiedad

Los artículos 22 a 25 serán aplicables a las solicitudes de marcas.

23.12.2015 L 336/15Diario Oficial de la Unión EuropeaES

SECCIÓN 6

Marcas de garantía, de certificación y colectivas

Artículo 27

Definiciones

A efectos de la presente Directiva, se entenderá por:

a) «marca de garantía o certificación»: una marca que se describa como tal en el momento de la solicitud y que sea adecuada para distinguir los productos o servicios que el titular de la marca certifica por lo que respecta al material, el modo de fabricación de los productos o de prestación de los servicios, la calidad, la precisión u otras características de los productos y servicios que no posean esa certificación;

b) «marca colectiva»: toda marca así designada al efectuarse la presentación de la solicitud de la marca que sea adecuada para distinguir los productos o servicios de los miembros de la asociación que sea su titular, frente a los productos o servicios de otras empresas.

Artículo 28

Marcas de garantía y marcas de certificación

1. Los Estados miembros podrán prever el registro de marcas de garantía o de certificación.

2. Cualquier persona física o jurídica, incluidas las instituciones, autoridades y órganos de Derecho público, podrá solicitar marcas de garantía o de certificación siempre que dicha persona no ejerza una actividad empresarial que implique el suministro de productos o servicios del tipo certificado.

Los Estados miembros podrán establecer que una marca de garantía o de certificación no se registre salvo que el solicitante sea competente para certificar los productos o servicios para los que está registrada la marca.

3. Los Estados miembros podrán disponer que se deniegue el registro de marcas de garantía o de certificación, o que se declare su caducidad o nulidad, por causas distintas de las previstas en los artículos 4, 19 y 20, cuando la función de dichas marcas así lo exija.

4. No obstante lo dispuesto en el artículo 4, apartado 1, letra c), los Estados miembros podrán disponer que puedan constituir marcas de garantía o de certificación los signos o indicaciones que puedan servir, en el comercio, para señalar la procedencia geográfica de los productos o servicios. Dicha marca de garantía o de certificación no facultará al titular de la misma para prohibir a un tercero el uso, en el tráfico económico, de dichos signos o indicaciones, siempre que dicho tercero los utilice de conformidad con las prácticas leales en materia industrial y comercial. En particular, tal marca no podrá oponerse a un tercero facultado para utilizar una denominación geográfica.

5. Se entenderá que se cumplen los requisitos establecidos en el artículo 16 cuando cualquier persona facultada para utilizar una marca de garantía o de certificación haga un uso efectivo de estas con arreglo a dicho artículo.

Artículo 29

Marcas colectivas

1. Los Estados miembros preverán el registro de las marcas colectivas.

2. Podrán solicitar marcas colectivas las agrupaciones de fabricantes, productores, prestadores de servicios o comerciantes que, en virtud de la legislación que les sea aplicable, tengan capacidad, en su propio nombre, para ser titulares de derechos y obligaciones, celebrar contratos o realizar otros actos jurídicos, y tengan legitimación procesal activa y pasiva, así como las personas jurídicas de Derecho público.

3. No obstante lo dispuesto en el artículo 4, apartado 1, letra c), podrán constituir marcas colectivas los signos o indicaciones que puedan servir, en el tráfico económico, para señalar la procedencia geográfica de los productos o servicios. Dicha marca colectiva no facultará a su titular para prohibir a un tercero el uso, en el tráfico económico, de dichos signos o indicaciones, siempre que ese tercero los utilice de conformidad con las prácticas leales en materia industrial y comercial. En particular, tal marca no podrá oponerse a un tercero facultado para utilizar una denominación geográfica.

23.12.2015L 336/16 Diario Oficial de la Unión EuropeaES

Artículo 30

Reglamento de uso de la marca colectiva

1. El solicitante de una marca colectiva deberá presentar a la oficina un reglamento de uso.

2. El reglamento de uso indicará al menos las personas autorizadas para utilizar la marca, las condiciones para ser miembro de la asociación, así como las condiciones de uso de la marca, incluidas las sanciones. El reglamento de uso de las marcas a que se refiere el artículo 29, apartado 3, deberá autorizar a cualquier persona cuyos productos o servicios procedan de la zona geográfica de que se trate, a hacerse miembro de la asociación titular de la marca, siempre que esa persona cumpla las demás condiciones previstas en el reglamento.

Artículo 31

Denegación de la solicitud

1. Además de por los motivos de denegación de una solicitud de marca previstos en el artículo 4, en su caso, con la excepción de su apartado 1, letra c), en relación con los signos o indicaciones que pueden servir, en el comercio, para designar el origen geográfico de los productos o servicios, y en el artículo 5, y sin perjuicio del derecho de una oficina de no efectuar de oficio el examen de los motivos relativos, una solicitud de una marca colectiva se denegará cuando no se cumplan lo dispuesto en el artículo 27, letra b), el artículo 29 o el artículo 30, o si el reglamento de uso de la marca colectiva es contrario al orden público o a las buenas costumbres.

2. La solicitud de marca colectiva será denegada además cuando se corra el riesgo de inducir al público a error sobre el carácter o el significado de la marca, en particular cuando pueda dar la impresión de que se trata de algo distinto de una marca colectiva.

3. No se denegará la solicitud si el solicitante, mediante una modificación del reglamento de uso de la marca colectiva, cumple los requisitos enunciados en los apartados 1 y 2.

Artículo 32

Uso de la marca colectiva

Se entenderá que se cumplen los requisitos establecidos en el artículo 16 cuando cualquier persona facultada para utilizar una marca colectiva haga un uso efectivo de esta con arreglo a dicho artículo.

Artículo 33

Modificaciones del reglamento de uso de la marca colectiva

1. El titular de la marca colectiva someterá a la oficina cualquier reglamento de uso modificado.

2. Las modificaciones del reglamento de uso se inscribirán en el registro, salvo cuando el reglamento de uso modificado no cumpla los requisitos del artículo 30 o incurra en alguno de los motivos de denegación señalados en el artículo 31.

3. A los fines de la presente Directiva, las modificaciones del reglamento de uso solo surtirán efecto a partir de la fecha de inscripción de dichas modificaciones en el registro.

Artículo 34

Legitimación activa para ejercer la acción por violación de marca

1. El artículo 25, apartados 3 y 4, será de aplicación a cualquier persona facultada para usar la marca colectiva.

2. El titular de una marca colectiva podrá reclamar, en nombre de las personas facultadas para utilizar la marca, la reparación del daño que estas hayan sufrido por el uso no autorizado de la marca.

23.12.2015 L 336/17Diario Oficial de la Unión EuropeaES

Artículo 35

Otras causas de caducidad

Además de por las causas de caducidad señaladas en los artículos 19 y 20, se declararán caducados los derechos del titular de una marca colectiva por las siguientes causas:

a) el titular no adopta medidas razonables para prevenir cualquier uso de la marca que no sea compatible con las condiciones de uso estipuladas por el reglamento de uso, incluida cualquier modificación de este que haya sido inscrita en el registro;

b) como consecuencia del uso de la marca realizado por personas autorizadas, esta puede inducir al público a error con arreglo al artículo 31, apartado 2;

c) la modificación del reglamento de uso de la marca se ha inscrito en el registro contraviniendo lo dispuesto en el artículo 33, apartado 2, salvo si el titular de la marca, mediante una nueva modificación del reglamento de uso, se conformara a los requisitos de dicho artículo.

Artículo 36

Otras causas de nulidad

Además de por las causas de nulidad previstas en el artículo 4, en su caso con la excepción de su apartado 1, letra c), en relación con los signos o indicaciones que pueden servir, en el comercio, para designar el origen geográfico de los productos o servicios, y en el artículo 5, una marca colectiva que esté registrada infringiendo el artículo 31 se declarará nula, salvo si el titular de la marca, mediante una modificación del reglamento de uso, se conformara a los requisitos del artículo 31.

CAPÍTULO 3

PROCEDIMIENTOS

SECCIÓN 1

Solicitud y registro

Artículo 37

Requisitos de la solicitud

1. Las solicitudes de registro de una marca deberán contener como mínimo todos los elementos siguientes:

a) una solicitud de registro;

b) la información que permita identificar al solicitante;

c) la lista de productos o de servicios para los que se solicite el registro;

d) una reproducción de la marca que cumpla los requisitos establecidos en el artículo 3, letra b).

2. La solicitud de marca estará sujeta al pago de una tasa fijada por el Estado miembro afectado.

Artículo 38

Fecha de presentación

1. La fecha de presentación de una solicitud de marca será aquella en que el solicitante presente a la oficina los documentos que contengan la información indicada en el artículo 37, apartado 1.

2. Asimismo, los Estados miembros podrán establecer que la fecha de presentación se supedite al abono de la tasa contemplada en el artículo 37, apartado 2.

23.12.2015L 336/18 Diario Oficial de la Unión EuropeaES

Artículo 39

Denominación y clasificación de los productos y servicios

1. Los productos y servicios para los que se solicita el registro de la marca se clasificarán de conformidad con el sistema de clasificación establecido por el Arreglo de Niza relativo a la Clasificación Internacional de Productos y Servicios para el Registro de las Marcas, de 15 de junio de 1957 («la clasificación de Niza»).

2. El solicitante identificará los productos y servicios para los que se solicita la protección de la marca con la suficiente claridad y precisión para permitir que las autoridades competentes y los operadores económicos determinen, sobre esa única base, el grado de protección perseguido.

3. A efectos de lo dispuesto en el apartado 2, podrán utilizarse las indicaciones de carácter general que figuran en los títulos de las clases de la clasificación de Niza u otros términos generales, a condición de que se ajusten a los niveles exigidos de claridad y precisión establecidos en el presente artículo.

4. La oficina rechazará las solicitudes correspondientes a indicaciones o términos poco claros o imprecisos en caso de que el solicitante no proponga una formulación aceptable en un plazo de tiempo que fijará la oficina a tal efecto.

5. Cuando se utilicen términos generales, incluidas las indicaciones de carácter general de los títulos de las clases de la clasificación de Niza, se entenderá que estos incluyen todos los productos o servicios claramente comprendidos en el tenor literal de la indicación o el término considerado. No deberá entenderse que tales términos o indicaciones incluyen productos o servicios que no puedan considerarse comprendidos en ese tenor literal.

6. Cuando el solicitante solicite el registro para más de una clase, agrupará los productos y servicios con arreglo a las clases de la clasificación de Niza, cada grupo irá precedido del número de la clase a la que ese grupo de productos o servicios pertenezca, y los presentará en el orden de las clases.

7. Los productos y servicios no se considerarán similares entre sí por el hecho de figurar en la misma clase de la clasificación de Niza. Los productos y servicios no se considerarán distintos entre sí por el hecho de incluirse en distintas clases de la clasificación de Niza.

Artículo 40

Observaciones de terceros

1. Los Estados miembros podrán prever que antes de que se produzca el registro de una marca, toda persona física o jurídica, así como las agrupaciones u organismos que representen a fabricantes, productores, prestadores de servicios, comerciantes o consumidores, puedan dirigir a la oficina observaciones escritas precisando los motivos por los cuales procede denegar de oficio el registro de la marca.

Las personas o agrupaciones u organismos a que se refiere el párrafo primero no adquirirán la calidad de partes en el procedimiento ante la oficina.

2. Además de por los motivos a que se refiere el apartado 1 del presente artículo, toda persona física o jurídica, así como las agrupaciones u organismos que representen a fabricantes, productores, prestadores de servicios, comerciantes o consumidores, podrán dirigir a la oficina observaciones escritas basadas en los motivos concretos por los cuales procede denegar la solicitud de una marca colectiva en virtud del artículo 31, apartados 1 y 2. Esta disposición podrá ampliarse para abarcar las marcas de certificación y de garantía cuando estén reguladas en los Estados miembros.

Artículo 41

División de las solicitudes y registros

El solicitante o titular podrá dividir una solicitud o un registro de marca nacional en dos o más solicitudes o registros independientes enviando una declaración a la Oficina e indicando para cada solicitud o registro divisional los productos o servicios incluidos en la solicitud o registro original que han de incluir las solicitudes o registros divisionales.

23.12.2015 L 336/19Diario Oficial de la Unión EuropeaES

Artículo 42

Tasas por clase

Los Estados miembros podrán establecer que la solicitud y la renovación de una marca estén sujetos a una tasa adicional por cada clase de productos y servicios no incluidos en la primera clase.

SECCIÓN 2

Procedimientos de oposición, caducidad e invalidez

Artículo 43

Procedimiento de oposición

1. Los Estados miembros establecerán un procedimiento administrativo eficiente y expeditivo que permita formular ante sus oficinas oposición frente al registro de una solicitud de marca en virtud del artículo 5.

2. El procedimiento administrativo contemplado en el apartado 1 del presente artículo preverá que, como mínimo, el titular de una marca anterior, a que se refiere el artículo 5, apartado 2, y apartado 3, letra a), y la persona autorizada en virtud del Derecho aplicable a ejercer los derechos que se derivan de una denominación de origen o una indicación geográfica protegidas, a que se refiere el artículo 5, apartado 3, letra c), puedan formular oposición. Se podrá formular oposición sobre la base de uno o más derechos anteriores siempre que pertenezcan todos al mismo titular, así como sobre la base de la totalidad o de una parte de los productos y servicios para los cuales se haya protegido o solicitado el derecho anterior, y dicha oposición podrá dirigirse contra la totalidad o una parte de los productos y servicios para los cuales se solicite la marca objeto de controversia.

3. Las partes, previa petición conjunta, dispondrán de un mínimo de dos meses en el curso del procedimiento de oposición para permitir la posibilidad de un arreglo amistoso entre el oponente y el solicitante de la marca.

Artículo 44

Falta de uso como defensa ante una acción por violación de marca

1. En el procedimiento de oposición previsto en el artículo 43, si en la fecha de presentación o fecha de prioridad de la marca posterior hubiera expirado el plazo de cinco años durante el cual la marca anterior debía haber sido objeto de un uso efectivo, conforme a lo previsto en el artículo 16, a instancia del solicitante, el titular de la marca anterior que hubiera formulado oposición aportará la prueba de que, en el curso del plazo de cinco años anteriores a la fecha de presentación o fecha de prioridad de la marca posterior, la marca anterior ha sido objeto de un uso efectivo, conforme a lo previsto en el artículo 16, o de que han existido causas justificativas para su falta de uso. A falta de dicha prueba, se desestimará la oposición.

2. Si la marca anterior se ha utilizado solamente para una parte de los productos o de los servicios para los que haya estado registrada, a efectos del examen de la oposición formulada conforme a lo dispuesto en el apartado 1, se considerará registrada solamente para dicha parte de los productos o servicios.

3. Los apartados 1 y 2 del presente artículo serán también de aplicación cuando la marca anterior sea una marca de la Unión. En tal caso, el uso efectivo de una marca de la Unión se determinará de acuerdo con lo establecido en el artículo 15 del Reglamento (CE) no 207/2009.

Artículo 45

Procedimiento de caducidad o de declaración de nulidad

1. Sin perjuicio del derecho de las partes a recurrir ante los órganos jurisdiccionales, los Estados miembros establecerán un procedimiento administrativo eficiente y expeditivo que permita solicitar a las oficinas la declaración de caducidad o de nulidad de una marca.

23.12.2015L 336/20 Diario Oficial de la Unión EuropeaES

2. El procedimiento administrativo de caducidad establecerá que se declare la caducidad de la marca cuando concurran las causas contempladas en los artículos 19 y 20.

3. El procedimiento administrativo de nulidad establecerá que se declare la nulidad de la marca, por lo menos por las siguientes causas:

a) la marca no debería haberse registrado por no cumplir los requisitos que establece el artículo 4;

b) la marca no debería haberse registrado debido a la existencia de un derecho anterior en el sentido del artículo 5, apartados 1 a 3.

4. El procedimiento administrativo establecerá que puedan solicitar la caducidad o la nulidad, por lo menos, las personas siguientes:

a) en los supuestos del apartado 2 y del apartado 3, letra a), toda persona física o jurídica, así como las agrupaciones u organismos que representen a fabricantes, productores, prestadores de servicios, comerciantes o consumidores y que, en virtud del Derecho que les sea aplicable, tengan legitimación procesal activa y pasiva;

b) en el supuesto del apartado 3, letra b), del presente artículo, el titular de una marca anterior a que se refiere el artículo 5, apartado 2, y apartado 3, letra a), y la persona autorizada en virtud del Derecho aplicable a ejercer los derechos que se derivan de una denominación de origen o indicación geográfica protegida, a que se refiere el artículo 5, apartado 3, letra c).

5. Podrá dirigirse una solicitud de caducidad o de nulidad contra la totalidad o una parte de los productos o servicios para los que esté registrada la marca impugnada.

6. Podrá presentarse una solicitud de nulidad sobre la base de uno o más derechos anteriores siempre que pertenezcan todos al mismo titular.

Artículo 46

La falta de uso como medio de defensa en el procedimiento de nulidad

1. En el procedimiento por el que se solicita la nulidad basada en la existencia de una marca registrada con una fecha de presentación o una fecha de prioridad anterior, a instancia del titular de la marca posterior, el titular de la marca anterior aportará la prueba de que, en el plazo de los cinco años anteriores a la solicitud de nulidad, la marca anterior ha sido objeto de un uso efectivo tal como establece el artículo 16, en conexión con los productos o servicios respecto de los que esté registrada, y en los que se basa la solicitud, o de que han existido causas justificativas para la falta de uso, a condición de que el procedimiento de registro de la marca anterior haya finalizado al menos cinco años antes de la fecha de presentación de la solicitud de nulidad.

2. Si en la fecha de presentación de la solicitud o en la fecha de prioridad de la marca posterior, hubiera expirado el plazo de cinco años durante el cual la marca anterior debía haber sido objeto de un uso efectivo conforme a lo previsto en el artículo 16, el titular de la marca anterior, además de la prueba exigida en virtud del apartado 1 del presente artículo, aportará la prueba de que, en el curso de los cinco años anteriores a la fecha de presentación de la solicitud o a la fecha de prioridad, la marca ha sido objeto de un uso efectivo, o de que han existido causas justificativas para su falta de uso.

3. A falta de las pruebas a que se refieren los apartados 1 y 2, la solicitud de nulidad basada en una marca anterior se desestimará.

4. Si la marca anterior se ha utilizado conforme a lo dispuesto en el artículo 16, solamente para una parte de los productos o servicios para los que estuviera registrada, a efectos del examen de la solicitud de nulidad, se considerará registrada solamente para dicha parte de los productos o servicios.

5. Los apartados 1 a 4 del presente artículo serán de aplicación también cuando la marca anterior sea una marca de la Unión. En tal caso, el uso efectivo de una marca de la Unión se determinará de acuerdo con lo establecido en el artículo 15 del Reglamento (CE) no 207/2009.

23.12.2015 L 336/21Diario Oficial de la Unión EuropeaES

Artículo 47

Efectos de la caducidad y de la nulidad

1. La marca registrada se considerará que no ha tenido, a partir de la fecha de la solicitud de caducidad, los efectos señalados en la presente Directiva en la medida en que se haya declarado la caducidad de los derechos del titular. A instancia de parte podrá fijarse en la resolución sobre la solicitud de caducidad una fecha anterior en que se hubiera producido alguna de las causas de caducidad.

2. La marca registrada se considerará que no ha tenido, desde el principio, los efectos señalados en la presente Directiva en la medida en que se haya declarado la nulidad de la marca.

SECCIÓN 3

Duración y renovación del registro

Artículo 48

Duración del registro

1. La duración del registro de las marcas registradas será de diez años a partir de la fecha de la presentación de la solicitud.

2. El registro podrá renovarse, conforme al artículo 49, por períodos sucesivos de diez años.

Artículo 49

Renovación

1. El registro de una marca se renovará a instancia del titular de la marca o de toda persona autorizada para hacerlo por ley o por contrato, siempre y cuando se hayan abonado las tasas de renovación. Los Estados miembros podrán establecer que el recibo del pago de las tasas de renovación se considere que constituye una solicitud de renovación.

2. La oficina informará al titular de la marca de la expiración del registro al menos seis meses antes de dicha expiración. A defecto de dar dicha información, la oficina no será considerada responsable.

3. La solicitud de renovación deberá presentarse, y las tasas deberán abonarse, en un plazo de por lo menos seis meses inmediatamente anteriores a la expiración del registro. En su defecto, la solicitud podrá presentarse todavía en el plazo adicional de seis meses inmediatamente posteriores a la expiración del registro o de su posterior renovación. Ese plazo adicional dará lugar al abono de tasas de renovación y a un recargo.

4. Si la solicitud se presenta o las tasas se abonan únicamente para una parte de los productos o de los servicios para los cuales esté registrada la marca, el registro solo se renovará para esos productos o servicios.

5. La renovación surtirá efecto al día siguiente de la fecha de expiración del registro. La renovación se inscribirá en el Registro.

SECCIÓN 4

Comunicación con la oficina

Artículo 50

Comunicación con la oficina

Las partes en el procedimiento o, en caso de que se hayan nombrado, sus representantes indicarán una dirección oficial para cualquier comunicación oficial con la oficina. Los Estados miembros tendrán derecho a exigir que dicha dirección oficial esté situada en el Espacio Económico Europeo.

23.12.2015L 336/22 Diario Oficial de la Unión EuropeaES

CAPÍTULO 4

COOPERACIÓN ADMINISTRATIVA

Artículo 51

Cooperación en el ámbito del registro y la gestión de las marcas

Las oficinas podrán cooperar de manera efectiva entre sí y con la Oficina de la Propiedad Intelectual de la Unión Europea a fin de fomentar la convergencia de las prácticas y las herramientas relativas al examen y registro de las marcas.

Artículo 52

Cooperación en otros ámbitos

Las oficinas podrán cooperar de manera efectiva entre sí y con la Oficina de la Propiedad Intelectual de la Unión Europea en todos los ámbitos de sus actividades distintos de los mencionados en el artículo 51 que resulten pertinentes de cara a la protección de las marcas en la Unión.

CAPÍTULO 5

DISPOSICIONES FINALES

Artículo 53

Protección de datos

El tratamiento de datos personales que se efectúe en los Estados miembros en el marco de la presente Directiva se hará conforme a lo dispuesto en el Derecho nacional de transposición de la Directiva 95/46/CE.

Artículo 54

Transposición

1. Los Estados miembros pondrán en vigor las disposiciones legales, reglamentarias y administrativas necesarias para dar cumplimiento a los artículos 3 a 6, a los artículos 8 a 14, a los artículos 16, 17 y 18, a los artículos 22 a 39, al artículo 41, a los artículos 43 a 50 a más tardar el 14 de enero de 2019. Los Estados miembros pondrán en vigor las disposiciones legales, reglamentarias y administrativas necesarias para dar cumplimiento al artículo 45 a más tardar el 14 de enero de 2023. Comunicarán inmediatamente a la Comisión el texto de dichas disposiciones.

Cuando los Estados miembros adopten dichas disposiciones, estas incluirán una referencia a la presente Directiva o irán acompañadas de dicha referencia en su publicación oficial. Incluirán asimismo una mención que precise que las referencias hechas, en las disposiciones legales, reglamentarias y administrativas en vigor, a la Directiva derogada por la presente Directiva se entenderán hechas a la presente Directiva. Los Estados miembros establecerán las modalidades de la mencionada referencia y la formulación de dicha mención.

2. Los Estados miembros comunicarán a la Comisión el texto de las principales disposiciones de Derecho interno que adopten en el ámbito regulado por la presente Directiva.

Artículo 55

Derogación

Queda derogada la Directiva 2008/95/CE con efectos a partir del 15 de enero de 2019, sin perjuicio de las obligaciones de los Estados miembros relativas al plazo de transposición al Derecho interno de la Directiva 89/104/CEE que se indica en el anexo I, parte B, de la Directiva 2008/95/CE.

Las referencias a la Directiva derogada se entenderán hechas a la presente Directiva y se leerán con arreglo a la tabla de correspondencias que figura en el anexo.

23.12.2015 L 336/23Diario Oficial de la Unión EuropeaES

Artículo 56

Entrada en vigor

La presente Directiva entrará en vigor a los veinte días de su publicación en el Diario Oficial de la Unión Europea.

Los artículos 1, 7, 15, 19, 20, 21 y 54 a 57 serán aplicables a partir del 15 de enero de 2019.

Artículo 57

Destinatarios

Los destinatarios de la presente Directiva son los Estados miembros.

Hecho en Estrasburgo, el 16 de diciembre de 2015.

Por el Parlamento Europeo

El Presidente M. SCHULZ

Por el Consejo

El Presidente N. SCHMIT

23.12.2015L 336/24 Diario Oficial de la Unión EuropeaES

ANEXO

Tabla de correspondencias

Directiva 2008/95/CE Presente Directiva

Artículo 1 Artículo 1

— Artículo 2

Artículo 2 Artículo 3

Artículo 3, apartado 1, letras a) a h) Artículo 4, apartado 1, letras a) a h)

— Artículo 4, apartado 1, letras i) a l)

Artículo 3, apartado 2, letras a) a c) Artículo 4, apartado 3, letras a) a c)

Artículo 3, apartado 2, letra d) Artículo 4, apartado 2

Artículo 3, apartado 3, primera frase Artículo 4, apartado 4, primera frase

— Artículo 4, apartado 4, segunda frase

Artículo 3, apartado 3, segunda frase Artículo 4, apartado 5

Artículo 3, apartado 4 —

Artículo 4, apartados 1 y 2 Artículo 5, apartados 1 y 2

Artículo 4, apartado 3, y apartado 4, letra a) Artículo 5, apartado 3, letra a)

— Artículo 5, apartado 3, letra b)

— Artículo 5, apartado 3, letra c)

Artículo 4, apartado 4, letras b) y c) Artículo 5, apartado 4, letras a) y b)

Artículo 4, apartado 4, letras d) a f) —

Artículo 4, apartado 4, letra g) Artículo 5, apartado 4, letra c)

Artículo 4, apartados 5 y 6 Artículo 5, apartados 5 y 6

— Artículo 8

Artículo 5, apartado 1, primera frase Artículo 10, apartado 1

Artículo 5, apartado 1, segunda frase, parte introductoria Artículo 10, apartado 2, parte introductoria de la frase

Artículo 5, apartado 1, letras a) y b) Artículo 10, apartado 2, letras a) y b)

Artículo 5, apartado 2 Artículo 10, apartado 2, letra c)

Artículo 5, apartado 3, letras a) a c) Artículo 10, apartado 3, letras a) a c)

— Artículo 10, apartado 3, letra d)

Artículo 5, apartado 3, letra d) Artículo 10, apartado 3, letra e)

— Artículo 10, apartado 3, letra f)

— Artículo 10, apartado 4

Artículo 5, apartados 4 y 5 Artículo 10, apartados 5 y 6

— Artículo 11

— Artículo 12

— Artículo 13

23.12.2015 L 336/25Diario Oficial de la Unión EuropeaES

Directiva 2008/95/CE Presente Directiva

Artículo 6, apartado 1, letras a) a c) Artículo 14, apartado 1, letras a) a c), y apartado 2

Artículo 6, apartado 2 Artículo 14, apartado 3

Artículo 7 Artículo 15

Artículo 8, apartados 1 y 2 Artículo 25, apartados 1 y 2

— Artículo 25, apartados 3 a 5

Artículo 9 Artículo 9

Artículo 10, apartado 1, párrafo primero Artículo 16, apartado 1

— Artículo 16, apartados 2 a 4

Artículo 10, apartado 1, párrafo segundo Artículo 16, apartado 5

Artículo 10, apartado 2 Artículo 16, apartado 6

Artículo 10, apartado 3 —

Artículo 11, apartado 1 Artículo 46, apartados 1 a 3

Artículo 11, apartado 2 Artículo 44, apartado 1

Artículo 11, apartado 3 Artículo 17

Artículo 11, apartado 4 Artículo 17, artículo 44, apartado 2, y artículo 46, aparta­ do 4

— Artículo 18

Artículo 12, apartado 1, párrafo primero Artículo 19, apartado 1

Artículo 12, apartado 1, párrafo segundo Artículo 19, apartado 2

Artículo 12, apartado 1, párrafo tercero Artículo 19, apartado 3

Artículo 12, apartado 2 Artículo 20

Artículo 13 Artículos 7 y 21

Artículo 14 Artículo 6

— Artículos 22 a 24

— Artículo 26

— Artículo 27

Artículo 15, apartado 1 Artículo 28, apartados 1 y 3

Artículo 15, apartado 2 Artículo 28, apartado 4

— Artículo 28, apartados 2 y 5

— Artículos 29 a 54, apartado 1

Artículo 16 Artículo 54, apartado 2

Artículo 17 Artículo 55

Artículo 18 Artículo 56

Artículo 19 Artículo 57

23.12.2015L 336/26 Diario Oficial de la Unión EuropeaES

I

(Seadusandlikud aktid)

DIREKTIIVID

EUROOPA PARLAMENDI JA NÕUKOGU DIREKTIIV (EL) 2015/2436,

16. detsember 2015,

kaubamärke käsitlevate liikmesriikide õigusaktide ühtlustamise kohta

(uuesti sõnastatud)

(EMPs kohaldatav tekst)

EUROOPA PARLAMENT JA EUROOPA LIIDU NÕUKOGU,

võttes arvesse Euroopa Liidu toimimise lepingut, eriti selle artikli 114 lõiget 1,

võttes arvesse Euroopa Komisjoni ettepanekut,

olles edastanud seadusandliku akti eelnõu liikmesriikide parlamentidele,

võttes arvesse Euroopa Majandus- ja Sotsiaalkomitee arvamust (1),

toimides seadusandliku tavamenetluse kohaselt (2)

ning arvestades järgmist:

(1) Euroopa Parlamendi ja nõukogu direktiivi 2008/95/EÜ (3) tuleks teha mitu muudatust. Selguse huvides tuleks kõnealune direktiiv uuesti sõnastada.

(2) Direktiiviga 2008/95/EÜ ühtlustati kaubamärgialase materiaalõiguse keskseid sätteid, mida peeti nende vastuvõtmise ajal siseturu toimimist kõige otsesemalt mõjutavateks, kuna need takistasid kaupade vaba liikumist ja teenuste osutamise vabadust liidus.

(3) Liikmesriikides pakutav kaubamärgikaitse toimib paralleelselt kaitsega, mida pakutakse liidu tasandil Euroopa Liidu kaubamärkide („ELi kaubamärgid”) kaudu, mis on oma olemuselt ühtsed ja kogu liidus kehtivad intellektuaa­ lomandiõigused, nagu on sätestatud nõukogu määruses (EÜ) nr 207/2009 (4). Kaubamärgisüsteemide paralleelne olemasolu ja tasakaal liikmesriikide ja liidu tasandil on tegelikult intellektuaalomandi kaitset käsitleva liidu lähenemisviisi nurgakiviks.

(4) Pärast komisjoni 16. juuli 2008. aasta teatist „Tööstusomandi õiguste strateegia Euroopas” hindas komisjon põhjalikult kaubamärgisüsteemi üldist toimimist Euroopas tervikuna, võttes arvesse nii liidu kui ka liikmesriikide tasandit ja nende vastastikust mõju.

23.12.2015 L 336/1Euroopa Liidu TeatajaET

(1) ELT C 327, 12.11.2013, lk 42. (2) Euroopa Parlamendi 25. veebruari 2014. aasta seisukoht (Euroopa Liidu Teatajas seni avaldamata) ja nõukogu 10. novembri 2015. aasta

esimese lugemise seisukoht (Euroopa Liidu Teatajas seni avaldamata). Euroopa Parlamendi 15. detsembri 2015. aasta seisukoht. (3) Euroopa Parlamendi ja nõukogu 22. oktoobri 2008. aasta direktiiv 2008/95/EÜ kaubamärke käsitlevate liikmesriikide õigusaktide

ühtlustamise kohta (ELT L 299, 8.11.2008, lk 25). (4) Nõukogu 26. veebruari 2009. aasta määrus (EÜ) nr 207/2009 ühenduse kaubamärgi kohta (ELT L 78, 24.3.2009, lk 1).

(5) Nõukogu kutsus Euroopa Liidu kaubamärgisüsteemi tulevast läbivaatamist käsitlevates 25. mai 2010. aasta järeldustes komisjoni üles esitama ettepanekud määruse (EÜ) nr 207/2009 ja direktiivi 2008/95/EÜ läbivaatamiseks. Nimetatud direktiivi läbivaatamine peaks sisaldama meetmeid, millega see direktiiv viiakse rohkem kooskõlla määrusega (EÜ) nr 207/2009, vähendades seega erinevusi Euroopa kaubamärgisüsteemis tervikuna, säilitades samas kaubamärgi õiguskaitse taotlejatele huvipakkuva võimalusena liikmesriigis kaitstava kaubamärgi. Sellega seoses tuleks tagada ELi kaubamärgisüsteemi ja liikmesriikide kaubamärgisüsteemide vastastikune täiendavus.

(6) Komisjon tõdes oma 24. mai 2011. aasta teatises „Intellektuaalomandiõiguse ühtne turg”, et vastamaks sidusrühmade suurenenud nõudlusele kiiremate, kvaliteetsemate ja sujuvamate kaubamärgi registreerimise süsteemide järele, mis on samuti ühtsemad, kasutajasõbralikud, üldsusele kättesaadavad ja tehnoloogiliselt ajakohased, on vaja kaubamärgisüsteemi ajakohastada liidus tervikuna ning kohandada see internetiajastuga.

(7) Käesoleva direktiiviga seotud konsulteerimine ja hindamine on näidanud, et vaatamata siseriiklike õigusaktide varasemale osalisele ühtlustamisele on endiselt olemas valdkondi, kus edasine ühtlustamine võiks mõjuda positiivselt konkurentsivõimele ja majanduskasvule.

(8) Selleks et täita eesmärki luua hästitoimiv siseturg ja edendada seda ning hõlbustada kaubamärkide saamist ja kaitset liidus Euroopa ettevõtjate ning eelkõige väikeste ja keskmise suurusega ettevõtjate kasvu ja konkurentsivõime edendamiseks, on vaja minna kaugemale direktiiviga 2008/95/EÜ saavutatud piiratud ühtlustamisest ning ühtlustada ka muid määruse (EÜ) nr 207/2009 kohase registreerimise kaudu kaitstud kaubamärke reguleeriva kaubamärgialase materiaalõiguse aspekte.

(9) Selleks, et muuta kaubamärgi registreeringu saamine ja haldamine kogu liidus lihtsamaks, on oluline ühtlustada mitte ainult materiaalõiguse, vaid ka menetlusõiguse sätteid. Seepärast tuleks liikmesriikide kaubamärgi registreerimist käsitlevad sätted ja ELi kaubamärgisüsteemi peamised menetlusõiguse sätted vastavusse viia. Siseriikliku õiguse kohaste menetluste puhul on piisav, kui kehtestatakse üldpõhimõtted, jättes liikmesriikidele võimaluse kehtestada üksikasjalikumad normid.

(10) Äärmiselt oluline on tagada, et registreeritud kaubamärgid on kõigi liikmesriikide õigussüsteemides ühtemoodi kaitstud. Kooskõlas ulatusliku õiguskaitsega, mis antakse liidus üldtuntud ELi kaubamärkidele, tuleks tagada ulatuslik õiguskaitse ka riigi tasandil kõikidele kaubamärkidele, mis on asjaomases liikmesriigis üldtuntud.

(11) Käesoleva direktiiviga ei tohiks liikmesriikidelt ära võtta õigust jätkuvalt kaitsta kasutamise käigus omandatud kaubamärke, ent neid peaks arvesse võtma ainult nende ja registreerimise teel omandatud kaubamärkide vahelistes suhetes.

(12) Käesoleva õigusaktide ühtlustamise eesmärkide saavutamiseks on nõutav, et registreeritud kaubamärkide omandamise ja valdamise tingimused oleksid üldiselt kõigis liikmesriikides identsed.

(13) Selleks on vaja loetleda näiteid nendest tähistest, mis on võimelised moodustama kaubamärgi, tingimusel, et selliste tähistega on võimalik eristada ühe ettevõtja kaupu või teenuseid teiste ettevõtjate omadest. Selleks et täita kaubamärgi registreerimissüsteemi eesmärke, nimelt õiguskindluse ja usaldusväärse halduse tagamist, on oluline nõuda ka seda, et tähist oleks võimalik esitada viisil, mis on selge, täpne, iseendas sisalduv, kergesti kättesaadav, arusaadav, püsiv ja objektiivne. Tähist tuleks seepärast lubada esitada mis tahes asjakohasel kujul üldiselt kättesaadavat tehnoloogiat kasutades ja seega mitte tingimata graafiliselt, kui selline esitamine tagab rahuldavalt kõnealuse eesmärgi täitmise.

(14) Kaubamärgi registreerimisest keeldumise või kaubamärgi kehtetuks tunnistamise põhjustest, mis on seotud kaubamärgi endaga (sealhulgas eristusvõime puudumine) või mis on seotud kaubamärgi ja varasemate õiguste vaheliste konfliktidega, tuleks lisaks koostada ammendav loetelu, isegi kui mõned neist põhjustest on loetletud võimalusena liikmesriikide jaoks, kes seetõttu peaksid saama need säilitada või kehtestada oma õigusaktides.

23.12.2015L 336/2 Euroopa Liidu TeatajaET

(15) Selleks, et tagada, et geograafilistele tähistele registreerimisest keeldumise absoluutsete ja suhteliste põhjuste läbivaatamisel liidu õiguse ja liikmesriikide õigusaktide alusel pakutava kaitse tase on ühetaoline ja ammendav kogu liidus, peaks käesolev direktiiv sisaldama seoses geograafiliste tähistega samu sätteid, mis sisalduvad määruses (EÜ) nr 207/2009. Veelgi enam, on asjakohane tagada, et absoluutsete põhjuste kohaldamisala laiendatakse ka kaitstud traditsioonilistele veininimetustele ja garanteeritud traditsioonilistele toodetele.

(16) Registreeritud kaubamärgi õiguskaitse peaks olema absoluutne, kui kaitse otstarve on garanteerida kaubamärgi kui päritolutähise toimimine ning kui kaubamärk ja tähis ning kaubad või teenused on identsed. Õiguskaitse peaks kehtima ka siis, kui kaubamärk ja tähis ning kaubad või teenused on sarnased. Hädavajalik on esitada sarnasuse kontseptsiooni tõlgendus seoses äravahetamise tõenäosusega. Sellisele õiguskaitsele eriomane tingimus peaks olema äravahetamise tõenäosus, mille hindamine sõltub mitmest asjaolust ja eelkõige kaubamärgi tuntusest turul, seostest, mis võivad tekkida kasutatava või registreeritud tähisega, ning kaubamärgi ja tähise ning identifit­ seeritud kaupade või teenuste vahelise sarnasuse ulatusest. Äravahetamise tõenäosuse kindlakstegemise moodused ja eelkõige asjaomase tõendamiskohustuse võib paika panna liikmesriigi menetlusõiguse sätetega, mille kohaldamist käesolev direktiiv ei tohiks piirata.

(17) Selleks et tagada õiguskindlus ja täielik kooskõla prioriteetsuse põhimõttega, mille kohaselt registreeritud varasem kaubamärk on hiljem registreeritud kaubamärkide suhtes prioriteetne, on vaja sätestada, et kaubamärgist tulenevate õiguste kaitse tagamine ei tohiks piirata õigusi, mille kaubamärgiomanik omandas enne kaubamärgi registreerimistaotluse esitamist või prioriteedikuupäeva. Selline lähenemine on kooskõlas 15. aprilli 1994. aasta intellektuaalomandi õiguste kaubandusaspektide lepingu („TRIPS-leping”) artikli 16 lõikega 1.

(18) Asjakohane on sätestada, et kaubamärgist tuleneva õiguse rikkumist saab teha kindlaks ainult juhul, kui on leitud, et õigusi rikkuvat kaubamärki või tähist on kasutatud äritegevuse käigus kaupade või teenuste eristamiseks. Tähise muudel kui kaupade või teenuste eristamise eesmärkidel kasutamise suhtes tuleks kohaldada siseriikliku õiguse sätteid.

(19) Kaubamärgist tuleneva õiguse rikkumise kontseptsioon peaks hõlmama ka tähise kasutamist ärinimena või sarnase nimetusena kui seda kasutatakse kaupade või teenuste eristamiseks.

(20) Selleks et tagada õiguskindlus ja täielik kooskõla asjaomaste liidu õigusaktidega, on asjakohane sätestada, et kaubamärgiomanikul peaks olema õigus keelata kolmandal isikul tähise kasutamine võrdlevas reklaamis, kui selline võrdlev reklaam on vastuolus Euroopa Parlamendi ja nõukogu direktiiviga 2006/114/EÜ (1).

(21) Selleks et tugevdada kaubamärgi õiguskaitset ja tulemuslikumalt võidelda võltsimise vastu ning kooskõlas rahvusvaheliste kohustustega, mille liikmesriigid on võtnud Maailma Kaubandusorganisatsiooni (WTO) raames, eelkõige üldise tolli- ja kaubanduskokkuleppe (GATT) transiidivabadust käsitleva V artikli kohaselt ja geneeriliste ravimite osas 14. novembril 2001 Dohas toimunud WTO ministrite konverentsil vastu võetud TRIPS-lepingut ja rahvatervist käsitleva Doha deklaratsiooni kohaselt, peaks kaubamärgiomanikul olema õigus tõkestada kolmandatel isikutel kaupade toomine, ilma neid vabasse ringlusse laskmata, äritegevuse käigus sellise liikmesriigi tolliterritooriumile, kus kaubamärk on registreeritud, juhul kui need kaubad tulevad kolmandatest riikidest ja kannavad ilma loata kaubamärki, mis on identne või sisuliselt identne selliste kaupadega seoses registreeritud kaubamärgiga.

(22) Selleks peaks kaubamärgiomanikul olema lubatud takistada õigusi rikkuva kauba sisenemist tolliterritooriumile ja selle suhtes kõikide tolliprotseduuride kohaldamist, sealhulgas eelkõige transiit, ümberlaadimine, ladustamine, vabatsoonid, ajutine ladustamine, seestöötlemine või ajutine import, ka siis, kui sellist kaupa ei ole kavas lasta asjaomase liikmesriigi turule. Tollikontrolli teostamisel peaksid tolliasutused kasutama volitusi ja menetlusi, mis on sätestatud Euroopa Parlamendi ja nõukogu määruses (EL) nr 608/2013, (2) seda ka õiguse omaja taotlusel. Tolliasutused peaksid eelkõige teostama asjakohaseid kontrolle riskianalüüsi kriteeriumide alusel.

23.12.2015 L 336/3Euroopa Liidu TeatajaET

(1) Euroopa Parlamendi ja nõukogu 12. detsembri 2006. aasta direktiiv 2006/114/EÜ eksitava ja võrdleva reklaami kohta (ELT L 376, 27.12.2006, lk 21).

(2) Euroopa Parlamendi ja nõukogu 12. juuni 2013. aasta määrus (EL) nr 608/2013, mis käsitleb intellektuaalomandi õiguskaitse tagamist tollis ning millega tunnistatakse kehtetuks nõukogu määrus (EÜ) nr 1383/2003 (ELT L 181, 29.6.2013, lk 15).

(23) Selleks et ühitada vajadust tagada kaubamärgist tulenevate õiguste kaitse tulemuslik tagamine vajadusega vältida seaduslike kaupade vaba liikumise takistamist, peaks kaubamärgiomaniku õigus lõppema, kui hilisema menetluse käigus, mille on algatanud kohus või muu asutus, mis on pädev tegema sisulist otsust selle kohta, kas registreeritud kaubamärgist tulenevaid õigusi on rikutud, suudab kaupade deklarant või valdaja tõendada, et registreeritud kaubamärgi omanikul puudub õigus keelata kaupade turule laskmist lõppsihtriigis.

(24) Määruse (EL) nr 608/2013 artiklis 28 on sätestatud, et õiguse omaja vastutab kahju kannatanud kauba valdaja ees, kui muu hulgas leitakse, et kõnealuse kaubaga ei rikuta intellektuaalomandi õigusi.

(25) Geneeriliste ravimite tõrgeteta transiidi tagamiseks tuleks võtta asjakohaseid meetmeid. Ravimpreparaatide toimeainete ülemaailmselt tunnustatud üldnimetustena kasutatavate rahvusvaheliste mittekaubanduslike nimetuste osas on väga tähtis võtta asjakohaselt arvesse olemasolevaid piiranguid kaubamärgiõiguste mõjule. Sellest tulenevalt ei tohiks kaubamärgiomanikul olla õigust takistada kolmandaid isikuid toomast kaupa liikmesriiki kus kaubamärk on registreeritud, ilma seda seal vabasse ringlusse laskmata, kui põhjenduseks on ravimi toimeaine rahvusvahelise mittekaubandusliku nimetuse sarnasus selle kaubamärgiga.

(26) Selleks et registreeritud kaubamärkide omanikud saaksid võltsimise vastu tulemuslikumalt võidelda, peaks neil olema õigus keelata õigusi rikkuva kaubamärgi kandmine kaupadele ja teatavad enne kaubamärgi kaubale kandmist tehtavad ettevalmistavad toimingud.

(27) Kaubamärgist tulenevad ainuõigused ei tohiks anda kaubamärgiomanikule õigust keelata kolmandatel isikutel selliste tähiste või märkide kasutamist, mida kasutatakse õiglaselt ning seega kooskõlas ausa tööstus- ja kaubandustavaga. Kaubamärkidele ja ärinimedele võrdsete tingimuste loomiseks seoses sellega, et ärinimedele antakse tihti piiramatu õiguskaitse hilisemate kaubamärkide vastu, tuleks sellise kasutuse hulka lugeda üksnes kolmanda isiku nime kasutamine. Selline kasutus peaks samuti võimaldama kirjeldavate või mitteeristuvate tähiste või märkide kasutamist üldiselt. Lisaks ei tohiks kaubamärgiomanikul olla õigust takistada kaubamärgi õiglast ja ausat kasutamist eesmärgiga identifitseerida kaubamärgiomaniku kaupu või teenuseid või neile osutada. Kaubamärgi kasutamist kolmandate isikute poolt selleks, et juhtida tarbijate tähelepanu selliste ehtsate toodete edasimüügile, mida müüs algselt kaubamärgiomanik või mida müüdi tema nõusolekul liidus, tuleks käsitada õiglasena, kui see on samal ajal kooskõlas ausa tööstus- ja kaubandustavaga. Kaubamärgi kasutamist kolmandate isikute poolt kunstilise eneseväljenduse raames tuleks lugeda õiglaseks, kui see on samal ajal kooskõlas ausa tööstus- ja kaubandustavaga. Lisaks tuleks käesolevat direktiivi kohaldada sellisel viisil, mis tagab põhiõiguste ja -vabaduste, eelkõige sõnavabaduse, täieliku austamise.

(28) Kaupade vaba liikumise põhimõttest tuleneb, et kaubamärgiomanikul ei tohiks olla õigust keelata kolmandatel isikutel kasutada kaubamärki seoses kaupadega, mille ta on kõnealuse kaubamärgiga liidus ringlusse lasknud või mis on seal ringlusse lastud tema nõusolekul, kui kaubamärgiomanikul ei ole õiguspärast põhjust olla kaupade ärilistel eesmärkidel edasise kasutamise vastu.

(29) Õiguskindluse huvides on oluline sätestada, et varasema kaubamärgi omanik ei või nõuda oma kaubamärgist hilisema kaubamärgi kehtetuks tunnistamist ega esitada vastuväiteid oma kaubamärgist hilisema kaubamärgi kasutamisele pärast seda, kui ta on teadlikult talunud hilisema kaubamärgi kasutamist märkimisväärse aja jooksul, välja arvatud juhul, kui hilisema kaubamärgi taotlus on esitatud pahauskselt, ilma et see mõjutaks varasema kaubamärgi omaniku huve.

(30) Õiguskindluse tagamiseks ja seaduslikult omandatud kaubamärgiõiguste kaitsmiseks on asjakohane ja vajalik sätestada, ilma et see mõjutaks põhimõtet, mille kohaselt hilisemat kaubamärki ei saa maksma panna varasema kaubamärgi vastu, et varasemate kaubamärkide omanikel ei peaks olema õigust saavutada hilisema kaubamärgi registreerimisest keeldumist või selle kehtetuks tunnistamist või vaidlustada hilisema kaubamärgi kasutamist, kui hilisem kaubamärk omandati ajal, mil varasem kaubamärk kuulus kehtetuks tunnistamisele või tühistamisele, näiteks kuna see ei olnud kasutamise käigus omandanud eristusvõimet, või kui varasemat kaubamärki ei saanud maksma panna hilisema kaubamärgi suhtes, sest vajalikud tingimused ei olnud täidetud, näiteks kui varasem kaubamärk ei olnud veel omandanud üldtuntust.

23.12.2015L 336/4 Euroopa Liidu TeatajaET

(31) Kaubamärgid täidavad eesmärki eristada kaupu ja teenuseid ning võimaldavad tarbijatel teha teadlikke valikuid vaid juhul, kui kaubamärke turul tegelikult kasutatakse. Kasutamisnõuet on vaja ka selleks, et vähendada liidus registreeritud ja kaitstud kaubamärkide koguarvu ning sellega omakorda vähendada kaubamärgikonfliktide hulka. Seepärast on oluline nõuda, et registreeritud kaubamärke ka tegelikult kasutatakse seoses nende kaupade või teenustega, mille suhtes need on registreeritud, või kui neid ei kasutata seoses nende kaupade või teenustega viie aasta jooksul alates registreerimismenetluse lõpuleviimise kuupäevast, kuuluvad need tühistamisele.

(32) Seega peaks registreeritud kaubamärk olema kaitstud ainult seni, kuni seda tegelikult kasutatakse ning registreeritud varasem kaubamärk ei peaks võimaldama selle omanikul vaidlustada hilisemat kaubamärki või taotleda selle kehtetuks tunnistamist, kui kõnealune omanik ei ole oma kaubamärki tegelikult kasutanud. Lisaks peaksid liikmesriigid sätestama, et kaubamärki ei või kasutada rikkumismenetluses, kui hagi tulemusel on kindlaks tehtud, et kaubamärgi võiks tühistada, või kui hagi on esitatud hilisema õiguse vastu, et kaubamärgi oleks võinud tühistada ajal, mil omandati hilisem õigus.

(33) Asjakohane on sätestada, et kui ELi kaubamärgile on taotletud siseriikliku kaubamärgi või liikmesriigis kehtivate rahvusvaheliste kokkulepete alusel registreeritud kaubamärgi vanemust ning seejärel on vanemuse taotluse aluseks olevast kaubamärgist loobutud või sellel on lastud aeguda, saab kõnealuse kaubamärgi kehtivust ikkagi vaidlustada. Selline vaidlustamine peaks piirduma olukordadega, mille puhul kaubamärgi oleks saanud tunnistada kehtetuks või tühistada ajal, mil see kustutati registrist.

(34) Järjepidevuse huvides ja selleks, et hõlbustada liidus kaubamärkide kasutamist ärilistel eesmärkidel, tuleks kaubamärkide kui omandiõiguse esemete suhtes kohaldatavad õigusnormid viia asjakohases ulatuses vastavusse normidega, mis on juba kehtestatud ELi kaubamärkidele, ning need peaksid sisaldama loovutamise ja ülemineku, litsentsimise, asjaõiguste ja sundtäitmise sätteid.

(35) Kollektiivkaubamärgid on osutunud kasulikuks vahendiks selliste kaupade või teenuste edendamiseks, millel on teatavad ühised omadused. Seepärast on asjakohane kohaldada riigisisestele kollektiivkaubamärkidele norme, mis on sarnased Euroopa Liidu kollektiivkaubamärkide suhtes kohaldatavate normidega.

(36) Selleks et hõlbustada ja parandada kaubamärgi õiguskaitse kättesaadavust ning suurendada õiguskindlust ja prognoositavust, peaks kaubamärkide registreerimise kord liikmesriikides olema tõhus ja läbipaistev ning järgima ELi kaubamärkidele kohaldatavate sätetega sarnaseid sätteid.

(37) Õiguskindluse tagamiseks seoses kaubamärgiõiguste ulatusega ning selleks, et hõlbustada kaubamärgi õiguskaitse kättesaadavust, tuleks kaubamärgitaotlusega hõlmatud kaupade ja teenuste määramisel ja klassifitseerimisel järgida kõigis liikmesriikides samu reegleid ja see peaks olema ühtlustatud ELi kaubamärkidele kohaldatavate normidega. Et pädevad asutused ja ettevõtjad saaksid kindlaks määrata taotletava kaubamärgikaitse ulatuse üksnes taotluse alusel, peaksid kaubad ja teenused olema määratud piisavalt selgelt ja täpselt. Üldmõistete kasutamist tuleks tõlgendada nii, et hõlmatud on ainult mõiste sõnasõnalise tähendusega selgelt hõlmatud kaubad ja teenused. Selguse ja õiguskindluse eesmärgil peaksid omavahel koostööd tegevad liikmesriikide tööstusomandi õiguskaitse ametid ja Beneluxi intellektuaalomandi amet püüdma koostada loetelu, mis kajastab kaupade ja teenuste klassifit­ seerimise haldustava nende riigis.

(38) Tulemusliku kaubamärgikaitse tagamiseks peaksid liikmesriigid tegema kättesaadavaks tõhusa vaidlustamise haldusmenetluse, mis võimaldab vähemalt varasema kaubamärgi õiguste omajal ja igaühel, kes on asjakohase õigusakti kohaselt volitatud kasutama kaitstud päritolunimetusest või geograafilisest tähisest tulenevaid õigusi, vaidlustada kaubamärgitaotluse registreerimise. Lisaks peaksid liikmesriigid kehtestama pikema ülevõtmisperioodi jooksul, nimelt seitsme aasta jooksul pärast käesoleva direktiivi jõustumist, kaubamärgi tühistamiseks või kehtetuks tunnistamiseks haldusmenetluse, et pakkuda tõhus vahend kaubamärkide tühistamiseks või kehtetuks tunnistamiseks.

23.12.2015 L 336/5Euroopa Liidu TeatajaET

(39) On soovitav, et liikmesriikide tööstusomandi õiguskaitse ametid ja Beneluxi intellektuaalomandi amet teeksid omavahel ja Euroopa Liidu Intellektuaalomandi Ametiga koostööd kõigis kaubamärgi registreerimise ja haldamise valdkondades, et edendada tavade ja vahendite ühtlustamist, näiteks ühtsete või ühendatud andmebaaside ja portaalide loomine ja ajakohastamine konsulteerimise ja otsingute tegemise eesmärgil. Liikmesriigid peaksid samuti tagama, et nende keskametid teeksid omavahel ja Euroopa Liidu Intellektuaalomandi Ametiga koostööd oma kõigis muudes tegevusvaldkondades, mis on olulised kaubamärkide kaitsmiseks liidus.

(40) Käesolev direktiiv ei tohiks välistada liikmesriikide muude õigusnormide kui kaubamärke käsitlevate õigusnormide, näiteks ebaausat konkurentsi, tsiviilvastutust või tarbijakaitset käsitlevate õigusnormide kohaldamist kaubamärkidele.

(41) Tööstusomandi kaitse Pariisi konventsioon („Pariisi konventsioon”) ja TRIPS- leping on liikmesriikidele siduvad. Seepärast on vaja, et käesolev direktiiv on nimetatud konventsiooni ja nimetatud lepinguga täielikult kooskõlas. Käesolev direktiiv ei tohiks piirata liikmesriikide kohustusi, mis tulenevad nimetatud konventsioonist ja nimetatud lepingust. Vajaduse korral tuleks kohaldada Euroopa Liidu toimimise lepingu artikli 351 teist lõiku.

(42) Kuna käesoleva direktiivi eesmärke, nimelt luua hästitoimiv siseturg ja edendada seda ning hõlbustada liidus kaubamärkide registreerimist, haldamist ja kaitset kasvu ja konkurentsivõime edendamiseks, ei suuda liikmesriigid piisavalt saavutada, küll aga on neid selle ulatuse ja toime tõttu parem saavutada liidu tasandil, võib liit võtta meetmeid kooskõlas Euroopa Liidu lepingu artiklis 5 sätestatud subsidiaarsuse põhimõttega. Kõnealuses artiklis sätestatud proportsionaalsuse põhimõtte kohaselt ei lähe käesolev direktiiv nimetatud eesmärkide saavutamiseks vajalikust kaugemale.

(43) Käesoleva direktiivi raames toimuvat isikuandmete töötlemist liikmesriikides reguleeritakse Euroopa Parlamendi ja nõukogu direktiiviga 95/46/EÜ (1).

(44) Euroopa andmekaitseinspektoriga konsulteeriti kooskõlas Euroopa Parlamendi ja nõukogu määruse (EÜ) nr 45/2001 (2) artikli 28 lõikega 2 ning ta esitas arvamuse 11. juulil 2013.

(45) Kohustus võtta käesolev direktiiv üle siseriiklikku õigusesse peaks piirduma nende sätetega, mille puhul on võrreldes varasema direktiiviga tegu sisulise muudatusega. Kohustus võtta üle sätted, mida ei muudeta, tuleneb varasemast direktiivist.

(46) Käesolev direktiiv ei tohiks mõjutada direktiivi 2008/95/EÜ kohaseid liikmesriikide kohustusi seoses nõukogu direktiivi 89/104/EMÜ (3) siseriiklikku õigusesse ülevõtmise tähtpäevaga, mis on esitatud direktiivi 2008/95/EÜ I lisa B osas,

ON VASTU VÕTNUD KÄESOLEVA DIREKTIIVI:

1. PEATÜKK

ÜLDSÄTTED

Artikkel 1

Kohaldamisala

Käesolevat direktiivi kohaldatakse kõigile kaupade ja teenustega seotud kaubamärkidele, mis on liikmesriigis registreeritud üksikkaubamärgina, garantii- või sertifitseerimismärgina või kollektiivkaubamärgina või mille registreerimi­ seks on esitatud taotlus, ning kõigile kaubamärkidele, mis on registreeritud või mille registreerimiseks on esitatud taotlus Beneluxi intellektuaalomandi ametis või mille rahvusvaheline registreerimine kehtib liikmesriigis.

23.12.2015L 336/6 Euroopa Liidu TeatajaET

(1) Euroopa Parlamendi ja nõukogu 24. oktoobri 1995. aasta direktiiv 95/46/EÜ üksikisikute kaitse kohta isikuandmete töötlemisel ja selliste andmete vaba liikumise kohta (EÜT L 281, 23.11.1995, lk 31).

(2) Euroopa Parlamendi ja nõukogu 18. detsembri 2000. aasta määrus (EÜ) nr 45/2001 üksikisikute kaitse kohta isikuandmete töötlemisel ühenduse institutsioonides ja asutustes ning selliste andmete vaba liikumise kohta (EÜT L 8, 12.1.2001, lk 1).

(3) Esimene nõukogu 21. detsembri 1988. aasta direktiiv 89/104/EMÜ kaubamärke käsitlevate liikmesriikide õigusaktide ühtlustamise kohta (EÜT L 40, 11.2.1989, lk 1).

Artikkel 2

Mõisted

Käesoleva direktiivi kohaldamisel kasutatakse järgmisi mõisteid:

a) „keskamet” – liikmesriigi tööstusomandi õiguskaitse keskamet või Beneluxi intellektuaalomandi amet, kes vastutab kaubamärkide registreerimise eest;

b) „register” – keskameti peetav kaubamärkide register.

2. PEATÜKK

KAUBAMÄRGIALANE MATERIAALÕIGUS

1. JAGU

Tähised, millest kaubamärk võib koosneda

Artikkel 3

Tähised, millest kaubamärk võib koosneda

Kaubamärgi võivad moodustada mis tahes tähised, eelkõige sõnad, sealhulgas isikunimed, või kujutised, tähed, numbrid, värvid, kaupade või nende pakendi kuju või helid, kui:

a) selliste tähiste põhjal on võimalik eristada ühe ettevõtja kaupu või teenuseid teiste ettevõtjate omadest ning

b) selliseid tähiseid on võimalik registris esitada viisil, mis võimaldab pädevatel asutustel ja üldsusel teha kindlaks tähiste omanikule tagatud õiguskaitse selge ja täpse sisu.

2. JAGU

Kaubamärgi registreerimisest keeldumise või selle kehtetuks tunnistamise põhjused

Artikkel 4

Kaubamärgi registreerimisest keeldumise või selle kehtetuks tunnistamise absoluutsed põhjused

1. Järgmisi ei registreerita kaubamärgina ja kui nad on registreeritud, kuuluvad need kehtetuks tunnistamisele:

a) tähiseid, millest kaubamärk ei saa koosneda;

b) kaubamärke, mis ei ole teistest eristatavad;

c) kaubamärke, mis koosnevad ainult sellistest märkidest või tähistest, mis tähistavad kaubanduses liiki, kvaliteeti, hulka, otstarvet, väärtust, geograafilist päritolu või kaupade tootmise või teenuste pakkumise aega või muid kauba või teenuse omadusi;

d) kaubamärke, mis koosnevad ainult tähistest või märgetest, mis on muutunud tavapäraseks igapäevases keelekasutuses või heas usus tegutsedes ja heades äritavades;

e) tähiseid, mis koosnevad üksnes:

i) kujust või muust omadusest, mis tuleneb kaupade enda olemusest;

ii) kaupade kujust või muust omadusest, mis on vajalik tehnilise tulemuse saavutamiseks;

iii) kujust või muust omadusest, mis annab kaubale märkimisväärse väärtuse;

f) kaubamärke, mis on vastuolus avaliku korra või üldtunnustatud moraalipõhimõtetega;

g) kaubamärke, mis võivad oma olemuse tõttu üldsust eksitada näiteks kaupade või teenuste laadi, kvaliteedi või geograafilise päritolu osas;

23.12.2015 L 336/7Euroopa Liidu TeatajaET

h) kaubamärke, mille kasutamiseks puudub pädeva asutuse luba ja mille registreerimisest tuleb keelduda või mis tuleb kehtetuks tunnistada Pariisi konventsiooni artikli 6ter kohaselt;

i) kaubamärke, mille registreerimine on välistatud vastavalt liidu õigusaktidele või asjaomase liikmesriigi õigusele või rahvusvahelistele lepingutele, milles liit või asjaomane liikmesriik on osaline ning millega nähakse ette päritolu­ nimetuste ja geograafiliste tähiste kaitse;

j) kaubamärke, mille registreerimine on välistatud vastavalt liidu õigusaktidele või rahvusvahelistele kokkulepetele, milles liit on osaline ning millega nähakse ette traditsiooniliste veininimetuste kaitse;

k) kaubamärke, mille registreerimine on välistatud vastavalt liidu õigusaktidele või rahvusvahelistele kokkulepetele, milles liit on osaline, millega nähakse ette garanteeritud traditsiooniliste toodete kaitse;

l) kaubamärke, mis koosnevad varasematest sordinimedest või mille peamistes elementides sisalduvad varasemad sordinimed, mis on registreeritud vastavalt liidu õigusaktidele või asjaomase liikmesriigi õigusele või rahvusvahelistele lepingutele, milles liit või asjaomane liikmesriik on osaline ning millega nähakse ette sordikaitseõigused, ja mis on seotud sama liigi või lähisugulasliigi sortidega.

2. Kaubamärk kuulub kehtetuks tunnistamisele, kui taotleja esitas kaubamärgi registreerimise taotluse pahauskselt. Liikmesriik võib samuti sätestada, et sellist kaubamärki ei ole lubatud registreerida.

3. Liikmesriik võib sätestada, et kaubamärki ei ole lubatud registreerida või kui see on registreeritud, siis kuulub see kehtetuks tunnistamisele, kui ja sellises ulatuses, milles:

a) selle kaubamärgi kasutamise võib keelata vastavalt muude õigusaktide sätetele kui asjaomase liikmesriigi või liidu kaubamärgiõigus;

b) kaubamärk sisaldab kõrge sümboolse väärtusega tähist, eelkõige religioosset sümbolit;

c) kaubamärk sisaldab Pariisi konventsiooni artiklis 6ter nimetamata tundemärke, embleeme või vapimärke, millele laieneb avalik huvi, kui asjaomased asutused ei ole andnud liikmesriigi õiguse kohaselt oma nõusolekut nende regist­ reerimiseks.

4. Kaubamärgi registreerimisest ei keelduta vastavalt lõike 1 punktile b, c või d, kui kaubamärk on enne registreeri­ mistaotluse esitamise kuupäeva omandanud kasutamise käigus eristusvõime. Kaubamärki ei tunnistata kehtetuks samadel põhjustel, kui kaubamärk on enne kehtetuks tunnistamise taotluse esitamise kuupäeva omandanud kasutamise käigus eristusvõime.

5. Liikmesriik võib sätestada, et lõiget 4 kohaldatakse ka siis, kui eristusvõime tekkis pärast registreerimistaotluse esitamise kuupäeva, ent enne selle registreerimise kuupäeva.

Artikkel 5

Kaubamärgi registreerimisest keeldumise või selle kehtetuks tunnistamise suhtelised põhjused

1. Kaubamärki ei registreerita ja kui see on registreeritud, kuulub see kehtetuks tunnistamisele, kui:

a) see on identne varasema kaubamärgiga ning kaubad või teenused, mille suhtes kaubamärki taotletakse või mille suhtes see on registreeritud, on identsed kaupade või teenustega, mille suhtes on varasem kaubamärk kaitstud;

b) identsuse või sarnasuse tõttu varasema kaubamärgiga ning identsuse või sarnasuse tõttu varasema kaubamärgiga kaitstud kaupade või teenustega, kui äravahetamine üldsuse poolt on tõenäoline; äravahetamise tõenäosus hõlmab ka tõenäosust, et kaubamärki seostatakse varasema kaubamärgiga.

2. Lõike 1 kohaldamisel tähendab „varasem kaubamärk” järgmist:

a) järgmised kaubamärgid, mille registreerimistaotluse kuupäev on varasem asjaomase kaubamärgi registreerimise taotluse kuupäevast, arvestades vajaduse korral nende kaubamärkidega seotud prioriteedinõudeid:

i) ELi kaubamärgid;

ii) kaubamärgid, mis on registreeritud asjaomases riigis või Belgia, Luksemburgi ja Madalmaade puhul Beneluxi intellektuaalomandi ametis;

iii) kaubamärgid, mis on asjaomases riigis registreeritud kehtivate rahvusvaheliste kokkulepete alusel;

23.12.2015L 336/8 Euroopa Liidu TeatajaET

b) ELi kaubamärgid, millel on määruse (EÜ) nr 207/2009 kohaselt õigus vanemusnõudele võrreldes punkti a alapunktides ii ja iii osutatud kaubamärkidega isegi juhul, kui viimatinimetatud kaubamärgist on loobutud või sellel on lastud aeguda;

c) punktides a ja b osutatud kaubamärkide registreerimise taotlused, eeldusel, et need registreeritakse;

d) kaubamärgid, mis on kaubamärgi registreerimise taotluse esitamise kuupäeval või vajaduse korral kaubamärgi registreerimise prioriteetsust käsitleva nõude esitamise kuupäeval asjaomases riigis üldtuntud selle sõna Pariisi konventsiooni artiklis 6bis sätestatud tähenduses.

3. Veelgi enam, kaubamärki ei registreerita ja kui see on registreeritud, kuulub see kehtetuks tunnistamisele, kui:

a) see on identne või sarnane varasema kaubamärgiga, sõltumata sellest, kas selle registreerimise taotlus on esitatud või see on registreeritud kaupade või teenuste suhtes, mis on identsed, sarnased või ei ole sarnased nende kaupade või teenustega, mille suhtes on registreeritud varasem kaubamärk, juhul kui varasem kaubamärk on üldtuntud selles liikmesriigis, kus registreerimist taotletakse või kus kaubamärk on registreeritud, või ELi kaubamärgi puhul on üldtuntud liidus, ning hilisema kaubamärgi põhjuseta kasutamine kasutaks ebaausalt ära või kahjustaks varasema kaubamärgi eristusvõimet või omandatud mainet;

b) kaubamärgiomaniku agent või esindaja taotleb registreerimist enda nimel ilma omaniku loata, välja arvatud juhul, kui agent või esindaja põhjendab oma tegevust;

c) ning sellises ulatuses mil päritolunimetuste ja geograafiliste tähiste kaitset tagavate liidu õigusaktide või asjaomase liikmesriigi õigusaktide kohaselt:

i) oli päritolunimetuse või geograafilise tähise taotlus juba esitatud liidu õigusaktide või asjaomase liikmesriigi õigusaktide kohaselt enne kaubamärgi registreerimise taotluse esitamise kuupäeva või hilisema kaubamärgi registreerimise taotluse prioriteetsust käsitleva nõude esitamise kuupäeva;

ii) annab päritolunimetus või geograafiline tähis isikule, kes on asjakohase õiguse kohaselt volitatud kasutama sellest tulenevaid õigusi, õiguse keelata hilisema kaubamärgi kasutamine.

4. Liikmesriik võib sätestada, et kaubamärki ei ole lubatud registreerida või kui see on registreeritud, siis kuulub see kehtetuks tunnistamisele, kui ja sellises ulatuses mil:

a) õigused registreerimata kaubamärgile või muule äritegevuses kasutatavale tähisele omandati enne hilisema kaubamärgi registreerimise taotluse esitamise kuupäeva või hilisema kaubamärgi registreerimise taotluse prioriteetsust käsitleva nõude esitamise kuupäeva ja kõnealune registreerimata kaubamärk või muu tähis annab selle omanikule õiguse keelata hilisema kaubamärgi kasutamine;

b) kaubamärgi kasutamise võib keelata muu varasema õiguse tõttu kui lõikes 2 ja käesoleva lõike punktis a osutatud õigus, milleks on eelkõige:

i) õigus nimele,

ii) õigus isikuportreele,

iii) autoriõigus,

iv) tööstusomandiõigus;

c) võimalik on kaubamärgi äravahetamine välisriigis kaitstud varasema kaubamärgiga, kui taotluse esitaja tegutses taotluse esitamise kuupäeval pahauskselt.

5. Liikmesriik tagab, et asjakohaste tingimuste korral ei ole kohustust keelduda registreerimisest ega kohustust kaubamärk kehtetuks tunnistada, kui varasema kaubamärgi või varasema õiguse omaja on hilisema kaubamärgi registree­ rimisega nõus.

6. Liikmesriik võib sätestada, et erandina lõigetest 1–5 tuleb kõnealuses liikmesriigis kohaldada enne direktiivi 89/104/EMÜ rakendamiseks vajalike sätete jõustumise kuupäeva kehtinud registreerimisest keeldumise või kehtetuks tunnistamise põhjuseid kaubamärkide puhul, mille kohta on taotlus esitatud enne kõnealust kuupäeva.

23.12.2015 L 336/9Euroopa Liidu TeatajaET

Artikkel 6

Kaubamärgi kehtetuks tunnistamise või tühistamise kindlakstegemine tagantjärele

Kui siseriiklikust kaubamärgist või liikmesriigis kehtivate rahvusvaheliste kokkulepete alusel registreeritud kaubamärgist on loobutud või sellel on lastud aeguda ning selle vanemust nõutakse ELi kaubamärgile, võib vanemuse taotluse aluseks oleva kaubamärgi kehtetuse või tühisuse teha kindlaks tagantjärele, tingimusel et kehtetuks tunnistamine või tühistamine oleks võinud toimuda ka ajal, mil kaubamärgist loobuti või sel lasti aeguda. Sellisel juhul ei ole vanemusel õiguslikke tagajärgi.

Artikkel 7

Kaubamärgi registreerimisest keeldumise või kehtetuks tunnistamise põhjused, mis on seotud ainult mõningate kaupade või teenustega

Kui kaubamärgi registreerimisest keeldumise või kehtetuks tunnistamise põhjused on olemas vaid mõningate kaupade või teenuste puhul, mille suhtes on esitatud kaubamärgi registreerimise taotlus või mille suhtes kaubamärk on registreeritud, hõlmab kaubamärgi registreerimisest keeldumine või kaubamärgi kehtetuks tunnistamine ainult neid kaupu või teenuseid.

Artikkel 8

Varasema kaubamärgi eristatavuse või üldtuntuse puudumine, mis takistab registreeritud kaubamärgi kehtetuks tunnistamist

Varasemale kaubamärgile tuginevat kehtetuks tunnistamise taotlust ei rahuldata kehtetuks tunnistamise taotluse esitamise kuupäeval, kui seda ei oleks rahuldatud hilisema kaubamärgi taotluse esitamise kuupäeval või prioriteedikuupäeval ükskõik millisel järgmistest põhjustest:

a) varasem kaubamärk, mis kuulub kehtetuks tunnistamisele vastavalt artikli 4 lõike 1 punktidele b, c või d, ei olnud veel omandanud eristusvõimet, nagu osutatud artikli 4 lõikes 4;

b) kehtetuks tunnistamise taotlus põhineb artikli 5 lõike 1 punktil b ning varasem kaubamärk ei olnud veel omandanud piisavat eristusvõimet, et toetada otsust äravahetamise tõenäosuse kohta artikli 5 lõike 1 punkti b tähenduses;

c) kehtetuks tunnistamise taotlus põhineb artikli 5 lõike 3 punktil a ning varasem kaubamärk ei olnud veel üldtuntud artikli 5 lõike 3 punkti a tähenduses.

Artikkel 9

Nõustumisest tulenev kehtetuks tunnistamise välistamine

1. Kui artikli 5 lõikes 2 ja artikli 5 lõike 3 punktis a viidatud varasema kaubamärgi omanik on liikmesriigis viie järjestikuse aasta jooksul nõustunud kõnealuses liikmesriigis registreeritud hilisema kaubamärgi kasutamisega ja olnud teadlik sellisest kasutamisest, ei ole kõnealusel omanikul enam õigust varasemale kaubamärgile tuginedes taotleda hilisema kaubamärgi kehtetuks tunnistamist kaupade või teenuste puhul, mille suhtes hilisemat kaubamärki on kasutatud, kui hilisema kaubamärgi registreerimist ei taotletud pahauskselt.

2. Liikmesriik võib sätestada, et käesoleva artikli lõiget 1 kohaldatakse artikli 5 lõike 4 punktides a või b osutatud muu varasema õiguse omaja suhtes.

3. Lõigetes 1 ja 2 osutatud juhtudel ei ole hilisema registreeritud kaubamärgi omanikul õigust vaidlustada varasema õiguse kasutamist ka siis, kui seda õigust ei saa enam kasutada hilisema kaubamärgi vastu.

23.12.2015L 336/10 Euroopa Liidu TeatajaET

3. JAGU

Kaubamärgiõigused ja piirangud

Artikkel 10

Kaubamärgiõigused

1. Kaubamärgi registreerimine annab kaubamärgiomanikule selle suhtes ainuõiguse.

2. Ilma et see piiraks kaubamärgiomanike õigusi, mis on omandatud enne registreeritud kaubamärgi taotluse esitamise kuupäeva või prioriteedikuupäeva, on registreeritud kaubamärgi omanikul õigus takistada kõiki kolmandaid isikuid kasutamast äritegevuse käigus ilma tema loata kaupade või teenustega seoses mis tahes tähist, kui:

a) tähis on identne kaubamärgiga ja seda kasutatakse kaupade või teenuste puhul, mis on identsed nendega, mille suhtes kaubamärk on registreeritud;

b) tähis on identne või sarnane kaubamärgiga ning seda kasutatakse kaupade või teenuste puhul, mis on identsed või sarnased selliste kaupade või teenustega, mille suhtes on kaubamärk registreeritud, kui nende äravahetamine üldsuse poolt on tõenäoline; äravahetamise tõenäosus hõlmab ka tõenäosust, et tähist seostatakse kaubamärgiga;

c) tähis on identne või sarnane kaubamärgiga, sõltumata sellest, kas seda kasutatakse seoses kaupade või teenustega, mis on identsed, sarnased või ei ole sarnased nende kaupade või teenustega, mille suhtes kõnealune kaubamärk on registreeritud, juhul kui kaubamärk on liikmesriigis üldtuntud ja juhul kui kõnealuse tähise põhjuseta kasutamine tähendaks kaubamärgi eristusvõime või omandatud maine ebaausat ärakasutamist või kahjustamist.

3. Lõike 2 alusel võib eelkõige keelata järgmised toimingud:

a) tähise kandmine kaupadele või nende pakendile;

b) tähisega kaupade pakkumine, turulelaskmine või ladustamine nimetatud otstarbel või tähisega teenuste pakkumine või nendele osutamine;

c) tähisega kaupade importimine ja eksportimine;

d) tähise kasutamine kaubandusliku nimetusena või äriühingu nimena või kaubandusliku nimetuse või äriühingu nime osana;

e) tähise kasutamine äridokumentidel või reklaamides;

f) tähise kasutamine võrdlevas reklaamis viisil, mis on vastuolus direktiiviga 2006/114/EÜ.

4. Ilma et see piiraks kaubamärgiomanike õigusi, mis on omandatud enne registreeritud kaubamärgi taotluse esitamise kuupäeva või prioriteedikuupäeva, peab kõnealuse registreeritud kaubamärgi omanikul olema ka õigus takistada mis tahes kolmandaid isikuid toomast äritegevuse käigus kaupu, ilma neid vabasse ringlusse laskmata, selle liikmesriigi tolliterritooriumile, kus kaubamärk on registreeritud, kui sellised kaubad, sealhulgas nende pakendid, pärinevad kolmandatest riikidest ja kannavad ilma loata kaubamärki, mis on identne kaubamärgiga, mis on selliste kaupade suhtes registreeritud, või mida ei ole võimalik olulistes aspektides eristada kõnealusest kaubamärgist.

Kaubamärgiomaniku esimese lõigu kohane õigus lõppeb, kui kauba deklareerija või valdaja esitab Euroopa Parlamendi ja nõukogu määruse (EL) nr 608/2013 kohaselt ELi kaubamärgi rikkumise kindlakstegemiseks algatatud menetluse käigus tõendeid selle kohta, et kaubamärgiomanikul ei ole õigust keelata kauba turule laskmist lõppsihtkohariigis.

5. Kui liikmesriigi õigusaktide kohaselt ei võinud tähise kasutamist lõike 2 punktis b või c osutatud tingimustel keelata enne kuupäeva, mil asjaomases liikmesriigis jõustuvad direktiivi 89/104/EMÜ rakendamiseks vajalikud sätted, ei või tähise edasise kasutamise takistamiseks toetuda kaubamärgist tulenevatele õigustele.

6. Lõigete 1, 2, 3 ja 5 kohaldamine ei mõjuta ühegi liikmesriigi õiguse sätteid, mis käsitlevad kaitset tähise kasutamise vastu muul otstarbel kui kaupade ja teenuste eristamiseks, kui kõnealuse tähise põhjendamatu kasutamine kasutaks ebaausalt ära või kahjustaks kaubamärgi eristusvõimet või omandatud mainet.

23.12.2015 L 336/11Euroopa Liidu TeatajaET

Artikkel 11

Õigus keelata ettevalmistav tegevus seoses pakendi või muude vahendite kasutamisega

Kui esineb oht, et pakendit, silte, märgistusi, turva- või autentimiselemente või -seadmeid või mis tahes muid vahendeid, millele kaubamärk on kantud, võidakse kasutada seoses kaupade ja teenustega ning selline kasutus võiks kvalifitseeruda artikli 10 lõigete 2 ja 3 kohaste kaubamärgiomaniku õiguste rikkumiseks, on kaubamärgiomanikul õigus keelata järgmised toimingud kui neid tehakse kaubandusetegevuse käigus:

a) kaubamärgiga identse või sarnase tähise kandmine pakendile, siltidele, märgistustele, turva- või autentimiselementidele või -seadmetele või mis tahes muudele vahenditele, millele kaubamärgi saab kanda;

b) pakendi, siltide, märgistuste, turva- või autentimiselementide või -seadmete või mis tahes muude vahendite, millele kaubamärgi saab kanda, pakkumine, turulelaskmine või ladustamine nimetatud otstarbel või importimine või eksportimine.

Artikkel 12

Kaubamärkide esitamine sõnaraamatutes

Kui kaubamärgi esitamine sõnaraamatus, entsüklopeedias või muus sellises trükitud või elektroonilises teatmeteoses jätab mulje, et tegemist on sellise kauba või teenuse üldnimetusega, mille suhtes on kaubamärk registreeritud, tagab teose avaldaja kaubamärgiomaniku taotlusel, et viivitamatult ja trükitud väljaannete puhul hiljemalt teose järgmises väljaandes lisatakse kaubamärgi esitusele märge selle kohta, et tegemist on registreeritud kaubamärgiga.

Artikkel 13

Agendi või esindaja nimele registreeritud kaubamärgi kasutamise keeld

1. Kui kaubamärk on registreeritud asjaomase kaubamärgi omaniku agendi või esindaja nimele ilma kaubamärgioma­ niku nõusolekuta, on kaubamärgiomanikul õigus toimida ühel või mõlemal järgmisel moel:

a) vaidlustada kaubamärgi kasutamine oma agendi või esindaja poolt;

b) nõuda kaubamärgi loovutamist tema kasuks.

2. Lõiget 1 ei kohaldata, kui agent või esindaja suudab oma tegevust põhjendada.

Artikkel 14

Kaubamärgi õigusmõju piiramine

1. Kaubamärk ei anna selle omanikule õigust keelata kolmandatel isikutel kasutada äritegevuse käigus:

a) kolmanda isiku nime või aadressi, kui see kolmas isik on füüsiline isik;

b) märke või tähiseid, mis ei ole eristatavad või mis tähistavad liiki, kvaliteeti, hulka, otstarvet, väärtust, geograafilist päritolu, kaupade tootmise või teenuste pakkumise aega või muid kauba või teenuse omadusi;

c) kaubamärki kaubamärgiomaniku kaupade või teenuste identifitseerimiseks või neile osutamiseks, eelkõige juhul, kui kaubamärgi kasutamine on vajalik kauba või teenuse kavandatud otstarbe näitamiseks eelkõige lisaseadme või varuosa puhul.

2. Lõiget 1 kohaldatakse üksnes juhul, kui kolmas isik kasutab seda kooskõlas ausa tööstus- või kaubandustavaga.

3. Kaubamärk ei anna selle omanikule õigust keelata kolmandatel isikutel kasutada äritegevuse käigus varasemat õigust, mis kehtib ainult konkreetses paikkonnas, kui seda õigust tunnustatakse kõnealuse liikmesriigi õigusaktidega ja selle territooriumi piires, kus seda tunnustatakse.

23.12.2015L 336/12 Euroopa Liidu TeatajaET

Artikkel 15

Kaubamärgist tulenevate õiguste ammendumine

1. Kaubamärk ei anna selle omanikule õigust keelata kaubamärgi kasutamine seoses kaupadega, mille on kõnealuse kaubamärgi all liidu turule lasknud kaubamärgiomanik või mis on turule lastud kaubamärgiomaniku nõusolekul.

2. Lõiget 1 ei kohaldata, kui kaubamärgiomanikul on õiguslik põhjendus olla vastu kaupade edasisele ärilistel eesmärkidel kasutamisele, eriti kui kaupade olukord on pärast turulelaskmist muutunud või kahjustada saanud.

Artikkel 16

Kaubamärgi kasutamine

1. Kui omanik ei ole pärast registreerimismenetluse lõpetamise kuupäeva viie aasta jooksul liikmesriigis kaubamärki tegelikult kasutusele võtnud registreeringus märgitud kaupade või teenuste puhul, või kui selle kasutamine on olnud katkematu viieaastase ajavahemiku jooksul peatatud, siis rakendatakse kaubamärgi suhtes artiklis 17, artikli 19 lõikes 1, artikli 44 lõigetes 1 ja 2 ning artikli 46 lõigetes 3 ja 4 ette nähtud piiranguid ja sanktsioone, välja arvatud juhul, kui kasutamata jätmisel on mõistlikud põhjused.

2. Kui liikmesriik on ette näinud registreerimisele järgneva vaidlustamismenetluse, arvutatakse lõikes 1 osutatud viieaastast perioodi alates kuupäevast, mil kaubamärki ei saanud enam vaidlustada või juhul, kui kaubamärk on vaidlustatud, siis alates kuupäevast, mil vaidlustamismenetluse lõpetamise otsus muutus lõplikuks või mil vaidlustamisest loobuti.

3. Kaubamärkide puhul, mis on registreeritud liikmesriigis kehtiva rahvusvahelise korra kohaselt, arvutatakse lõikes 1 osutatud viieaastast perioodi alates kuupäevast, mil kaubamärgi registreerimise taotlust ei saa enam tagasi lükata või vaidlustada. Kui on kaubamärk on vaidlustatud või kui on teatatud vaidlustamisest absoluutsetel või suhtelistel alustel, arvutatakse perioodi alates kuupäevast, mil vaidlustamismenetluse lõpetamise otsus või kohtuotsus keeldumise absoluutsete või suhteliste aluste kohta muutus lõplikuks või mil vaidlustamisest loobuti.

4. Lõigetes 1 ja 2 osutatud viieaastase perioodi alguskuupäev kantakse registrisse.

5. Lõike 1 tähenduses käsitatakse kasutamisena ka järgmist:

a) kaubamärgi kasutamine kujul, mis erineb registreeritud kujust selliste elementide poolest, mis ei muuda märgi eristusvõimet sellisel kujul, millisena see oli registreeritud, sõltumata sellest, kas kaubamärk kasutatud kujul on ka registreeritud omaniku nimel või ei;

b) kaubamärgi kandmine kaupadele või nende pakendile asjaomases liikmesriigis ainult ekspordi eesmärgil.

6. Kui kaubamärki kasutatakse selle omaniku nõusolekul, peetakse seda kaubamärgi kasutamiseks kaubamärgiomani­ ku poolt.

Artikkel 17

Kasutamata jätmine kui vastuargument rikkumismenetluses

Kaubamärgiomanikul on õigus keelata tähise kasutamine ainult ulatuses, mil kaubamärgiomaniku õigused ei kuulu artikli 19 kohaselt rikkumismenetluse algatamise ajal tühistamisele. Kostja taotluse korral esitab kaubamärgiomanik tõendid, et viieaastase perioodi jooksul enne hagi esitamise kuupäeva on kaubamärki artikli 16 kohaselt tegelikult kasutatud registreeringus märgitud kaupade või teenuste puhul, millele viidatakse hagi esitamise põhjendusena, või et kasutamatajätmisel on mõistlikud põhjused, tingimusel et kaubamärgi registreerimismenetlus on hagi esitamise kuupäevaks olnud vähemalt viis aastat lõpetatud.

Artikkel 18

Hiljem registreeritud kaubamärgi omaniku sekkumisõigus kui kaitse rikkumismenetluses

1. Rikkumismenetluses ei ole kaubamärgiomanikul õigust keelata hiljem registreeritud kaubamärgi kasutamist juhul, kui kõnealust hilisemat kaubamärki ei tunnistataks kehtetuks vastavalt artiklile 8, artikli 9 lõikele 1 või 2 või artikli 46 lõikele 3.

23.12.2015 L 336/13Euroopa Liidu TeatajaET

2. Rikkumismenetluses ei ole kaubamärgiomanikul õigust keelata hiljem registreeritud ELi kaubamärgi kasutamist juhul, kui kõnealust hilisemat kaubamärki ei tunnistataks kehtetuks vastavalt määruse (EÜ) nr 207/2009 artikli 53 lõikele 1, 3 või 4, artikli 54 lõikele 1 või 2 või artikli 57 lõikele 2.

3. Kui kaubamärgiomanikul ei ole õigust keelata hiljem registreeritud kaubamärgi kasutamist vastavalt lõikele 1 või 2, ei ole kõnealuse hiljem registreeritud kaubamärgi omanikul õigust rikkumismenetluses keelata varasema kaubamärgi kasutamist, isegi kui seda varasemat õigust ei saa enam kasutada hilisema kaubamärgi vastu.

4. JAGU

Kaubamärgiõiguste tühistamine

Artikkel 19

Tegeliku kasutamise puudumine tühistamise põhjusena

1. Kaubamärk kuulub tühistamisele, kui seda ei ole liikmesriigis viie järjestikuse aasta jooksul tegelikult kasutatud kaupade või teenuste puhul, mille suhtes see registreeriti ja kasutamatajätmiseks ei ole mõistlikku põhjust.

2. Kaubamärgiomaniku õiguste tühistamist ei saa taotleda, kui kaubamärgi tegelik kasutamine algas või jätkus viie aasta pikkuse perioodi lõpu ja tühistamise taotluse esitamise vahelisel ajal.

3. Kui kasutamine algas või jätkus kolm kuud enne tühistamise taotluse esitamist, kuid kõige varem mittekasutuse viie järjestikuse aasta pikkuse perioodi lõppedes, jäetakse see tähelepanuta, kui ettevalmistusi kasutuse alustamiseks või jätkamiseks hakati tegema alles pärast seda, kui kaubamärgiomanik sai teada tühistamise taotluse esitamise võimalusest.

Artikkel 20

Kaubamärgi muutumine üldnimeks või eksitavaks tähiseks tühistamise põhjusena

Kaubamärk kuulub tühistamisele juhul, kui pärast selle registreerimise kuupäeva:

a) on kaubamärk selle omaniku tegevuse või tegevusetuse tõttu muutunud äritegevuses sellise kauba või teenuse üldnimeks, mille suhtes kaubamärk on registreeritud;

b) kaubamärgi kasutamise tulemusena selle omaniku poolt või selle omaniku loal nende kaupade või teenuste puhul, mille suhtes see on registreeritud, võib kaubamärk avalikkust eksitada eelkõige kõnealuste kaupade või teenuste olemuse, kvaliteedi või geograafilise päritolu osas.

Artikkel 21

Kaubamärgi tühistamine, mis on seotud ainult mõningate kaupade või teenustega

Kui kaubamärgi tühistamiseks on alus vaid mõningate registreeringus märgitud kaupade või teenuste puhul, hõlmab kaubamärgi tühistamine ainult neid kaupu või teenuseid.

5. JAGU

Kaubamärgid kui omandiõiguse esemed

Artikkel 22

Registreeritud kaubamärkide üleminek

1. Kaubamärk võib lahus ettevõtte üleminekust üle minna mõne registreeringus märgitud kauba või teenuse või kõigi registreeringus märgitud kaupade või teenuste puhul.

23.12.2015L 336/14 Euroopa Liidu TeatajaET

2. Kogu ettevõtte üleminekuga kaasneb ka kaubamärgi üleminek, kui ei ole vastupidist kokkulepet või kui asjaolud ei nõua selgelt vastupidist toimimist. Seda sätet kohaldatakse ka ettevõtte üleandmise lepingulise kohustuse suhtes.

3. Liikmesriigid on võtnud kasutusele menetlused ülemineku registreerimiseks oma registrites.

Artikkel 23

Asjaõigus

1. Kaubamärki võib ettevõttest sõltumata koormata pandiga ning see võib olla asjaõiguse esemeks.

2. Liikmesriigil peab olema menetlus asjaõiguse registreerimiseks oma registrites.

Artikkel 24

Sundtäitmine

1. Kaubamärgi suhtes võib kohaldada sundtäitmist.

2. Liikmesriigil peab olema menetlus sundtäitmise registreerimiseks oma registrites.

Artikkel 25

Litsentsimine

1. Kaubamärk võib olla litsentsi esemeks ühe või kõigi kaupade või teenuste osas, mille suhtes kaubamärk on registreeritud, kogu asjaomases liikmesriigis või mõnes selle osas. Litsents võib olla ainulitsents või lihtlitsents.

2. Kaubamärgiomanik võib kasutada sellest kaubamärgist tulenevaid õigusi sellise litsentsiaadi suhtes, kes rikub oma litsentsilepingu sätteid seoses:

a) selle kestusega;

b) kaubamärgi registreeritud kasutusviisiga;

c) litsentsi esemeks olevate kaupade ja teenuste ulatusega;

d) territooriumiga, kus võib kaubamärki kinnitada, või

e) litsentsisaaja valmistatavate kaupade või pakutavate teenuste kvaliteediga.

3. Ilma et see mõjutaks litsentsilepingu sätete kohaldamist, võib litsentsisaaja algatada menetluse kaubamärgist tuleneva õiguse rikkumise suhtes üksnes selle omaniku nõusolekul. Ainulitsentsi omanik võib sellise menetluse siiski algatada, kui kaubamärgiomanik ei ole mõistliku aja jooksul pärast ametlikku teatamist ise õiguse rikkumise suhtes menetlust algatanud.

4. Litsentsisaajal on talle tekitatud kahju hüvitamiseks õigus ühineda õiguse rikkumise asjus kaubamärgiomaniku esitatud hagiga.

5. Liikmesriigil peab olema menetlus litsentside registreerimiseks oma registrites.

Artikkel 26

Kaubamärgi taotlus omandiõiguse esemena

Kaubamärgi taotluste suhtes kohaldatakse artikleid 22–25.

23.12.2015 L 336/15Euroopa Liidu TeatajaET

6. JAGU

Garantii- või sertifitseerimismärgid ja kollektiivkaubamärgid

Artikkel 27

Mõisted

Käesoleva direktiivi kohaldamisel kasutatakse järgmisi mõisteid:

a) „garantii- või sertifitseerimismärk” – kaubamärk, mida kirjeldatakse sellisena märgi taotlemisel ja mis võimaldab eristada kaupu või teenuseid, mida märgi omanik on sertifitseerinud seoses materjali, kaupade tootmise või teenuste toimimise viisi, kvaliteedi, täpsuse või muude omadustega, sertifitseerimata kaupadest ja teenustest;

b) „kollektiivkaubamärk” – kaubamärk, mida kirjeldatakse kaubamärgi taotlemisel kollektiivkaubamärgina ja mis eristab kaubamärgiomanikuks oleva ühenduse liikmete kaupu või teenuseid teiste ettevõtjate kaupadest või teenustest.

Artikkel 28

Garantii- või sertifitseerimismärgid

1. Liikmesriigid võivad sätestada garantii- või sertifitseerimismärkide registreerimise.

2. Garantii- või sertifitseerimismärki võib taotleda iga füüsiline või juriidiline isik, sealhulgas avalik-õiguslikud institutsioonid, asutused ja organid, tingimusel et isik ei tegele äritegevusega, mis on seotud sertifitseeritud liiki kaupade tarnimise või teenuste pakkumisega.

Liikmesriigid võivad sätestada, et garantii- või sertifitseerimismärke registreeritakse üksnes juhul, kui taotleja on pädev sertifitseerima kaupu ja teenuseid, mille jaoks see märk tuleb registreerida.

3. Liikmesriigid võivad sätestada, et garantii- või sertifitseerimismärke ei ole lubatud registreerida, või et nende omanike õigused tühistatakse või need tunnistatakse kehtetuks põhjustel, mida ei ole nimetatud artiklites 4, 19 ja 20, kui kõnealuste märkide funktsioon seda eeldab.

4. Erandina artikli 4 lõike 1 punktist c võivad liikmesriigid näha ette sätted, mille kohaselt märgid või tähised, mis võivad kaubanduses tähistada kaupade või teenuste geograafilist päritolu, võivad olla garantii- või sertifitseerimismärgid. Selline garantii- või sertifitseerimismärk ei anna selle omanikule õigust keelata kolmandatel isikutel selliste märkide või tähiste kasutamist äritegevuse käigus, kui kolmandad isikud kasutavad neid kooskõlas ausa tööstus- või kaubandustavaga. Eelkõige ei tohi sellise märgi kasutamist keelata kolmandal isikul, kellel on õigus kasutada geograafilist nime.

5. Kui garantii- või sertifitseerimismärki kasutab tegelikult kooskõlas artikliga 16 mis tahes isik, kellel on luba seda kasutada, on artiklis 16 sätestatud nõuded täidetud.

Artikkel 29

Kollektiivkaubamärgid

1. Liikmesriigid sätestavad kollektiivkaubamärkide registreerimise.

2. Kollektiivkaubamärki võivad taotleda valmistajate, tootjate, teenuseosutajate ja kauplejate ühendused, kellel võib nende suhtes kehtivate õigusaktide kohaselt olla õigusi ja kohustusi, kes võivad sõlmida lepinguid või sooritada muid õigustoiminguid ning olla kohtuasjades hagejaks ja kostjaks, ning avalik-õiguslikud juriidilised isikud.

3. Erandina artikli 4 lõike 1 punktist c võivad liikmesriigid näha ette sätted, mille kohaselt märgid või tähised, mis võivad kaubanduses tähistada kaupade või teenuste geograafilist päritolu, võivad olla kollektiivkaubamärgid. Selline kollektiivkaubamärk ei anna omanikule õigust keelata kolmandatel isikutel selliste märkide või tähiste kasutamist äritegevuse käigus, kui need kolmandad isikud kasutavad neid kooskõlas ausa tööstus- või kaubandustavaga. Eelkõige ei tohi sellise märgi kasutamist keelata kolmandal isikul, kellel on õigus kasutada geograafilist nime.

23.12.2015L 336/16 Euroopa Liidu TeatajaET

Artikkel 30

Kollektiivkaubamärgi põhikiri

1. Kollektiivkaubamärgi taotleja esitab keskametile kollektiivkaubamärgi põhikirja.

2. Põhikirjas täpsustatakse vähemalt isikud, kellel on lubatud kaubamärki kasutada, ühenduse liikmeks oleku tingimused ja kaubamärgi kasutamise tingimused, sealhulgas karistused. Artikli 29 lõikes 3 osutatud kaubamärgi põhikiri peab lubama igal isikul, kelle kaubad või teenused on pärit asjaomasest geograafilisest piirkonnast, saada kaubamärgiomanikuks oleva ühenduse liikmeks, tingimusel et see isik täidab põhikirja muid tingimusi.

Artikkel 31

Taotluse tagasilükkamine

1. Lisaks artiklis 4 sätestatud kaubamärgi taotluse tagasilükkamise põhjustele, arvates vajaduse korral välja artikli 4 lõike 1 punkti c märkide või tähiste kohta, mis võivad kaubanduses tähistada kaupade või teenuste geograafilist päritolu, ning artikli 5, ning piiramata keskameti õigust mitte vaadata oma ametiülesannete korras läbi keeldumise suhtelisi aluseid, lükatakse kollektiivkaubamärgi taotlus tagasi, kui artikli 27 punkti b, artikli 29 või 30 sätted ei ole täidetud või kui kollektiivkaubamärgi põhikiri on vastuolus avaliku korra või üldtunnustatud moraalipõhimõtetega.

2. Kollektiivkaubamärgi taotlus lükatakse tagasi ka siis, kui avalikkust võidakse eksitada kaubamärgi olemuse või tähtsuse osas, eriti kui seda võidakse pidada millekski muuks kui kollektiivkaubamärgiks.

3. Taotlust ei lükata tagasi, kui taotleja täidab pärast kollektiivkaubamärgi põhikirja muutmist lõigetes 1 ja 2 sätestatud nõuded.

Artikkel 32

Kollektiivkaubamärkide kasutamine

Artiklis 16 sätestatud nõuded on täidetud, kui kollektiivkaubamärki kasutab tegelikult kooskõlas nimetatud artikliga mis tahes isik, kellel on luba seda kasutada.

Artikkel 33

Kollektiivkaubamärgi põhikirja muutmine

1. Kollektiivkaubamärgi omanik peab esitama keskametile muudetud põhikirja.

2. Põhikirja muudatused nimetatakse registris, välja arvatud juhul, kui muudetud põhikiri ei vasta artikli 30 nõuetele või kui muudetud põhikirja puhul esineb mõni artiklis 31 osutatud keeldumise alustest.

3. Käesoleva määruse kohaldamisel jõustuvad kollektiivkaubamärgi põhikirja muudatused alles kuupäeval, mil registrisse tehakse kanne põhikirja muutmise kohta.

Artikkel 34

Isikud, kellel on õigus esitada rikkumise suhtes hagi

1. Artikli 25 lõikeid 3 ja 4 kohaldatakse mis tahes isiku suhtes, kellel on luba kasutada kollektiivkaubamärki.

2. Kollektiivkaubamärgi omanikul on õigus nõuda hüvitist nende isikute nimel, kellel on luba kasutada kaubamärki, kui nad on kandnud kahju kaubamärgi loata kasutamise tagajärjel.

23.12.2015 L 336/17Euroopa Liidu TeatajaET

Artikkel 35

Tühistamise täiendavad alused

Lisaks artiklite 19 ja 20 kohastele tühistamise alustele tühistatakse kollektiivkaubamärgi omaniku õigused, kui:

a) selle omanik ei võta mõistlikke meetmeid takistamaks kaubamärgi kasutamist viisil, mis ei ole kooskõlas kollektiiv­ kaubamärgi põhikirjas sätestatud kasutamistingimustega, sealhulgas nende muudatustega, mida on kajastatud registris;

b) luba omavad isikud on kasutanud kaubamärki nii, et see võib eksitada avalikkust artikli 31 lõikes 2 osutatud viisil;

c) kollektiivkaubamärgi põhikirja muudatuse kajastamisel registris on rikutud artikli 33 lõiget 2, välja arvatud juhul, kui kaubamärgiomanik täidab pärast kollektiivkaubamärgi põhikirja muutmist kõnealuse artikli nõudeid.

Artikkel 36

Kehtetuks tunnistamise täiendavad alused

Lisaks kehtetuks tunnistamise alustele, mis on sätestatud artiklis 4, arvates vajaduse korral välja artikli 4 lõike 1 punkt c märkide või tähiste kohta, mis võivad äritegevuses tähistada kaupade või teenuste geograafilist päritolu, ja artiklis 5, tunnistatakse artikli 31 vastaselt registreeritud kollektiivkaubamärk kehtetuks, välja arvatud juhul, kui kaubamärgiomanik täidab pärast kollektiivkaubamärgi põhikirja muutmist artiklis 31 sätestatud nõudeid.

3. PEATÜKK

MENETLUSNORMID

1. JAGU

Taotluse esitamine ja registreerimine

Artikkel 37

Taotlusele esitatavad nõuded

1. Kaubamärgi registreerimise taotlus sisaldab vähemalt järgmist:

a) kaubamärgi registreerimise avaldus;

b) andmed taotleja identifitseerimiseks;

c) nende kaupade ja teenuste loetelu, mille suhtes kaubamärgi registreerimist taotletakse;

d) kaubamärgi esitus viisil, mis vastab artikli 3 punktis b esitatud nõuetele.

2. Kaubamärgi taotluse esitamisel tuleb tasuda asjaomase liikmesriigi poolt kindlaks määratud lõiv.

Artikkel 38

Taotluse esitamise kuupäev

1. Kaubamärgitaotluse esitamise kuupäevaks peetakse kuupäeva, mil taotleja esitab keskametile dokumendid artikli 37 lõikes 1 sätestatud teabega.

2. Liikmesriigid võivad lisaks sätestada, et taotluse esitamise kuupäeva määramine peab sõltuma artikli 37 lõikes 2 osutatud lõivu tasumisest.

23.12.2015L 336/18 Euroopa Liidu TeatajaET

Artikkel 39

Kaupade ja teenuste määramine ja klassifitseerimine

1. Kaubad ja teenused, mille suhtes taotletakse kaubamärgi registreerimist, klassifitseeritakse kooskõlas klassifitseeri­ missüsteemiga, mis on kehtestatud 15. juuni 1957. aasta Nizza kokkuleppega märkide registreerimisel kasutatava kaupade ja teenuste rahvusvahelise klassifikatsiooni kohta („Nizza klassifikatsioon”).

2. Taotluse esitaja peab identifitseerima piisavalt selgelt ja täpselt kaubad ja teenused, mille jaoks taotletakse kaubamärgi õiguskaitset, et pädevad asutused ja ettevõtjad saaksid ainult selle alusel määrata kindlaks taotletava õiguskaitse ulatuse.

3. Lõike 2 kohaldamisel võib kasutada Nizza klassifikatsiooni klassipäistes esitatud üldnimetusi või muid üldmõisteid, kui need vastavad käesolevas artiklis sätestatud selguse ja täpsuse nõuetele.

4. Keskamet lükkab taotluse tagasi seoses ebaselgete või ebatäpsete nimetuste või mõistetega, kui taotleja ei esita vastuvõetavat sõnastust keskameti poolt selleks kehtestatud tähtpäevaks.

5. Üldmõistete, sealhulgas Nizza klassifikatsiooni klassipäistes esitatud üldnimetuste kasutamist tõlgendatakse nii, nagu see hõlmaks kõiki nimetuse või mõiste sõnasõnalise tähendusega selgelt kaetud kaupu või teenuseid. Selliste mõistete või nimetuste kasutamist ei tõlgendata nii, et see hõlmaks nõuet seoses kaupade või teenustega, mida ei saa nii mõista.

6. Kui taotleja taotleb registreerimist rohkem kui ühe klassi puhul, rühmitab taotleja kaubad ja teenused vastavalt Nizza klassifikatsiooni klassidele, märkides iga rühma ette selle klassi numbri, kuhu kaubad või teenused kuuluvad, ja esitab need klasside järjekorras.

7. Kaupu ja teenuseid ei peeta üksteisega sarnasteks selle põhjal, et nad kuuluvad samasse Nizza klassifikatsiooni klassi. Kaupu ja teenuseid ei peeta üksteisest erinevaks selle põhjal, et nad kuuluvad Nizza klassifikatsiooni erinevatesse klassidesse.

Artikkel 40

Kolmandate isikute tähelepanekud

1. Liikmesriigid võivad sätestada, et enne kaubamärgi registreerimist võib iga füüsiline või juriidiline isik ja iga rühm või organ, kes esindab valmistajaid, tootjaid, teenuseosutajaid, kauplejaid või tarbijaid, esitada keskametile kirjalikke tähelepanekuid, milles selgitatakse, millistel alustel ei tohiks kaubamärki registreerida ametiülesannete korras.

Esimeses lõigus osutatud isikud, rühmad või organid ei osale pooltena keskasutuse haldusmenetluses.

2. Lisaks käesoleva artikli lõikes 1 osutatud alustele võib iga füüsiline või juriidiline isik ja iga rühm või organ, kes esindab valmistajaid, tootjaid, teenuseosutajaid, kauplejaid või tarbijaid, esitada keskametile kirjalikke tähelepanekuid konkreetsetel alustel, mille alusel tuleks kollektiivkaubamärgi taotlus tagasi lükata artikli 31 lõigete 1 ja 2 kohaselt. Seda sätet võib laiendada garantii- või sertifitseerimismärkidele, kui neid liikmesriigis reguleeritakse.

Artikkel 41

Taotluste ja registreeringute jagamine

Taotleja või omanik võib keskametile taotluse esitamisel jagada kaubamärgitaotluse või registreeringu kaheks või enamaks eraldiseisvaks taotluseks või registreeringuks, saates keskametile deklaratsiooni ja märkides igas jagatud taotluses või registreeringus need esialgses taotluses või registreeringus olevad kaubad ja teenused, mida jagatud taotlused või registreeringud peavad hõlmama.

23.12.2015 L 336/19Euroopa Liidu TeatajaET

Artikkel 42

Klassilõivud

Liikmesriigid võivad ette näha, et kaubamärgi taotlemisel ja pikendamisel peab tasuma riigilõivu lisaks kaupade ja teenuste iga klassi eest peale esimese klassi.

2. JAGU

Vaidlustamise, tühistamise ja kehtetuks tunnistamise menetlus

Artikkel 43

Vaidlustamise kord

1. Liikmesriigid seavad oma keskametites sisse tõhusa ja kiire haldusmenetluse, milles vaidlustada kaubamärgitaotluse registreerimine artiklis 5 sätestatud alustel.

2. Käesoleva artikli lõikes 1 osutatud haldusmenetluses nähakse vähemalt ette, et artikli 5 lõikes 2 ja artikli 5 lõike 3 punktis a osutatud varasema kaubamärgi omanikul ning isikul, kes on asjakohase õiguse kohaselt volitatud kasutama artikli 5 lõike 3 punktis c osutatud kaitstud päritolunimetusest või geograafilisest tähisest tulenevaid õigusi, on volitatud esitama vaidlustusavalduse. Vaidlustusavalduse võib esitada ühe või mitme varasema õiguse alusel, eeldusel, et kõik need kuuluvad ühele ja samale omanikule, ning kaupade või teenuste selle osa või siis terviku alusel, millega seoses varasem õigus on kaitstud või taotletud, ning see võib olla esitatud kaupade või teenuste selle osa või terviku kohta, mille suhtes vaidlustatud kaubamärki taotletakse.

3. Pooltele antakse vaidlustamismenetluses nende ühisel taotlusel vähemalt kaks kuud aega, et vaidlustusavalduse esitajal ja kaubamärgi taotlejal oleks võimalik lahendada vaidlus rahumeelselt.

Artikkel 44

Kasutamata jätmine kui vastuargument vaidlustamismenetluses

1. Artikli 43 kohase vaidlustamismenetluse puhul, kui hilisema kaubamärgi taotluse esitamise kuupäevaks või prioriteedikuupäevaks on möödunud viis aastat, mille jooksul varasem kaubamärk oleks tulnud võtta tegelikult kasutusele vastavalt artiklile 16, peab taotleja taotluse korral varasema kaubamärgi omanik, kes on esitanud vaidlustu­ savalduse, esitama tõendid, et varasem kaubamärk on võetud tegelikult kasutusele artikli 16 kohaselt viieaastasel perioodil, mis eelnes hilisema kaubamärgi taotluse esitamise kuupäevale või prioriteedikuupäevale, või et kasutamata­ jätmisel on mõistlik põhjus. Selliste tõendite puudumise korral lükatakse vaidlustusavaldus tagasi.

2. Kui varasemat kaubamärki on kasutatud vaid osade kaupade või teenuste puhul, mille suhtes see on registreeritud, käsitatakse seda lõikes 1 sätestatud vaidlustusavalduse läbivaatamisel registreerituks ainult kõnealuste osade kaupade või teenuste puhul.

3. Käesoleva artikli lõikeid 1 ja 2 kohaldatakse ka siis, kui varasem kaubamärk on ELi kaubamärk. Sellisel juhul määratakse ELi kaubamärgi tegelik kasutamine kindlaks vastavalt määruse (EÜ) nr 207/2009 artiklile 15.

Artikkel 45

Tühistamise või kehtetuks tunnistamise kord

1. Ilma et see mõjutaks poolte õigust kohtulikule edasikaebamisele, kehtestavad liikmesriigid oma keskametites tõhusa ja kiire haldusmenetluse kaubamärgi tühistamise või kehtetuks tunnistamise jaoks.

23.12.2015L 336/20 Euroopa Liidu TeatajaET

2. Kaubamärgi tühistamise haldusmenetluses nähakse ette, et kaubamärk kuulub tühistamisele artiklites 19 ja 20 sätestatud alustel.

3. Kaubamärgi kehtetuks tunnistamise haldusmenetluses nähakse ette, et kaubamärk tunnistatakse kehtetuks vähemalt ühel järgmistest alustest:

a) kaubamärki ei oleks pidanud registreerima, sest see ei vasta artiklis 4 sätestatud nõuetele;

b) kaubamärki ei oleks pidanud registreerima, sest oli olemas varasem õigus artikli 5 lõigete 1–3 tähenduses.

4. Haldusmenetluses nähakse ette, et vähemalt järgmised isikud peavad saama esitada tühistamise või kehtetuks tunnistamise taotluse:

a) lõike 2 ja lõike 3 punkti a korral iga füüsiline või juriidiline isik ja iga rühm või organ, kes on asutatud valmistajate, tootjate, teenuseosutajate, kauplejate või tarbijate huvide esindamiseks ja kes võib tema suhtes kohaldatava õiguse alusel olla enda nimel kohtuasjades hagejaks või kostjaks;

b) käesoleva artikli lõike 3 punkti b korral artikli 5 lõikes 2 ja artikli 5 lõike 3 punktis a osutatud varasema kaubamärgi omanik ning isik, kes on asjakohase õiguse kohaselt volitatud kasutama artikli 5 lõike 3 punktis c osutatud kaitstud päritolunimetusest või geograafilisest tähisest tulenevaid õigusi.

5. Tühistamise või kehtetuks tunnistamise taotlus võib olla esitatud kaupade või teenuste selle osa või terviku kohta, millega seoses vaidlustatud kaubamärk on registreeritud.

6. Kehtetuks tunnistamise taotlus võib olla esitatud ühe või mitme varasema õiguse alusel, eeldusel, et kõik need kuuluvad ühele ja samale omanikule.

Artikkel 46

Kasutamatajätmine kui vastuargument menetlustes, mille eesmärk on kehtetuks tunnistamine

1. Menetluses, mille eesmärk on kaubamärgi kehtetuks tunnistamine registreeritud kaubamärgi alusel, millel on varasem taotluse esitamise kuupäev või prioriteedikuupäev, peab juhul, kui hilisema kaubamärgi omanik seda taotleb, esitama varasema kaubamärgi omanik tõendid, et kehtetuks tunnistamise avalduse kuupäevale eelnenud viieaastase perioodi jooksul on varasemat kaubamärki vastavalt artiklile 16 tegelikult kasutatud seoses kaupade või teenustega, mille jaoks see kaubamärk on registreeritud ning millele viidatakse taotluse põhjusena, või et kasutamatajätmisel on mõistlik põhjus, tingimusel et varasema kaubamärgi registreerimismenetlus on kehtetuks tunnistamise avalduse esitamise kuupäevaks olnud vähemalt viis aastat lõpetatud.

2. Kui hilisema kaubamärgi taotluse esitamise kuupäevaks või prioriteedikuupäevaks on möödunud viieaastane periood, mille jooksul varasem kaubamärk pidi olema tegelikult kasutusele võetud vastavalt artiklile 16, peab varasema kaubamärgi omanik lisaks käesoleva artikli lõikes 1 nõutud tõendile esitama tõendi, et kaubamärki on tegelikult kasutatud viieaastasel perioodil, mis eelnes taotluse esitamise kuupäevale või prioriteedikuupäevale, või et kasutamata­ jätmisel on mõistlik põhjus.

3. Lõigetes 1 ja 2 osutatud tõendite puudumisel tuleb varasema kaubamärgi alusel kehtetuks tunnistamise taotlus tagasi lükata.

4. Kui varasemat kaubamärki on kasutatud vastavalt artiklile 16 vaid osade kaupade või teenuste puhul, mille jaoks see on registreeritud, käsitatakse seda kehtetuks tunnistamise taotluse läbivaatamisel registreerituna ainult kõnealuste osade kaupade või teenuste jaoks.

5. Käesoleva artikli lõikeid 1–4 kohaldatakse ka siis, kui varasem kaubamärk on ELi kaubamärk. Sellisel juhul määratakse ELi kaubamärgi tegelik kasutamine kindlaks vastavalt määruse (EÜ) nr 207/2009 artiklile 15.

23.12.2015 L 336/21Euroopa Liidu TeatajaET

Artikkel 47

Tühistamise ja kehtetuks tunnistamise tagajärjed

1. Registreeritud kaubamärgist ei teki käesolevas direktiivis sätestatud õiguslikke tagajärgi tühistamise avalduse esitamise kuupäevast, kuivõrd kaubamärgiomaniku õigused on tühistatud. Ühe poole taotlusel võib tühistamise avaldust käsitlevas otsuses kindlaks määrata varasema kuupäeva, mil ilmnes üks tühistamise alustest.

2. Loetakse, et registreeritud kaubamärk ei ole algusest peale kaasa toonud käesoleva direktiivi kohaseid õiguslikke tagajärgi niivõrd, kuivõrd kaubamärk on kehtetuks tunnistatud.

3. JAGU

Registreerimise kehtivus ja pikendamine

Artikkel 48

Registreerimise kehtivus

1. Kaubamärk registreeritakse kümneks aastaks alates taotluse esitamise kuupäevast.

2. Registreerimist võib pikendada artikli 49 kohaselt kümne aasta kaupa.

Artikkel 49

Pikendamine

1. Kaubamärgi registreeringu kehtivust pikendatakse kaubamärgiomaniku poolt või õigusakti või lepingu kohaselt selleks volitatud mis tahes isiku taotlusel, tingimusel et riigilõiv on pikendamise eest tasutud. Liikmesriigid võivad lisaks sätestada, et pikendamise eest riigilõivu laekumist tuleb lugeda selliseks taotluseks.

2. Keskamet teatab registreeringu kehtivuse lõppemisest kaubamärgiomanikule vähemalt kuus kuud enne kõnealuse kehtivuse lõppemist. Keskamet ei vastuta sellise teabe andmata jätmise eest.

3. Pikendamistaotlus esitatakse ja pikendamise riigilõiv tasutakse vähemalt kuuekuulise perioodi jooksul vahetult enne registreeringu kehtivuse lõppemist. Selle tegematajätmise korral võib taotluse esitada täiendava kuue kuu jooksul vahetult pärast registreeringu kehtivuse või registreeringu hilisema pikendamise lõppemist. Pikendamise riigilõiv ja täiendav riigilõiv tuleb tasuda kõneluse täiendava perioodi jooksul.

4. Kui taotlus esitatakse või riigilõiv tasutakse ainult seoses osade kaupade või teenustega, mille suhtes kaubamärk on registreeritud, pikendatakse registreeringut ainult nende kaupade või teenuste puhul.

5. Pikendamine jõustub järgmisel päeval pärast senise registreeringu kehtivuse lõppu. Pikendamise kohta tehakse registrisse kanne.

4 JAGU

Teabevahetus keskametiga

Artikkel 50

Teabevahetus keskametiga

Menetlusosalised, või esindajate nimetamise korral nende esindajad, määravad keskametiga igasuguse ametliku teabe vahetamiseks ametliku aadressi. Liikmesriikidel on õigus nõuda, et selline ametlik aadress asuks Euroopa Majandus­ piirkonnas.

23.12.2015L 336/22 Euroopa Liidu TeatajaET

4. PEATÜKK

HALDUSKOOSTÖÖ

Artikkel 51

Koostöö kaubamärgi registreerimise ja haldamise valdkonnas

Keskametitel on vabadus teha tõhusat koostööd omavahel ja Euroopa Liidu Intellektuaalomandi Ametiga, et edendada tavade ja vahendite ühtlustamist seoses kaubamärkide läbivaatamise ja registreerimisega.

Artikkel 52

Koostöö muudes valdkondades

Keskametitel on vabadus teha tõhusat koostööd omavahel ja Euroopa Liidu Intellektuaalomandi Ametiga lisaks artiklis 51 osutatud valdkondadele kõigis oma tegevusvaldkondades, mis on seotud kaubamärkide kaitsmisega liidus.

5. PEATÜKK

LÕPPSÄTTED

Artikkel 53

Andmekaitse

Käesoleva direktiivi raames töödeldakse liikmesriikides isikuandmeid vastavalt siseriiklikele õigusaktidele, millega rakendatakse direktiivi 95/46/EÜ.

Artikkel 54

Ülevõtmine

1. Liikmesriigid jõustavad artiklite 3–6, artiklite 8–14, artiklite 16, 17 ja 18, artiklite 22–39, artikli 41, artiklite 43 ja 50 järgimiseks vajalikud õigus- ja haldusnormid 14. jaanuariks 2019. Liikmesriigid jõustavad artikli 45 järgimiseks vajalikud õigus- ja haldusnormid 14. jaanuariks 2023. Nad edastavad kõnealuste meetmete teksti viivitamata komisjonile.

Kui liikmesriigid need meetmed vastu võtavad, lisavad nad nendesse või nende ametliku avaldamise korral nende juurde viite käesolevale direktiivile. Samuti lisavad liikmesriigid märkuse, et kehtivates õigus- ja haldusnormides esinevaid viiteid käesoleva direktiiviga kehtetuks tunnistatud direktiivile käsitatakse viidetena käesolevale direktiivile. Sellise viitamise viisi ja märkuse sõnastuse näevad ette liikmesriigid.

2. Liikmesriigid edastavad komisjonile käesoleva direktiiviga reguleeritavas valdkonnas nende poolt vastuvõetavate põhiliste siseriiklike õigusnormide teksti.

Artikkel 55

Kehtetuks tunnistamine

Direktiiv 2008/95/EÜ tunnistatakse kehtetuks alates 15. jaanuarist 2019, ilma et see mõjutaks liikmesriikide kohustusi, mis on seotud direktiivi 2008/95/EÜ I lisa B osas esitatud direktiivi 89/104/EMÜ ülevõtmise tähtpäevadega.

Viiteid kehtetuks tunnistatud direktiivile tõlgendatakse viidetena käesolevale direktiivile ning neid loetakse vastavalt lisas esitatud vastavustabelile.

23.12.2015 L 336/23Euroopa Liidu TeatajaET

Artikkel 56

Jõustumine

Käesolev direktiiv jõustub kahekümnendal päeval pärast selle avaldamist Euroopa Liidu Teatajas.

Artikleid 1, 7, 15, 19, 20, 21 ja 54–57 kohaldatakse alates 15. jaanuarist 2019.

Artikkel 57

Adressaadid

Käesolev direktiiv on adresseeritud liikmesriikidele.

Strasbourg, 16. detsember 2015

Euroopa Parlamendi nimel

president M. SCHULZ

Nõukogu nimel

eesistuja N. SCHMIT

23.12.2015L 336/24 Euroopa Liidu TeatajaET

LISA

Vastavustabel

Direktiiv 2008/95/EÜ Käesolev direktiiv

Artikkel 1 Artikkel 1

— Artikkel 2

Artikkel Artikkel 3

Artikli 3 lõike 1 punktid a–h Artikli 4 lõike 1 punktid a–h

— Artikli 4 lõike 1 punktid i–l

Artikli 3 lõike 2 punktid a–c Artikli 4 lõike 3 punktid a–c

Artikli 3 lõike 2 punkt d Artikli 4 lõike 2 teine lause

Artikli 3 lõike 3 esimene lause Artikli 4 lõike 4 esimene lause

— Artikli 4 lõike 4 teine lause

Artikli 3 lõike 3 teine lause Artikli 4 lõige 5

Artikli 3 lõige 4 —

Artikli 4 lõiked 1 ja 2 Artikli 5 lõiked 1 ja 2

Artikli 4 lõige 3 ja lõike 4 punkt a Artikli 5 lõike 3 punkt a

— Artikli 5 lõike 3 punkt b

— Artikli 5 lõike 3 punkt c

Artikli 4 lõike 4 punktid b ja c Artikli 5 lõike 4 punktid a ja b

Artikli 4 lõike 4 punktid d ja f —

Artikli 4 lõike 4 punkt g Artikli 5 lõike 4 punkt c

Artikli 4 lõiked 5 ja 6 Artikli 5 lõiked 5 ja 6

— Artikkel 8

Artikli 5 lõike 1 esimene sissejuhatav lause Artikli 10 lõige 1

Artikli 5 lõike 1 teine lause, sissejuhatav osa Artikli 10 lõike 2 lause sissejuhatav osa

Artikli 5 lõike 1 punktid a ja b Artikli 10 lõike 2 punktid a ja b

Artikli 5 lõige 2 Artikli 10 lõike 2 punkt c

Artikli 5 lõike 3 punktid a–c Artikli 10 lõike 3 punktid a–c

— Artikli 10 lõike 3 punkt d

Artikli 5 lõike 3 punkt c Artikli 10 lõike 3 punkt e

— Artikli 10 lõike 3 punkt f

— Artikli 10 lõige 4

Artikli 5 lõiked 4 ja 5 Artikli 10 lõiked 5 ja 6

— Artikkel 11

— Artikkel 12

— Artikkel 13

23.12.2015 L 336/25Euroopa Liidu TeatajaET

Direktiiv 2008/95/EÜ Käesolev direktiiv

Artikli 6 lõike 1 punktid a–c Artikli 14 lõike 1 punktid a–c ja lõige 2

Artikli 6 lõige 2 Artikli 14 lõige 3

Artikkel 7 Artikkel 15

Artikli 8 lõiked 1 ja 2 Artikli 25 lõiked 1 ja 2

— Artikli 25 lõiked 3 ja 4

Artikkel 9 Artikkel 9

Artikli 10 lõike 1 esimene lõik Artikli 16 lõige 1

— Artikli 16 lõiked 2–4

Artikli 10 lõike 1 teine lõik Artikli 16 lõige 5

Artikli 10 lõige 2 Artikli 16 lõige 6

Artikli 10 lõige 3 —

Artikli 11 lõige 1 Artikli 46 lõiked 1–3

Artikli 11 lõige 2 Artikli 44 lõige 1

Artikli 11 lõige 3 Artikkel 17

Artikli 11 lõige 4 Artikkel 17, artikli 14 lõige 2 ja artikli 46 lõige 4

— Artikkel 18

Artikli 12 lõike 1 esimene lõik Artikli 19 lõige 1

Artikli 12 lõike 1 teine lõik Artikli 19 lõige 2

Artikli 12 lõike 1 kolmas lõik Artikli 19 lõige 3

Artikli 12 lõige 2 Artikkel 20

Artikkel 13 Artiklid 7 ja 21

Artikkel 14 Artikkel 6

— Artiklid 22–24

— Artikkel 26

— Artikkel 27

Artikli 15 lõige 1 Artikli 28 lõiked 1 ja 3

Artikli 15 lõige 2 Artikli 28 lõige 4

— Artikli 28 lõiked 2 ja 5

— Artikkel 29 ja artikli 54 lõige 1

Artikkel 16 Artikli 54 lõige 2

Artikkel 17 Artikkel 55

Artikkel 18 Artikkel 56

Artikkel 19 Artikkel 57

23.12.2015L 336/26 Euroopa Liidu TeatajaET

I

(Lainsäätämisjärjestyksessä hyväksyttävät säädökset)

DIREKTIIVIT

EUROOPAN PARLAMENTIN JA NEUVOSTON DIREKTIIVI (EU) 2015/2436,

annettu 16 päivänä joulukuuta 2015,

jäsenvaltioiden tavaramerkkilainsäädännön lähentämisestä

(uudelleenlaadittu)

(ETA:n kannalta merkityksellinen teksti)

EUROOPAN PARLAMENTTI JA EUROOPAN UNIONIN NEUVOSTO, jotka

ottavat huomioon Euroopan unionin toiminnasta tehdyn sopimuksen ja erityisesti sen 114 artiklan 1 kohdan,

ottavat huomioon Euroopan komission ehdotuksen,

sen jälkeen kun esitys lainsäätämisjärjestyksessä hyväksyttäväksi säädökseksi on toimitettu kansallisille parlamenteille,

ottavat huomioon Euroopan talous- ja sosiaalikomitean lausunnon (1),

noudattavat tavallista lainsäätämisjärjestystä (2),

sekä katsovat seuraavaa:

(1) Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiiviin 2008/95/EY (3) olisi tehtävä joitakin muutoksia. Selkeyden vuoksi kyseinen direktiivi olisi laadittava uudelleen.

(2) Direktiivillä 2008/95/EY on yhdenmukaistettu aineellisen tavaramerkkilainsäädännön keskeisiä säännöksiä, joiden katsottiin direktiivin hyväksymisen aikaan vaikuttavan välittömimmin sisämarkkinoiden toimintaan estämällä tavaroiden vapaata liikkuvuutta ja palvelujen tarjoamisen vapautta unionissa.

(3) Tavaramerkkisuoja jäsenvaltioissa on olemassa unionin tasolla saatavilla olevan suojan rinnalla; unionin tason suoja perustuu Euroopan unionin tavaramerkkeihin (”EU-tavaramerkit”), jotka ovat luonteeltaan yhtenäisiä, koko unionissa voimassa olevia neuvoston asetuksen (EY) N:o 207/2009 (4) mukaisesti. Tavaramerkkijärjestelmien rinnakkaisolo ja keskinäinen tasapaino kansallisella ja unionin tasolla on kulmakivenä lähestymistavassa, jota unioni noudattaa suhteessa teollis- ja tekijänoikeuksien suojaan.

(4) Teollisoikeuksia koskevasta eurooppalaisesta strategiasta 16 päivänä heinäkuuta 2008 annetun tiedonannon jatkoksi komissio arvioi kattavasti tavaramerkkijärjestelmän yleistä toimintaa Euroopassa kokonaisuutena tarkasteltuna, eli unionin ja jäsenvaltioiden tasolla sekä myös näiden kahden välisen vuorovaikutuksen tasolla.

23.12.2015 L 336/1Euroopan unionin virallinen lehtiFI

(1) EUVL C 327, 12.11.2013, s. 42. (2) Euroopan parlamentin kanta, vahvistettu 25. helmikuuta 2014 (ei vielä julkaistu virallisessa lehdessä), ja neuvoston ensimmäisen

käsittelyn kanta, vahvistettu 10. marraskuuta 2015 (ei vielä julkaistu virallisessa lehdessä). Euroopan parlamentin kanta, vahvistettu 15. joulukuuta 2015.

(3) Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivi 2008/95/EY, annettu 22 päivänä lokakuuta 2008, jäsenvaltioiden tavaramerkkilain­ säädännön lähentämisestä (EUVL L 299, 8.11.2008, s. 25).

(4) Neuvoston asetus (EY) N:o 207/2009, annettu 26 päivänä helmikuuta 2009, yhteisön tavaramerkistä (EUVL L 78, 24.3.2009, s. 1).

(5) Neuvosto pyysi 25 päivänä toukokuuta 2010 antamissaan päätelmissä Euroopan unionin tavaramerkkijär­ jestelmän tulevasta tarkistamisesta komissiota tekemään ehdotuksia asetuksen (EY) N:o 207/2009 ja direktiivin 2008/95/EY tarkistamiseksi. Direktiivin tarkistuksella olisi erityisesti toteutettava toimenpiteet, joilla direktiivi tehdään yhdenmukaisemmaksi asetuksen (EY) N:o 207/2009 kanssa; näin vähennettäisiin eroavuuksia Euroopan tavaramerkkijärjestelmässä kokonaisuudessaan, samalla kun säilytetään kansallinen tavaramerkkisuoja houkuttelevana vaihtoehtona hakijoille. Tässä yhteydessä olisi varmistettava EU:n tavaramerkkijärjestelmän ja kansallisten tavaramerkkijärjestelmien toisiaan täydentävä suhde.

(6) Komissio totesi 24 päivänä toukokuuta 2011 antamassaan tiedonannossa ”Teollis- ja tekijänoikeuksien sisämarkkinat”, että intressitahot vaativat jatkuvasti nopeampia, laadukkaampia ja rationaalisempia tavaramerkkien rekisteröintijärjestelmiä, jotka ovat myös johdonmukaisempia, käyttäjäystävällisempiä, yleisesti saatavilla ja uutta tekniikkaa hyödyntäviä, ja näihin vaatimuksiin vastaamiseksi unionin tavaramerkkijärjestelmää on tarpeen nykyaikaistaa kokonaisuudessaan ja sovittaa se internetaikakauteen.

(7) Tätä direktiiviä koskevassa kuulemisessa ja arvioinnissa on havaittu, että huolimatta kansallisten säädösten aiemmasta osittaisesta yhdenmukaistamisesta on edelleen olemassa aloja, joilla yhdenmukaistamisen jatkaminen voisi vaikuttaa myönteisesti kilpailukykyyn ja kasvuun.

(8) Hyvin toimivien sisämarkkinoiden vauhdittamista ja luomista koskevan tavoitteen edistämiseksi ja tavaramerkkien saannin ja suojaamisen helpottamiseksi unionissa ja siten eurooppalaisten yritysten, varsinkin pienten ja keskisuurten yritysten, kasvun ja kilpailukyvyn parantamiseksi on tarpeen mennä direktiivillä 2008/95/EY saavutettua rajallista lähentämistä pitemmälle ja ulotettava lähentäminen asetuksen (EY) N:o 207/2009 nojalla re­ kisteröinnillä suojattuja tavaramerkkejä sääntelevän aineellisen tavaramerkkilainsäädännön muihin osa-alueisiin.

(9) Tavaramerkkien rekisteröintien saannin ja hallinnoinnin helpottamiseksi koko unionissa on olennaista lähentää aineellisen oikeuden lisäksi myös menettelysääntöjä. Tämän vuoksi tavaramerkkien rekisteröintiä koskevat keskeiset menettelysäännöt jäsenvaltioissa ja EU:n tavaramerkkijärjestelmässä olisi yhtenäistettävä. Kansallisen lainsäädännön mukaisten menettelyjen osalta riittää, kun vahvistetaan yleiset periaatteet, jolloin jäsenvaltiot voivat vapaasti antaa tarkempia sääntöjä.

(10) On olennaista varmistaa, että rekisteröidyt tavaramerkit saavat saman suojan kaikkien jäsenvaltioiden oikeusjärjes­ telmissä. Unionissa laajalti tunnetuille EU-tavaramerkeille myönnettyä laajaa suojaa vastaava suoja olisi myönnettävä myös kansallisella tasolla kaikille rekisteröidyille tavaramerkeille, jotka ovat laajalti tunnettuja kyseisessä jäsenvaltiossa.

(11) Tämä direktiivi ei saisi estää jäsenvaltioita jatkamasta vakiintuneiden tavaramerkkien suojaamista, mutta direktiivissä ne olisi otettava huomioon vain niiden suhteessa rekisteröityihin tavaramerkkeihin.

(12) Niiden päämäärien saavuttaminen, joihin tällä lainsäädännön lähentämisellä pyritään, edellyttää, että rekisteröidyn tavaramerkin saamisen ja säilyttämisen edellytykset ovat kaikissa jäsenvaltioissa pääsääntöisesti samat.

(13) Tämän vuoksi on tarpeen luetella esimerkkejä merkeistä, jotka voivat olla tavaramerkkeinä, jos ne ovat omiaan erottamaan yrityksen tavarat tai palvelut muiden yritysten tavaroista ja palveluista. Jotta voitaisiin saavuttaa tavaramerkkien rekisteröintijärjestelmän päämäärät eli turvata oikeusvarmuus ja moitteeton hallinto, on myös tärkeää vaatia, että merkki voidaan esittää tavalla, joka on selkeä, täsmällinen, riippumaton, helposti saatavilla, ymmärrettävä, kestävä ja objektiivinen. Merkki olisi sen vuoksi voitava esittää missä tahansa asianmukaisessa muodossa yleisesti saatavilla olevaa tekniikkaa käyttämällä eikä siten välttämättä graafisella tavalla, kunhan esitystapa tarjoaa mainittujen päämäärien kannalta tyydyttävät takeet.

(14) Lisäksi perusteet tavaramerkin hylkäämiselle ja mitättömyydelle, mukaan lukien erottamiskyvyn puuttuminen tai tavaramerkin ja aikaisempien oikeuksien väliset ristiriidat, olisi lueteltava tyhjentävästi, vaikka jotkin näistä perusteista ovat valinnaisia jäsenvaltioille, joiden olisi sen vuoksi voitava säilyttää tai lisätä ne lainsäädäntöönsä.

23.12.2015L 336/2 Euroopan unionin virallinen lehtiFI

(15) Unionin lainsäädännössä ja kansallisessa oikeudessa maantieteellisille merkinnöille annettavan suojatason yhdenmukaisen ja kattavan soveltamisen varmistamiseksi ehdottomien ja suhteellisten hylkäysperusteiden tutkinnassa koko unionissa tässä direktiivissä olisi oltava samat maantieteellisiä merkintöjä koskevat säännökset kuin asetuksessa (EY) N:o 207/2009. Lisäksi on aiheellista varmistaa, että ehdottomien perusteiden soveltamisalaa laajennetaan siten, että siihen kuuluvat myös viinejä koskevat suojatut perinteiset merkinnät ja aidot perinteiset tuotteet.

(16) Rekisteröidyn tavaramerkin antaman suojan tarkoituksena on erityisesti taata, että tavaramerkki osoittaa alkuperän. Tämän suojan olisi oltava ehdoton, jos sekä merkki ja vastaava tunnus että tavarat tai palvelut ovat samoja. Suojan olisi oltava voimassa myös, jos sekä merkki ja tunnus että tavarat tai palvelut ovat samankaltaisia. On välttämätöntä määritellä samankaltaisuuden käsite suhteessa sekaannusvaaraan. Sekaannusvaaran, jonka arviointi riippuu lukuisista tekijöistä ja erityisesti siitä, kuinka hyvin tavaramerkki tunnetaan markkinoilla, vakiintuneeseen tai rekisteröityyn tunnukseen liittyvistä mielleyhtymistä sekä samankaltaisuuden asteesta tavaramerkin ja tunnuksen sekä niihin yhdistettyjen tavaroiden tai palvelujen välillä, olisi oltava erityinen edellytys tällaiselle suojalle. Sekaannusvaaran toteamistapojen ja erityisesti sitä koskevaa todistustaakkaa koskevien kysymysten olisi kuuluttava kansallisten menettelysäännösten alaan, eikä tämä direktiivi saisi estää soveltamasta tällaista lainsäädäntöä.

(17) Jotta voidaan turvata oikeusvarmuus ja se, että etuoikeusperiaatetta, jonka mukaan rekisteröity aiempi tavaramerkki asetetaan etusijalle suhteessa myöhemmin rekisteröityihin tavaramerkkeihin, noudatetaan täysin, on tarpeen säätää, että tavaramerkin tuomien oikeuksien noudattamisen varmistaminen ei saisi vaikuttaa ennen tavaramerkin haku- tai etuoikeuspäivää saatuihin tavaramerkkien haltijoiden oikeuksiin. Tällainen lähestymistapa on sopusoinnussa 15 päivänä huhtikuuta 1994 tehdyn teollis- ja tekijänoikeuksien kauppaan liittyviä näkökohtia koskevan sopimuksen, jäljempänä ’TRIPS-sopimus’, 16 artiklan 1 kohdan kanssa.

(18) On aiheellista säätää, että tavaramerkin loukkaus voidaan vahvistaa vain, jos havaitaan, että loukkaavaa merkkiä tai tunnusta käytetään elinkeinotoiminnassa tavaroiden tai palvelujen erottamiseksi toisistaan. Tunnuksen käytön muihin tarkoituksiin kuin tavaroiden tai palveluiden erottamiseksi toisistaan olisi kuuluttava kansallisen lainsäädännön säännösten soveltamisalaan.

(19) Tavaramerkin loukkauksen käsitteeseen olisi kuuluttava myös merkin käyttö toiminimenä tai vastaavana nimityksenä, siltä osin kuin käytön tarkoituksena on tavaroiden tai palvelujen erottaminen toisistaan.

(20) Jotta voidaan turvata oikeusvarmuus ja täysi yhdenmukaisuus unionin erityisen lainsäädännön kanssa, on aiheellista säätää, että tavaramerkin haltijalla olisi oltava oikeus kieltää kolmatta osapuolta käyttämästä merkkiä vertailevassa mainonnassa, jos tällainen vertaileva mainonta on vastoin Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiiviä 2006/114/EY (1).

(21) Tavaramerkkisuojan lujittamiseksi ja väärentämisen torjunnan tehostamiseksi sekä ottaen huomioon jäsenvaltioiden kansainväliset velvoitteet, jotka perustuvat Maailman kauppajärjestön (WTO) oikeuskehykseen, erityisesti tullitariffeja ja kauppaa koskevan yleissopimuksen V artiklaan, joka koskee kauttakulun vapautta, ja geneeristen lääkkeiden osalta 14 päivänä marraskuuta 2001 hyväksyttyyn, TRIPS-sopimusta ja kansanterveyttä koskevaan WTO:n Dohan ministerikokouksen julistukseen, tavaramerkin haltijalla olisi oltava oikeus estää kolmansia osapuolia tuomasta tavaroita elinkeinotoiminnan yhteydessä siihen jäsenvaltioon, jossa tavaramerkki on rekisteröity, vaikka niitä ei luovuteta siellä vapaaseen liikkeeseen, jos tällaiset tavarat tulevat kolmansista maista ja niillä on ilman lupaa tavaramerkki, joka on samanlainen tai olennaisesti samankaltainen kuin tavaramerkki, joka on rekisteröity kyseisenkaltaisille tavaroille.

(22) Tätä varten olisi oltava sallittua, että tavaramerkin haltijat estävät tavaramerkkiä loukkaavien tavaroiden maahanpääsyn ja tällaisten tavaroiden sijoittamisen kaikissa tullitoiminnan tilanteissa, mikä koskee erityisesti kauttakulkua, uudelleenlastausta, varastointia, vapaa-alueita, väliaikaista varastointia, sisäistä jalostusta ja väliaikaista pääsyä, mukaan lukien siinä tapauksessa, ettei tällaisia tavaroita ole tarkoitus saattaa kyseisen jäsenvaltion markkinoille. Tullitarkastuksia tehdessään tulliviranomaisten olisi käytettävä Euroopan parlamentin ja neuvoston asetuksessa (EU) N:o 608/2013 (2) säädettyä toimivaltaa ja siinä määriteltyjä menettelyjä, myös oikeudenhaltijoiden pyynnöstä. Tulliviranomaisten olisi erityisesti suoritettava asiaankuuluvat tarkastukset riskianalyysin kriteerien perusteella.

23.12.2015 L 336/3Euroopan unionin virallinen lehtiFI

(1) Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivi 2006/114/EY, annettu 12 päivänä joulukuuta 2006, harhaanjohtavasta ja vertailevasta mainonnasta (EUVL L 376, 27.12.2006, s. 21).

(2) Euroopan parlamentin ja neuvoston asetus (EU) N:o 608/2013, annettu 12 päivänä kesäkuuta 2013, teollis- ja tekijänoikeuksien tullival­ vonnasta ja neuvoston asetuksen (EY) N:o 1383/2003 kumoamisesta (EUVL L 181, 29.6.2013, s. 15).

(23) Jotta voitaisiin sovittaa yhteen toisaalta tarve varmistaa tosiasiallinen tavaramerkkioikeuksien noudattaminen ja toisaalta tarve välttää se, että estettäisiin laillisten tavaroiden kaupan pitäminen vapaasti, tavaramerkin haltijan oikeuden olisi rauettava, jos tämän mukaisesti käynnistetyn menettelyn aikana, kun asia on annettu sellaisen lainkäyttöelimen tai muun viranomaisen käsiteltäväksi, jolla on toimivalta tehdä ratkaisu siitä, onko rekisteröityä tavaramerkkiä loukattu, tavaroiden ilmoittaja tai tavaroiden haltija pystyy osoittamaan, että rekisteröidyn tavaramerkin haltijalla ei ole oikeutta estää tavaroiden saattamista markkinoille maassa, joka on niiden lopullinen määränpää.

(24) Asetuksen (EU) N:o 608/2013 28 artiklassa säädetään, että oikeudenhaltijaa pidetään korvausvelvollisena tavaroiden haltijan kärsimistä vahingoista muun muassa silloin, kun myöhemmin todetaan, että kyseiset tavarat eivät loukkaa teollis- tai tekijänoikeutta.

(25) Olisi toteutettava asianmukaisia toimenpiteitä geneeristen lääkkeiden sujuvan kauttakulun varmistamiseksi. Yhteisen kansainvälisen nimistön mukaisten nimien (INN-nimet) osalta, jotka maailmanlaajuisesti tunnustetaan lääkevalmisteiden vaikuttavien aineiden geneerisiksi nimiksi, on tärkeää ottaa asianmukaisesti huomioon tavaramerkkioikeuksien vaikutusten nykyiset rajoitukset. Tästä syystä tavaramerkin haltijalla ei saisi olla oikeutta lääkkeen vaikuttavan ainesosan yhteisen kansainvälisen nimistön mukaisen nimen (INN) ja tavaramerkin välisten samankaltaisuuksien perusteella estää kolmatta osapuolta tuomasta tavaroita jäsenvaltioon, jossa tavaramerkki on rekisteröity, jos niitä ei luovuteta siellä vapaaseen liikkeeseen.

(26) Jotta rekisteröityjen tavaramerkkien haltijat voisivat torjua väärentämistä tehokkaammin, niillä olisi oltava oikeus kieltää loukkaavan tavaramerkin paneminen tavaroihin ja tietyt tavaramerkin panemista edeltävät valmiste­ lutoimet.

(27) Tavaramerkillä myönnettävien yksinoikeuksien ei pitäisi antaa tavaramerkin haltijalle oikeutta kieltää kolmansia osapuolia käyttämästä merkkejä tai merkintöjä, kun käyttö on oikeudenmukaista ja noudattaa siten hyvää liiketapaa. Tasapuolisten olosuhteiden luomiseksi toiminimille ja tavaramerkeille sitä taustaa vasten, että toiminimille myönnetään säännönmukaisesti rajoittamaton suoja myöhempiä tavaramerkkejä vastaan, tällaisen käytön olisi katsottava kattavan ainoastaan kolmannen osapuolen henkilönimen käytön. Tällaisen käytön olisi lisäksi sallittava kuvailevien tai muiden kuin erottamiskykyisten merkkien tai merkintöjen käyttö yleensä. Tavaramerkin haltijalla ei myöskään saisi olla oikeutta estää tavaramerkin oikeudenmukaista ja vilpitöntä käyttöä tavaroiden tai palvelujen tunnistamiseen haltijan tavaroiksi tai palveluiksi tai viitattaessa tavaroihin tai palveluihin haltijan tavaroina tai palveluina. Tavaramerkin käyttö, jolla kolmannet osapuolet pyrkivät kiinnittämään kuluttajan huomion sellaisten aitojen tavaroiden jälleenmyyntiin, jotka on alun perin myyty tavaramerkin haltijan toimesta tai suostumuksella Euroopan unionissa, olisi katsottava oikeudenmukaiseksi, kun siinä samalla noudatetaan hyvää liiketapaa. Kolmansien osapuolien toimesta taiteellista ilmaisua varten tapahtuva tavaramerkin käyttö olisi katsottava oikeudenmukaiseksi, kun siinä samalla noudatetaan hyvää liiketapaa. Lisäksi tätä direktiiviä olisi sovellettava tavalla, jolla varmistetaan perusoikeuksien ja -vapauksien sekä varsinkin sananvapauden täysimääräinen kunnioittaminen.

(28) Tavaroiden vapaan liikkuvuuden periaatteesta johtuu, ettei tavaramerkin haltijalla olisi oltava oikeutta kieltää kolmatta osapuolta käyttämästä tavaramerkkiä tavaroissa, jotka haltija itse tai hänen suostumuksellaan joku muu on laskenut liikkeeseen unionissa tätä tavaramerkkiä käyttäen, jollei haltija ole laillisin perustein oikeutettu vastustamaan tavaroiden myöhempää kaupan pitämistä.

(29) Oikeusvarmuuden vuoksi ja puuttumatta epäoikeutetulla tavalla aikaisemman tavaramerkin haltijan etuihin on tärkeää säätää, että tämä ei enää saa vaatia omaa tavaramerkkiään myöhemmän tavaramerkin mitättömäksi julistamista tai vastustaa sen käyttämistä, jos hän on käyttämisestä tietoisena sallinut pitkähkön ajan jatkuneen käyttämisen eikä myöhempää tavaramerkkiä koskevaa hakemusta ole tehty vilpillisessä mielessä.

(30) Oikeusvarmuuden turvaamiseksi ja laillisesti saatujen tavaramerkkioikeuksien suojaamiseksi on aiheellista ja tarpeen säätää vaikuttamatta periaatteeseen, jonka mukaan myöhempää tavaramerkkiä ei voida toimeenpanna vastoin aikaisempaa tavaramerkkiä, että aikaisempien tavaramerkkien haltijoilla ei saisi olla oikeutta saada myöhempää tavaramerkkiä hylätyksi tai mitätöidyksi eikä vastustaa sen käyttöä, kun myöhempi tavaramerkki saatiin ajankohtana, jona aikaisempi tavaramerkki olisi voitu julistaa mitättömäksi tai menettää esimerkiksi siksi, että se ei ollut vielä saavuttanut erottamiskykyä käytössä, tai jos aikaisempaa tavaramerkkiä ei voitu toimeenpanna vastoin myöhempää tavaramerkkiä, koska tarvittavat edellytykset eivät täyttyneet, esimerkiksi kun aikaisempi tavaramerkki ei ollut vielä laajalti tunnettu.

23.12.2015L 336/4 Euroopan unionin virallinen lehtiFI

(31) Tavaramerkit täyttävät tarkoituksensa, joka on tavaroiden tai palvelujen erottaminen muista tavaroista ja palveluista ja valmiuksien antaminen kuluttajille tehdä tietoon perustuvia valintoja, vain silloin kun tavaramerkkejä todella käytetään markkinoilla. Käyttöä koskeva vaatimus on tarpeen myös unionissa rekisteröityjen ja suojattujen tavaramerkkien kokonaismäärän ja samalla niitä koskevien riitojen määrän vähentämiseksi. Tämän vuoksi on tärkeää edellyttää, että rekisteröityjä tavaramerkkejä todella käytetään niiden tavaroiden tai palvelujen yhteydessä, joita varten ne on rekisteröity, tai jos niitä ei käytetä tässä yhteydessä viiden vuoden kuluessa rekisteröintimenettelyn päätökseen saattamisen päivämäärästä, että ne ovat menetettävissä.

(32) Rekisteröity tavaramerkki olisi siten suojattava vain siltä osin, kuin sitä todella käytetään, eikä rekisteröidyn aikaisemman tavaramerkin pitäisi antaa haltijalleen oikeutta vastustaa tai mitätöidä myöhempää tavaramerkkiä, jos kyseinen haltija ei ole asettanut tavaramerkkiään todelliseen käyttöön. Lisäksi jäsenvaltioiden olisi säädettävä, että tavaramerkkiin ei voida vedota pätevästi loukkausta koskevassa oikeudenkäynnissä, jos väitteen johdosta todetaan, että tavaramerkki voitaisiin menettää, tai kun myöhempää oikeutta vastaan aloitetaan oikeudelliset toimenpiteet, tavaramerkki olisi voitu menettää, kun myöhempi oikeus saatiin.

(33) On aiheellista säätää, että jos kansallisen tavaramerkin tai tavaramerkin, jonka kansainvälinen rekisteröinti on voimassa jäsenvaltiossa, perusteella on vaadittu aiemmuutta EU-tavaramerkille ja tavaramerkistä, johon aiemmuusvaatimus perustuu, on sen jälkeen luovuttu tai sen on annettu raueta, kyseisen tavaramerkin pätevyys voidaan edelleen riitauttaa. Riitautus olisi rajattava tilanteisiin, joissa tavaramerkki olisi voitu julistaa mitättömäksi tai menettää ajankohtana, jona se poistettiin rekisteristä.

(34) Johdonmukaisuuden vuoksi ja tavaramerkkien kaupallisen hyödyntämisen helpottamiseksi unionissa olisi säännöt, joita sovelletaan tavaramerkkeihin omistusoikeuden kohteina, yhtenäistettävä asianmukaisessa laajuudessa jo voimassa olevien EU-tavaramerkkejä koskevien sääntöjen kanssa, ja niihin olisi kuuluttava sääntöjä luovutuksesta ja siirrosta, käyttöluvasta, esineoikeuksista sekä pakkotäytäntöönpanosta.

(35) Yhteisömerkit ovat osoittautuneet hyödylliseksi välineeksi sellaisten tavaroiden tai palvelujen myynnin edistämiseksi, joilla on yhteisiä erityisominaisuuksia. Sen vuoksi kansallisiin yhteisömerkkeihin on aiheellista soveltaa samankaltaisia sääntöjä kuin Euroopan unionin yhteisömerkkeihin.

(36) Tavaramerkkisuojan saannin parantamiseksi ja helpottamiseksi sekä oikeusvarmuuden ja ennakoitavuuden lisäämiseksi olisi jäsenvaltioissa noudatettavan tavaramerkkien rekisteröintimenettelyn oltava tehokas ja avoin, ja siinä olisi noudatettava EU-tavaramerkkeihin sovellettavien sääntöjen kaltaisia sääntöjä.

(37) Oikeusvarmuuden turvaamiseksi tavaramerkkioikeuksien soveltamisalan osalta ja tavaramerkkisuojan saannin helpottamiseksi tavaramerkkihakemuksen kattamien tavaroiden ja palvelujen nimikkeisiin ja luokitukseen olisi sovellettava samoja sääntöjä kaikissa jäsenvaltioissa, ja säännöt olisi yhtenäistettävä EU-tavaramerkkeihin sovellettavien sääntöjen kanssa. Jotta toimivaltaiset viranomaiset ja talouden toimijat voisivat määrittää pelkästään hakemuksen perusteella haettavan tavaramerkkisuojan laajuuden, tavarat ja palvelut olisi nimettävä riittävän selkeästi ja täsmällisesti. Yleisnimikkeiden käyttöä olisi tulkittava siten, että se kattaa vain nimikkeen kirjaimellisen merkityksen selkeästi kattamat tavarat ja palvelut. Selkeyden ja oikeusvarmuuden vuoksi jäsenvaltioiden teollisoi­ keuksien keskusvirastojen ja Benelux-maiden teollis- ja tekijänoikeusviraston olisi yhteistyössä toistensa kanssa pyrittävä kokoamaan luettelo hallinnollisista käytännöistä, joita kukin keskusvirasto noudattaa tavaroiden ja palvelujen luokituksessa.

(38) Tehokkaan tavaramerkkisuojan varmistamiseksi jäsenvaltioiden olisi luotava tehokas hallinnollinen väitemenettely, jonka avulla ainakin aikaisempien tavaramerkkioikeuksien haltija ja henkilöt, joilla on asiaankuuluvan lain nojalla oikeus käyttää suojatusta alkuperänimityksestä tai maantieteellisestä merkinnästä johtuvia oikeuksia, voivat vastustaa tavaramerkkihakemuksen rekisteröintiä. Tarjotakseen tehokkaat keinot tavaramerkkien menettämiseen tai julistamiseen mitättömiksi jäsenvaltioiden olisi lisäksi säädettävä menettämisessä tai mitättömäksi julistamisessa noudatettavasta hallinnollisesta menettelystä pidemmässä kansallisen lainsäädännön osaksi saattamista koskevassa määräajassa, joka on seitsemän vuotta tämän direktiivin voimaantulosta.

23.12.2015 L 336/5Euroopan unionin virallinen lehtiFI

(39) On suotavaa, että jäsenvaltioiden teollisoikeuksien keskusvirastot ja Benelux-maiden teollis- ja tekijänoikeusvirasto tekevät yhteistyötä keskenään ja Euroopan unionin teollisoikeuksien viraston kanssa kaikilla tavaramerkkien rekisteröinnin ja hallinnoinnin aloilla edistääkseen käytäntöjen ja välineiden lähentämistä esimerkiksi luomalla ja päivittämällä yhteisiä tai toisiinsa yhdistettyjä tietokantoja ja portaaleita konsultaatioita ja tutkimuksia varten. Jäsenvaltioiden olisi myös varmistettava, että niiden keskusvirastot tekevät yhteistyötä keskenään ja Euroopan unionin teollisoikeuksien viraston kanssa kaikilla muilla toimintansa aloilla, jotka ovat merkityksellisiä tavaramerkkien suojaamiseksi unionissa.

(40) Tämä direktiivi ei saisi estää jäsenvaltioita soveltamasta tavaramerkkeihin muita kuin tavaramerkkilainsäädäntönsä säännöksiä, esimerkiksi niiden vilpillistä kilpailua, yksityisoikeudellista vastuuta tai kuluttajansuojaa koskevia säännöksiä.

(41) Jäsenvaltioita sitoo teollisoikeuden suojelemista koskeva Pariisin yleissopimus, jäljempänä ’Pariisin yleissopimus’, ja TRIPS-sopimus. On välttämätöntä, että tämä direktiivi on täysin yhdenmukainen mainittujen yleissopimuksen ja sopimuksen kanssa. Tämä direktiivi ei saisi vaikuttaa kyseisistä yleissopimuksesta ja sopimuksesta johtuviin jäsenvaltioiden velvoitteisiin. Tarvittaessa olisi sovellettava Euroopan unionin toiminnasta tehdyn sopimuksen 351 artiklan toista kohtaa.

(42) Jäsenvaltiot eivät voi riittävällä tavalla saavuttaa tämän direktiivin tavoitteita, joita ovat hyvin toimivien sisämark­ kinoiden vahvistaminen ja luominen sekä tavaramerkkien rekisteröinnin, hallinnoimisen ja suojaamisen helpottaminen unionissa kasvun ja kilpailukyvyn edistämiseksi, vaan ne voidaan niiden laajuuden ja vaikutusten vuoksi saavuttaa paremmin unionin tasolla. Sen vuoksi unioni voi toteuttaa toimenpiteitä Euroopan unionista tehdyn sopimuksen 5 artiklassa vahvistetun toissijaisuusperiaatteen mukaisesti. Mainitussa artiklassa vahvistetun suhteellisuusperiaatteen mukaisesti tässä direktiivissä ei ylitetä sitä, mikä on tarpeen näiden tavoitteiden saavuttamiseksi.

(43) Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivillä 95/46/EY (1) säännellään henkilötietojen käsittelyä, joka suoritetaan jäsenvaltioissa tässä direktiivissä tarkoitetuissa yhteyksissä.

(44) Euroopan tietosuojavaltuutettua on kuultu Euroopan parlamentin ja neuvoston asetuksen (EY) N:o 45/2001 (2) 28 artiklan 2 kohdan mukaisesti, ja hän on antanut lausunnon 11 päivänä heinäkuuta 2013.

(45) Velvollisuus saattaa tämä direktiivi osaksi kansallista lainsäädäntöä olisi rajoitettava koskemaan ainoastaan niitä säännöksiä, joilla muutetaan aikaisemman direktiivin sisältöä. Velvollisuus saattaa sisällöltään muuttumattomat säännökset osaksi kansallista lainsäädäntöä perustuu aikaisempaan direktiiviin.

(46) Tämä direktiivi ei vaikuta jäsenvaltioiden direktiivin 2008/95/EY mukaiseen velvollisuuteen, joka koskee direktiivin 2008/95/EY liitteessä I olevassa B osassa esitettyä määräaikaa, jossa neuvoston direktiivi 89/104/ETY (3) on saatettava osaksi kansallista lainsäädäntöä,

OVAT HYVÄKSYNEET TÄMÄN DIREKTIIVIN:

1 LUKU

YLEISET MÄÄRÄYKSET

1 artikla

Soveltamisala

Tätä direktiiviä sovelletaan tavaroiden tai palvelujen osalta kaikkiin tavaramerkkeihin, jotka on rekisteröity jäsenvaltiossa varsinaisiksi tavaramerkeiksi tai takuu- tai tarkastusmerkeiksi taikka yhteisömerkeiksi tai joiden rekisteröimiseksi tällaiseksi merkiksi on tehty hakemus jäsenvaltiossa taikka jotka on rekisteröity tai joiden rekisteröimiseksi on tehty hakemus Benelux-maiden teollis- ja tekijänoikeusvirastoon tai joiden kansainvälinen rekisteröinti on voimassa jäsenvaltiossa.

23.12.2015L 336/6 Euroopan unionin virallinen lehtiFI

(1) Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivi 95/46/EY, annettu 24 päivänä lokakuuta 1995, yksilöiden suojelusta henkilötietojen käsittelyssä ja näiden tietojen vapaasta liikkuvuudesta (EYVL L 281, 23.11.1995, s. 31).

(2) Euroopan parlamentin ja neuvoston asetus (EY) N:o 45/2001, annettu 18 päivänä joulukuuta 2000, yksilöiden suojelusta yhteisöjen toimielinten ja elinten suorittamassa henkilötietojen käsittelyssä ja näiden tietojen vapaasta liikkuvuudesta (EYVL L 8, 12.1.2001, s. 1).

(3) Ensimmäinen neuvoston direktiivi 89/104/ETY, annettu 21 päivänä joulukuuta 1988, jäsenvaltioiden tavaramerkkilainsäädännön lähentämisestä (EYVL L 40, 11.2.1989, s. 1).

2 artikla

Määritelmät

Tässä direktiivissä tarkoitetaan

a) ’keskusvirastolla’ tavaramerkkien rekisteröinnistä vastaavaa jäsenvaltion teollisoikeuksien keskusvirastoa tai Benelux- maiden teollis- ja tekijänoikeusvirastoa;

b) ’rekisterillä’ keskusviraston pitämää tavaramerkkirekisteriä.

2 LUKU

TAVARAMERKKEJÄ KOSKEVA AINEELLINEN OIKEUS

1 JAKSO

Tavaramerkin muodostavat merkit

3 artikla

Merkit, jotka voivat muodostaa tavaramerkin

Tavaramerkkinä voi olla mikä tahansa merkki, erityisesti sanat, henkilönnimet mukaan lukien, tai kuviot, kirjaimet, numerot, värit, tavaroiden tai niiden päällyksen muoto tai äänet, jos:

a) sellaisella merkillä voidaan erottaa yrityksen tavarat tai palvelut muiden yritysten tavaroista tai palveluista; ja

b) merkki voidaan esittää rekisterissä tavalla, joka mahdollistaa sen, että toimivaltaiset viranomaiset ja yleisö voivat määrittää sen haltijan saaman suojan selkeän ja täsmällisen kohteen.

2 JAKSO

Hylkäysperusteet ja mitättömyysperusteet

4 artikla

Ehdottomat hylkäys- ja mitättömyysperusteet

1. Seuraavia merkkejä ei saa rekisteröidä tai, jos ne on rekisteröity, ne on julistettava mitättömiksi:

a) merkit, jotka eivät voi olla tavaramerkkeinä;

b) tavaramerkit, joilta puuttuu erottamiskyky;

c) yksinomaan sellaisista merkeistä tai merkinnöistä muodostuvat tavaramerkit, jotka voivat elinkeinotoiminnassa osoittaa tavaroiden tai palvelujen lajia, laatua, määrää, käyttötarkoitusta, arvoa tai maantieteellistä alkuperää, tavaroiden valmistusajankohtaa tai palvelujen suoritusajankohtaa taikka muita tavaroiden tai palvelujen ominaisuuksia;

d) yksinomaan sellaisista merkeistä tai merkinnöistä muodostuvat tavaramerkit, jotka ovat tulleet yleisessä kielenkäytössä tai hyvän kauppatavan mukaan tavanomaisiksi;

e) merkit, jotka muodostuvat yksinomaan

i) tavaroiden luonteenomaisesta muodosta tai muusta ominaispiirteestä;

ii) teknisen tuloksen saavuttamiseksi välttämättömästä tavaroiden muodosta tai muusta ominaispiirteestä;

iii) tavaroiden arvoon olennaisesti vaikuttavasta tavaroiden muodosta tai muusta ominaispiirteestä;

f) tavaramerkit, jotka ovat yleisen järjestyksen tai hyvän tavan vastaisia;

g) tavaramerkit, jotka ovat omiaan johtamaan yleisöä harhaan esimerkiksi tavaroiden tai palvelujen luonteen, laadun tai maantieteellisen alkuperän suhteen;

23.12.2015 L 336/7Euroopan unionin virallinen lehtiFI

h) tavaramerkit, joihin ei ole saatu toimivaltaisten viranomaisten lupaa ja joita Pariisin yleissopimuksen 6 ter artiklan mukaan ei saa rekisteröidä tai jotka mainitun artiklan mukaan on julistettava mitättömiksi;

i) tavaramerkit, jotka on jätetty rekisteröinnin ulkopuolelle alkuperänimitysten tai maantieteellisten merkintöjen suojaa koskevan unionin lainsäädännön tai kyseisen jäsenvaltion kansallisen oikeuden nojalla tai sellaisten kansainvälisten sopimusten nojalla, joissa unioni tai kyseinen jäsenvaltio on sopimuspuolena;

j) tavaramerkit, jotka on jätetty rekisteröinnin ulkopuolelle viinejä koskevien perinteisten merkintöjen suojaa koskevan unionin lainsäädännön tai sellaisten kansainvälisten sopimusten nojalla, joissa unioni on sopimuspuolena;

k) tavaramerkit, jotka on jätetty rekisteröinnin ulkopuolelle aitojen perinteisten tuotteiden suojaa koskevan unionin lainsäädännön tai sellaisten kansainvälisten sopimusten nojalla, joissa unioni on sopimuspuolena;

l) tavaramerkit, jotka muodostuvat sellaisesta aiemmasta kasvin lajikenimestä, joka on rekisteröity kasvinjalostajanoi­ keuksien suojaa koskevan unionin lainsäädännön tai kyseisen jäsenvaltion kansallisen oikeuden tai sellaisten kansainvälisten sopimusten mukaisesti, joissa unioni on sopimuspuolena, tai jotka jäljittelevät olennaisilta osiltaan tällaista aiempaa lajikenimeä ja jotka viittaavat kasvilajikkeisiin, jotka ovat samaa tai läheistä sukua olevaa lajia.

2. Tavaramerkki on julistettava mitättömäksi, jos hakija on tavaramerkin rekisteröintihakemuksen tehdessään toiminut vilpillisessä mielessä. Jäsenvaltio voi myös säätää, että tällaista tavaramerkkiä ei saa rekisteröidä.

3. Jäsenvaltio voi säätää, että tavaramerkkiä ei saa rekisteröidä tai, jos se on rekisteröity, että se on julistettava mitättömäksi, jos:

a) tavaramerkin käyttö voidaan kieltää muun lainsäädännön nojalla kuin kyseisen jäsenvaltion tai unionin tavaramerkkejä koskevan oikeuden nojalla;

b) tavaramerkki sisältää merkin, jolla on huomattavaa vertauskuvallista arvoa, kuten erityisesti uskonnollisen vertauskuvan;

c) tavaramerkki sisältää muun kuin Pariisin yleissopimuksen 6 ter artiklassa tarkoitetun tunnuksen, tunnusmerkin tai vaakunan, joka koskee julkista etua, eikä toimivaltainen viranomainen ole antanut lupaa sen rekisteröintiin jäsenvaltion oikeuden mukaisesti.

4. Tavaramerkiltä ei saa evätä rekisteröintiä 1 kohdan b, c tai d alakohdan mukaisesti, jos tavaramerkki on ennen re­ kisteröintihakemuksen tekopäivää käytössä tullut erottamiskykyiseksi. Tavaramerkkiä ei saa julistaa mitättömäksi näiden samojen perusteiden mukaisesti, jos tavaramerkki on ennen mitättömyysvaatimuksen tekopäivää käytössä tullut erottamiskykyiseksi.

5. Jäsenvaltio voi säätää, että 4 kohtaa sovelletaan myös, jos tavaramerkki on tullut erottamiskykyiseksi rekisteröin­ tihakemuksen tekopäivän jälkeen mutta ennen rekisteröintipäivää.

5 artikla

Suhteelliset hylkäys- ja mitättömyysperusteet

1. Tavaramerkkiä ei saa rekisteröidä tai, jos se on rekisteröity, se on julistettava mitättömäksi, jos:

a) se on sama kuin aikaisempi tavaramerkki ja jos tavarat tai palvelut, joita varten tavaramerkkiä haetaan tai tavaramerkki on rekisteröity, ovat samoja kuin tavarat tai palvelut, joita varten aikaisempaa tavaramerkkiä suojataan;

b) yleisön keskuudessa on sekaannusvaara, mukaan lukien vaara tavaramerkin ja aikaisemman tavaramerkin välisestä mielleyhtymästä sen vuoksi, että tavaramerkki on sama tai samankaltainen kuin aikaisempi tavaramerkki tai että kyseisten tavaramerkkien kattamat tavarat tai palvelut ovat samoja tai samankaltaisia.

2. Edellä 1 kohdassa ’aikaisemmilla tavaramerkeillä’ tarkoitetaan

a) seuraavia tavaramerkkejä, joiden rekisteröintihakemuksen hakemuspäivä on aikaisempi kuin tavaramerkin rekisteröin­ tihakemuksen hakemuspäivä, ottaen huomioon niiden mahdolliset etuoikeusvaatimukset:

i) EU-tavaramerkit;

ii) kyseisessä jäsenvaltiossa rekisteröidyt tavaramerkit sekä Belgian, Luxemburgin tai Alankomaiden osalta Benelux- maiden teollis- ja tekijänoikeusvirastossa rekisteröidyt tavaramerkit;

iii) tavaramerkit, joiden kansainvälinen rekisteröinti on voimassa kyseisessä jäsenvaltiossa;

23.12.2015L 336/8 Euroopan unionin virallinen lehtiFI

b) EU-tavaramerkkejä, joilla asetuksen (EY) N:o 207/2009 mukaan on aiemmuus a alakohdan ii ja iii alakohdassa tarkoitetuista tavaramerkeistä, silloinkin kun viimeksi mainitusta tavaramerkistä on luovuttu tai sen on annettu raueta;

c) hakemuksia a tai b alakohdassa tarkoitettujen tavaramerkkien rekisteröimiseksi, jos tavaramerkit rekisteröidään;

d) tavaramerkkejä, jotka tavaramerkin rekisteröinnin hakemispäivänä tai tavaramerkin rekisteröintihakemuksen etuoikeuspäivänä ovat kyseisessä jäsenvaltiossa yleisesti tunnettuja Pariisin yleissopimuksen 6 bis artiklassa tarkoitetussa merkityksessä.

3. Tavaramerkkiä ei lisäksi saa rekisteröidä tai, jos se on rekisteröity, se on julistettava mitättömäksi,

a) jos se on sama tai samankaltainen kuin aikaisempi tavaramerkki riippumatta siitä, ovatko tavarat tai palvelut, joita varten sitä haetaan tai rekisteröidään, samoja, samankaltaisia tai ei samankaltaisia kuin tavarat tai palvelut, joita varten aikaisempi tavaramerkki on rekisteröity, kun aikaisempi tavaramerkki on laajalti tunnettu jäsenvaltiossa, jota varten rekisteröintiä on haettu tai jossa tavaramerkki on rekisteröity, tai EU-tavaramerkin tapauksessa tavaramerkki on laajalti tunnettu unionissa ja myöhemmän tavaramerkin aiheeton käyttö merkitsisi epäoikeudenmukaisen edun saamista aikaisemman tavaramerkin erottamiskyvystä tai maineesta taikka olisi haitaksi aikaisemman tavaramerkin erottamiskyvylle tai maineelle;

b) jos tavaramerkin haltijan asiamies tai edustaja hakee tavaramerkin rekisteröintiä omissa nimissään ilman haltijan lupaa, jollei asiamies tai edustaja pysty perustelemaan toimiaan;

c) jos ja siltä osin kuin alkuperänimitysten ja maantieteellisten merkintöjen suojaa koskevan unionin lainsäädännön tai kyseisen jäsenvaltion lainsäädännön mukaisesti:

i) alkuperänimitystä tai maantieteellistä merkintää koskeva hakemus oli jo jätetty unionin lainsäädännön tai kyseisen jäsenvaltion lainsäädännön mukaisesti ennen tavaramerkin rekisteröintihakemuksen hakemispäivää tai hakemuksen etuoikeuspäivää, edellyttäen, että kyseinen nimitys tai merkintä rekisteröidään myöhemmin;

ii) kyseinen alkuperänimitys tai maantieteellinen merkintä antaa henkilölle, jolla on asiaa koskevan lainsäädännön mukaisesti lupa käyttää siitä johtuvia oikeuksia, oikeuden kieltää myöhemmän tavaramerkin käyttö.

4. Jäsenvaltio voi säätää, että tavaramerkkiä ei saa rekisteröidä tai, jos se on rekisteröity, että se on julistettava mitättömäksi, jos ja siltä osin kuin:

a) oikeudet rekisteröimättömään tavaramerkkiin taikka muuhun elinkeinotoiminnassa käytettyyn merkkiin on saatu ennen päivää, jona hakemus myöhemmän tavaramerkin rekisteröimiseksi on tehty tai josta myöhemmän tavaramerkin rekisteröintihakemukselle on vaadittu etuoikeutta, ja rekisteröimättömän tavaramerkin tai muun merkin haltijalla on oikeus kieltää myöhemmän tavaramerkin käyttäminen;

b) tavaramerkin käyttö voidaan kieltää muun kuin 2 kohdassa tai tämän kohdan a alakohdassa tarkoitetun aikaisemman oikeuden nojalla ja erityisesti, jos kyseessä on

i) oikeus nimeen;

ii) oikeus omaan kuvaan;

iii) tekijänoikeus;

iv) teollisoikeus;

c) tavaramerkki on sekoitettavissa ulkomailla suojattuun aikaisempaan tavaramerkkiin, edellyttäen, että hakemuksen tekopäivänä hakija toimi vilpillisessä mielessä.

5. Jäsenvaltioiden on varmistettava, että tarkoituksenmukaisissa olosuhteissa rekisteröintiä ei tarvitse evätä tai tavaramerkkiä julistaa mitättömäksi tapauksissa, joissa aikaisemman tavaramerkin tai muun aikaisemman oikeuden haltija antaa suostumuksensa myöhemmän tavaramerkin rekisteröintiin.

6. Jäsenvaltio voi 1–5 kohdasta poiketen säätää, että kyseisessä jäsenvaltiossa ennen direktiivin 89/104/ETY noudattamisen edellyttämien säännösten voimaantulopäivää voimassa olleita rekisteröinnin hylkäysperusteita ja mitättömyysperusteita sovelletaan tavaramerkkeihin, joita koskeva hakemus on tehty ennen mainittua päivää.

23.12.2015 L 336/9Euroopan unionin virallinen lehtiFI

6 artikla

Tavaramerkin mitättömyyden tai menettämisen vahvistaminen jälkikäteen

Jos kansallisen tavaramerkin tai tavaramerkin, jonka kansainvälinen rekisteröinti on voimassa jäsenvaltiossa ja josta on luovuttu tai jonka on annettu raueta, perusteella vaaditaan aiemmuutta EU-tavaramerkille, sen tavaramerkin mitättömyys tai menettäminen, johon aiemmuusvaatimus perustuu, voidaan vahvistaa jälkikäteen, edellyttäen, että mitättömyys tai menettäminen olisi myös voitu julistaa ajankohtana, jona tavaramerkistä luovuttiin tai jona sen annettiin raueta. Tällöin aiemmuuden vaikutukset lakkaavat.

7 artikla

Vain joitakin tavaroita tai palveluja koskevat hylkäysperusteet ja mitättömyysperusteet

Jos tavaramerkin rekisteröinnin hylkäysperusteet tai mitättömyysperusteet koskevat vain joitakin tavaroita tai palveluja, joita varten tavaramerkkiä on haettu tai joita varten se on rekisteröity, rekisteröinnin hylkääminen tai mitättömyys koskee vain näitä tavaroita tai palveluja.

8 artikla

Aikaisemman tavaramerkin erottamiskyvyn tai laajan tunnettuuden puuttuminen esteenä rekisteröidyn tavaramerkin julistamiselle mitättömäksi

Vaatimus tavaramerkin julistamisesta mitättömäksi aikaisemman tavaramerkin perusteella ei voi tulla hyväksytyksi mitättömyysvaatimuksen tekoajankohtana, jos se ei olisi voinut tulla hyväksytyksi myöhemmän tavaramerkin hakemis- tai etuoikeuspäivänä jostain seuraavista syistä:

a) jos aikaisempi tavaramerkki, joka voitaisiin julistaa mitättömäksi 4 artiklan 1 kohdan b, c tai d alakohdan nojalla, ei ollut vielä tullut erottamiskykyiseksi 4 artiklan 4 kohdassa tarkoitetulla tavalla;

b) jos mitättömyysvaatimus perustuu 5 artiklan 1 kohdan b alakohtaan eikä aikaisempi tavaramerkki ollut vielä tullut riittävän erottamiskykyiseksi tukeakseen 5 artiklan 1 kohdan b alakohdassa tarkoitetun sekaannusvaaran toteamista;

c) jos mitättömyysvaatimus perustuu 5 artiklan 3 kohdan a alakohtaan eikä aikaisempi tavaramerkki ollut vielä laajalti tunnettu 5 artiklan 3 kohdan a alakohdassa tarkoitetulla tavalla.

9 artikla

Käytön sallimisesta johtuvat mitättömäksi julistamisen esteet

1. Jos 5 artiklan 2 kohdassa tai 3 kohdan a alakohdassa tarkoitetun aikaisemman tavaramerkin haltija on jäsenvaltiossa yhtäjaksoisesti viiden vuoden ajan sallinut siinä jäsenvaltiossa rekisteröidyn myöhemmän tavaramerkin käytön tästä käytöstä tietoisena, tällä haltijalla ei enää ole oikeutta aikaisemman tavaramerkin perusteella vaatia myöhemmän tavaramerkin julistamista mitättömäksi koskien tavaroita tai palveluita, joissa myöhempää tavaramerkkiä on käytetty, ellei myöhemmän tavaramerkin haltija rekisteröintihakemuksen tehdessään ollut toiminut vilpillisessä mielessä.

2. Jäsenvaltio voi säätää, että tämän artiklan 1 kohtaa sovelletaan minkä tahansa muun 5 artiklan 4 kohdan a tai b alakohdassa tarkoitetun aikaisemman oikeuden haltijaan.

3. Myöhemmin rekisteröidyn tavaramerkin haltijalla ei 1 ja 2 kohdassa tarkoitetuissa tapauksissa ole oikeutta vastustaa aikaisemman oikeuden käyttämistä, vaikka aikaisempaan oikeuteen ei enää voida vedota myöhempää tavaramerkkiä vastaan.

23.12.2015L 336/10 Euroopan unionin virallinen lehtiFI

3 JAKSO

Tavaramerkin antamat oikeudet ja oikeuksien rajoitukset

10 artikla

Tavaramerkin antamat oikeudet

1. Tavaramerkin haltijalla on rekisteröinnin perusteella tavaramerkkiin yksinoikeudet.

2. Rajoittamatta ennen rekisteröidyn tavaramerkin hakemis- tai etuoikeuspäivää saatujen haltijoiden oikeuksien soveltamista kyseisen rekisteröidyn tavaramerkin haltijalla on oikeus estää kaikkia kolmansia osapuolia ilman hänen suostumustaan käyttämästä elinkeinotoiminnassa mitään merkkiä tavaroita tai palveluja varten, jos:

a) merkki on sama kuin tavaramerkki ja sitä käytetään samoja tavaroita tai palveluja varten kuin ne tavarat ja palvelut, joita varten tavaramerkki on rekisteröity;

b) merkki on sama tai samankaltainen kuin tavaramerkki ja sitä käytetään samoja tai samankaltaisia tavaroita tai palveluja varten kuin ne, joita varten tavaramerkki on rekisteröity, jos tämä aiheuttaa yleisön keskuudessa sekaannusvaaran, mukaan lukien vaara merkin ja tavaramerkin välisestä mielleyhtymästä;

c) merkki on sama tai samankaltainen kuin tavaramerkki riippumatta siitä, käytetäänkö sitä sellaisia tavaroita tai palveluja varten, jotka ovat samoja, samankaltaisia tai ei-samankaltaisia kuin ne, joita varten tavaramerkki on rekisteröity, kun viimeksi mainittu tavaramerkki on laajalti tunnettu kyseisessä jäsenvaltiossa ja kun merkin aiheeton käyttö merkitsee epäoikeudenmukaisen edun saamista tavaramerkin erottamiskyvystä tai maineesta taikka on haitaksi tavaramerkin erottamiskyvylle tai maineelle.

3. Edellä 2 kohdassa säädetyin edellytyksin voidaan kieltää erityisesti

a) merkin paneminen tavaroihin tai niiden päällyksiin;

b) tavaroiden tarjoaminen tai markkinoille saattaminen tai niiden varastoiminen tällaisia tarkoituksia varten merkkiä käyttäen taikka palvelujen tarjoaminen tai suorittaminen merkkiä käyttäen;

c) tavaroiden maahantuonti tai maastavienti merkkiä käyttäen;

d) merkin käyttö toimi- tai liikenimenä taikka toimi- tai liikenimen osana;

e) merkin käyttäminen liikeasiakirjoissa ja mainonnassa;

f) merkin käyttö vertailevassa mainonnassa direktiivin 2006/114/EY vastaisella tavalla.

4. Rekisteröidyn tavaramerkin haltijalla on myös oikeus estää kaikkia kolmansia osapuolia tuomasta elinkeino­ toiminnan yhteydessä tavaroita jäsenvaltioon, jossa tavaramerkki on rekisteröity, luovuttamatta niitä siellä vapaaseen liikkeeseen, jos kyseiset tavarat, mukaan lukien niiden päällykset, tulevat kolmansista maista ja niissä on ilman lupaa tavaramerkki, joka on sama kuin tavaramerkki, joka on rekisteröity tällaisia tavaroita varten, tai jota ei voida erottaa olennaisilta ominaisuuksiltaan kyseisestä tavaramerkistä, sanotun kuitenkaan rajoittamatta ennen rekisteröidyn tavaramerkin hakemis- tai etuoikeuspäivää saatuja haltijoiden oikeuksia.

Tavaramerkin haltijalle ensimmäisen alakohdan mukaisesti kuuluva yksinoikeus raukeaa, jos sen menettelyn kuluessa, jossa ratkaistaan, onko rekisteröityä tavaramerkkiä loukattu, ja joka on käynnistetty Euroopan parlamentin ja neuvoston asetuksen (EU) N:o 608/2013 mukaisesti, tavaroiden ilmoittaja tai tavaroiden haltija esittää näyttöä siitä, että rekisteröidyn tavaramerkin haltijalla ei ole oikeutta kieltää tavaroiden saattamista markkinoille maassa, joka on niiden lopullinen määränpää.

5. Jos jäsenvaltion lain mukaan ei ole voitu kieltää merkin käyttämistä 2 kohdan b tai c alakohdassa tarkoitetuissa tapauksissa ennen päivää, jona direktiivin 89/104/ETY noudattamisen edellyttämät säännökset ovat tulleet voimaan asianomaisessa jäsenvaltiossa, tavaramerkin antamien oikeuksien perusteella ei voida estää merkin käyttämisen jatkamista.

6. Mitä 1, 2, 3 ja 5 kohdassa säädetään, ei estä jäsenvaltioita soveltamasta niiden säännöksiä suojasta muuhun tarkoitukseen kuin tavaroiden tai palvelujen erottamiseksi tapahtuvaa merkin käyttämistä vastaan, jos merkin aiheeton käyttö merkitsee epäoikeudenmukaisen edun saamista tavaramerkin erottamiskyvystä tai maineesta taikka on haitaksi tavaramerkin erottamiskyvylle tai maineelle.

23.12.2015 L 336/11Euroopan unionin virallinen lehtiFI

11 artikla

Oikeus kieltää päällysten tai muiden keinojen käyttöön liittyvät valmistelutoimet

Jos on olemassa riski siitä, että päällyksiä, etikettejä, nimilappuja, turvallisuuden tai aitouden osoittamiseen liittyviä ominaisuuksia tai laitteita tai muita keinoja, joihin tavaramerkki pannaan, voitaisiin käyttää tavaroita tai palveluja varten ja kyseinen käyttö muodostaisi haltijalle 10 artiklan 2 ja 3 kohdan nojalla kuuluvien oikeuksien loukkauksen, haltijalla on oikeus kieltää seuraavat toimet, jos niitä toteutetaan elinkeinotoiminnan yhteydessä:

a) sellaisen merkin paneminen päällyksiin, etiketteihin, nimilappuihin, turvallisuuden tai aitouden osoittamiseen liittyviin ominaisuuksiin tai laitteisiin tai muihin keinoihin, joihin merkki voidaan panna, joka on sama tai samankaltainen kuin tavaramerkki;

b) päällysten, etikettien, nimilappujen, turvallisuuden tai aitouden osoittamiseen liittyvien ominaisuuksien tai laitteiden tai muiden keinojen, joihin merkki pannaan, tarjoaminen tai markkinoille saattaminen tai varastoiminen kyseisiä tarkoituksia varten taikka niiden maahantuonti tai maastavienti.

12 artikla

Tavaramerkkien esittäminen sanakirjoissa

Jos tavaramerkin esittäminen painetussa tai sähköisessä muodossa olevassa sanakirjassa, tietosanakirjassa tai vastaavan­ laisessa hakuteoksessa antaa sen vaikutelman, että tavaramerkki muodostaa yleiskäsitteen tavaroille tai palveluille, joita varten tavaramerkki on rekisteröity, kustantajan on tavaramerkin haltijan pyynnöstä huolehdittava siitä, että tavaramerkin esittämisen yhteyteen liitetään viipymättä ja painetussa muodossa olevien teosten kohdalla viimeistään teoksen seuraavassa painoksessa tieto siitä, että kyseessä on rekisteröity tavaramerkki.

13 artikla

Kielto käyttää asiamiehen tai edustajan nimissä rekisteröityä tavaramerkkiä

1. Jos tavaramerkki on rekisteröity sellaisen henkilön asiamiehen tai edustajan nimissä, joka on kyseisen tavaramerkin haltija, ilman haltijan suostumusta, haltijalla on oikeus tehdä jompikumpi tai molemmat seuraavista:

a) vastustaa sitä, että hänen asiamiehensä tai edustajansa käyttää tavaramerkkiä;

b) vaatia tavaramerkin luovutusta omaksi edukseen.

2. Edellä olevaa 1 kohtaa ei sovelleta, jos asiamies tai edustaja pystyy perustelemaan toimensa.

14 artikla

Tavaramerkin vaikutusten rajoittaminen

1. Tavaramerkki ei anna haltijalle oikeutta kieltää kolmatta osapuolta käyttämästä elinkeinotoiminnassa

a) kolmannen osapuolen nimeä tai osoitetta, kun tämä kolmas osapuoli on luonnollinen henkilö;

b) merkkejä tai merkintöjä, joilta puuttuu erottamiskyky tai jotka osoittavat tavaroiden tai palvelujen lajia, laatua, määrää, käyttötarkoitusta, arvoa tai maantieteellistä alkuperää, tavaroiden valmistusajankohtaa tai palvelujen suoritus­ ajankohtaa taikka muita tavaroiden tai palvelujen ominaisuuksia;

c) tavaramerkkiä tavaroiden tai palvelujen tunnistamiseksi kyseisen tavaramerkin haltijan tavaroiksi tai palveluiksi tai viitattaessa tavaroihin tai palveluihin tavaramerkin haltijan tavaroina tai palveluina, erityisesti silloin kun tavaramerkin käyttäminen on tarpeen tavaran tai palvelun, erityisesti lisätarvikkeiden tai varaosien, käyttötarkoituksen osoittamiseksi.

2. Edellä olevaa 1 kohtaa sovelletaan vain, jos kolmas osapuoli käyttää tavaramerkkiä hyvää liiketapaa noudattaen.

3. Tavaramerkki ei anna haltijalle oikeutta kieltää kolmatta osapuolta käyttämästä elinkeinotoiminnassa aikaisempaa oikeutta, joka on voimassa vain tietyllä alueella, jos kyseisen oikeuden käyttö tunnustetaan kyseessä olevan jäsenvaltion oikeudessa, sillä alueella, jolla se on tunnustettu.

23.12.2015L 336/12 Euroopan unionin virallinen lehtiFI

15 artikla

Tavaramerkin antamien oikeuksien sammuminen

1. Tavaramerkki ei anna haltijalle oikeutta kieltää tavaramerkin käyttämistä niissä tavaroissa, jotka haltija tai haltijan suostumuksella joku muu on saattanut markkinoille unionissa tätä tavaramerkkiä käyttäen.

2. Mitä 1 kohdassa säädetään, ei sovelleta, jos haltijalla on perusteltua aihetta vastustaa tavaroiden myöhempää kaupan pitämistä, erityisesti silloin kun tavaroiden kuntoa on muutettu tai huononnettu sen jälkeen, kun ne on saatettu markkinoille.

16 artikla

Tavaramerkkien käyttäminen

1. Jos tavaramerkin haltija ei viiden vuoden kuluessa rekisteröintimenettelyn päättymisestä ole ottanut jäsenvaltiossa tavaramerkkiä tosiasialliseen käyttöön tavaroissa tai palveluissa, joita varten se on rekisteröity, tai jos tällainen käyttö on ollut viisi vuotta yhtäjaksoisesti keskeytyneenä, tavaramerkkiin sovelletaan 17 artiklassa, 19 artiklan 1 kohdassa, 44 artiklan 1 ja 2 kohdassa sekä 46 artiklan 3 ja 4 kohdassa säädettyjä rajoituksia ja seuraamuksia, ellei käyttämättä jättämiseen ole päteviä syitä.

2. Jos jäsenvaltio säätää väitemenettelystä rekisteröinnin jälkeen, 1 kohdassa tarkoitettu viiden vuoden jakso lasketaan päivästä, jona tavaramerkkiä vastaan ei voida enää esittää väitteitä tai, jos väite on esitetty, päivästä, jona väitemenettelyn lopettavasta päätöksestä on tullut lopullinen tai väite on peruutettu.

3. Jäsenvaltiossa voimassa olevien kansainvälisten järjestelyjen mukaisesti rekisteröityjen tavaramerkkien osalta 1 kohdassa tarkoitettu viiden vuoden jakso lasketaan päivästä, jona tavaramerkkiä ei enää voida hylätä tai jona sitä vastaan ei enää voida esittää väitteitä. Jos on esitetty väite tai on ilmoitettu ehdottomiin tai suhteellisiin perusteisiin perustuvasta kieltäytymisestä, mainittu jakso lasketaan päivästä, jona väitemenettelyn lopettavasta päätöksestä tai ehdottomiin tai suhteellisiin hylkäysperusteisiin perustuvasta kieltäytymisestä on tullut lopullinen tai jona väite on peruutettu.

4. Edellä 1 ja 2 kohdassa tarkoitettu viiden vuoden jakson alkamispäivämäärä merkitään rekisteriin.

5. Edellä 1 kohdassa tarkoitettua käyttöä on myös seuraava:

a) tavaramerkin käyttäminen muodossa, joka poikkeaa sen rekisteröidystä muodosta vain sellaisilta osin, että poikkeaminen ei vaikuta tavaramerkin erottamiskykyyn, riippumatta siitä, onko tavaramerkki käytetyssä muodossaan myös rekisteröity haltijan nimissä;

b) tavaramerkin paneminen asianomaisessa jäsenvaltiossa tavaroihin tai niiden päällyksiin vain maastavientiä varten.

6. Tavaramerkin käyttö tavaramerkin haltijan suostumuksella rinnastetaan haltijan omaan tavaramerkin käyttöön.

17 artikla

Käyttämättä jättäminen kiistämisperusteena loukkausta koskevissa menettelyissä

Tavaramerkin haltijalla on oikeus kieltää merkin käyttö vain siltä osin, kuin haltijan oikeuksia ei voitaisi vaatia menetettäviksi 19 artiklan nojalla loukkauskanteen nostamisen aikaan. Vastaajan pyytäessä tavaramerkin haltijan on esitettävä todisteet siitä, että kanteen nostoa edeltäneellä viiden vuoden ajanjaksolla tavaramerkki on ollut tosiasiallisesti käytössä 16 artiklassa säädetyllä tavalla niiden tavaroiden tai palvelujen yhteydessä, joita varten se on rekisteröity ja jotka ovat kanteen perusteena, tai siitä, että käyttämättä jättämiselle on olemassa asianmukaiset perusteet, edellyttäen, että tavaramerkin rekisteröimismenettely on saatu päätökseen vähintään viisi vuotta ennen kanteen nostamisen ajankohtaa.

18 artikla

Myöhemmin rekisteröidyn tavaramerkin haltijan väliintulo-oikeus kiistämisperusteena loukkausta koskevissa menettelyissä

1. Tavaramerkin haltijalla ei ole loukkausta koskevassa menettelyssä oikeutta kieltää myöhemmin rekisteröidyn tavaramerkin käyttöä, jos kyseistä myöhempää tavaramerkkiä ei julistettaisi mitättömäksi 8 artiklan, 9 artiklan 1 tai 2 kohdan ja 46 artiklan 3 kohdan nojalla.

23.12.2015 L 336/13Euroopan unionin virallinen lehtiFI

2. Tavaramerkin haltijalla ei ole loukkausta koskevassa menettelyssä oikeutta kieltää myöhemmin rekisteröidyn EU- tavaramerkin käyttöä, jos kyseistä myöhempää tavaramerkkiä ei julisteta mitättömäksi asetuksen (EY) N:o 207/2009 53 artiklan 1, 3 tai 4 kohdan, 54 artiklan 1 tai 2 kohdan tai 57 artiklan 2 kohdan nojalla.

3. Jos tavaramerkin haltijalla ei ole oikeutta kieltää myöhemmin rekisteröidyn tavaramerkin käyttöä 1 tai 2 kohdan nojalla, kyseisen myöhemmin rekisteröidyn tavaramerkin haltijalla ei ole oikeutta kieltää loukkausta koskevassa menettelyssä aikaisemman tavaramerkin käyttämistä, vaikka kyseiseen aikaisempaan oikeuteen ei välttämättä enää voida vedota myöhempää tavaramerkkiä vastaan.

4 JAKSO

Tavaramerkkioikeuksien menettäminen

19 artikla

Tosiasiallisen käytön puuttuminen menettämisperusteena

1. Tavaramerkki voidaan julistaa menetetyksi, jollei sitä viiden vuoden yhtäjaksoisen määräajan kuluessa ole otettu jäsenvaltiossa tosiasialliseen käyttöön koskien niitä tavaroita tai palveluita, joita varten se on rekisteröity, eikä hyväksyttäviä syitä merkin käyttämättä jättämiseen ole.

2. Tavaramerkin haltijan oikeuksia tavaramerkkiin ei saa vaatia menetettäviksi, jos tavaramerkkiä on ryhdytty tosiasial­ lisesti käyttämään tai alettu uudestaan käyttää viiden vuoden määräajan päättymisen jälkeen mutta ennen menettämisvaa­ timuksen tekemistä.

3. Käytön aloittamista tai uudelleen aloittamista menettämisvaatimuksen tekemistä edeltäneen, aikaisintaan viiden vuoden yhtäjaksoisen käyttämättä jättämisen määräajan päättyessä alkaneen kolmen kuukauden määräajan kuluessa ei oteta huomioon, jos käytön aloittamista tai uudelleen aloittamista koskeviin valmisteluihin on ryhdytty vasta haltijan saatua tiedon siitä, että menettämisvaatimus voidaan tehdä.

20 artikla

Tavaramerkin muuttuminen yleiseksi nimitykseksi tai harhaanjohtavaksi ilmaukseksi menettämisperusteena

Tavaramerkki voidaan julistaa menetetyksi myös, jos sen rekisteröintipäivän jälkeen:

a) siitä on tavaramerkin haltijan toiminnan tai toimimatta jättämisen vuoksi tullut elinkeinotoiminnassa sellaisesta tuotteesta tai palvelusta yleisesti käytetty nimitys, jota varten se on rekisteröity;

b) se on käytön seurauksena, kun tavaramerkin haltija tai haltijan suostumuksella joku muu on käyttänyt tavaramerkkiä, tullut harhaanjohtavaksi, erityisesti tavaroiden tai palvelujen lajin, laadun tai maantieteellisen alkuperän osalta, koskien niitä tavaroita tai palveluita, joita varten se on rekisteröity.

21 artikla

Menettäminen, joka koskee vain joitakin tavaroita tai palveluja

Jos tavaramerkin menettämisperusteet koskevat vain joitakin tavaroita tai palveluja, joita varten tavaramerkki on rekisteröity, menettäminen koskee vain näitä tavaroita tai palveluja.

5 JAKSO

Tavaramerkit omistusoikeuden kohteina

22 artikla

Rekisteröityjen tavaramerkkien luovutus

1. Oikeus tavaramerkkiin voidaan yrityksen luovuttamisesta erillään luovuttaa joidenkin tai kaikkien sellaisten tavaroiden tai palvelujen osalta, joita varten se on rekisteröity.

23.12.2015L 336/14 Euroopan unionin virallinen lehtiFI

2. Yrityksen luovuttaminen kokonaisuudessaan sisältää tavaramerkkiä koskevien oikeuksien luovuttamisen, jollei ole olemassa vastakkaista sopimusta tai jollei olosuhteista selvästi käy muuta ilmi. Tätä säännöstä sovelletaan yrityksen luovuttamiseen sopimusvelvoitteen perusteella.

3. Jäsenvaltioissa on oltava käytössä menettelyt, joiden mukaisesti luovutukset merkitään jäsenvaltioiden rekistereihin.

23 artikla

Esineoikeudet

1. Tavaramerkki voidaan erillään yrityksestä antaa pantiksi tai se voi olla muun esineoikeuden kohteena.

2. Jäsenvaltioissa on oltava käytössä menettelyt, joiden mukaisesti esineoikeudet merkitään jäsenvaltioiden rekistereihin.

24 artikla

Pakkotäytäntöönpano

1. Tavaramerkkiin voidaan soveltaa pakkotäytäntöönpanotoimenpiteitä.

2. Jäsenvaltioissa on oltava käytössä menettelyt, joiden mukaisesti pakkotäytäntöönpanotoimet merkitään jäsenvaltioiden rekistereihin.

25 artikla

Käyttölupa

1. Tavaramerkkiin voidaan antaa käyttölupa, joka koskee joitakin tai kaikkia tavaroita tai palveluja, joita varten tavaramerkki on rekisteröity, ja asianomaisen jäsenvaltion koko aluetta tai sen jotakin osaa. Käyttölupa voi olla yksinomainen tai ei-yksinomainen.

2. Tavaramerkin haltija voi vedota tavaramerkin antamiin oikeuksiin sellaista käyttöluvan haltijaa vastaan, joka rikkoo käyttölupasopimuksen määräyksiä seuraavien osalta:

a) sopimuksen kesto;

b) rekisteröinnin suojaama muoto, jollaisena merkkiä saa käyttää;

c) käyttöluvan kattamien tavaroiden tai palvelujen laajuus;

d) tavaramerkin käyttöalue; tai

e) käyttöluvan haltijan valmistamien tavaroiden tai tarjoamien palvelujen laatu.

3. Käyttöluvan haltija voi aloittaa oikeudelliset toimenpiteet tavaramerkkiä koskevan loukkauksen vuoksi ainoastaan tavaramerkin haltijan suostumuksella sanotun kuitenkaan rajoittamatta käyttölupasopimuksen määräysten soveltamista. Yksinomaisen käyttöluvan haltija voi kuitenkin aloittaa oikeudelliset toimenpiteet, jos tavaramerkin haltija ei virallisen ilmoituksen saatuaan itse ryhdy toimenpiteisiin loukkauksen suhteen kohtuullisessa ajassa.

4. Käyttöluvan haltija on oikeutettu yhtymään tavaramerkin haltijan aloittamaan loukkausta koskevaan oikeudelliseen toimenpiteeseen saadakseen korvauksen kärsimästään vahingosta.

5. Jäsenvaltioissa on oltava käytössä menettelyt, joiden mukaisesti käyttöluvat merkitään jäsenvaltioiden rekistereihin.

26 artikla

Tavaramerkkiä koskeva hakemus omistusoikeuden kohteena

Edellä olevia 22–25 artiklaa sovelletaan tavaramerkkejä koskeviin hakemuksiin.

23.12.2015 L 336/15Euroopan unionin virallinen lehtiFI

6 JAKSO

Takuu- tai tarkastusmerkit ja yhteisömerkit

27 artikla

Määritelmät

Tässä direktiivissä tarkoitetaan:

a) ’takuu- tai tarkastusmerkillä’ tavaramerkkiä, joka on tällä tavalla nimetty hakemusta jätettäessä ja joka voi erottaa tavaramerkin haltijan varmentamat tavarat tai palvelut materiaalin, tavaroiden valmistustavan tai palvelujen tarjontatavan, laadun, tarkkuuden tai muiden ominaisuuksien osalta tavaroista ja palveluista, joita ei ole varmennettu tällä tavalla;

b) ’yhteisömerkillä’ tavaramerkkiä, joka on tällä tavalla nimetty hakemusta jätettäessä ja joka voi erottaa tavaramerkin haltijana olevan yhteenliittymän jäsenten tavarat tai palvelut muiden yritysten tavaroista tai palveluista.

28 artikla

Takuu tai tarkastusmerkit

1. Jäsenvaltiot voivat säätää takuu- tai tarkastusmerkkien rekisteröinnistä.

2 Kaikki luonnolliset tai oikeushenkilöt, mukaan lukien julkisoikeudelliset laitokset, viranomaiset ja elimet, voivat jättää takuu- tai tarkastusmerkkejä koskevan hakemuksen, edellyttäen, että asianomainen luonnollinen tai oikeushenkilö ei harjoita liiketoimintaa, johon liittyy varmennettujen tavaroiden tai varmennettujen palvelujen tarjoaminen.

Jäsenvaltiot voivat säätää siitä, että takuu- tai tarkastusmerkkiä ei rekisteröidä, ellei hakija ole toimivaltainen varmentamaan niitä tavaroita tai palveluja, joita varten merkki aiotaan rekisteröidä.

3. Jäsenvaltiot voivat säätää muistakin kuin 4, 19 ja 20 artiklassa säädetyistä edellytyksistä, joiden täyttyessä takuu- tai tarkastusmerkkejä ei saa rekisteröidä taikka ne on kumottava tai julistettava mitättömiksi, jos kyseisten merkkien toiminta sitä edellyttää.

4. Jäsenvaltiot voivat 4 artiklan 1 kohdan c alakohdasta poiketen säätää, että merkit tai merkinnät, joita voidaan käyttää elinkeinotoiminnassa osoittamaan tavaroiden tai palvelujen maantieteellistä alkuperää, voivat olla takuu- tai tarkastusmerkkeinä. Tällainen takuu- tai tarkastusmerkki ei anna haltijalle oikeutta kieltää kolmatta osapuolta käyttämästä elinkeinotoiminnassa tällaisia merkkejä tai merkintöjä, jos kyseinen kolmas osapuoli käyttää niitä hyvää liiketapaa noudattaen. Tällaiseen merkkiin ei varsinkaan saa vedota kolmatta osapuolta vastaan, jolla on oikeus käyttää maantieteellistä nimeä.

5. Edellä 16 artiklassa säädetyt vaatimukset täyttyvät, jos henkilö, jolla on oikeus takuu- tai tarkastusmerkin käyttöön, käyttää merkkiä tosiasiallisesti 16 artiklan mukaisesti.

29 artikla

Yhteisömerkit

1. Jäsenvaltioiden on säädettävä yhteisömerkkien rekisteröinnistä.

2. Yhteisömerkkiä koskevan hakemuksen voivat jättää valmistajien, tuottajien, palvelujen tarjoajien tai kauppiaiden yhteenliittymät, joilla niihin sovellettavan lainsäädännön mukaan on kelpoisuus omissa nimissään hankkia oikeuksia ja tehdä sitoumuksia, olla osapuolena sopimuksissa tai muissa oikeustoimissa ja esiintyä kantajana ja vastaajana oikeuden­ käynneissä, samoin kuin julkisoikeudelliset oikeushenkilöt.

3. Jäsenvaltiot voivat 4 artiklan 1 kohdan c alakohdasta poiketen säätää, että merkit tai merkinnät, joita voidaan käyttää elinkeinotoiminnassa osoittamaan tavaroiden tai palvelujen maantieteellistä alkuperää, voivat olla yhteisömerkkeinä. Tällainen yhteisömerkki ei anna haltijalle oikeutta kieltää kolmatta osapuolta käyttämästä elinkeinotoi­ minnassa tällaisia merkkejä tai merkintöjä, jos kyseinen kolmas osapuoli käyttää niitä hyvää liiketapaa noudattaen. Tällaiseen merkkiin ei varsinkaan saa vedota kolmatta osapuolta vastaan, jolla on oikeus käyttää maantieteellistä nimeä.

23.12.2015L 336/16 Euroopan unionin virallinen lehtiFI

30 artikla

Yhteisömerkin käyttöä koskevat määräykset

1. Yhteisömerkin hakijan on toimitettava sen käyttöä koskevat määräykset keskusvirastoon.

2. Käyttömääräyksissä ilmaistaan vähintäänkin ne henkilöt, joilla on lupa käyttää merkkiä, yhteenliittymään liittymisen edellytykset sekä merkin käyttöä koskevat edellytykset, mukaan lukien seuraamukset. Edellä 29 artiklan 3 kohdassa tarkoitetun merkin käyttömääräyksissä on hyväksyttävä merkin haltijana olevan yhteenliittymän jäseneksi jokainen henkilö, jonka tavaroiden tai palvelujen maantieteellinen alkuperä on kyseisellä alueella, edellyttäen, että henkilö täyttää kaikki muut määräyksiin sisältyvät ehdot.

31 artikla

Hakemuksen hylkääminen

1. Sen lisäksi, että yhteisömerkkiä koskeva hakemus hylätään aiheellisissa tapauksissa 4 artiklassa säädettyjen tavaramerkin hylkäysperusteiden perusteella, lukuun ottamatta 4 artiklan 1 kohdan c alakohtaa, joka koskee sellaisia merkkejä tai merkintöjä, joita voidaan käyttää elinkeinotoiminnassa osoittamaan tavaroiden tai palvelujen maantieteellistä alkuperää, ja 5 artiklan perusteella, ja rajoittamatta keskusviraston oikeutta olla tutkimatta viran puolesta suhteellisia hylkäysperusteita, yhteisömerkkiä koskeva hakemus hylätään myös, jos 27 artiklan b alakohdan taikka 29 tai 30 artiklan säännöksiä ei noudateta tai jos yhteisömerkin käyttömääräykset ovat yleisen järjestyksen tai hyvän tavan vastaiset.

2. Yhteisömerkkiä koskeva hakemus hylätään myös, jos on olemassa vaara yleisön johtamisesta harhaan merkin luonteen tai merkityksen osalta, erityisesti jos merkki on omiaan vaikuttamaan muulta kuin yhteisömerkiltä.

3. Hakemusta ei hylätä, jos hakija yhteisömerkin käyttömääräyksiä muuttamalla täyttää 1 ja 2 kohdassa tarkoitetut vaatimukset.

32 artikla

Yhteisömerkkien käyttö

Edellä olevan 16 artiklan mukaiset vaatimukset täyttyvät, jos henkilö, jolla on oikeus yhteisömerkin käyttöön, käyttää merkkiä tosiasiallisesti kyseisen artiklan mukaisesti.

33 artikla

Yhteisömerkin käyttömääräysten muuttaminen

1. Yhteisömerkin haltijan on toimitettava keskusvirastolle muutetut käyttömääräykset.

2. Käyttömääräysten muutokset mainitaan rekisterissä, paitsi jos muutetut käyttömääräykset eivät täytä 30 artiklan vaatimuksia tai ne sisältävät 31 artiklassa tarkoitetun hylkäysperusteen.

3. Tätä direktiiviä sovellettaessa käyttömääräysten muutos tulee voimaan vasta alkaen päivästä, jona kyseisistä muutoksista tehdään merkintä rekisteriin.

34 artikla

Henkilöt, joilla on oikeus loukkauskanteen ajamiseen

1. Edellä olevan 25 artiklan 3 ja 4 kohtaa sovelletaan jokaiseen henkilöön, jolla on oikeus käyttää yhteisömerkkiä.

2. Yhteisömerkin haltija voi niiden henkilöiden puolesta, joilla on merkin käyttöoikeus, vaatia korvausta näiden kärsimästä, merkin luvattomasta käytöstä johtuvasta vahingosta.

23.12.2015 L 336/17Euroopan unionin virallinen lehtiFI

35 artikla

Täydentävät menettämisperusteet

Edellä 19 ja 20 artiklassa säädettyjen menettämisperusteiden lisäksi yhteisömerkin haltijan oikeudet julistetaan menetetyksi seuraavin perustein:

a) haltija ei toteuta kohtuullisia toimenpiteitä estääkseen käyttömääräyksissä määrättyjen edellytysten vastaisen merkin käytön, rekisterissä mainitut käyttömääräysten muutokset mukaan lukien;

b) tapa, jolla valtuutetut henkilöt ovat käyttäneet merkkiä, on johtanut siihen, että merkki on omiaan johtamaan yleisöä harhaan 31 artiklan 2 kohdassa tarkoitetulla tavalla;

c) käyttömääräysten muutos on mainittu rekisterissä vastoin 33 artiklan 2 kohtaa, paitsi jos merkin haltija täyttää kyseisen artiklan mukaiset vaatimukset tekemällä uuden muutoksen käyttömääräyksiin.

36 artikla

Täydentävät mitättömyysperusteet

Sen lisäksi, että sovelletaan aiheellisissa tapauksissa edellä 4 artiklassa säädettyjä mitättömyysperusteita, lukuun ottamatta 4 artiklan 1 kohdan c alakohtaa, joka koskee merkkejä tai merkintöjä, joita voidaan käyttää elinkeinotoiminnassa osoittamaan tavaroiden tai palvelujen maantieteellistä alkuperää, sekä 5 artiklassa säädettyjä mitättömyysperusteita, yhteisömerkki, joka on rekisteröity 31 artiklan vastaisesti, on julistettava mitättömäksi, jollei merkin haltija noudata 31 artiklan vaatimuksia muuttamalla käyttömääräyksiä.

3 LUKU

MENETTELYT

1 JAKSO

Hakemus ja rekisteröinti

37 artikla

Hakemusta koskevat vaatimukset

1. Tavaramerkin rekisteröintihakemuksen on sisällettävä ainakin kaikki seuraavat tiedot:

a) rekisteröintipyyntö;

b) hakijan tunnistetiedot;

c) luettelo tavaroista tai palveluista, joita varten rekisteröintiä haetaan;

d) tavaramerkin kuvaus, joka täyttää 3 artiklan b alakohdassa vahvistetut vaatimukset.

2. Tavaramerkkiä koskevasta hakemuksesta on suoritettava asianomaisen jäsenvaltion määräämä maksu.

38 artikla

Hakemispäivä

1. Tavaramerkin hakemispäivä on päivä, jona hakija jättää 37 artiklan 1 kohdassa täsmennetyt tiedot sisältävät asiakirjat keskusvirastolle.

2. Jäsenvaltiot voivat lisäksi säätää, että hakemispäivän saaminen edellyttää 37 artiklan 2 kohdassa tarkoitetun maksun suorittamista.

23.12.2015L 336/18 Euroopan unionin virallinen lehtiFI

39 artikla

Tavaroiden ja palvelujen nimeäminen ja luokitus

1. Tavarat ja palvelut, joita varten tavaramerkin rekisteröintiä haetaan, on luokiteltava tavaroiden ja palvelujen kansainvälisestä luokituksesta tavaramerkkien rekisteröimistä varten 15 päivänä kesäkuuta 1957 tehdyllä Nizzan sopimuksella vahvistetun luokitusjärjestelmän, jäljempänä ’Nizzan luokitus’, mukaisesti.

2. Hakijan on yksilöitävä tavarat ja palvelut, joille suojaa haetaan, riittävän selkeästi ja täsmällisesti, jotta toimivaltaiset viranomaiset ja talouden toimijat voivat pelkästään tällä perusteella määrittää haetun suojan laajuuden.

3. Sovellettaessa 2 kohtaa voidaan käyttää Nizzan luokituksen luokkaotsikoiden yleisnimikkeitä tai muita yleisiä termejä edellyttäen, että ne noudattavat vaadittuja selkeyttä ja täsmällisyyttä koskevia tässä artiklassa esitettyjä standardeja.

4. Keskusvirasto hylkää hakemuksen epäselvien ja epätäsmällisten nimikkeiden tai termien osalta, jos hakija ei ehdota hyväksyttävää sanamuotoa keskusviraston tätä varten vahvistaman ajanjakson kuluessa.

5. Yleisten termien, mukaan lukien Nizzan luokituksen luokkaotsikoiden yleisnimikkeet, käytön on tulkittava kattavan kaikki nimikkeen tai termin kirjaimellisen merkityksen selkeästi kattamat tavarat ja palvelut. Tällaisten termien tai nimikkeiden käytön ei saa tulkita sisältävän sellaisia tavaroita tai palveluita koskevaa vaatimusta, joita ei voida ymmärtää tässä merkityksessä.

6. Jos hakija pyytää rekisteröintiä useampaa kuin yhtä luokkaa varten, hakijan on ryhmiteltävä tavarat ja palvelut Nizzan luokituksen luokkien mukaan siten, että kutakin ryhmää edeltää sen luokan numero, johon kyseinen tavara- tai palveluryhmä kuuluu, ja esitettävä ne luokkien mukaisessa järjestyksessä.

7. Tavaroita ja palveluja ei voida pitää samankaltaisina sillä perusteella, että ne esiintyvät Nizzan luokituksen samassa luokassa. Tavaroita ja palveluja ei voida pitää erilaisina sillä perusteella, että ne esiintyvät Nizzan luokituksen eri luokissa.

40 artikla

Kolmansien osapuolten huomautukset

1. Jäsenvaltiot voivat säätää, että luonnolliset henkilöt ja oikeushenkilöt sekä valmistajia, tuottajia, palvelujen tarjoajia, kauppiaita tai kuluttajia edustavat ryhmittymät tai elimet voivat ennen tavaramerkin rekisteröintiä toimittaa keskusvi­ rastolle kirjallisia huomautuksia, joissa selvitetään, millä perusteella tavaramerkkiä ei saisi rekisteröidä viran puolesta.

Ensimmäisessä alakohdassa tarkoitetuilla henkilöillä tai ryhmittymillä tai elimillä ei ole asianosaisasemaa keskusviraston menettelyssä.

2. Tämän artiklan 1 kohdassa tarkoitettujen perusteiden lisäksi luonnolliset henkilöt ja oikeushenkilöt sekä valmistajia, tuottajia, palvelujen tarjoajia, kauppiaita tai kuluttajia edustavat ryhmittymät tai elimet voivat toimittaa keskusvirastolle kirjallisia huomautuksia niistä erityisistä perusteista, joiden perusteella yhteisömerkkiä koskeva hakemus olisi hylättävä 31 artiklan 1 ja 2 kohdan nojalla. Tämä säännös voidaan ulottaa koskemaan myös takuu- ja tarkastus­ merkkejä, mikäli näitä säännellään jäsenvaltioissa.

41 artikla

Hakemusten ja rekisteröintien jakaminen

Hakija tai haltija voi jakaa kansallisen tavaramerkkihakemuksen tai rekisteröinnin kahteen tai useampaan erilliseen hakemukseen tai rekisteröintiin toimittamalla keskusvirastolle asiaa koskevan ilmoituksen ja ilmoittamalla, mitä alkuperäisessä hakemuksessa tai rekisteröinnissä tarkoitettuja tavaroita tai palveluja kukin jaettu hakemus tai rekisteröinti koskee.

23.12.2015 L 336/19Euroopan unionin virallinen lehtiFI

42 artikla

Luokkamaksut

Jäsenvaltiot voivat säätää, että tavaramerkkihakemuksesta ja tavaramerkin uudistamisesta on suoritettava lisämaksu kutakin ensimmäisen luokan jälkeistä tavara- ja palveluluokkaa kohden.

2 JAKSO

Väite-, menettämis- ja mitättömyysmenettelyt

43 artikla

Väitemenettely

1. Jäsenvaltioiden on säädettävä tehokkaasta ja nopeasta hallinnollisesta menettelystä, jota noudatetaan niiden keskusvirastoissa esitettäessä väitteitä tavaramerkkihakemuksen rekisteröintiä vastaan 5 artiklassa säädetyin perustein.

2. Tämän artiklan 1 kohdassa tarkoitetussa hallinnollisessa menettelyssä on vähintäänkin oltava mahdollista, että 5 artiklan 2 kohdassa ja 3 kohdan a alakohdassa tarkoitetun aikaisemman tavaramerkin haltija ja henkilö, jolla on asiaankuuluvan lain nojalla oikeus käyttää 5 artiklan 3 kohdan c alakohdassa tarkoitetusta suojatusta alkuperänimi­ tyksestä tai maantieteellisestä merkinnästä johtuvia oikeuksia, voi tehdä väitteen tavaramerkin rekisteröintiä vastaan. Väite tavaramerkin rekisteröintiä vastaan voidaan tehdä yhden tai useamman aikaisemman oikeuden perusteella edellyttäen, että ne kaikki kuuluvat samalle haltijalle, ja kaikkien niiden tavaroiden tai palvelujen tai osan niistä perusteella, joita varten aikaisempi oikeus on suojattu tai joita varten sitä on haettu; väite voidaan kohdistaa kaikkia niitä tavaroita tai palveluja tai osaa niistä vastaan, joita varten kiistanalaista tavaramerkkiä on haettu.

3. Osapuolille eli väitteiden tekijälle ja hakijalle on niiden yhteisestä pyynnöstä myönnettävä väitemenettelyn yhteydessä vähintään kaksi kuukautta aikaa, jotta heillä on mahdollisuus päästä keskenään asiassa sovintoratkaisuun.

44 artikla

Käyttämättä jättäminen kiistämisperusteena väitemenettelyssä

1. Jos viiden vuoden jakso, jonka kuluessa aikaisempi tavaramerkki on täytynyt ottaa tosiasiallisesti käyttöön 16 artiklan mukaisesti, on päättynyt 43 artiklan mukaisessa väitemenettelyssä myöhemmän tavaramerkin hakemis- tai etuoikeuspäivänä, aikaisemman tavaramerkin haltijan, joka on tehnyt väitteen myöhemmän tavaramerkin rekisteröintiä vastaan, on toimitettava hakijan pyynnöstä todisteet siitä, että aikaisempi tavaramerkki on otettu tosiasiallisesti käyttöön 16 artiklan mukaisesti myöhemmän tavaramerkin hakemis- tai etuoikeuspäivää edeltävän viiden vuoden jakson aikana, tai siitä, että käyttämättä jättämiseen oli pätevät syyt. Jos näitä todisteita ei esitetä, väite hylätään.

2. Jos aikaisempaa tavaramerkkiä on käytetty ainoastaan joidenkin sellaisten tavaroiden tai palvelujen osalta, joita varten se on rekisteröity, sitä pidetään 1 kohdassa säädetyssä väitteen tutkimisessa rekisteröitynä ainoastaan näiden tavaroiden tai palvelujen osalta.

3. Tämän artiklan 1 ja 2 kohtaa sovelletaan myös, jos aikaisempi tavaramerkki on EU-tavaramerkki. Tällöin EU- tavaramerkin tosiasiallinen käyttö on määritettävä asetuksen (EY) N:o 207/2009 15 artiklan mukaisesti.

45 artikla

Menettämismenettely tai mitättömäksi julistamista koskeva menettely

1. Jäsenvaltioiden on säädettävä tehokkaasta ja nopeasta hallinnollisesta menettelystä, jota noudatetaan niiden keskusvirastoissa vaadittaessa tavaramerkin menettämistä tai julistamista mitättömäksi, sanotun kuitenkaan rajoittamatta osapuolten oikeutta hakea muutosta tuomioistuimissa.

23.12.2015L 336/20 Euroopan unionin virallinen lehtiFI

2. Hallinnollisessa menettämismenettelyssä on säädettävä, että tavaramerkki julistetaan menetetyksi 19 ja 20 artiklassa säädetyillä perusteilla.

3. Hallinnollisessa mitättömäksi julistamista koskevassa menettelyssä on säädettävä, että tavaramerkki julistetaan mitättömäksi ainakin seuraavilla perusteilla:

a) tavaramerkkiä ei olisi pitänyt rekisteröidä, koska se ei täytä 4 artiklassa säädettyjä vaatimuksia;

b) tavaramerkkiä ei olisi pitänyt rekisteröidä 5 artiklan 1–3 kohdassa tarkoitetun aikaisemman oikeuden olemassaolon vuoksi.

4. Hallinnollisesta menettelystä on säädettävä, että ainakin seuraavien on voitava jättää menettämis- tai mitättömyyshakemus:

a) edellä 2 kohdassa ja 3 kohdan a alakohdassa määritellyissä tapauksissa, jokainen luonnollinen henkilö tai oikeushenkilö sekä jokainen valmistajien, tuottajien, palvelujen tarjoajien, kauppiaiden tai kuluttajien edustajien ryhmittymä tai elin, joka siihen sovellettavan lainsäädännön mukaan voi esiintyä kantajana tai vastaajana oikeuden­ käynneissä;

b) tämän artiklan 3 kohdan b alakohdassa määritellyissä tapauksissa, 5 artiklan 2 kohdassa ja 3 kohdan a alakohdassa tarkoitetun aikaisemman tavaramerkin haltija ja henkilö, jolla on asiaankuuluvan lain nojalla oikeus käyttää 5 artiklan 3 kohdan c alakohdassa tarkoitetusta suojatusta alkuperänimityksestä tai maantieteellisestä merkinnästä johtuvia oikeuksia.

5. Menettämis- tai mitättömyyshakemus voidaan kohdistaa kaikkiin niihin tavaroihin tai palveluihin tai osaan niistä, joita varten kiistanalainen tavaramerkki on rekisteröity.

6. Mitättömyyshakemus voidaan jättää yhden tai useamman aikaisemman oikeuden perusteella edellyttäen, että ne kaikki kuuluvat samalle haltijalle.

46 artikla

Käyttämättä jättäminen kiistämisperusteena mitättömyysmenettelyssä

1. Kun on kyse rekisteröityyn tavaramerkkiin, jonka hakemis- tai etuoikeuspäivä on aikaisempi, perustuvasta mitättömyysmenettelystä, aikaisemman tavaramerkin haltijan on esitettävä myöhemmän tavaramerkin haltijan pyynnöstä todisteet siitä, että aikaisempaa tavaramerkkiä on käytetty mitättömyysvaatimuksen tekopäivää edeltävän viiden vuoden jakson aikana tosiasiallisesti 16 artiklassa säädetyllä tavalla niiden tavaroiden tai palvelujen yhteydessä, joita varten se on rekisteröity ja joilla vaatimusta perustellaan, tai että käyttämättä jättämiseen on pätevät syyt, edellyttäen, että aikaisemman tavaramerkin rekisteröintimenettely on saatu päätökseen vähintään viisi vuotta ennen mitättömyysvaa­ timuksen esittämisajankohtaa.

2. Jos viiden vuoden jakso, jonka kuluessa aikaisempi tavaramerkki oli täytynyt ottaa tosiasiallisesti käyttöön 16 artiklan mukaisesti, oli päättynyt ennen myöhemmän tavaramerkin hakemis- tai etuoikeuspäivää, aikaisemman tavaramerkin haltijan on esitettävä tämän artiklan 1 kohdan nojalla edellytettyjen todisteiden lisäksi todisteet siitä, että tavaramerkki oli otettu tosiasiallisesti käyttöön hakemis- tai etuoikeuspäivää edeltäneen viiden vuoden jakson aikana, tai siitä, että käyttämättä jättämiseen oli pätevät syyt.

3. Jos 1 ja 2 kohdassa tarkoitettuja todisteita ei esitetä, aikaisempaan tavaramerkkiin perustuva mitättömyyshakemus on hylättävä.

4. Jos aikaisempaa tavaramerkkiä on käytetty 16 artiklan mukaisesti ainoastaan joidenkin sellaisten tavaroiden tai palvelujen osalta, joita varten se on rekisteröity, sitä on pidettävä mitättömyysvaatimuksen tutkimisessa rekisteröitynä ainoastaan näiden tavaroiden tai palvelujen osalta.

5. Tämän artiklan 1–4 kohtia sovelletaan myös, jos aikaisempi tavaramerkki on EU-tavaramerkki. Tällöin EU- tavaramerkin tosiasiallinen käyttö on määritettävä asetuksen (EY) N:o 207/2009 15 artiklan mukaisesti.

23.12.2015 L 336/21Euroopan unionin virallinen lehtiFI

47 artikla

Menettämisen ja mitättömyyden vaikutukset

1. Rekisteröidyllä tavaramerkillä ei katsota olleen menettämishakemuksen tekemispäivästä alkaen tässä direktiivissä tarkoitettuja vaikutuksia siltä osin, kuin haltijan oikeudet on kumottu. Menettämisvaatimusta koskevassa päätöksessä voidaan toisen osapuolen pyynnöstä vahvistaa aikaisempi päivä, jona jokin menettämisperuste on ilmennyt.

2. Rekisteröidyllä tavaramerkillä ei katsota alun perin olleen tässä direktiivissä tarkoitettuja vaikutuksia niiltä osin, kuin tavaramerkki on julistettu mitättömäksi.

3 JAKSO

Rekisteröinnin kesto ja uudistaminen

48 artikla

Rekisteröinnin kesto

1. Tavaramerkit on rekisteröitävä kymmeneksi vuodeksi hakemispäivästä alkaen.

2. Rekisteröinti voidaan uudistaa 49 artiklan mukaisesti kymmenen vuoden jaksoissa.

49 artikla

Uudistaminen

1. Tavaramerkin rekisteröinti uudistetaan tavaramerkin haltijan tai sellaisen henkilön pyynnöstä, joka on saanut siihen valtuudet lain tai sopimuksen nojalla, edellyttäen, että uudistamismaksut on suoritettu. Jäsenvaltiot voivat säätää, että uudistamismaksusuorituksen vastaanottamisen katsotaan muodostavan tällaisen pyynnön.

2. Keskusvirasto ilmoittaa tavaramerkin haltijalle rekisteröinnin umpeutumisesta vähintään kuusi kuukautta ennen tätä umpeutumista. Keskusvirastoa ei voida katsoa vastuulliseksi, jos se ei anna tällaista ilmoitusta.

3. Uudistamispyyntö on tehtävä ja uudistamismaksut suoritettava ajanjaksolla, jonka on oltava vähintään kuusi kuukautta välittömästi ennen rekisteröinnin erääntymistä. Pyyntö voidaan kuitenkin vielä esittää välittömästi rekisteröinnin tai uudistamisen erääntymisen jälkeisen kuuden kuukauden lisämääräajan kuluessa. Uudistamismaksut ja lisämaksu on maksettava tämän lisämääräajan aikana.

4. Jos pyyntö esitetään tai maksut maksetaan ainoastaan joidenkin sellaisten tavaroiden tai palvelujen osalta, joita varten tavaramerkki on rekisteröity, rekisteröinti uudistetaan ainoastaan kyseisten tavaroiden tai palvelujen osalta.

5. Uudistaminen tulee voimaan rekisteröinnin erääntymistä seuraavana päivänä. Uudistaminen merkitään rekisteriin.

4 JAKSO

Yhteydenpito keskusviraston kanssa

50 artikla

Yhteydenpito keskusviraston kanssa

Menettelyjen osapuolet tai niiden edustajat, jos sellaisia on nimitetty, ilmoittavat virallisen osoitteen kaikkea keskusviraston kanssa käytävää yhteydenpitoa varten. Jäsenvaltioilla on oikeus edellyttää, että virallinen osoite on Euroopan talousalueella.

23.12.2015L 336/22 Euroopan unionin virallinen lehtiFI

4 LUKU

HALLINNOLLINEN YHTEISTYÖ

51 artikla

Tavaramerkkien rekisteröinnin ja hallinnoinnin alalla tehtävä yhteistyö

Keskusvirastoilla on vapaus tehdä tehokasta yhteistyötä keskenään ja Euroopan unionin teollisoikeuksien viraston kanssa edistääkseen käytäntöjen ja välineiden lähentämistä tavaramerkkien tutkimisessa ja rekisteröinnissä.

52 artikla

Yhteistyö muilla aloilla

Keskusvirastoilla on vapaus tehdä tehokasta yhteistyötä keskenään ja Euroopan unionin teollisoikeuksien viraston kanssa kaikilla sellaisilla toimialoillaan, joita ei tarkoiteta 51 artiklassa ja jotka ovat merkityksellisiä tavaramerkkien suojaamiseksi unionissa.

5 LUKU

LOPPUSÄÄNNÖKSET

53 artikla

Tietosuoja

Tämän direktiivin puitteissa jäsenvaltioissa tapahtuvaan henkilötietojen käsittelyyn sovelletaan kansallista oikeutta, joka koskee Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivin 95/46/EY täytäntöönpanoa.

54 artikla

Saattaminen osaksi kansallista lainsäädäntöä

1. Jäsenvaltioiden on saatettava 3–6, 8–14, 16, 17, 18, 22–39, 41, 43–50 artiklan säännösten noudattamisen edellyttämät lait, asetukset ja hallinnolliset määräykset voimaan viimeistään 14 päivänä tammikuuta 2019. Jäsenvaltioiden on saatettava 45 artiklan säännösten noudattamisen edellyttämät lait, asetukset ja hallinnolliset määräykset voimaan viimeistään 14 päivänä tammikuuta 2023. Niiden on viipymättä toimitettava kyseiset säännökset kirjallisina komissiolle.

Näissä jäsenvaltioiden antamissa säännöksissä on viitattava tähän direktiiviin tai niihin on liitettävä tällainen viittaus, kun ne virallisesti julkaistaan. Niissä on myös mainittava, että voimassa oleviin lakeihin, asetuksiin ja hallinnollisiin määräyksiin sisältyviä viittauksia tällä direktiivillä kumottuun direktiiviin pidetään viittauksina tähän direktiiviin. Jäsenvaltioiden on säädettävä siitä, miten viittaukset ja maininnat tehdään.

2. Jäsenvaltioiden on toimitettava tämän direktiivin soveltamisalaan kuuluvista kysymyksistä antamansa keskeiset kansalliset säännökset kirjallisina komissiolle.

55 artikla

Kumoaminen

Kumotaan direktiivi 2008/95/EY 15 päivästä tammikuuta 2019, sanotun kuitenkaan vaikuttamatta jäsenvaltioiden velvollisuuksiin noudattaa direktiivin 2008/95/EY liitteessä I olevassa B osassa mainittua määräaikaa, jonka kuluessa niiden on saatettava direktiivi 89/104/ETY osaksi kansallista lainsäädäntöä.

Viittauksia kumottuun direktiiviin pidetään viittauksina tähän direktiiviin liitteessä olevan vastaavuustaulukon mukaisesti.

23.12.2015 L 336/23Euroopan unionin virallinen lehtiFI

56 artikla

Voimaantulo

Tämä direktiivi tulee voimaan kahdentenakymmenentenä päivänä sen jälkeen, kun se on julkaistu Euroopan unionin virallisessa lehdessä.

Tämän direktiivin 1, 7, 15, 19, 20, 21 ja 54–57 artiklaa sovelletaan 15 päivästä tammikuuta 2019.

57 artikla

Osoitus

Tämä direktiivi on osoitettu kaikille jäsenvaltioille.

Tehty Strasbourgissa 16 päivänä joulukuuta 2015.

Euroopan parlamentin puolesta

Puhemies M. SCHULZ

Neuvoston puolesta

Puheenjohtaja N. SCHMIT

23.12.2015L 336/24 Euroopan unionin virallinen lehtiFI

LIITE

Vastaavuustaulukko

Direktiivi 2008/95/EY Tämä direktiivi

1 artikla 1 artikla

— 2 artikla

2 artikla 3 artikla

3 artiklan 1 kohdan a–h alakohta 4 artiklan 1 kohdan a–h alakohta

— 4 artiklan 1 kohdan i–l alakohta

3 artiklan 2 kohdan a–c alakohta 4 artiklan 3 kohdan a–c alakohta

3 artiklan 2 kohdan d alakohta 4 artiklan 2 kohta

3 artiklan 3 kohdan ensimmäinen virke 4 artiklan 4 kohdan ensimmäinen virke

— 4 artiklan 4 kohdan toinen virke

3 artiklan 3 kohdan toinen virke 4 artiklan 5 kohta

3 artiklan 4 kohta —

4 artiklan 1 ja 2 kohta 5 artiklan 1 ja 2 kohta

4 artiklan 3 kohta ja 4 kohdan a alakohta 5 artiklan 3 kohdan a alakohta

— 5 artiklan 3 kohdan b alakohta

— 5 artiklan 3 kohdan c alakohta

4 artiklan 4 kohdan b ja c alakohta 5 artiklan 4 kohdan a ja b alakohta

4 artiklan 4 kohdan d–f alakohta —

4 artiklan 4 kohdan g alakohta 5 artiklan 4 kohdan c alakohta

4 artiklan 5 ja 6 kohta 5 artiklan 5 ja 6 kohta

— 8 artikla

5 artiklan 1 kohdan ensimmäinen johdantokappale 10 artiklan 1 kohta

5 artiklan 1 kohta, toinen virke, johdantolause 10 artiklan 2 kohta, virkkeen johdantolause

5 artiklan 1 artiklan 1 kohdan a ja b alakohta 10 artiklan 2 kohdan a ja b alakohta

5 artiklan 2 kohta 10 artiklan 2 kohdan c alakohta

5 artiklan 3 kohdan a–c alakohta 10 artiklan 3 kohdan a–c alakohta

— 10 artiklan 3 kohdan d alakohta

5 artiklan 3 kohdan d alakohta 10 artiklan 3 kohdan e alakohta

— 10 artiklan 3 kohdan f alakohta

— 10 artiklan 4 kohta

5 artiklan 4 ja 5 kohta 10 artiklan 5 ja 6 kohta

— 11 artikla

— 12 artikla

— 13 artikla

23.12.2015 L 336/25Euroopan unionin virallinen lehtiFI

Direktiivi 2008/95/EY Tämä direktiivi

6 artiklan 1 kohdan a–c alakohta 14 artiklan 1 kohdan a–c alakohta, ja 2 kohta

6 artiklan 2 kohta 14 artiklan 3 kohta

7 artiklan 15 artikla

8 artiklan 1 ja 2 kohta 25 artiklan 1 ja 2 kohta

— 25 artiklan 3–5 kohta

9 artikla 9 artikla

10 artiklan 1 kohdan ensimmäinen alakohta 16 artiklan 1 kohta

— 16 artiklan 2–4 kohta

10 artiklan 1 kohdan toinen alakohta 16 artiklan 5 kohta

10 artiklan 2 kohta 16 artiklan 6 kohta

10 artiklan 3 kohta —

11 artiklan 1 kohta 46 artiklan 1–3 kohta

11 artiklan 2 kohta 44 artiklan 1 kohta

11 artiklan 3 kohta 17 artikla

11 artiklan 4 kohta 17 artikla, 44 artiklan 2 kohta ja 46 artiklan 4 kohta

— 18 artikla

12 artiklan 1 kohdan ensimmäinen alakohta 19 artiklan 1 kohta

12 artiklan 1 kohdan toinen alakohta 19 artiklan 2 kohta

12 artiklan 1 kohdan kolmas alakohta 19 artiklan 3 kohta

12 artiklan 2 kohta 20 artikla

13 artikla 7 ja 21 artikla

14 artikla 6 artikla

— 22–24 artikla

— 26 artikla

— 27 artikla

15 artiklan 1 kohta 28 artiklan 1 ja 3 kohta

15 artiklan 2 kohta 28 artiklan 4 kohta

— 28 artiklan 2 ja 5 kohta

— 29-artikla ja 54 artiklan 1 kohta

16 artikla 54 artiklan 2 kohta

17 artikla 55 artikla

18 artikla 56 artikla

19 artikla 57 artikla

23.12.2015L 336/26 Euroopan unionin virallinen lehtiFI

I

(Actes législatifs)

DIRECTIVES

DIRECTIVE (UE) 2015/2436 DU PARLEMENT EUROPÉEN ET DU CONSEIL

du 16 décembre 2015

rapprochant les législations des États membres sur les marques

(refonte)

(Texte présentant de l'intérêt pour l'EEE)

LE PARLEMENT EUROPÉEN ET LE CONSEIL DE L'UNION EUROPÉENNE,

vu le traité sur le fonctionnement de l'Union européenne, et notamment son article 114, paragraphe 1,

vu la proposition de la Commission européenne,

après transmission du projet d'acte législatif aux parlements nationaux,

vu l'avis du Comité économique et social européen (1),

statuant conformément à la procédure législative ordinaire (2),

considérant ce qui suit:

(1) Un certain nombre de modifications devraient être apportées à la directive 2008/95/CE du Parlement européen et du Conseil (3). Il convient, par souci de clarté, de procéder à la refonte de cette directive.

(2) La directive 2008/95/CE a harmonisé les dispositions fondamentales du droit matériel des marques qui, au moment de son adoption, étaient considérées comme ayant les incidences les plus directes sur le fonctionnement du marché intérieur, parce qu'elles entravaient la libre circulation des produits et la libre prestation de services dans l'Union.

(3) La protection des marques dans les États membres coexiste avec la protection offerte, au niveau de l'Union, pour les marques de l'Union européenne, qui ont un caractère unitaire et qui sont valides dans toute l'Union, comme prévu par le règlement (CE) no 207/2009 du Conseil (4). La coexistence et l'équilibre des systèmes des marques au niveau national et au niveau de l'Union constituent en fait une pierre angulaire de la politique de l'Union en matière de protection de la propriété intellectuelle.

(4) À la suite de la communication de la Commission du 16 juillet 2008 sur une stratégie dans le domaine des droits de propriété industrielle pour l'Europe, la Commission a procédé à une évaluation exhaustive du fonctionnement global du système des marques dans toute l'Europe, au niveau de l'Union, au niveau national et au niveau de l'arti­ culation entre les deux.

23.12.2015 L 336/1Journal officiel de l'Union européenneFR

(1) JO C 327 du 12.11.2013, p. 42. (2) Position du Parlement européen du 25 février 2014 (non encore parue au Journal officiel) et position du Conseil en première lecture du

10 novembre 2015 (non encore parue au Journal officiel). Position du Parlement européen du 15 décembre 2015. (3) Directive 2008/95/CE du Parlement européen et du Conseil du 22 octobre 2008 rapprochant les législations des États membres sur les

marques (JO L 299 du 8.11.2008, p. 25). (4) Règlement (CE) no 207/2009 du Conseil du 26 février 2009 sur la marque communautaire (JO L 78 du 24.3.2009, p. 1).

(5) Dans ses conclusions du 25 mai 2010 sur la révision à venir du système des marques dans l'Union européenne, le Conseil a invité la Commission à présenter des propositions pour la révision du règlement (CE) no 207/2009 et de la directive 2008/95/CE. Il y a lieu, dans le cadre de la révision de ladite directive, de prendre des mesures pour qu'elle soit davantage cohérente avec le règlement (CE) no 207/2009, ce qui permettrait de réduire les domaines de divergence au sein du système des marques dans l'ensemble de l'Europe, tout en conservant la protection des marques au niveau national en tant qu'option attrayante pour les demandeurs. À cet égard, il convient de veiller à la complémentarité entre le système des marques de l'Union européenne et les systèmes des marques nationaux.

(6) Dans sa communication du 24 mai 2011 intitulée «Vers un marché unique des droits de propriété intellectuelle», la Commission a constaté que, vu la demande croissante, chez les parties intéressées, de systèmes d'enregistrement des marques plus rapides, de meilleure qualité et davantage harmonisés, qui soient également plus cohérents et plus conviviaux, publiquement accessibles et dotés des dernières technologies, il était nécessaire que le système des marques de l'ensemble de l'Union soit modernisé et adapté au monde de l'internet.

(7) Les consultations et évaluations menées en préparation de la présente directive ont révélé que, malgré l'harmoni­ sation antérieure partielle des législations nationales, il demeure des domaines dans lesquels une harmonisation plus poussée pourrait avoir une incidence positive sur la compétitivité et la croissance.

(8) Dès lors, il est nécessaire, afin de soutenir la mise en place d'un marché intérieur performant et de faciliter l'acqui­ sition et la protection de marques dans l'Union au bénéfice de la croissance et de la compétitivité des entreprises européennes, en particulier les petites et moyennes entreprises, d'aller au-delà du rapprochement limité réalisé au moyen de la directive 2008/95/CE, et d'étendre le champ d'application de ce rapprochement à d'autres aspects du droit matériel des marques qui régissent les marques protégées par l'enregistrement au titre du règlement (CE) no 207/2009.

(9) Pour rendre l'enregistrement des marques et sa gestion plus aisés dans toute l'Union, il est essentiel de rapprocher non seulement les dispositions de droit matériel, mais aussi les règles de procédure. Il convient donc d'aligner les principales règles de procédure dans le domaine de l'enregistrement des marques dans les États membres et celles du système des marques de l'Union européenne. En ce qui concerne les procédures de droit national, il est suffisant d'établir des principes généraux en laissant les États membres libres de fixer des règles plus précises.

(10) Il est essentiel de faire en sorte que les marques enregistrées jouissent de la même protection dans les systèmes juridiques de tous les États membres. À l'instar de la protection étendue accordée aux marques de l'Union européenne qui jouissent d'une renommée dans l'Union, une protection étendue devrait également être accordée, au niveau national, à toutes les marques enregistrées qui jouissent d'une renommée dans l'État membre concerné.

(11) La présente directive ne devrait pas priver les États membres du droit de continuer à protéger les marques acquises par l'usage, mais ne devrait régir que leurs rapports avec les marques acquises par l'enregistrement.

(12) La réalisation des objectifs poursuivis par ce rapprochement des législations suppose que l'acquisition et le maintien du droit sur la marque enregistrée soient, en principe, subordonnés aux mêmes conditions dans tous les États membres.

(13) À cette fin, il convient d'établir une liste indicative de signes susceptibles de constituer une marque s'ils sont propres à distinguer les produits ou les services d'une entreprise de ceux d'autres entreprises. Pour que le système d'enregistrement des marques remplisse ses objectifs, à savoir garantir la sécurité juridique et une bonne adminis­ tration, il est également essentiel d'exiger que le signe puisse être représenté d'une manière claire, précise, distincte, facilement accessible, intelligible, durable et objective. Un signe devrait donc pouvoir être représenté sous n'importe quelle forme appropriée au moyen de la technologie communément disponible, et donc pas nécessairement par des moyens graphiques, du moment que cette représentation offre des garanties satisfaisantes à cette fin.

(14) En outre, les motifs de refus ou de nullité concernant la marque elle-même, notamment l'absence de caractère distinctif, ou concernant les conflits entre la marque et des droits antérieurs, devraient être énumérés de façon exhaustive, même si certains de ces motifs sont énumérés à titre facultatif pour les États membres, qui devraient donc pouvoir les maintenir ou les introduire dans leur législation.

23.12.2015L 336/2 Journal officiel de l'Union européenneFR

(15) Afin de garantir que les niveaux de protection octroyée aux indications géographiques par la législation de l'Union et le droit national soient appliqués de façon uniforme et exhaustive dans toute l'Union lors de l'examen des motifs absolus et relatifs de refus, la présente directive devrait comprendre les mêmes dispositions relatives aux indications géographiques que le règlement (CE) no 207/2009. En outre, il convient de faire en sorte que le champ d'application des motifs absolus soit également étendu aux mentions traditionnelles protégées pour les vins et aux spécialités traditionnelles garanties.

(16) La protection conférée par la marque enregistrée, dont le but est notamment de garantir la marque en tant qu'appellation d'origine, devrait être absolue en cas d'identité entre la marque et le signe et entre les produits ou les services. La protection devrait valoir également en cas de similitude entre la marque et le signe et entre les produits ou les services. Il est indispensable d'interpréter la notion de similitude en relation avec le risque de confusion. Le risque de confusion, dont l'appréciation dépend de nombreux facteurs et, notamment, de la connaissance de la marque sur le marché, de l'association qui peut en être faite avec le signe utilisé ou enregistré, du degré de similitude entre la marque et le signe et entre les produits ou les services désignés, devrait constituer la condition spécifique de la protection. Les moyens par lesquels un risque de confusion peut être constaté, et en particulier la charge de la preuve y afférente, devraient relever des règles nationales de procédure auxquelles la présente directive ne devrait pas porter préjudice.

(17) Afin de garantir la sécurité juridique et une cohérence totale avec le principe de priorité, selon lequel une marque antérieure enregistrée prime sur les marques enregistrées postérieurement, il est nécessaire de prévoir que les droits qui sont conférés par une marque s'exercent sans préjudice des droits de titulaires acquis avant la date de dépôt ou de priorité de la marque. Cette approche est conforme à l'article 16, paragraphe 1, de l'accord du 15 avril 1994 sur les aspects des droits de propriété intellectuelle qui touchent au commerce (ci-après dénommé «accord ADPIC»).

(18) Il est approprié de prévoir que la contrefaçon d'une marque ne peut être établie que s'il est constaté qu'il est fait usage de la marque contrefaite ou du signe contrefait dans la vie des affaires pour distinguer des produits ou des services. L'usage du signe à des fins autres que la distinction de produits ou de services devrait relever des dispositions du droit national.

(19) La notion de contrefaçon d'une marque devrait également comprendre l'usage du signe comme nom commercial ou comme désignation similaire, dès lors que cet usage a pour but de distinguer des produits ou des services.

(20) Pour des raisons de sécurité juridique et de parfaite cohérence avec les actes législatifs spécifiques de l'Union, il y a lieu de disposer que le titulaire d'une marque devrait être autorisé à interdire à un tiers d'utiliser un signe dans une publicité comparative si celle-ci est contraire à la directive 2006/114/CE du Parlement européen et du Conseil (1).

(21) Afin de renforcer la protection conférée par la marque et de lutter plus efficacement contre la contrefaçon, et conformément aux obligations internationales auxquelles sont soumis les États membres dans le cadre de l'Orga­ nisation mondiale du commerce (OMC), en particulier l'article V de l'accord général sur les tarifs douaniers et le commerce (GATT) relatif à la liberté de transit et, pour ce qui est des médicaments génériques, la déclaration sur l'accord sur les ADPIC et la santé publique adoptée lors de la conférence ministérielle de l'OMC à Doha le 14 novembre 2001, il convient de permettre au titulaire d'une marque d'empêcher des tiers d'introduire, dans la vie des affaires, dans l'État membre où la marque est enregistrée des produits sans qu'ils y soient mis en libre pratique, lorsque ces produits viennent d'un pays tiers et portent sans autorisation une marque identique ou pour l'essentiel identique à la marque enregistrée pour ces produits.

(22) À cette fin, les titulaires de marques devraient pouvoir empêcher l'entrée de produits de contrefaçon et leur placement dans toutes les situations douanières, y compris, en particulier, le transit, le transbordement, l'entre­ posage, les zones franches, le stockage temporaire, le perfectionnement actif et l'admission temporaire, également lorsque ces produits ne sont pas destinés à être mis sur le marché dans l'État membre concerné. Lors de l'exécution des contrôles douaniers, il convient que les autorités douanières utilisent les pouvoirs et les procédures prévus dans le règlement (UE) no 608/2013 du Parlement européen et du Conseil (2), y compris à la demande des titulaires de droits. Il y a lieu, en particulier, que les autorités douanières effectuent les contrôles appropriés sur la base des critères d'analyse de risque.

23.12.2015 L 336/3Journal officiel de l'Union européenneFR

(1) Directive 2006/114/CE du Parlement européen et du Conseil du 12 décembre 2006 en matière de publicité trompeuse et de publicité comparative (JO L 376 du 27.12.2006, p. 21).

(2) Règlement (UE) no 608/2013 du Parlement européen et du Conseil du 12 juin 2013 concernant le contrôle, par les autorités douanières, du respect des droits de propriété intellectuelle et abrogeant le règlement (CE) no 1383/2003 du Conseil (JO L 181 du 29.6.2013, p. 15).

(23) Afin de concilier la nécessité d'assurer le respect effectif des droits liés aux marques et celle d'éviter d'entraver le libre cours des échanges de produits légitimes, il convient que le pouvoir conféré au titulaire de la marque s'éteigne lorsque, au cours de la procédure ultérieure engagée devant l'autorité judiciaire ou une autre autorité compétente pour prendre une décision de fond sur la question de savoir s'il a été porté atteinte à la marque enregistrée, le déclarant ou le détenteur des produits est en mesure de prouver que le titulaire de la marque enregistrée n'a pas le droit d'interdire la mise sur le marché des produits dans le pays de destination finale.

(24) L'article 28 du règlement (UE) no 608/2013 prévoit que le titulaire de droits est responsable du préjudice causé au détenteur des marchandises, entre autres lorsqu'il est établi par la suite que les marchandises en question ne portent pas atteinte à un droit de propriété intellectuelle.

(25) Des mesures appropriées devraient être prises pour assurer la fluidité du transit des médicaments génériques. Pour ce qui est des dénominations communes internationales (DCI) en tant que noms génériques reconnus au niveau international pour désigner les substances actives présentes dans les préparations pharmaceutiques, il est essentiel de tenir dûment compte des limitations actuelles à l'effet des droits liés aux marques. Par conséquent, le titulaire d'une marque ne devrait pas avoir le droit d'empêcher un tiers d'importer dans un État membre où la marque est enregistrée des biens sans qu'ils y soient mis en libre pratique, en se fondant sur des similarités entre la DCI de la substance active présente dans les médicaments et la marque en question.

(26) Afin que les titulaires de marques enregistrées puissent lutter plus efficacement contre la contrefaçon, il convient de leur permettre d'interdire l'apposition d'une marque contrefaite sur des produits, ainsi que certains actes préparatoires réalisés préalablement à cette apposition.

(27) Les droits exclusifs conférés par une marque ne devraient pas permettre à son titulaire d'interdire aux tiers l'usage de signes ou d'indications lorsque celui-ci est loyal et par conséquent conforme aux usages honnêtes en matière industrielle ou commerciale. Afin de créer des conditions égales pour les noms commerciaux et les marques, sachant que les noms commerciaux se voient régulièrement accorder une protection illimitée contre des marques postérieures, un tel usage devrait être entendu exclusivement comme incluant l'usage du nom de personne du tiers. Il devrait également permettre, de manière générale, l'usage de signes ou d'indications descriptifs ou non distinctifs. En outre, le titulaire ne devrait pas être autorisé à empêcher l'usage loyal et honnête de la marque afin de désigner ou de mentionner des produits ou des services comme étant les siens. L'usage d'une marque fait par des tiers afin d'attirer l'attention des consommateurs sur la revente de produits originaux qui étaient, à l'origine, vendus au sein de l'Union par le titulaire de la marque ou avec son consentement devrait être considéré comme loyal, dès lors qu'il est également conforme aux usages honnêtes en matière industrielle ou commerciale. L'usage d'une marque fait par des tiers à des fins d'expression artistique devrait être considéré comme loyal, dès lors qu'il est également conforme aux usages honnêtes en matière industrielle ou commerciale. En outre, la présente directive devrait être appliquée de façon à garantir le plein respect des droits et libertés fondamentaux, en particulier la liberté d'expression.

(28) Il découle du principe de libre circulation des marchandises que le titulaire d'une marque ne devrait pas pouvoir en interdire l'usage à un tiers pour des produits qui ont été mis sur le marché dans l'Union sous cette marque, par lui-même ou avec son consentement, sauf si ce titulaire a des motifs légitimes de s'opposer à la poursuite de la commercialisation des produits.

(29) Il importe, pour des raisons de sécurité juridique, de prévoir que, sans porter atteinte à ses intérêts en tant que titulaire d'une marque antérieure, ce dernier ne peut plus demander la nullité ou s'opposer à l'usage d'une marque postérieure à la sienne dont il a sciemment toléré l'usage pendant une longue période, sauf si la marque postérieure a été demandée de mauvaise foi.

(30) Afin de garantir la sécurité juridique et de protéger les droits liés aux marques acquises légitimement, il est approprié et nécessaire de prévoir, sans préjudice du principe selon lequel la marque postérieure ne peut pas être opposée à la marque antérieure, que les titulaires de marques antérieures ne devraient pas pouvoir obtenir le refus ou la nullité d'une marque postérieure, ni s'opposer à son usage, si la marque postérieure a été acquise à un moment où la marque antérieure était susceptible d'être déclarée nulle ou que son titulaire était susceptible d'être déchu de ses droits, par exemple parce qu'elle n'avait pas encore acquis de caractère distinctif par l'usage, ou si la marque antérieure ne pouvait pas être opposée à la marque postérieure faute de remplir les conditions nécessaires, par exemple faute d'avoir déjà acquis une renommée.

23.12.2015L 336/4 Journal officiel de l'Union européenneFR

(31) Les marques ne remplissent leur fonction consistant à distinguer les produits ou les services et à permettre aux consommateurs de faire des choix éclairés que lorsqu'elles sont effectivement utilisées sur le marché. Une exigence d'usage est par ailleurs nécessaire pour réduire le nombre total de marques enregistrées et protégées dans l'Union et, partant, le nombre de conflits entre ces marques. Il est donc essentiel d'imposer que les marques enregistrées soient effectivement utilisées pour les produits ou les services pour lesquels elles ont été enregistrées, ou puissent donner lieu à déchéance si elles ne sont pas utilisées à cet effet dans un délai de cinq ans à compter de la date à laquelle s'achève la procédure d'enregistrement.

(32) Par conséquent, une marque enregistrée ne devrait être protégée que dans la mesure où elle est effectivement utilisée, et l'existence d'une marque antérieure enregistrée ne devrait pas permettre à son titulaire de s'opposer à une marque postérieure ou d'en demander la nullité s'il n'a pas fait un usage sérieux de sa propre marque. En outre, les États membres devraient prévoir qu'une marque ne peut pas être valablement invoquée dans une procédure en contrefaçon s'il est établi, à la suite d'une exception, que le titulaire de la marque pourrait être déchu de ses droits ou, lorsque la procédure concerne un droit postérieur, aurait pu en être déchu au moment où ce droit postérieur a été acquis.

(33) Il est approprié de prévoir que, lorsque l'ancienneté d'une marque nationale ou d'une marque qui a fait l'objet d'un enregistrement international ayant effet dans l'État membre a été invoquée aux fins de l'obtention d'une marque de l'Union européenne, mais que la marque qui est à la base de la revendication d'ancienneté a ensuite fait l'objet d'une renonciation ou s'est éteinte, la validité de cette marque peut encore être contestée. Cette possibilité de contestation devrait être limitée aux situations dans lesquelles la marque aurait pu être déclarée nulle, ou son titulaire déclaré déchu de ses droits, au moment où elle a été supprimée du registre.

(34) Pour des raisons de cohérence et afin de faciliter l'exploitation commerciale des marques dans l'Union, les règles applicables aux marques en tant qu'objets de propriété devraient être alignées, dans la mesure appropriée, sur celles qui sont déjà en place pour les marques de l'Union européenne, et devraient régir la cession et le transfert, la licence, les droits réels et l'exécution forcée.

(35) Les marques collectives se sont révélées être un instrument utile pour la promotion de produits ou de services ayant des propriétés spécifiques communes. Il est donc approprié de soumettre les marques collectives nationales à des règles similaires à celles applicables aux marques collectives de l'Union européenne.

(36) Afin d'améliorer et de faciliter l'accès à la protection de la marque et d'accroître la sécurité et la prévisibilité juridiques, la procédure d'enregistrement des marques dans les États membres devrait être efficace et transparente et suivre des règles similaires à celles applicables aux marques de l'Union européenne.

(37) Afin de garantir la sécurité juridique quant à l'étendue des droits que confère la marque et de faciliter l'accès à la protection de la marque, la désignation et la classification des produits et des services faisant l'objet d'une demande de marque devraient obéir, dans tous les États membres, à des règles identiques, alignées sur celles applicables aux marques de l'Union européenne. Afin de permettre aux autorités compétentes et aux opérateurs économiques de déterminer, sur la seule base de la demande, l'étendue de la protection demandée, la désignation des produits et des services devrait être suffisamment claire et précise. L'utilisation de termes généraux devrait être interprétée comme n'incluant que les produits et les services qu'ils désignent clairement au sens littéral. Dans un souci de clarté et de sécurité juridique, les services centraux de la propriété industrielle des États membres et l'Office Benelux de la propriété intellectuelle devraient s'efforcer d'établir, en coopération les uns avec les autres, une liste reflétant leurs pratiques administratives respectives en ce qui concerne la classification des produits et des services.

(38) Afin de garantir une protection effective des marques, les États membres devraient mettre en place une procédure administrative efficace permettant au moins au titulaire de droits antérieurs liés à des marques et à toute personne autorisée en vertu du droit applicable à exercer les droits découlant d'une appellation d'origine protégée ou d'une indication géographique protégée de s'opposer à l'enregistrement d'une marque. En outre, afin de se doter d'un système efficace de déclaration de déchéance ou de nullité, les États membres devraient prévoir la mise en place d'une procédure administrative de déchéance ou de nullité dans le délai de transposition plus long de sept ans, après l'entrée en vigueur de la présente directive.

23.12.2015 L 336/5Journal officiel de l'Union européenneFR

(39) Il est souhaitable que les services centraux de la propriété industrielle des États membres et l'Office Benelux de la propriété intellectuelle coopèrent entre eux et avec l'Office de l'Union européenne pour la propriété intellectuelle dans tous les domaines de l'enregistrement et de l'administration des marques afin de promouvoir la convergence des pratiques et des outils, notamment par la création et la mise à jour de bases de données communes ou connectées et de portails de consultation et de recherche. Les États membres devraient également veiller à ce que leurs services coopèrent entre eux et avec l'Office de l'Union européenne pour la propriété intellectuelle dans tous les autres domaines de leur activité qui intéressent la protection des marques dans l'Union.

(40) La présente directive ne devrait pas exclure l'application aux marques des dispositions du droit des États membres, autres que le droit des marques, telles que les dispositions relatives à la concurrence déloyale, à la responsabilité civile ou à la protection des consommateurs.

(41) Les États membres sont liés par la convention de Paris pour la protection de la propriété industrielle (ci-après dénommée «convention de Paris») et par l'accord ADPIC. Il est nécessaire que la présente directive soit en parfaite cohérence avec ladite convention et ledit accord. Les obligations des États membres découlant de cette convention et de cet accord ne devraient pas être affectées par la présente directive. Le cas échéant, l'article 351, deuxième alinéa, du traité sur le fonctionnement de l'Union européenne devrait s'appliquer.

(42) Étant donné que les objectifs de la présente directive, à savoir favoriser et créer un marché intérieur performant et faciliter l'enregistrement, l'administration et la protection des marques dans l'Union au bénéfice de la croissance et de la compétitivité, ne peuvent pas être atteints de manière suffisante par les États membres mais peuvent, en raison de ses dimensions et de ses effets, l'être mieux au niveau de l'Union, celle-ci peut prendre des mesures, conformément au principe de subsidiarité consacré à l'article 5 du traité sur l'Union européenne. Conformément au principe de proportionnalité tel qu'énoncé audit article, la présente directive n'excède pas ce qui est nécessaire pour atteindre ces objectifs.

(43) La directive 95/46/CE du Parlement européen et du Conseil (1) régit le traitement des données à caractère personnel effectué dans les États membres dans le cadre de la présente directive.

(44) Le Contrôleur européen de la protection des données a été consulté en accord avec l'article 28, paragraphe 2, du règlement (CE) no 45/2001 du Parlement européen et du Conseil (2) et a émis un avis le 11 juillet 2013.

(45) L'obligation de transposer la présente directive en droit national devrait être limitée aux dispositions qui constituent une modification de fond par rapport à la directive précédente. L'obligation de transposer les dispositions inchangées résulte de la directive précédente.

(46) La présente directive ne devrait pas porter atteinte aux obligations des États membres au titre de la directive 2008/95/CE concernant le délai de transposition en droit national de la directive 89/104/CEE du Conseil (3) tel qu'indiqué à l'annexe I, partie B, de la directive 2008/95/CE,

ONT ADOPTÉ LA PRÉSENTE DIRECTIVE:

CHAPITRE 1

DISPOSITIONS GÉNÉRALES

Article premier

Champ d'application

La présente directive s'applique à chaque marque de produits ou de services qui a fait l'objet d'un enregistrement ou d'une demande d'enregistrement dans un État membre en tant que marque individuelle, marque de garantie ou de certifi­ cation ou marque collective, ou qui a fait l'objet d'un enregistrement ou d'une demande d'enregistrement auprès de l'Office Benelux de la propriété intellectuelle, ou qui a fait l'objet d'un enregistrement international ayant effet dans un État membre.

23.12.2015L 336/6 Journal officiel de l'Union européenneFR

(1) Directive 95/46/CE du Parlement européen et du Conseil du 24 octobre 1995 relative à la protection des personnes physiques à l'égard du traitement des données à caractère personnel et à la libre circulation de ces données (JO L 281 du 23.11.1995, p. 31).

(2) Règlement (CE) no 45/2001 du Parlement européen et du Conseil du 18 décembre 2000 relatif à la protection des personnes physiques à l'égard du traitement des données à caractère personnel par les institutions et organes communautaires et à la libre circulation de ces données (JO L 8 du 12.1.2001, p. 1).

(3) Première directive 89/104/CEE du Conseil du 21 décembre 1988 rapprochant les législations des États membres sur les marques (JO L 40 du 11.2.1989, p. 1).

Article 2

Définitions

Aux fins de la présente directive, on entend par:

a) «office», le service central de la propriété industrielle d'un État membre, ou l'Office Benelux de la propriété intellec­ tuelle, chargé de l'enregistrement des marques;

b) «registre», le registre des marques tenu par un office.

CHAPITRE 2

LE DROIT SUBSTANTIEL DES MARQUES

SECTION 1

Signes susceptibles de constituer une marque

Article 3

Signes susceptibles de constituer une marque

Peuvent constituer des marques tous les signes, notamment les mots, y compris les noms de personnes, ou les dessins, les lettres, les chiffres, les couleurs, la forme d'un produit ou de son conditionnement, ou les sons, à condition que ces signes soient propres à:

a) distinguer les produits ou les services d'une entreprise de ceux d'autres entreprises; et

b) être représentés dans le registre d'une manière qui permette aux autorités compétentes et au public de déterminer précisément et clairement l'objet bénéficiant de la protection conférée à leur titulaire.

SECTION 2

Motifs de refus ou de nullité

Article 4

Motifs absolus de refus ou de nullité

1. Sont refusés à l'enregistrement ou sont susceptibles d'être déclarés nuls s'ils sont enregistrés:

a) les signes qui ne peuvent constituer une marque;

b) les marques qui sont dépourvues de caractère distinctif;

c) les marques qui sont composées exclusivement de signes ou d'indications pouvant servir, dans le commerce, à désigner l'espèce, la qualité, la quantité, la destination, la valeur, la provenance géographique ou l'époque de la production du produit ou de la prestation du service, ou d'autres caractéristiques de ceux-ci;

d) les marques qui sont composées exclusivement de signes ou d'indications devenus usuels dans le langage courant ou dans les habitudes loyales et constantes du commerce;

e) les signes constitués exclusivement:

i) par la forme ou une autre caractéristique imposée par la nature même du produit;

ii) par la forme ou une autre caractéristique du produit qui est nécessaire à l'obtention d'un résultat technique;

iii) par la forme ou une autre caractéristique qui donne une valeur substantielle au produit;

f) les marques qui sont contraires à l'ordre public ou aux bonnes mœurs;

g) les marques qui sont de nature à tromper le public, par exemple, sur la nature, la qualité ou la provenance géographique du produit ou du service;

23.12.2015 L 336/7Journal officiel de l'Union européenneFR

h) les marques qui, à défaut d'autorisation des autorités compétentes, sont à refuser ou à invalider en vertu de l'article 6 ter de la convention de Paris;

i) les marques exclues de l'enregistrement en application de la législation de l'Union ou du droit national de l'État membre concerné, ou d'accords internationaux auxquels l'Union ou l'État membre concerné est partie, qui prévoient la protection des appellations d'origine et des indications géographiques;

j) les marques exclues de l'enregistrement en application de la législation de l'Union ou d'accords internationaux auxquels l'Union est partie qui prévoient la protection des mentions traditionnelles pour les vins;

k) les marques exclues de l'enregistrement en application de la législation de l'Union ou d'accords internationaux auxquels l'Union est partie qui prévoient la protection des spécialités traditionnelles garanties;

l) les marques qui consistent en une dénomination d'une variété végétale antérieure enregistrée conformément à la législation de l'Union ou au droit national de l'État membre concerné, ou d'accords internationaux auxquels l'Union ou l'État membre concerné est partie, qui prévoient la protection des droits d'obtention végétale, ou la reproduisent dans leurs éléments essentiels, et qui portent sur des variétés végétales de la même espèce ou d'une espèce étroitement liée.

2. Une marque est susceptible d'être déclarée nulle si sa demande d'enregistrement a été faite de mauvaise foi par le demandeur. Un État membre peut aussi prévoir qu'une telle marque est refusée à l'enregistrement.

3. Un État membre peut prévoir qu'une marque est refusée à l'enregistrement ou, si elle est enregistrée, est susceptible d'être déclarée nulle lorsque et dans la mesure où:

a) l'usage de cette marque peut être interdit en vertu de dispositions légales autres que le droit des marques de l'État membre concerné ou de l'Union;

b) la marque comporte un signe de haute valeur symbolique, et notamment un symbole religieux;

c) la marque comporte des badges, emblèmes et écussons autres que ceux visés par l'article 6 ter de la convention de Paris et présentant un intérêt public, à moins que leur enregistrement n'ait été autorisé par l'autorité compétente conformément au droit de l'État membre.

4. Une marque n'est pas refusée à l'enregistrement en application du paragraphe 1, point b), c) ou d), si, avant la date de la demande d'enregistrement et à la suite de l'usage qui en a été fait, elle a acquis un caractère distinctif. Une marque n'est pas déclarée nulle pour les mêmes motifs si, avant la date de la demande en nullité et à la suite de l'usage qui en a été fait, elle a acquis un caractère distinctif.

5. Les États membres peuvent prévoir que le paragraphe 4 s'applique également lorsque le caractère distinctif a été acquis après la date de la demande d'enregistrement mais avant la date de l'enregistrement.

Article 5

Motifs relatifs de refus ou de nullité

1. Une marque est refusée à l'enregistrement ou, si elle est enregistrée, est susceptible d'être déclarée nulle:

a) lorsqu'elle est identique à une marque antérieure et que les produits ou les services pour lesquels la marque a été demandée ou a été enregistrée sont identiques à ceux pour lesquels la marque antérieure est protégée;

b) lorsqu'en raison de son identité ou de sa similitude avec la marque antérieure et en raison de l'identité ou de la similitude des produits ou des services que les marques désignent, il existe, dans l'esprit du public, un risque de confusion; ce risque de confusion comprend le risque d'association avec la marque antérieure.

2. Aux fins du paragraphe 1, on entend par «marques antérieures»:

a) les marques dont la date de la demande d'enregistrement est antérieure à celle de la demande d'enregistrement de la marque, compte tenu, le cas échéant, du droit de priorité invoqué à l'appui de ces marques, et qui appartiennent aux catégories suivantes:

i) les marques de l'Union européenne;

ii) les marques enregistrées dans l'État membre concerné ou, pour ce qui concerne la Belgique, le Luxembourg et les Pays-Bas, auprès de l'Office Benelux de la propriété intellectuelle;

iii) les marques qui ont fait l'objet d'un enregistrement international ayant effet dans l'État membre concerné;

23.12.2015L 336/8 Journal officiel de l'Union européenneFR

b) les marques de l'Union européenne qui revendiquent valablement l'ancienneté, conformément au règlement (CE) no 207/2009, d'une marque visée aux points a) ii) et iii), même si cette dernière marque a fait l'objet d'une renonciation ou s'est éteinte;

c) les demandes de marques visées aux points a) et b), sous réserve de leur enregistrement;

d) les marques qui, à la date de la demande d'enregistrement de la marque, ou, le cas échéant, à la date de la priorité invoquée à l'appui de la demande d'enregistrement de la marque, sont «notoirement connues» dans l'État membre concerné au sens de l'article 6 bis de la convention de Paris.

3. Par ailleurs, une marque est également refusée à l'enregistrement ou, si elle est enregistrée, est susceptible d'être déclarée nulle:

a) si elle est identique ou similaire à une marque antérieure, indépendamment du fait que les produits ou les services pour lesquels elle est demandée ou enregistrée sont identiques, similaires ou non similaires à ceux pour lesquels la marque antérieure est enregistrée, lorsque la marque antérieure jouit d'une renommée dans l'État membre dans lequel est demandé l'enregistrement ou dans lequel la marque est enregistrée ou, dans le cas d'une marque de l'Union européenne, d'une renommée dans l'Union et que l'usage de la marque postérieure sans juste motif tirerait indûment profit du caractère distinctif ou de la renommée de la marque antérieure ou qu'il leur porterait préjudice;

b) lorsque son enregistrement est demandé par l'agent ou le représentant du titulaire de la marque, en son propre nom et sans l'autorisation du titulaire, à moins que cet agent ou ce représentant ne justifie sa démarche;

c) lorsque et dans la mesure où, en application de la législation de l'Union ou du droit de l'État membre concerné qui prévoient la protection des appellations d'origine et des indications géographiques:

i) une demande d'appellation d'origine ou d'indication géographique avait déjà été introduite conformément à la législation de l'Union ou au droit de l'État membre concerné avant la date de la demande d'enregistrement de la marque ou avant la date de la priorité invoquée à l'appui de la demande, sous réserve d'un enregistrement ultérieur;

ii) cette appellation d'origine ou cette indication géographique confère à la personne autorisée en vertu du droit applicable à exercer les droits qui en découlent le droit d'interdire l'utilisation d'une marque postérieure.

4. Tout État membre peut prévoir qu'une marque est refusée à l'enregistrement ou, si elle est enregistrée, est susceptible d'être déclarée nulle lorsque et dans la mesure où:

a) des droits à une marque non enregistrée ou un autre signe utilisé dans la vie des affaires ont été acquis avant la date de la demande d'enregistrement de la marque postérieure ou avant la date de la priorité invoquée à l'appui de la demande d'enregistrement de la marque postérieure, et que cette marque non enregistrée ou cet autre signe donne à son titulaire le droit d'interdire l'utilisation d'une marque postérieure;

b) l'usage de la marque peut être interdit en vertu d'un droit antérieur, autre que les droits visés au paragraphe 2 et au point a) du présent paragraphe, et notamment:

i) d'un droit au nom;

ii) d'un droit à l'image;

iii) d'un droit d'auteur;

iv) d'un droit de propriété industrielle;

c) la marque peut être confondue avec une marque antérieure protégée à l'étranger, à condition qu'à la date de la demande, le demandeur fût de mauvaise foi.

5. Les États membres s'assurent qu'il n'y ait pas d'obligation, dans des circonstances appropriées, qu'une marque soit refusée à l'enregistrement ou qu'elle soit déclarée nulle lorsque le titulaire de la marque antérieure ou du droit antérieur consent à l'enregistrement de la marque postérieure.

6. Tout État membre peut prévoir que, par dérogation aux paragraphes 1 à 5, les motifs de refus d'enregistrement ou de nullité qui étaient applicables dans cet État membre avant la date d'entrée en vigueur des dispositions nécessaires pour se conformer à la directive 89/104/CEE s'appliquent aux marques dont la demande a été déposée avant cette date.

23.12.2015 L 336/9Journal officiel de l'Union européenneFR

Article 6

Constatation a posteriori de la nullité d'une marque ou de la déchéance des droits du titulaire de celle-ci

Lorsque l'ancienneté d'une marque nationale ou d'une marque qui a fait l'objet d'un enregistrement international ayant effet dans l'État membre, qui a fait l'objet d'une renonciation ou qui s'est éteinte, est invoquée pour une marque de l'Union européenne, la nullité de la marque qui est à la base de la revendication d'ancienneté ou la déchéance des droits du titulaire de celle-ci peut être constatée a posteriori, à condition que la nullité ou la déchéance des droits ait pu être déclarée au moment où la marque a fait l'objet d'une renonciation ou s'est éteinte. Dans ce cas, l'ancienneté cesse de produire ses effets.

Article 7

Motifs de refus ou de nullité pour une partie seulement des produits ou des services

Si un motif de refus d'enregistrement ou de nullité d'une marque n'existe que pour une partie des produits ou des services pour lesquels cette marque est déposée ou enregistrée, le refus de l'enregistrement ou la nullité ne s'étend qu'aux produits ou aux services concernés.

Article 8

Absence de caractère distinctif ou de renommée d'une marque antérieure empêchant de déclarer nulle une marque enregistrée

L'auteur d'une demande en nullité fondée sur une marque antérieure n'obtient pas gain de cause à la date de la demande en nullité lorsqu'il n'aurait pas obtenu gain de cause à la date de dépôt ou à la date de priorité de la marque postérieure pour l'un des motifs suivants:

a) la marque antérieure, susceptible d'être déclarée nulle en vertu de l'article 4, paragraphe 1, point b), c) ou d), n'avait pas encore acquis un caractère distinctif au sens de l'article 4, paragraphe 4;

b) la demande en nullité est fondée sur l'article 5, paragraphe 1, point b), et la marque antérieure n'avait pas encore acquis un caractère suffisamment distinctif pour justifier la constatation d'un risque de confusion au sens de cette disposition;

c) la demande en nullité est fondée sur l'article 5, paragraphe 3, point a), et la marque antérieure n'avait pas encore acquis de renommée au sens de cette disposition.

Article 9

Forclusion du demandeur en nullité pour tolérance

1. Le titulaire d'une marque antérieure telle que visée à l'article 5, paragraphe 2, ou à l'article 5, paragraphe 3, point a), qui a toléré, dans un État membre, l'usage d'une marque postérieure enregistrée dans cet État membre pendant une période de cinq années consécutives en connaissance de cet usage ne peut plus demander la nullité, sur la base de cette marque antérieure, pour les produits ou les services pour lesquels la marque postérieure a été utilisée, à moins que l'enregistrement de la marque postérieure n'ait été demandé de mauvaise foi.

2. Les États membres peuvent prévoir que le paragraphe 1 du présent article s'applique au titulaire de tout autre droit antérieur visé à l'article 5, paragraphe 4, point a) ou b).

3. Dans les cas visés aux paragraphes 1 et 2, le titulaire d'une marque postérieure enregistrée ne peut pas s'opposer à l'usage du droit antérieur bien que ce droit ne puisse plus être invoqué contre la marque postérieure.

23.12.2015L 336/10 Journal officiel de l'Union européenneFR

SECTION 3

Droits conférés et limitations

Article 10

Droits conférés par la marque

1. L'enregistrement d'une marque confère à son titulaire un droit exclusif sur celle-ci.

2. Sans préjudice des droits des titulaires acquis avant la date de dépôt ou la date de priorité de la marque enregistrée, le titulaire de ladite marque enregistrée est habilité à interdire à tout tiers, en l'absence de son consentement, de faire usage dans la vie des affaires, pour des produits ou des services, d'un signe lorsque:

a) le signe est identique à la marque et est utilisé pour des produits ou des services identiques à ceux pour lesquels celle- ci est enregistrée;

b) le signe est identique ou similaire à la marque et est utilisé pour des produits ou des services identiques ou similaires aux produits ou services pour lesquels la marque est enregistrée, s'il existe, dans l'esprit du public, un risque de confusion; le risque de confusion comprend le risque d'association entre le signe et la marque;

c) le signe est identique ou similaire à la marque, indépendamment du fait qu'il soit utilisé pour des produits ou des services qui sont identiques, similaires ou non similaires à ceux pour lesquels la marque est enregistrée, lorsque celle- ci jouit d'une renommée dans l'État membre et que l'usage du signe sans juste motif tire indûment profit du caractère distinctif ou de la renommée de la marque, ou leur porte préjudice.

3. Si les conditions énoncées au paragraphe 2 sont remplies, il peut être interdit en particulier:

a) d'apposer le signe sur les produits ou sur leur conditionnement;

b) d'offrir les produits, de les mettre sur le marché ou de les détenir à ces fins sous le signe, ou d'offrir ou de fournir des services sous le signe;

c) d'importer ou d'exporter les produits sous le signe;

d) de faire usage du signe comme nom commercial ou dénomination sociale ou comme partie d'un nom commercial ou d'une dénomination sociale;

e) d'utiliser le signe dans les papiers d'affaires et la publicité;

f) de faire usage du signe dans des publicités comparatives d'une manière contraire à la directive 2006/114/CE.

4. Sans préjudice des droits des titulaires acquis avant la date de dépôt ou la date de priorité de la marque enregistrée, le titulaire de cette marque enregistrée est en outre habilité à empêcher tout tiers d'introduire, dans la vie des affaires, des produits dans l'État membre où la marque est enregistrée, sans qu'ils y soient mis en libre pratique, lorsque ces produits, conditionnement inclus, proviennent de pays tiers et portent sans autorisation une marque qui est identique à la marque enregistrée pour ces produits ou qui ne peut être distinguée, dans ses aspects essentiels, de cette marque.

Le pouvoir conféré au titulaire de la marque en vertu du premier alinéa s'éteint si, au cours de la procédure visant à déterminer s'il a été porté atteinte à la marque enregistrée, engagée conformément au règlement (UE) no 608/2013, le déclarant ou le détenteur des produits apporte la preuve que le titulaire de la marque enregistrée n'a pas le droit d'interdire la mise sur le marché des produits dans le pays de destination finale.

5. Lorsque, antérieurement à la date d'entrée en vigueur, dans un État membre, des dispositions nécessaires pour se conformer à la directive 89/104/CEE, le droit de cet État ne permettait pas d'interdire l'usage d'un signe dans les conditions visées au paragraphe 2, point b) ou c), les droits conférés par la marque ne peuvent pas être invoqués pour empêcher la poursuite de l'usage de ce signe.

6. Les paragraphes 1, 2, 3 et 5 n'affectent pas les dispositions applicables dans un État membre relatives à la protection contre l'usage qui est fait d'un signe à des fins autres que celle de distinguer des produits ou des services, lorsque l'usage de ce signe sans juste motif tire indûment profit du caractère distinctif ou de la renommée de la marque, ou leur porte préjudice.

23.12.2015 L 336/11Journal officiel de l'Union européenneFR

Article 11

Droit d'interdire les actes préparatoires portant sur l'utilisation du conditionnement ou d'autres moyens

Lorsqu'il existe un risque qu'il puisse être fait usage, pour des produits ou des services, d'un conditionnement, d'étiquettes, de marquages, de dispositifs de sécurité ou d'authentification ou de tout autre support sur lequel est apposée la marque, et que cet usage porterait atteinte aux droits conférés au titulaire d'une marque par l'article 10, paragraphes 2 et 3, le titulaire de cette marque a le droit d'interdire les actes ci-après lorsqu'ils sont effectués dans la vie des affaires:

a) l'apposition d'un signe identique ou similaire à la marque sur le conditionnement, les étiquettes, les marquages, les dispositifs de sécurité ou d'authentification ou tout autre support sur lequel la marque peut être apposée;

b) l'offre, la mise sur le marché ou la détention à ces fins, l'importation ou l'exportation de conditionnements, d'étiquettes, de marquages, de dispositifs de sécurité ou d'authentification ou tout autre support sur lequel la marque est apposée.

Article 12

Reproduction de la marque dans des dictionnaires

Si la reproduction d'une marque dans un dictionnaire, une encyclopédie ou un ouvrage de référence similaire, sous forme imprimée ou électronique, donne l'impression qu'elle constitue le terme générique désignant les produits ou les services pour lesquels la marque est enregistrée, l'éditeur veille, sur demande du titulaire de la marque, à ce que la reproduction de la marque soit, sans tarder et, dans le cas d'ouvrages imprimés, au plus tard lors de l'édition suivante de l'ouvrage, accompagnée de l'indication qu'il s'agit d'une marque enregistrée.

Article 13

Interdiction d'utiliser une marque enregistrée au nom d'un agent ou d'un représentant

1. Si une marque a été enregistrée au nom de l'agent ou du représentant de celui qui est titulaire de cette marque, sans l'autorisation du titulaire, celui-ci a le droit d'agir de l'une ou de l'autre des façons suivantes, ou des deux:

a) s'opposer à l'utilisation de la marque par son agent ou représentant;

b) réclamer la cession de la marque à son profit.

2. Le paragraphe 1 ne s'applique pas si l'agent ou le représentant justifie sa démarche.

Article 14

Limitation des effets de la marque

1. Une marque ne permet pas à son titulaire d'interdire à un tiers l'usage, dans la vie des affaires:

a) de son nom ou de son adresse, lorsque ce tiers est une personne physique;

b) de signes ou d'indications qui sont dépourvus de caractère distinctif ou qui se rapportent à l'espèce, à la qualité, à la quantité, à la destination, à la valeur, à la provenance géographique, à l'époque de la production du produit ou de la prestation du service ou à d'autres caractéristiques de ceux-ci;

c) de la marque pour désigner ou mentionner des produits ou des services comme étant ceux du titulaire de cette marque, en particulier lorsque cet usage de la marque est nécessaire pour indiquer la destination d'un produit ou d'un service, notamment en tant qu'accessoire ou pièce détachée.

2. Le paragraphe 1 ne s'applique que lorsque l'usage par le tiers est fait conformément aux usages honnêtes en matière industrielle ou commerciale.

3. Une marque ne permet pas à son titulaire d'interdire à un tiers l'usage, dans la vie des affaires, d'un droit antérieur de portée locale si ce droit est reconnu par le droit de l'État membre concerné et si l'usage de ce droit a lieu dans les limites du territoire où il est reconnu.

23.12.2015L 336/12 Journal officiel de l'Union européenneFR

Article 15

Épuisement des droits conférés par une marque

1. Une marque ne permet pas à son titulaire d'interdire l'usage de celle-ci pour des produits qui ont été mis sur le marché dans l'Union sous cette marque par le titulaire ou avec son consentement.

2. Le paragraphe 1 n'est pas applicable lorsque des motifs légitimes justifient que le titulaire s'oppose à la commercia­ lisation ultérieure des produits, notamment lorsque l'état des produits est modifié ou altéré après leur mise sur le marché.

Article 16

Usage de la marque

1. Si, dans une période de cinq ans suivant la date à laquelle la procédure d'enregistrement est terminée, la marque n'a pas fait l'objet par le titulaire d'un usage sérieux dans l'État membre concerné pour les produits ou les services pour lesquels elle est enregistrée, ou si un tel usage a été suspendu pendant une période ininterrompue de cinq ans, la marque est soumise aux limites et sanctions prévues à l'article 17, à l'article 19, paragraphe 1, à l'article 44, paragraphes 1 et 2, et à l'article 46, paragraphes 3 et 4, sauf juste motif pour le non-usage.

2. Lorsqu'un État membre prévoit des procédures d'opposition après l'enregistrement, la période de cinq ans visée au paragraphe 1 est calculée à partir de la date à laquelle la marque ne peut plus faire l'objet d'une opposition ou, si une opposition a été formée, à partir de la date à laquelle une décision clôturant la procédure d'opposition est devenue définitive ou l'opposition a été retirée.

3. En ce qui concerne les marques qui ont fait l'objet d'un enregistrement international et ayant effet dans l'État membre, la période de cinq ans visée au paragraphe 1 est calculée à partir de la date à laquelle la marque ne peut plus faire l'objet d'un rejet ou d'une opposition. Si une opposition a été formée ou si une objection fondée sur des motifs absolus ou relatifs a été notifiée, la période est calculée à partir de la date à laquelle une décision clôturant la procédure d'opposition ou une décision concernant les motifs absolus ou relatifs de refus est devenue définitive ou à laquelle l'opposition a été retirée.

4. La date du début de la période de cinq ans visée aux paragraphes 1 et 2 est inscrite dans le registre.

5. Sont également considérés comme usage au sens du paragraphe 1:

a) l'usage de la marque sous une forme qui diffère par des éléments n'altérant pas son caractère distinctif dans la forme sous laquelle celle-ci a été enregistrée, que la marque soit ou non enregistrée aussi au nom du titulaire sous la forme utilisée;

b) l'apposition de la marque sur les produits ou sur leur conditionnement dans l'État membre concerné dans le seul but de l'exportation.

6. L'usage de la marque avec le consentement du titulaire est considéré comme fait par le titulaire.

Article 17

Non-usage comme moyen de défense dans une procédure en contrefaçon

Le titulaire d'une marque ne peut interdire l'usage d'un signe que dans la mesure où il n'est pas susceptible d'être déchu de ses droits conformément à l'article 19 au moment où l'action en contrefaçon est intentée. À la demande du défendeur, le titulaire de la marque fournit la preuve que, durant la période de cinq ans ayant précédé la date d'intro­ duction de l'action, la marque a fait l'objet d'un usage sérieux, tel que prévu à l'article 16, pour les produits ou les services pour lesquels elle est enregistrée et que le titulaire invoque à l'appui de son action, ou qu'il existe de justes motifs pour son non-usage, sous réserve que la procédure d'enregistrement de la marque ait été, à la date d'introduction de l'action, terminée depuis au moins cinq ans.

Article 18

Droit d'intervention du titulaire d'une marque enregistrée postérieurement comme moyen de défense dans une procédure en contrefaçon

1. Lors d'une procédure en contrefaçon, le titulaire d'une marque ne peut interdire l'usage d'une marque enregistrée postérieurement lorsque cette marque postérieure n'aurait pas été déclarée nulle en vertu de l'article 8, de l'article 9, paragraphe 1 ou 2, ou de l'article 46, paragraphe 3.

23.12.2015 L 336/13Journal officiel de l'Union européenneFR

2. Lors d'une procédure en contrefaçon, le titulaire d'une marque ne peut interdire l'usage d'une marque de l'Union européenne enregistrée postérieurement lorsque cette marque postérieure n'aurait pas été déclarée nulle en vertu de l'article 53, paragraphe 1, 3 ou 4, de l'article 54, paragraphe 1 ou 2, ou de l'article 57, paragraphe 2, du règlement (CE) no 207/2009.

3. Lorsque le titulaire d'une marque ne peut interdire, en vertu du paragraphe 1 ou 2, l'usage d'une marque enregistrée postérieurement, le titulaire de cette marque enregistrée postérieurement ne peut pas interdire l'usage de la marque antérieure dans une action en contrefaçon, bien que le droit antérieur ne puisse plus être invoqué contre la marque postérieure.

SECTION 4

Déchéance des droits conférés par la marque

Article 19

Absence d'usage sérieux comme motif de déchéance

1. Le titulaire d'une marque peut être déchu de ses droits si, pendant une période ininterrompue de cinq ans, la marque n'a pas fait l'objet d'un usage sérieux dans l'État membre concerné pour les produits ou les services pour lesquels elle est enregistrée et qu'il n'existe pas de justes motifs pour le non-usage.

2. Nul ne peut faire valoir que le titulaire d'une marque est déchu de ses droits si, entre l'expiration de la période de cinq ans et la présentation de la demande en déchéance, la marque a fait l'objet d'un commencement ou d'une reprise d'usage sérieux.

3. Le commencement ou la reprise d'usage qui a lieu dans le délai de trois mois avant la présentation de la demande en déchéance, ce délai commençant à courir au plus tôt à l'expiration de la période ininterrompue de cinq ans de non- usage, n'est pas pris en considération lorsque les préparatifs pour le commencement ou la reprise de l'usage interviennent seulement après que le titulaire a appris que la demande en déchéance pourrait être présentée.

Article 20

Marque devenue générique ou indication trompeuse comme motif de déchéance

Le titulaire d'une marque peut être déchu de ses droits lorsque, après la date de son enregistrement, la marque:

a) est devenue, par le fait de l'activité ou de l'inactivité de son titulaire, la désignation usuelle dans le commerce d'un produit ou d'un service pour lequel elle est enregistrée;

b) risque, par suite de l'usage qui en est fait par le titulaire ou avec son consentement pour les produits ou les services pour lesquels elle est enregistrée, d'induire le public en erreur notamment sur la nature, la qualité ou la provenance géographique de ces produits ou de ces services.

Article 21

Déchéance pour une partie seulement des produits ou des services

Si un motif de déchéance d'une marque n'existe que pour une partie des produits ou des services pour lesquels cette marque est enregistrée, la déchéance ne s'étend qu'aux produits ou aux services concernés.

SECTION 5

La marque en tant qu'objet de propriété

Article 22

Transfert d'une marque enregistrée

1. Une marque peut, indépendamment du transfert de l'entreprise, être transférée pour tout ou partie des produits ou des services pour lesquels elle est enregistrée.

23.12.2015L 336/14 Journal officiel de l'Union européenneFR

2. Le transfert de l'entreprise dans sa totalité implique le transfert de la marque, sauf s'il existe une convention contraire ou si cela ressort clairement des circonstances. Cette disposition s'applique à l'obligation contractuelle de transférer l'entreprise.

3. Les États membres disposent de procédures permettant l'inscription des transferts dans leurs registres.

Article 23

Droits réels

1. Une marque peut, indépendamment de l'entreprise, être donnée en gage ou faire l'objet de droits réels.

2. Les États membres disposent de procédures permettant l'inscription des droits réels dans leurs registres.

Article 24

Exécution forcée

1. Une marque peut faire l'objet de mesures d'exécution forcée.

2. Les États membres disposent de procédures permettant l'inscription des mesures d'exécution forcée dans leurs registres.

Article 25

Licence

1. Une marque peut faire l'objet de licences pour tout ou partie des produits ou des services pour lesquels elle est enregistrée et pour tout ou partie du territoire de l'État membre concerné. Une licence peut être exclusive ou non exclusive.

2. Le titulaire de la marque peut invoquer les droits conférés par cette marque à l'encontre d'un licencié qui enfreint l'une des clauses du contrat de licence en ce qui concerne:

a) sa durée;

b) la forme couverte par l'enregistrement sous laquelle la marque peut être utilisée;

c) la nature des produits ou des services pour lesquels la licence est octroyée;

d) le territoire sur lequel la marque peut être apposée; ou

e) la qualité des produits fabriqués ou des services fournis par le licencié.

3. Sans préjudice des stipulations du contrat de licence, le licencié ne peut engager une procédure en contrefaçon d'une marque qu'avec le consentement du titulaire de celle-ci. Toutefois, le titulaire d'une licence exclusive peut engager une telle procédure si, après mise en demeure, le titulaire de la marque n'agit pas lui-même en contrefaçon dans un délai approprié.

4. Tout licencié est recevable à intervenir dans la procédure en contrefaçon engagée par le titulaire de la marque afin d'obtenir réparation du préjudice qui lui est propre.

5. Les États membres disposent de procédures permettant l'inscription des licences dans leurs registres.

Article 26

Demandes de marque comme objet de propriété

Les articles 22 à 25 sont applicables aux demandes de marque.

23.12.2015 L 336/15Journal officiel de l'Union européenneFR

SECTION 6

Marques de garantie ou de certification et marques collectives

Article 27

Définitions

Aux fins de la présente directive, on entend par:

a) «marque de garantie ou de certification», une marque ainsi désignée lors du dépôt de la demande et propre à distinguer les produits ou les services qui sont certifiés par le titulaire de la marque en ce qui concerne la matière, le mode de fabrication des produits ou de prestation des services, la qualité, la précision ou d'autres caractéristiques par rapport aux produits et aux services qui ne sont pas certifiés de la sorte;

b) «marque collective», une marque ainsi désignée lors du dépôt de la demande et propre à distinguer les produits ou les services des membres de l'association qui en est le titulaire de ceux d'autres entreprises.

Article 28

Marques de garantie ou de certification

1. Les États membres peuvent prévoir l'enregistrement de marques de garantie ou de certification.

2. Toute personne physique ou morale, y compris les institutions, autorités et organismes de droit public, peut déposer une marque de garantie ou de certification pourvu que cette personne n'exerce pas une activité ayant trait à la fourniture de produits ou de services du type certifié.

Les États membres peuvent prévoir qu'une marque de garantie ou de certification n'est enregistrée que si le demandeur est compétent pour certifier les produits ou les services pour lesquels la marque est enregistrée.

3. Les États membres peuvent prévoir que les marques de garantie ou de certification sont refusées à l'enregistrement, que leur titulaire est déchu de ses droits ou qu'elles sont déclarées nulles pour d'autres motifs que ceux visés aux articles 4, 19 et 20, dans la mesure où la fonction de ces marques l'exige.

4. Par dérogation à l'article 4, paragraphe 1, point c), les États membres peuvent prévoir que les signes ou indications susceptibles de servir, dans le commerce, à désigner la provenance géographique des produits ou des services peuvent constituer des marques de garantie ou de certification. Une telle marque de garantie ou de certification n'autorise pas le titulaire à interdire à un tiers d'utiliser, dans la vie des affaires, ces signes ou indications, pour autant que le tiers en fasse un usage conforme aux usages honnêtes en matière industrielle ou commerciale. En particulier, une telle marque ne peut être opposée à un tiers habilité à utiliser une dénomination géographique.

5. Il est satisfait aux exigences figurant à l'article 16 lorsqu'une personne habilitée à utiliser la marque de garantie ou de certification en fait un usage sérieux conformément audit article.

Article 29

Marques collectives

1. Les États membres prévoient l'enregistrement de marques collectives.

2. Peuvent déposer une marque collective les associations de fabricants, de producteurs, de prestataires de services ou de commerçants qui, aux termes de la législation qui leur est applicable, ont la capacité, en leur propre nom, d'être titulaires de droits et d'obligations, de passer des contrats ou d'accomplir d'autres actes juridiques et d'ester en justice, de même que les personnes morales de droit public.

3. Par dérogation à l'article 4, paragraphe 1, point c), les États membres peuvent prévoir que les signes ou indications susceptibles de servir, dans le commerce, à désigner la provenance géographique des produits ou des services peuvent constituer des marques collectives. Une telle marque collective n'autorise pas le titulaire à interdire à un tiers d'utiliser, dans la vie des affaires, ces signes ou indications, pour autant que ce tiers en fasse un usage conforme aux usages honnêtes en matière industrielle ou commerciale. En particulier, une telle marque ne peut être opposée à un tiers habilité à utiliser une dénomination géographique.

23.12.2015L 336/16 Journal officiel de l'Union européenneFR

Article 30

Règlement d'usage de la marque collective

1. Le demandeur d'une marque collective présente à l'office son règlement d'usage.

2. Le règlement d'usage indique au minimum les personnes autorisées à utiliser la marque, les conditions d'affiliation à l'association ainsi que les conditions d'usage de la marque, y compris les sanctions. Le règlement d'usage d'une marque visée à l'article 29, paragraphe 3, autorise toute personne dont les produits ou les services proviennent de la zone géographique concernée à devenir membre de l'association qui est titulaire de la marque, sous réserve que cette personne remplisse toutes les autres conditions prévues dans le règlement.

Article 31

Refus d'une demande

1. Outre les motifs de refus d'une demande de marque prévus à l'article 4, le cas échéant, à l'exception de l'article 4, paragraphe 1, point c), relatif aux signes ou indications pouvant servir, dans le commerce, à désigner la provenance géographique des produits ou des services, et à l'article 5, et sans préjudice du droit d'un office de ne pas procéder à un examen d'office concernant les motifs relatifs, une demande de marque collective est refusée lorsque les dispositions de l'article 27, point b), de l'article 29 ou de l'article 30 ne sont pas respectées, ou que le règlement d'usage de cette marque collective est contraire à l'ordre public ou aux bonnes mœurs.

2. Une demande de marque collective est également refusée lorsque le public risque d'être induit en erreur sur le caractère ou la signification de la marque, notamment lorsque celle-ci est susceptible d'apparaître comme étant autre chose qu'une marque collective.

3. Une demande n'est pas refusée si le demandeur, par une modification du règlement d'usage de la marque collective, répond aux exigences visées aux paragraphes 1 et 2.

Article 32

Usage de la marque collective

Il est satisfait aux exigences de l'article 16 lorsqu'une personne habilitée à utiliser la marque collective en fait un usage sérieux conformément audit article.

Article 33

Modifications du règlement d'usage de la marque collective

1. Le titulaire de la marque collective soumet à l'office tout règlement d'usage modifié.

2. Les modifications du règlement d'usage sont mentionnées au registre, à moins que le règlement d'usage modifié ne satisfasse pas aux prescriptions de l'article 30 ou comporte un motif de refus visé à l'article 31.

3. Aux fins de la présente directive, les modifications du règlement d'usage ne prennent effet qu'à la date d'inscription au registre de la mention de ces modifications.

Article 34

Exercice de l'action en contrefaçon

1. L'article 25, paragraphes 3 et 4, s'applique à toute personne habilitée à utiliser une marque collective.

2. Le titulaire d'une marque collective peut réclamer, au nom des personnes habilitées à utiliser la marque, réparation du dommage subi par celles-ci du fait de l'usage non autorisé de la marque.

23.12.2015 L 336/17Journal officiel de l'Union européenneFR

Article 35

Motifs de déchéance supplémentaires

Outre les motifs de déchéance prévus aux articles 19 et 20, le titulaire de la marque collective est déclaré déchu de ses droits pour les motifs suivants:

a) le titulaire ne prend pas de mesures raisonnables en vue de prévenir un usage de la marque qui ne serait pas compatible avec les conditions d'usage prévues par le règlement d'usage, y compris toute modification de celui-ci mentionnée au registre;

b) la manière dont les personnes habilitées ont utilisé la marque a eu pour conséquence de la rendre susceptible d'induire le public en erreur au sens de l'article 31, paragraphe 2;

c) une modification du règlement d'usage a été mentionnée au registre en infraction à l'article 33, paragraphe 2, sauf si le titulaire de la marque satisfait, par une nouvelle modification du règlement d'usage, aux exigences fixées par cet article.

Article 36

Motifs de nullité supplémentaires

Outre les motifs de nullité prévus à l'article 4, le cas échéant, à l'exception de l'article 4, paragraphe 1, point c), relatif aux signes ou indications pouvant servir, dans le commerce, à désigner la provenance géographique des produits ou des services, et à l'article 5, la marque collective est déclarée nulle lorsqu'elle a été enregistrée en infraction à l'article 31, sauf si le titulaire de la marque satisfait, par une modification du règlement d'usage, aux exigences fixées par l'article 31.

CHAPITRE 3

PROCÉDURES

SECTION 1

Demande et enregistrement

Article 37

Exigences auxquelles la demande doit satisfaire

1. Une demande d'enregistrement d'une marque contient au moins tous les éléments suivants:

a) une demande d'enregistrement;

b) des informations permettant d'identifier le demandeur;

c) une liste des produits ou des services pour lesquels l'enregistrement est demandé;

d) une représentation de la marque répondant aux exigences de l'article 3, point b).

2. La demande de marque donne lieu au paiement d'une taxe déterminée par l'État membre concerné.

Article 38

Date de dépôt

1. La date de dépôt de la demande de marque est la date à laquelle les documents contenant les informations visées à l'article 37, paragraphe 1, sont déposés par le demandeur auprès de l'office.

2. Les États membres peuvent, en outre, prévoir que la date de dépôt est attribuée si la taxe visée à l'article 37, paragraphe 2, est payée.

23.12.2015L 336/18 Journal officiel de l'Union européenneFR

Article 39

Désignation et classification des produits et des services

1. Les produits et les services pour lesquels l'enregistrement d'une marque est demandé sont classés conformément au système de classification établi par l'arrangement de Nice concernant la classification internationale des produits et des services aux fins de l'enregistrement des marques du 15 juin 1957 (ci-après dénommé «classification de Nice»).

2. Les produits et les services pour lesquels la protection est demandée sont désignés par le demandeur avec suffisamment de clarté et de précision pour permettre aux autorités compétentes et aux opérateurs économiques de déterminer, sur cette seule base, l'étendue de la protection demandée.

3. Aux fins du paragraphe 2, les indications générales figurant dans les intitulés de classe de la classification de Nice ou d'autres termes généraux peuvent être utilisés, sous réserve qu'ils satisfassent aux normes requises en matière de clarté et de précision énoncées au présent article.

4. L'office rejette une demande pour des indications ou des termes manquant de clarté ou imprécis lorsque le demandeur ne propose pas de formulation acceptable dans un délai fixé à cet effet par l'office.

5. L'utilisation de termes généraux, y compris les indications générales figurant dans les intitulés de classe de la classi­ fication de Nice, est interprétée comme incluant tous les produits ou les services relevant clairement du sens littéral de l'indication ou du terme. L'utilisation de tels termes ou indications n'est pas interprétée comme incluant une demande pour des produits ou des services ne pouvant être ainsi compris.

6. Lorsque le demandeur sollicite l'enregistrement pour plus d'une classe, il regroupe les produits et les services selon les classes de la classification de Nice, chaque groupe de produits ou de services étant précédé du numéro de la classe dont il relève, et il présente les différents groupes dans l'ordre des classes.

7. Des produits et des services ne sont pas considérés comme similaires au motif qu'ils apparaissent dans la même classe de la classification de Nice. Des produits et des services ne sont pas considérés comme différents au motif qu'ils apparaissent dans des classes différentes de la classification de Nice.

Article 40

Observations de tiers

1. Les États membres peuvent prévoir que, avant l'enregistrement d'une marque, toute personne physique ou morale ainsi que tout groupement ou organe représentant des fabricants, des producteurs, des prestataires de services, des commerçants ou des consommateurs peuvent présenter à l'office des observations écrites précisant les motifs pour lesquels la marque devrait être refusée d'office à l'enregistrement.

Les personnes et groupements ou organes visés au premier alinéa n'acquièrent pas la qualité de parties à la procédure devant l'office.

2. Outre les motifs visés au paragraphe 1 du présent article, toute personne physique ou morale ainsi que tout groupement ou organe représentant des fabricants, des producteurs, des prestataires de services, des commerçants ou des consommateurs peuvent présenter à l'office des observations écrites fondées sur les motifs particuliers pour lesquels une demande de marque collective devrait être refusée en vertu de l'article 31, paragraphes 1 et 2. La présente disposition peut être étendue aux marques de certification et aux marques de garantie si celles-ci sont réglementées dans les États membres.

Article 41

Division des demandes et des enregistrements

Le demandeur ou le titulaire d'une marque nationale peut diviser sa demande de marque ou l'enregistrement de la marque en deux ou en plusieurs demandes ou enregistrements distincts, en adressant une déclaration à l'office et en indiquant, pour chaque demande ou enregistrement divisionnaire, les produits et les services visés par la demande ou l'enregistrement original qui sont visés par la demande ou l'enregistrement divisionnaire.

23.12.2015 L 336/19Journal officiel de l'Union européenneFR

Article 42

Taxes par classe

Les États membres peuvent prévoir que la demande d'enregistrement et le renouvellement d'une marque donnent lieu au paiement d'une taxe supplémentaire pour chaque nouvelle classe de produits et de services au-delà de la première classe.

SECTION 2

Procédures d'opposition, de déchéance et de nullité

Article 43

Procédure d'opposition

1. Les États membres prévoient une procédure administrative rapide et efficace permettant de s'opposer, devant leurs offices, à l'enregistrement d'une marque pour les motifs prévus à l'article 5.

2. La procédure administrative visée au paragraphe 1 du présent article prévoit au minimum que le titulaire d'une marque antérieure au sens de l'article 5, paragraphe 2, et de l'article 5, paragraphe 3, point a), ainsi que la personne autorisée en vertu du droit applicable à exercer les droits découlant d'une appellation d'origine protégée ou d'une indication géographique protégée visée à l'article 5, paragraphe 3, point c), sont autorisés à former opposition. L'opposition peut être formée sur la base d'un ou de plusieurs droits antérieurs, sous réserve qu'ils appartiennent tous au même titulaire, et sur la base d'une partie ou de la totalité des produits et des services pour lesquels le droit antérieur est protégé ou déposé, et peut porter sur une partie ou la totalité des produits ou des services pour lesquels est demandée la marque contestée.

3. Les parties se voient accorder, à leur demande conjointe, un délai d'au moins deux mois dans le cadre de la procédure d'opposition pour permettre éventuellement un règlement amiable entre la partie formant opposition et le demandeur.

Article 44

Non-usage comme moyen de défense dans une procédure d'opposition

1. Dans une procédure d'opposition au titre de l'article 43, lorsque, à la date de dépôt ou à la date de priorité de la marque postérieure, la période de cinq ans durant laquelle la marque antérieure devait faire l'objet d'un usage sérieux, tel que prévu à l'article 16, a expiré, le titulaire de la marque antérieure qui a formé opposition fournit, sur requête du demandeur, la preuve que la marque antérieure a fait l'objet d'un usage sérieux, tel que prévu à l'article 16, durant la période de cinq ans ayant précédé la date de dépôt ou la date de priorité de la marque postérieure, ou qu'il existait de justes motifs pour son non-usage. En l'absence d'une telle preuve, l'opposition est rejetée.

2. Si la marque antérieure n'a été utilisée que pour une partie des produits ou des services pour lesquels elle est enregistrée, elle n'est réputée enregistrée, aux fins de l'examen de l'opposition prévu au paragraphe 1, que pour cette partie des produits ou des services.

3. Les paragraphes 1 et 2 du présent article sont également applicables lorsque la marque antérieure est une marque de l'Union européenne. Dans ce cas, l'usage sérieux de la marque de l'Union européenne est établi conformément à l'article 15 du règlement (CE) no 207/2009.

Article 45

Procédure de déchéance ou de nullité

1. Sans préjudice du droit des parties de former un recours devant les juridictions, les États membres prévoient une procédure administrative efficace et rapide devant leurs offices permettant de demander la déchéance ou la nullité d'une marque.

23.12.2015L 336/20 Journal officiel de l'Union européenneFR

2. La procédure administrative de déchéance prévoit que le titulaire de la marque est déchu de ses droits pour les motifs prévus aux articles 19 et 20.

3. La procédure administrative de nullité prévoit que la marque est déclarée nulle au moins pour les motifs de nullité suivants:

a) la marque aurait dû être refusée à l'enregistrement parce qu'elle ne satisfait pas aux exigences de l'article 4;

b) la marque aurait dû être refusée à l'enregistrement du fait de l'existence d'une marque antérieure au sens de l'article 5, paragraphes 1 à 3.

4. La procédure administrative prévoit que les personnes et les entités suivantes au moins sont autorisées à déposer une demande en déchéance ou en nullité:

a) dans le cas du paragraphe 2 et du paragraphe 3, point a), toute personne physique ou morale ainsi que tout groupement ou organe constitué pour la représentation des intérêts de fabricants, de producteurs, de prestataires de services, de commerçants ou de consommateurs et qui, aux termes du droit qui leur est applicable, ont la capacité, en leur propre nom, d'ester en justice;

b) dans le cas visé au paragraphe 3, point b), du présent article, le titulaire d'une marque antérieure visée à l'article 5, paragraphe 2, et à l'article 5, paragraphe 3, point a), ainsi que la personne autorisée en vertu du droit applicable à exercer les droits découlant d'une appellation d'origine protégée ou d'une indication géographique protégée visée à l'article 5, paragraphe 3, point c).

5. Une demande en déchéance ou en nullité peut porter sur une partie ou la totalité des produits ou des services pour lesquels la marque contestée est enregistrée.

6. Une demande en nullité peut être déposée sur la base d'un ou de plusieurs droits antérieurs, sous réserve qu'ils appartiennent tous au même titulaire.

Article 46

Non-usage comme moyen de défense dans une procédure de nullité

1. Dans une procédure de nullité fondée sur l'existence d'une marque enregistrée dont la date de dépôt ou la date de priorité est antérieure, le titulaire de cette marque antérieure fournit, sur requête du titulaire de la marque postérieure, la preuve que, durant la période de cinq ans ayant précédé la date de sa demande en nullité, la marque antérieure a fait l'objet d'un usage sérieux, tel que prévu à l'article 16, pour les produits ou les services pour lesquels elle est enregistrée et qui sont invoqués à l'appui de la demande, ou qu'il existait de justes motifs pour son non-usage, sous réserve que la procédure d'enregistrement de la marque antérieure soit, à la date de la demande en nullité, terminée depuis au moins cinq ans.

2. Lorsque, à la date de dépôt ou à la date de priorité de la marque postérieure, la période de cinq ans durant laquelle la marque antérieure a dû faire l'objet d'un usage sérieux, tel que prévu à l'article 16, a expiré, le titulaire de la marque antérieure fournit, outre la preuve requise au titre du paragraphe 1 du présent article, la preuve que la marque a fait l'objet d'un usage sérieux durant la période de cinq ans ayant précédé la date de dépôt ou la date de priorité de la marque, ou qu'il existait de justes motifs pour son non-usage.

3. En l'absence des preuves visées aux paragraphes 1 et 2, la demande en nullité fondée sur l'existence d'une marque antérieure est rejetée.

4. Si la marque antérieure n'a fait l'objet d'un usage conforme à l'article 16 que pour une partie des produits ou des services pour lesquels elle est enregistrée, elle n'est réputée enregistrée, aux fins de l'examen de la demande en nullité, que pour cette partie des produits ou des services.

5. Les paragraphes 1 à 4 du présent article sont également applicables lorsque la marque antérieure est une marque de l'Union européenne. Dans ce cas, l'usage sérieux de la marque de l'Union européenne est établi conformément à l'article 15 du règlement (CE) no 207/2009.

23.12.2015 L 336/21Journal officiel de l'Union européenneFR

Article 47

Effets de la déchéance et de la nullité

1. Une marque enregistrée est réputée n'avoir pas eu, à compter de la date de la demande en déchéance, les effets prévus dans la présente directive, dans la mesure où le titulaire est déclaré déchu de ses droits. Une date antérieure, à laquelle est survenu un motif de déchéance, peut être fixée dans la décision sur la demande en déchéance, sur requête d'une partie.

2. Une marque enregistrée est réputée n'avoir pas eu, dès l'origine, les effets prévus dans la présente directive, dans la mesure où elle a été déclarée nulle.

SECTION 3

Durée et renouvellement de l'enregistrement

Article 48

Durée de l'enregistrement

1. La durée de l'enregistrement d'une marque est de dix années à partir de la date du dépôt de la demande.

2. L'enregistrement peut être renouvelé, conformément à l'article 49, pour des périodes supplémentaires de dix années.

Article 49

Renouvellement

1. L'enregistrement d'une marque est renouvelé sur demande de son titulaire ou de toute personne qui y est autorisée par la loi ou par contrat, pour autant que les taxes de renouvellement aient été payées. Les États membres peuvent prévoir que la réception du paiement des taxes de renouvellement vaut demande de renouvellement.

2. L'office informe le titulaire de la marque de l'expiration de l'enregistrement au moins six mois avant ladite expiration. L'office n'est pas tenu responsable s'il ne donne pas cette information.

3. La demande de renouvellement est à présenter, et les taxes de renouvellement sont à acquitter, au cours d'un délai d'au moins six mois précédant immédiatement l'expiration de l'enregistrement. À défaut, la demande peut encore être présentée dans un délai supplémentaire de six mois suivant immédiatement l'expiration de l'enregistrement ou du renouvellement de celui-ci. Les taxes de renouvellement et une surtaxe sont alors à payer dans ce délai supplémentaire.

4. Si la demande n'est présentée ou si les taxes ne sont acquittées que pour une partie des produits ou des services pour lesquels la marque est enregistrée, l'enregistrement n'est renouvelé que pour les produits ou les services concernés.

5. Le renouvellement prend effet le jour suivant la date d'expiration de l'enregistrement. Il est inscrit au registre.

SECTION 4

Communication avec l'office

Article 50

Communication avec l'office

Les parties à la procédure ou, si elles en désignent, leurs représentants indiquent une adresse officielle pour toutes les communications officielles avec l'office. Les États membres peuvent exiger que cette adresse officielle soit située au sein de l'Espace économique européen.

23.12.2015L 336/22 Journal officiel de l'Union européenneFR

CHAPITRE 4

COOPÉRATION ADMINISTRATIVE

Article 51

Coopération dans le domaine de l'enregistrement et de l'administration des marques

Les offices sont libres de coopérer efficacement entre eux ainsi qu'avec l'Office de l'Union européenne pour la propriété intellectuelle en vue de promouvoir la convergence de leurs pratiques et de leurs outils dans le cadre de l'examen et de l'enregistrement des marques.

Article 52

Coopération dans d'autres domaines

Les offices sont libres de coopérer efficacement entre eux ainsi qu'avec l'Office de l'Union européenne pour la propriété intellectuelle dans tous les domaines de leur activité, autres que ceux visés à l'article 51, qui intéressent la protection des marques dans l'Union.

CHAPITRE 5

DISPOSITIONS FINALES

Article 53

Protection des données

Le traitement de toute donnée à caractère personnel effectué dans les États membres dans le cadre de la présente directive est soumis au droit national transposant la directive 95/46/CE.

Article 54

Transposition

1. Les États membres mettent en vigueur les dispositions législatives, réglementaires et administratives nécessaires pour se conformer aux articles 3 à 6, 8 à 14, 16, 17,et 18, 22 à 39, 41 et 43 à 50 au plus tard le 14 janvier 2019. Les États membres mettent en vigueur les dispositions législatives, réglementaires et administratives nécessaires pour se conformer à l'article 45 au plus tard le 14 janvier 2023. Ils communiquent immédiatement à la Commission le texte de ces dispositions.

Lorsque les États membres adoptent ces dispositions, celles-ci contiennent une référence à la présente directive ou sont accompagnées d'une telle référence lors de leur publication officielle. Elles contiennent également une mention précisant que les références faites, dans les dispositions législatives, réglementaires et administratives en vigueur, à la directive abrogée par la présente directive s'entendent comme faites à la présente directive. Les modalités de cette référence et la formulation de cette mention sont arrêtées par les États membres.

2. Les États membres communiquent à la Commission le texte des dispositions essentielles de droit interne qu'ils adoptent dans le domaine régi par la présente directive.

Article 55

Abrogation

La directive 2008/95/CE est abrogée avec effet au 15 janvier 2019, sans préjudice des obligations des États membres en ce qui concerne le délai de transposition en droit interne de la directive 89/104/CEE indiqué à l'annexe I, partie B, de la directive 2008/95/CE.

Les références faites à la directive abrogée s'entendent comme faites à la présente directive et sont à lire selon le tableau de correspondance figurant à l'annexe.

23.12.2015 L 336/23Journal officiel de l'Union européenneFR

Article 56

Entrée en vigueur

La présente directive entre en vigueur le vingtième jour suivant celui de sa publication au Journal officiel de l'Union européenne.

Les articles 1er, 7, 15, 19, 20, 21 et 54 à 57 sont applicables à partir du 15 janvier 2019.

Article 57

Destinataires

Les États membres sont destinataires de la présente directive.

Fait à Strasbourg, le 16 décembre 2015.

Par le Parlement européen

Le président M. SCHULZ

Par le Conseil

Le président N. SCHMIT

23.12.2015L 336/24 Journal officiel de l'Union européenneFR

ANNEXE

Tableau de correspondance